3 Tdo 75/2016

10. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 2 odst. 5
  • TrŘ - § 2 odst. 6

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2016 o dovolání, které podal obviněný Z. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 12 To 327/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 193/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.




Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. 1 T 193/2014, byl obviněný Z. Š. uznán vinným ze spáchání ad 1) zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) trestního zákoníku a ad 2) přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 trestního zákoníku. Za to byl podle § 199 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené L. Z., bytem L., okres P., na náhradě majetkové škody částku 10.000,- Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 50.000,- Kč.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 12 To 327/2015, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 trestního řádu částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a obou výrocích o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného podle § 199 odst. 2 trestního řádu a § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené L. Z., bytem L., okres P., náhradu škody v částce 9.400,- Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázal poškozenou se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle názoru obviněného spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném hmotně právním posouzení. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, namítl, že nebyly naplněny znaky trvajícího trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, jelikož došlo k opakovanému přerušení údajného protiprávního stavu, když poškozená v rozhodné době podstoupila třítýdenní léčení a obviněný byl dvakrát hospitalizován v nemocnici. Dále namítl, že v řízení nebyla prokázána existence společného obydlí, když nelze rozlišit, zda za poškozenou chodil na návštěvy či s ní spolubydlel. Ve vztahu k existenci těžké újmy na zdraví poukázal na to, že poškozená trpěla psychickými a depresivními poruchami již před tím, než se s ním seznámila. Nebylo tedy nezpochybnitelně prokázáno, jaké konkrétní omezení poškozené v běžném životě bylo způsobeno v příčinné souvislosti s jeho jednáním, a proto měl odvolací soud postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a dovodit, že těžkou újmu na zdraví poškozené nezpůsobil. Navíc se zdravotní stav poškozené začal zhoršovat až šest měsíců poté, co obviněný opustil společnou domácnost, a proto zde neexistuje příčinná souvislost s jeho jednáním. Obviněný dále namítl, že nelze přesně označit počátek jeho jednání, jelikož se podle poškozené mělo jeho chování zhoršovat, přičemž zpočátku byl jejich vztah idylický. Nelze tak učinit závěr, že páchal čin po delší dobu. Podle obviněného byla rovněž nesprávně posouzena subjektivní stránka zločinu. Poukázal na to, že je osobou až s podprůměrným IQ, a proto nevěděl, že jeho jednání může vyvolat těžkou újmu na zdraví poškozené. Dále mu nelze klást za vinu jednání v případě hádek, které iniciovala sama poškozená.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil jak dovoláním napadenou část rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 327/2015-759 ze dne 16. 9. 2015, tedy v části jeho výroku o vině a trestu, tak i jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. 1 T 193/2014-509 ze dne 23. 2. 2015, a to v části 1) výroku o vině a ve výroku o trestu a aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu v Příbrami, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání obviněného uvedl, že pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitky, podle kterých nebyly naplněny znaky trestného činu podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) trestního zákoníku jako trestného činu trvajícího. Podle názoru státního zástupce není pro naplnění dané skutkové podstaty nutné, aby již prvním aktem zlého nakládání pachatele s poškozeným nastal stav vnímaný poškozeným jako těžké příkoří. Naopak bude zpravidla nutné, aby zlé nakládání po určitou dobu trvalo a bylo uskutečněno opakovaně. Nebylo proto nutné, aby byl již dnem 1. 6. 2013 v plném rozsahu nastolen protiprávní stav, který dovolatel následně „pouze“ udržoval. Charakter trvajícího trestného činu pak podle státního zástupce není vyloučen v situaci, kdy soužití pachatele a poškozeného ve společném obydlí bylo na přechodnou dobu přerušeno objektivními okolnostmi, např. hospitalizací, když pachatel po odpadnutí těchto okolností plynule navázal na svoje předcházející protiprávní jednání. Ostatní námitky obviněného považuje státní zástupce za námitky skutkové, jimiž v podstatě pouze polemizuje s hodnocením důkazů soudy a s úplností provedeného dokazování.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podal obhájce obviněného následnou repliku. Namítl, že závěr státního zástupce ohledně nastolení a trvání protiprávního stavu u trvajících trestných činů, kdy není nutné, aby již od počátku byl v plném rozsahu nastolen protiprávní stav, nemá oporu v zákoně, rozhodnutích Nejvyššího soudu, ani odborné literatuře. Jedná se o výklad extenzivní a v neprospěch obviněného. Podle obhájce obviněného je naopak nutné, aby po celou dobu, v daném případě od 1. 6. do 19. 12., dosahovalo jednání obviněného takové intenzity, kterou vnímala poškozená jako stav negativních pocitů, vnitřní nepohody aj., tedy že po celou dobu dosahovalo takové intenzity, že jej bylo možné kvalifikovat jako zločin podle § 199 trestního zákoníku. Z provedeného dokazování však tento závěr není možné dovodit. K vlivu hospitalizace na právní kvalifikaci obhájce obviněného namítl, že v jejím důsledku došlo opakovaně k přerušení udržování stavu definovaného v § 199 trestního zákoníku, a proto nemohl údajně obviněným nastolený protiprávní stav trvat nepřetržitě. Dále namítl, že na základě provedených důkazů nebylo možné jednoznačně posoudit počátek nastolení protiprávního stavu, a nebylo tak možné učinit závěr o páchání činu po delší dobu. Pokud jde o společné obydlí, pak pouhý závěr soudu o existenci občanskoprávního institutu bez dovození přítomnosti jednoho z nezbytných znaků skutkové podstaty trestného činu samo o sobě vylučuje správné hmotněprávní posouzení jednání obviněného. Závěrem obviněný zopakoval, že jeho jednání mělo být z hlediska subjektivní stránky posuzováno maximálně jako vědomá nedbalost, přičemž forma zavinění hraje důležitou roli při rozhodování o výši trestu.

Obviněný Z. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněnému uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami ani Krajského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Nejvyšší soud podotýká, že téměř celá dovolací argumentace obviněného byla založena na zpochybňování soudy zjištěného skutkového stavu věci a míjela se proto s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. K tomu nutno pouze poznamenat nad rámec dovolacího přezkumu, že verifikace usvědčující výpovědi poškozené byla jednoznačně ověřena i důkazy objektivní povahy, znaleckými posudky, lékařskými zprávami.

Za relevantně uplatněnou dovolací argumentaci ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu možno považovat námitky, podle kterých nebyly naplněny znaky trestného činu podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) trestního zákoníku jako trestného činu trvajícího. Tím byla vymezena hranice dovolacího přezkumu.

Trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jež následně udržuje. Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle. Zákonodárce při vymezení trvajícího trestného činu spatřuje škodlivost činu právě v tom, že pachatel udržuje protiprávní stav a postihováno je toto udržování protiprávního stavu. Míra škodlivosti takového trestného činu pro společnost (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku) se postupem doby buď nemění, anebo se zvětšuje tím více, čím déle čin trvá. Trestný čin trvající se posuzuje jako čin jediný (viz rozhodnutí pod č. 7/1952 a č. 63/1954 Sb. rozh. tr.) Trvající podoba trestného činu není formou provedení trestného činu, která by tu někdy byla a jindy nebyla, nýbrž plyne ze zákona (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 168).

Trestného činu týrání osoby ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který „týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí“.

Znak „týrání“je interpretován tak, že jde o zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelemve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, kterou tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr). Týrání představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozeným jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními obviněného (pachatele) udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení (shodně viz rozhodnutí NS sp. zn. 15 Tdo 887/2014).

Právě tak bylo možno charakterizovat zjištěné jednání obviněného vůči poškozené. Ten se vůči ní dopouštěl v dlouhém časovém období fyzicky či verbálně zraňujících, urážejících, ponižujících, vyděračských a psychiku poškozené devastujících útoků se stupňující se gradací, tyto dílčí útoky tak udržovaly protiprávní stav, postihly osobnost poškozené bez ohledu na případné krátkodobé přerušení společného soužití z objektivních příčin. Je pochopitelné, že onen protiprávní stav nemusí být, většinou ani nemůže být nastolen hned prvním útokem, nýbrž, má-li se na zřeteli jeho reálný obsah, tedy shora zmíněný setrvalý stav negativních pocitů a vnitřní nepohody, až postupně v závislosti na intenzitě a četnosti oněch útoků. Proto zvolená právní kvalifikace prokázaného jednání obviněného odpovídá zákonu.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítljako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 10. 2. 2016



JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 3 Tdo 75/2016, ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.75.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies