28 Cdo 3793/2015

23. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • NOZ - § 3030
  • ObčZ 1964 - § 451 odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva kultury, IČ 000 23 671,se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 471/1, proti žalované PhDr. H. P., zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní lán 1328/6, o zaplacení částky 129.880 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 455/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. dubna 2015, č. j. 69 Co 85/2015-254, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:


Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 8. 2014, č. j. 11 C 455/2013-156, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 129.880 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) i o soudním poplatku (výrok III.). Soud zjistil, že nynější žalobkyně byla rozsudkem pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2011, č. j. 20 C 8/2011-35, jejž Městský soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 7. 12. 2011, č. j. 19 Co 409/2011-58, zavázána uhradit současné žalované zmíněnou částku a že tuto svou povinnost skutečně splnila. Posléze však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2013, č. j. 30 Cdo 2250/2012-99, obě rozhodnutí, na jejichž základě bylo plněno, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení (jež bylo následně pro zpětvzetí žaloby zastaveno). Tím došlo k odpadnutí právního důvodu poskytnutého plnění, a na majetkový prospěch žalované je tak nutno pohlížet jako na bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Skutečnost, že byla žalovaná dle svého tvrzení v dobré víře, že jí přiznaná částka po právu náleží, je z hlediska vzniku závazku z bezdůvodného obohacení irelevantní, pročež bylo namístě žalobě vyhovět.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 4. 2015, č. j. 69 Co 85/2015-254, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. k odvolání žalované potvrdil (výrok I.), ve výroku III. je změnil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud vyzdvihl názor Nejvyššího soudu vyslovený v kasačním rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2250/2012, dle něhož žaloba, jíž se PhDr. H. P. domáhala v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 8/2011 finanční náhrady nemajetkové újmy, představovala zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neb v důsledku okolností tvrzených v žalobě nemohla utrpět újmu, jež by vyžadovala sebemenšího odčinění v penězích. Jelikož Česká republika žalované plnila na dluh, který podle hmotného práva neexistoval, je po zrušení výše označených rozsudků nutno dospět k závěru, že na straně příjemkyně plnění vzniklo bezdůvodné obohacení. Krajský soud dále podotkl, že žalovaná, jež od roku 2004 podala přibližně 370 žalob a vzhledem ke své účasti v mnoha soudních sporech musela vědět, že i pravomocný rozsudek, kterým jí bylo dané plnění přiznáno, může být zrušen na základě mimořádných opravných prostředků, nebyla v dobré víře ohledně oprávněnosti nabytí dotčené částky [a to tím spíše, byl-li zmiňovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 vydán bez meritorního posouzení věci za využití postupu dle § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)]. Ve světle předeslaných skutečností nebylo lze uplatnění požadavku na vrácení předmětné sumy pokládat za jednání žalobkyně v rozporu s dobrými mravy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z existence právních otázek v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešených. První z nastolených problémů se týká toho, zda lze na absenci dobré víry usuzovat ze samotné skutečnosti, že má účastník povědomí o možnosti zrušení pravomocného soudního rozhodnutí, v souladu s nímž je plněno, na základě mimořádného opravného prostředku. Dovolatelka dále namítá, že soudy nižších stupňů pominuly ustanovení § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), jež stanoví, že se i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, použijí ustanovení části první hlavy I citovaného předpisu, což v kontextu předmětné věci obnášelo zohlednění poctivosti a dobré víry žalované. Rovněž mělo být vzato na zřetel ustanovení § 2991 o. z., dle něhož se bezdůvodně obohatí jen ten, kdo na úkor jiného získá majetkový prospěch bez spravedlivého důvodu. Spravedlivý důvod pro to, aby jí bylo přiznané plnění ponecháno, spatřuje žalovaná v principech legitimního očekávání a právní jistoty, jež byly opakovaně artikulovány v nálezové judikatuře Ústavního soudu.

Konečně žalovaná v dovolání předestírá, že se žalobkyně měla primárně obrátit na toho, kdo jí způsobil škodu, tj. stát, jenž vydal nezákonné rozhodnutí, v souladu s nímž bylo žalované poskytnuto sporné plnění. Nad rámec uvedeného podotýká, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s její námitkou rozporu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy, kterou odůvodnila tím, že je zdravotně znevýhodněnou osobou ve stavu sociální potřebnosti. Napadené rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné a zakládá porušení jejího práva na spravedlivý proces, jak bylo vyloženo například v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2600/09.

Z těchto důvodů žalovaná Nejvyššímu soudu navrhuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci zrušit a věc tomuto soudu vrátit k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež, označivši je za nedůvodné, požádala Nejvyšší soud, aby je zamítl.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalovaná však ve svém dovolání žádnou otázku naplňující kritéria § 237 o. s. ř. nenastoluje.

Nejvyšší soud musí v první řadě zopakovat své stanovisko (vyslovené kupříkladu v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014), že vznik právních vztahů, potažmo práva a povinnosti z nich vzešlé do 31. 12. 2013 se i v době od 1. 1. 2014 řídí dosavadní právní úpravou. V tomto duchu je třeba používat rovněž § 3030 o. z., neboť žádné z ustanovení § 1 až 14 o. z. není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že „dosavadní právní úprava“ nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. 12. 2013 náležitě respektována. Ustanovení § 3030 o. z. tedy nelze interpretovat tak, že by zakládalo pravou zpětnou účinnost § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy. Z předeslaného jednoznačně plyne, že na předmětný spor nemůže být ani prostřednictvím argumentace zásadami občanského práva vztahován dosah právní úpravy bezdůvodného obohacení obsažené v § 2991 a násl. o. z.

Není-li skrze aplikaci § 3030 o. z. myslitelné negovat dlouhodobě ustálený výklad dřívější právní úpravy, je třeba upozornit, že získání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. představovalo objektivně nastalý stav, vyvolaný tím, že bez právem uznaného důvodu došlo k přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému. Dobrá víra obohaceného měla jen velmi omezený význam a byla relevantní výlučně z pohledu § 458 odst. 2 a 459 obč. zák., nikoliv však z hlediska povinnosti vydat samotné bezdůvodné obohacení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3763/2011, ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3501/2011, ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1564/2014, či ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1602/2015). Tvrzené přesvědčení žalované o tom, že od žalobkyně na základě rozsudků vydaných v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 8/2011 obdržela plnění, jež jí po právu náleželo, tak ničeho nemění na její povinnosti vrátit přijatou majetkovou hodnotu poté, co byla dotčená soudní rozhodnutí zrušena, postrádala-li jimi uložená platební povinnost korelát v rovině hmotného práva (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2867/2015). Jestliže žalovaná nikterak nezpochybnila závěr odvolacího soudu (mající ostatně oporu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2250/2012), že jí podle hmotného práva nárok na zaplacení sporné částky nesvědčil, jeví se nosné důvody napadeného rozsudku konformními s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Pokud dovolatelka rozporuje konstatování krajského soudu, že uplatnění žalovaného nároku žalobkyní není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, je vhodné připomenout, že posuzování počínání účastníka z hlediska kategorie dobrých mravů přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž přehodnocení jejich závěrů o použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v konkrétní věci dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných případech, lze-li úvahy vyslovené v přezkoumávaných rozhodnutích označit za zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2458/2011, a ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013). Z napadeného rozsudku se podává, že se odvolací soud případnou neslučitelností výkonu žalovaného práva s dobrými mravy zabýval, přičemž jeho argumentace, jež se této problematiky týká, je srozumitelná a racionální. Na rozdíl od věci, v níž byl vydán nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2600/09, tedy odvolacímu soudu nelze vytýkat, že by možnost uplatnění korektivu dobrých mravů navzdory námitce účastníka přešel mlčením. Samotná skutečnost, že krajský soud z předem neomezeného okruhu potenciálně relevantních faktů vyzdvihl coby podstatné pro zhodnocení mravnosti uplatnění předmětného nároku jiné okolnosti, než by odpovídalo názoru dovolatelky, porušení práva na spravedlivý proces, respektive požadavků na náležité odůvodnění soudního rozhodnutí nezakládá (podobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 799/2015).

Dovolatelka podrobuje kritice zvláště úsudek, který při posuzování souladnosti vznesení žalovaného práva s dobrými mravy odvolací soud vyslovil ohledně významu jejího povědomí o možnosti zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž jí byl přiřčen vzpomínaný obnos, k dovolání nynější žalobkyně. I když dovolací soud připouští, že dobrá víra příjemce plnění může za určitých podmínek odůvodňovat nepřiznání práva na vydání bezdůvodného obohacení na základě § 3 odst. 1 obč. zák. (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002), nejeví se zjevně nepřiměřenou úvaha obsažená v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že rozsudek pro uznání (pravomocný, leč zpochybněný dovoláním) nezaložil natolik intenzivní (opodstatněné) přesvědčení žalované, že jí přiznaná suma náleží, aby ospravedlňovalo výjimečné odepření zákonem založeného práva z důvodů morálních.

Uvádí-li dovolatelka, že se žalobkyně měla předmětné částky domáhat primárně coby náhrady škody způsobené nezákonným soudním rozhodnutím, poukazuje Nejvyšší soud na svůj opakovaně vyslovený názor, že odpovědnost státu za škodu zapříčiněnou výkonem veřejné moci nastupuje subsidiárně až v případě, kdy poškozený nemůže úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 454/2013). V souladu s tímto obecným náhledem bylo dovozeno, že nárok na náhradu škody vzniklé v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí majícího za následek nabytí bezdůvodného obohacení třetí osobou lze proti státu úspěšně uplatnit pouze tehdy, nedosáhne-li poškozený uspokojení své pohledávky na vydání majetkového prospěchu vůči tomu, kdo jej získal (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 693/2013, ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4004/2013, a ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4418/2013; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, jenž vztah práva na náhradu škody a nároku na vydání bezdůvodného obohacení konstruuje poněkud jiným způsobem, se zakládá na zcela odlišných skutkových okolnostech). Ze strany žalobkyně bylo tudíž po zrušení soudních rozhodnutí, v souladu s nimiž plnila, zcela přiléhavé obrátit se s nárokem na vydání majetkového prospěchu právě na žalovanou jakožto na příjemkyni sporných hodnot.

Z předeslaných důvodů musel Nejvyšší soud dovolání žalované odmítnout (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně v dovolacím řízení nebyla zastoupena advokátem a náhradu hotových výdajů nepožadovala.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. února 2016


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3793/2015, ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3793.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies