22 Cdo 437/2014

23. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 143a
  • ObčZ 1964 - § 149 odst. 1, 2
  • ObčZ 1964 - § 150 odst. 3,4

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně H. V., zastoupené JUDr. Davidem Kourou, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 120/7, proti žalovanému F. V., zastoupenému JUDr. Ludvíkem Röschem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 9 C 149/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. září 2013, č. j. 61 Co 349/2013-340, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. září 2013, č. j. 61 Co 349/2013-340, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 26. dubna 2013, č. j. 9 C 149/2007-318, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-jih k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Žalobkyně se domáhala vypořádání zaniklého společného jmění účastníků, které bylo za trvání manželství zúženo dohodou, sepsanou ve formě notářského zápisu, o nemovité věci, a to dům v D. – V. Ú., nacházející se na pozemku parc. č. st. 33, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemek parc. č. 591/2, zahrada, to vše v katastrálním území V. Ú. (dále jen „předmětné nemovitosti“). Tyto nemovitosti se na základě uvedené dohody staly výlučným vlastnictvím žalovaného. Žalobkyně navrhla vypořádání předmětných nemovitostí tak, že jí bude vyplacen vypořádací podíl odvíjející se od ceny předmětných nemovitostí. Dále požadovala vypořádat majetkové právo spojené s leasingovou smlouvou, kterou žalovaný uzavřel za trvání manželství, a přípojné vozidlo. Dohromady požadovala částku ve výši 1 131 547 Kč.

Okresní soud Plzeň - jih (dále jen „soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 18. listopadu 2009, č. j. 9 C 149/2007-159, vypořádal společné jmění manželů (dále též „SJM“) tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal přípojné vozidlo vyrobené na zakázku (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku ve výši 62 090 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku (výroky III. až V.).

Soud prvního stupně vyšel z toho, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno a že účastníci dne 24. 6. 2002, tedy ještě za doby trvání manželství, uzavřeli dohodu o změně zákonného rozsahu SJM podle § 143a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), formou notářského zápisu, na základě které se stal žalovaný výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí. Dále bylo dohodnuto, že účinností této dohody bude veškerý majetek manželů nadále nabytý jedním z nich nebo jimi oběma nabýván pouze do výučného vlastnictví jednoho z manželů nebo do podílového spoluvlastnictví.

Součástí tohoto notářského zápisu bylo přitom prohlášení účastníků, že jsou si vědomi, že podle § 149 odst. 2 obč. zák. je každý z manželů oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno to, co ze svého majetku vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho majetek. Žalovaný se stal vlastníkem předmětných nemovitostí ke dni 25. 6. 2002 vkladem do katastru nemovitostí. Rovněž vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovaný za trvání manželství uzavřel smlouvu o finančním leasingu s obchodní společností ŠkoFIN s. r. o. ohledně automobilu Škoda Fabia.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na vypořádání předmětných nemovitostí podle ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. zanikl v tříleté prekluzivní lhůtě, jejíž počátek začal běžet po účinnosti dohody o zúžení rozsahu SJM, tj. dnem právních účinků vkladu této dohody do katastru nemovitostí. Vyšel z toho, že pokud zákon předpokládá vypořádání manželů ohledně vyňatého majetku (§ 149 odst. 4 obč. zák.), vztahuje se na toto vypořádání analogicky podle § 853 obč. zák. tříletá prekluzivní lhůta, ve které je možné část masy společného jmění manželů, vyňaté z něj dohodou manželů podle § 143a odst. 1 obč. zák., vypořádat. Protože právní účinky vkladu vlastnického práva žalovaného k předmětným nemovitostem nastaly dne 25. 6. 2002 a žalobkyně podala žalobu o vypořádání SJM dne 10. 12. 2007, tato prekluzivní lhůta již uplynula a nárok na vypořádání SJM účastníků ve vztahu k předmětným nemovitostem zanikl. Soud prvního stupně odmítl argumentaci žalobkyně, že její vypořádací podíl na předmětných nemovitostech je vnosem do výlučného majetku druhého manžela podle § 149 odst. 2 obč. zák., neboť toto ustanovení zahrnuje pouze konkrétní investici do výlučného majetku jednoho z manželů za trvání společného jmění manželů, nikoliv polovinu hodnoty tohoto majetku v době zániku společného jmění manželů v důsledku účinnosti dohody o jeho zúžení. Ztotožnil se naopak s názorem žalobkyně, že finanční leasing automobilu je majetkovým právem, které může být předmětem SJM a je možné jeho hodnotu vyčíslit v každé fázi trvání leasingu. Soud stanovil hodnotu tohoto majetkového práva tak, že zjistil aktuální tržní cenu automobilu v době vypořádání, přičemž od této částky odečetl součet všech leasingových splátek hrazených žalovaným po účinnosti dohody o zúžení rozsahu SJM. Bylo prokázáno, že finanční prostředky vynaložené na leasing byly získány ze SJM účastníků, proto žalobkyni přiznal nárok na částku 62 090 Kč jako vyrovnávací podíl, která činila polovinu stanovené hodnoty leasingu. Přípojné vozidlo přikázal soud prvního stupně do výlučného vlastnictví žalobkyně, neboť s tímto žalovaný souhlasil a prohlásil, že vypořádací podíl z této položky nepožaduje.

Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 14. dubna 2010, č. j. 61 Co 61/2010-198, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému neuložil povinnosti zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku ve výši 62 090 Kč (výrok I.) a ve výrocích III. až V. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.). Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl podle názoru odvolacího soudu napaden odvoláním ani jednoho z účastníků, a nabyl tak samostatně právní moci.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že jestliže manželé uzavřou formou notářského zápisu dohodu o zúžení rozsahu SJM, zaniká společné jmění manželů ohledně majetku, který tím byl ze společného jmění vyňat, a začíná běžet tříletá lhůta pro jeho vypořádání dohodou nebo rozhodnutím soudu k návrhu v této lhůtě podaném. Jestliže v této lhůtě nedojde k uzavření dohody o vypořádání SJM, ani není podán návrh na jeho vypořádání u soudu, dochází k vypořádání SJM ze zákona. Protože tato prekluzivní lhůta v daném případě již uplynula, jsou předmětné nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví a podíly obou manželů jsou stejné (§ 150 odst. 4 obč. zák.). Po uplynutí této lhůty se nelze domáhat, aby soud vypořádal podle § 149 odst. 2 obč. zák. majetek, ke kterému již SJM zúžením zaniklo, a tudíž ani vypořádání investic či vnosů vynaložených společně na výlučný majetek druhého manžela.

Pokud jde o majetkové právo z leasingové smlouvy, odvolací soud konstatoval, že toto majetkové právo lze sice vypořádat, ovšem v daném případě platí taktéž nevyvratitelná domněnka podle § 150 odst. 4 obč. zák., a proto žalobkyni nenáleží vypořádací podíl přiznaný soudem prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, o kterém dovolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 23. května 2012, č. j. 22 Cdo 3822/2010-242 tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání obsažené v § 150 odst. 4 obč. zák. nastupují jen tehdy, jestliže ohledně hodnot, o které bylo společné jmění manželů zúženo, nedošlo k vypořádání ani dohodou, ani rozhodnutím soudu. Jinými slovy řečeno, existence dohody o vypořádání nebo rozhodnutí soudu o vypořádání brání nastoupení domněnky vypořádání. Ve vztahu k předmětným nemovitostem dovodil, že z dohody o zúžení rozsahu SJM ze dne 24. 6. 2002 se jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností podává, že účastníci se dohodli na tom, že předmětné nemovitostí tvořící součást SJM budou po zúžení ve výlučném vlastnictví žalovaného. Takové smluvní ujednání je v této části dohodou o vypořádání majetku zúženého dohodou účastníků, která vylučuje nastoupení účinků nevyvratitelné domněnky vypořádání a s tím spojeného závěru, že by nemovitosti mohly být v podílovém spoluvlastnictví účastníků. Pokud odvolací soud odmítl důvodnost žalobkyní uplatněného nároku toliko s poukazem na skutečnost, že nemovitosti se nacházejí v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Ve vztahu k vypořádání „majetkového práva spojeného s leasingovou smlouvou uzavřenou za trvání manželství žalovaným s leasingovou společností ŠkoFIN s. r. o.“ dovolací soud dovodil, že na rozdíl od nemovitostí dříve tvořících společné jmění manželů, které se staly předmětem dohody o zúžení rozsahu SJM, majetková práva vztahující se k leasingové smlouvě v dohodě o zúžení žádným způsobem obsažena nejsou, a jejich režim není touto dohodou jakkoliv dotčen. Počátek běhu tříleté lhůty uvedené v § 150 odst. 4 obč. zák., jejíž uplynutí má za následek nastoupení nevyvratitelné domněnky vypořádání, tak nemůže být vázán na účinnost dohody o zúžení rozsahu SJM.

Odvolací soud následně usnesením ze dne 25. září 2012, č. j. 61 Co 61/2010-252, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně na vypořádání předmětných nemovitostí zanikl v tříleté lhůtě, jejíž počátek počal běžet po účinnosti dohody o zúžení rozsahu SJM. Za nesprávný považoval odvolací soud i postup soudu prvního stupně ohledně finančního leasingu automobilu.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. dubna 2013, č. j. 9 C 149/2007-318, do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal přípojné vozidlo vyrobené na zakázku RZ 33-PMA-53 (výrok I.), žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni na vyrovnávacím podílu 158 350 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.).

Soud prvního stupně doplnil již dříve zjištěný skutkový stav o tvrzení a důkazy žalovaného, kterými chtěl prokázat, že předmětné nemovitosti jsou jeho výlučným majetkem, neboť byly pořízeny z jeho výlučných finančních prostředků.

V rámci právního posouzení věci dospěl soud prvního stupně k názoru, že dohoda o zúžení rozsahu SJM představuje současně i dohodu o vypořádání té části majetku, která byla ze zákonného rozsahu SJM vyňata. Žalovaný je tak výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, přičemž žalobkyně nemá nárok na vypořádací podíl ve vztahu k těmto nemovitostem. Soud se neztotožnil s tvrzením žalovaného, že předmětné nemovitosti byly pořízeny z jeho výlučných prostředků. Přihlédl přitom k tomu, že na straně kupující vystupovali oba manželé a měl tak vůli nabýt předmětné nemovitosti do SJM. Ve vztahu k majetkovému právu spojenému s leasingovou smlouvou na automobil soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný se vzhledem k uzavření dohody o zúžení rozsahu SJM stal výlučným vlastníkem předmětného automobilu Škoda Fabia. Protože splátky leasingu byly hrazeny z prostředků náležících do SJM, je žalovaný povinen nahradit žalobkyni to, co bylo ze společného majetku vynaloženo na jeho výlučný majetek, přičemž jde o částku 148 350 Kč. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, postupoval soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.).

K odvolání obou účastníků rozhodl odvolací soud rozsudkem ze dne 6. září 2013, č. j. 61 Co 349/2013-340, tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud seznal správným názor soudu prvního stupně, že ve vztahu k předmětným nemovitostem jsou účastníci vypořádáni dohodou o zúžení SJM. Touto dohodou jsou účastníci rovněž vypořádáni, a to tak, že žalobkyně nemá nárok na vypořádací podíl. Bezpředmětné je potom tvrzení žalovaného, že nemovitosti ani do společného jmění účastníku nepatřily, když relevantní námitku v tomto směru učinil žalovaný po šesti letech trvání sporu. Nesprávně však soud posoudil vypořádání osobního automobilu Škoda Fabia. Ze žaloby o vypořádání společného jmění účastníků doručené soudu dne 10. 7. 2007 se totiž jednoznačně podává, že žalobkyně učinila předmětem řízení vypořádání předmětných nemovitostí, osobního automobilu Škoda Fabia a přípojného vozidla, přičemž požadovala vypořádací podíl zjištěný na základě ocenění znalcem. Žalobkyně se nedomáhala přiznání jakéhokoliv vnosu či investice. Svůj požadavek na vypořádání vnosu změnila až dne 22. 6. 2009 a blíže jej skutkově vymezila až podáním ze dne 12. 11. 2009, tj. až po uplynutí lhůty tří let od uzavření dohody o zúžení rozsahu SJM. Pokud soud prvního stupně dovodil, že majetková práva vztahující se k leasingové smlouvě nejsou v uvedené dohodě obsažena, nemohl automobil přejít jen do výlučného vlastnictví žalovaného, ale po doplacení leasingových splátek a zaplacení doplatku zůstatkové části kupní ceny se stal automobil součástí společného jmění. Automobil byl ještě před zánikem manželství součástí společného jmění manželů, je třeba ho vypořádat podle stavu ke dni 16. 7. 2005 a podle obvyklé ceny ke dni rozhodování soudu.

Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně závěr o nákladech řízení. Uvedl, že základní zásadou je zásada úspěchu ve věci podle 142 odst. 1 o. s. ř., ze které je třeba vyjít i v řešené věci. Odvolací soud však dospěl k závěru, že zde jsou důvody zvláštního zřetele hodné, odůvodňující aplikaci § 150 o. s. ř. Tyto důvody spatřoval v tíživé finanční situaci žalobkyně, postoji žalovaného, jakož i v neúměrném protahování řízení ze strany žalobkyně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jde o vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena.

Odvolací soud nesprávně postupoval ohledně předmětných nemovitostí, jestliže považoval dohodu o zúžení rozsahu SJM současně za dohodu o vypořádání nejen v tom smyslu, že budou předmětné nemovitosti nadále ve výlučném vlastnictví žalovaného, ale i v tom smyslu, že žalobkyně nemá nárok na vypořádací podíl. Z rušícího rozsudku dovolacího soudu však plyne, že v dohodě lze definitivně vypořádání vyřešit nebo ho vyřešit částečně s tím, že se manželé dohodnou na tom, kdo bude vlastníkem majetkových hodnot s tím, že náhrada za tyto hodnoty bude řešena dodatečně. V řešené věci došlo pouze k částečnému vypořádání. Z dohody o zúžení rozsahu SJM však nevyplývá, že by si účastníci sjednali, že k dalšímu vypořádání již nemá dojít. Naopak je v této dohodě konstatováno, že jsou si účastníci vědomi ustanovení § 149 odst. 2 obč. zák. Z toho plyne, že účastníci při uzavírání této dohody počítali s finančním vypořádáním pro případ zániku SJM. Dovolatelka dále vyslovila nesouhlas se závěry vyslovenými ve vztahu k právům spojeným s leasingovou smlouvou. V dohodě o zúžení rozsahu SJM je výslovně uvedeno, že nadále bude majetek, který jeden z manželů za trvání manželství nabude, ve výlučném vlastnictví tohoto manžela. Automobil je tak ve výlučném vlastnictví žalovaného, protože jej nabyl až po účinnosti dohody o zúžení rozsahu SJM. Správný je názor soudu prvního stupně, že je třeba majetková práva k automobilu vypořádat formou vnosů. Po právní stránce je proto třeba práva k automobilu vypořádat jako vnos. Bylo by příliš formalistické po žalobkyni požadovat, aby majetková práva k automobilu od počátku takto pojmenovala, aby zabránila uplynutí tříleté lhůty. Ohledně náhrady nákladů řízení uvedla, že v řízení o vypořádání SJM nelze bez dalšího aplikovat zásadu úspěchu ve věci. Úspěch přitom nelze poměřovat tím, kolik který z manželů má druhému zaplatit. Rovněž nelze při výpočtu náhrady nákladů řízení vycházet z částky 1 131 547 Kč, jak učinil odvolací soud. Správně mělo být o náhradě nákladů řízení rozhodnuto tak, že se náhrada nákladů řízení účastníkům nepřiznává. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku– [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání je zčásti přípustné a zároveň důvodné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Žalobkyně v první řadě namítá, že odvolací soud pochybil, pokud považoval dohodu o zúžení rozsahu SJM zároveň za dohodu o vypořádání SJM nejen v tom smyslu, že předmětné nemovitosti budou ve výlučném vlastnictví žalovaného, ale i v tom smyslu, že žalobkyně nemá nárok na vypořádací podíl z těchto nemovitostí.

Tato námitka zakládá přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v této otázce v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Podle § 143a obč. zák. manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí.

Podle § 149 odst. 1, 2 obč. zák. společné jmění manželů zaniká zánikem manželství. Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.

Podle § 150 odst. 3, 4 obč. zák. neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.

Zúžením zákonného rozsahu společného jmění manželů se rozumí, že majetek a závazky, které by jinak tvořily předmět společného jmění, se smlouvou uzavřenou manžely z jeho předmětu vyjímají a jsou nadále ve vlastnictví (věřitelství) každého z manželů. Touto smlouvou se rozsah společného jmění manželů omezuje. K věcem a závazkům, které byly ze zákonného rozsahu společného jmění manželů smlouvou vyřazeny, nastupuje obecný vlastnický nebo závazkový právní režim. Soudní praxe i odborná literatura jednotně přijímají, že po zúžení rozsahu společného jmění manželů musí dojít k vypořádání té jeho části, která byla z jeho zákonem vymezeného rozsahu vyňata a nebyla vypořádána přímo ve smlouvě o zúžení [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1476/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod č. C 1120, nebo Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 172 - 173].

Toto východisko dovolací soud zdůraznil i ve svém rušícím rozhodnutí ve věci ze dne 23. května 2012, č. j. 22 Cdo 3822/2010-242.

V tomto rozhodnutí dovolací soud rovněž vysvětlil, že manželé mohou zúžit rozsah společného jmění manželů o konkrétní věci, a to buď o věci, které již jsou předmětem společného jmění, anebo o věci, které v budoucnu získají. Zde se předpokládá existence dvou právních skutečností: smlouvy o zúžení společného jmění manželů a dohody o vypořádání. Již to, že se manželé dohodnou na tom, kdo z nich bude nadále výlučným vlastníkem, je dohodou o vypořádání; smlouva o zúžení a vypořádání tu spadají v jedno. Může jít o definitivní vypořádání (nabyvatel nabývá bezúplatně nebo úplatně a otázka náhrady je ve smlouvě výslovně řešena) nebo o vypořádání částečné, kdy se manželé dohodnou na tom, kdo bude vlastníkem majetkových hodnot s tím, že náhrada za tyto hodnoty bude určena dodatečně (Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 173). Účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání obsažené v § 150 odst. 4 obč. zák. nastupují jen tehdy, jestliže ohledně hodnot, o které bylo společné jmění manželů zúženo, nedošlo k vypořádání ani dohodou ani rozhodnutím soudu.

Z dohody o zúžení rozsahu SJM se podává, že účastníci se dohodli na tom, že předmětné nemovitostí tvořící součást SJM budou po zúžení ve výlučném vlastnictví žalovaného. Takové smluvní ujednání je v této části dohodou o vypořádání majetku zúženého dohodou účastníků, která vylučuje nastoupení účinků nevyvratitelné domněnky vypořádání a s tím spojeného závěru, že by nemovitosti mohly být v podílovém spoluvlastnictví účastníků.

Z tohoto závěru vyšly v novém řízení ve věci soudy obou stupňů. Soud prvního stupně konstatoval, že dohoda o zúžení rozsahu SJM je současně i smlouvou o vypořádání zúženého majetku. Dospěl však k závěru, že již touto smlouvou jsou účastníci zcela vypořádáni, a to bez nároku žalobkyně na vypořádací podíl.

K přijetí takového právního závěru by však soud prvního stupně musel učinit skutkové zjištění, že v dohodě o zúžení rozsahu SJM bylo uvedeno, že žalobkyně nemá nárok na vypořádací podíl. Žádné takové skutkové zjištění se však z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nepodává (soud prvního stupně pouze konstatoval, že podle uvedené dohody se stává ex nunc žalovaný výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí). Pokud odvolací soud převzal závěr soudu prvního stupně, aniž se zabýval otázkou, zda je v této dohodě obsaženo ustanovení o náhradě za majetkové hodnoty, o něž bylo společné jmění účastníků zúženo, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn ze strany dovolatelky právem. Pokud by totiž v dohodě nebyla řešena otázka, zda žalobkyni náleží na vypořádání zúženého společného jmění manželů náhrada, bylo by třeba vyjít, že se jedná toliko o vypořádání částečné, které nevylučuje právo na vypořádací podíl, a postupovat podle § 149 odst. 4 obč. zák.

Žalobkyně v dovolání dále namítá, že nesprávným je i názor odvolacího soudu o tom, že po doplacení leasingových splátek přešel předmětný automobil Škoda Fabia do SJM.

I tato námitka zakládá přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v této části v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Soudy obou stupňů zjistily, že vlastnické právo k předmětnému automobilu přešlo na žalovaného doplacením leasingových splátek dne 21. 3. 2005, tedy sice za trvání manželství (manželství účastníků zaniklo právní mocí rozsudku o rozvodu dne 16. července 2005), ale již po té, co bylo dohodou zúženo společné jmění manželů (dohoda o zúžení rozsahu SJM byla uzavřena dne 24. 6. 2002). V této dohodě se účastníci mimo jiné dohodli, že veškerý majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, který by jinak patřil do společného jmění manželů, bude od účinnosti dohody výlučným vlastnictvím toho z manželů, který jej nabude, nebo podílovým spoluvlastnictvím jich obou stejně jako závazky, které za trvání manželství vzniknou.

Odvolací soud seznal, že majetková práva k leasingové smlouvě nebyla obsažena v dohodě o zúžení rozsahu SJM, a proto nemohl tento automobil přejít do výlučného vlastnictví žalovaného.

S tímto názorem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí. Dovolací soud ve svém rušícím rozhodnutí ve věci ze dne 23. května 2012, č. j. 22 Cdo 3822/2010-242, uvedl, že na rozdíl od předmětných nemovitostí, které se staly předmětem dohody o zúžení rozsahu SJM, majetková práva vztahující se k leasingové smlouvě v uvedené dohodě žádným způsobem obsažena nejsou, a jejich režim není touto dohodou jakkoliv dotčen. Dovolací soud zde pouze uvedl, že majetková práva vztahující se k leasingové smlouvě nebyla uvedenou dohodou výslovně dotčena a vypořádána, a proto také ohledně nich nemohla nastoupit nevyvratitelná domněnka vypořádání. Nezabýval se zde právním režimem těchto práv. Tento závěr pak učinil ve vztahu k argumentaci odvolacího soudu v jeho předchozím rozhodnutí, kdy odvolací soud nevypořádání práv a povinností vztahujících se k leasingové smlouvě odůvodnil pouze závěrem, že se jedná o majetkové právo, které je způsobilé být předmětem vypořádání, nicméně jeho vypořádání brání účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání. Poukaz dovolacího soudu se pak vztahoval výslovně k tomu, že na rozdíl od předmětných nemovitostí práva a povinnosti spojená s leasingovou smlouvou nebyla v této dohodě konkrétně vypořádána, a tudíž vypořádání nároků z nich nemůže být na překážku uplynutí tří let od zúžení společného jmění manželů.

Jestliže však nebyla majetková práva k leasingové smlouvě obsažena v dohodě o zúžení rozsahu SJM, je zřejmé, že ke dni uzavření dohody byla stále součástí společného jmění manželů. Nelze však přehlédnout, že po doplacení leasingových splátek nabyl automobil žalovaný, a to již po té, co bylo společné jmění účastníků zúženo. V dohodě o zúžení rozsahu SJM účastníci výslovně projevili svou vůli, aby nadále veškerý další (po uzavření dohody) nabytý majetek nebyl ve společném jmění účastníků, nýbrž ve výlučném vlastnictví toho, kdo jej nabude, případně v podílovém spoluvlastnictví obou. Protože k nabytí vlastnického práva k předmětnému automobilu po zaplacení leasingových splátek došlo až po zúžení rozsahu SJM, je vyloučeno, aby tento automobil měl režim společného jmění manželů. Dovolací soud je tak toho názoru, že výlučným vlastníkem automobilu se stal v souladu se zněním dohody o zúžení rozsahu SJM žalovaný. Protože však – jak bylo v řízení prokázáno – byly splátky leasingu hrazeny z prostředků tvořících SJM, má žalobkyně nárok na vypořádání tzv. vnosu ze společného majetku na výlučný majetek žalovaného (§ 149 odst. 2 obč. zák.).

Dovolací soud se přitom neztotožnil s názorem vysloveným odvolacím soudem, že byl vnos uplatněn až po uplynutí tříleté lhůty uvedené v § 150 odst. 4 obč. zák. proto, že žalobkyně původně (ve tříleté lhůtě) učinila předmětem řízení automobil Škoda Fabia, nicméně svůj požadavek na uplatnění vnosu formulovala až po uplynutí této lhůty v roce 2009. Tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby po uplynutí této lhůty se účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem, které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání.

V žalobě ze dne 7. prosince 2007poukazovala žalobkyně bez bližší konkretizace na to, že za trvání manželství účastníci nabyli mimo jiné „osobní automobil Škoda Fabia Sedan CLASSIC 1.4, 50 kW, RZ 1 PO 6169“, ve vztahu ke kterému žalobkyně uplatnila pouze požadavek na „příslušný vypořádací podíl“. Ve vyjádření k žalobě ze dne 29. března 2008 pak žalovaný namítal, že na základy dohody o zúžení společného jmění manželů je uvedený osobní automobil ve výlučném vlastnictví žalovaného. V návaznosti na uvedené vyjádření žalovaného žalobkyně v podání ze dne 10. dubna 2008 (tj. ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů) bod bodem II. provádí analýzu práv a povinností spojených s leasingovou smlouvou, přičemž připouští, že pokud by mělo být vozidlo ve výlučném vlastnictví žalovaného, neznamená to, že „by žalobkyně neměla z tohoto titulu žádné nároky“. Z uvedeného podání je zřejmé, že se žalobkyně domáhá vypořádání práv a povinností spojených s uzavřenou leasingovou smlouvou, přičemž naznačuje vedle možnosti domáhat se úhrady toho, co „ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek“ (míněno majetek některého z manželů), tj. vypořádání tzv. vnosu ze společného majetku na majetek výlučný, také vypořádání práv a povinností spojených s leasingovou smlouvou v podobě vypořádání tohoto práva, které upřednostňuje. Z uvedeného je však zřejmé, že se žalobkyně domáhá vypořádání jejích nároků spojených s uzavřenou leasingovou smlouvou ve vazbě na dohodu o zúžení rozsahu společného jmění manželů.

Dovolací soud má v souzené věci s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dané věci za to, že jde o věc právního posouzení, ke kterému je povolán soud, nikoliv účastník řízení; z hlediska toho, co po právní stránce bude předmětem vypořádání, vychází přitom z žalobních tvrzení a ze všeho, co v řízení vyšlo najevo. Nelze tedy žalobkyni klást k tíži, že ve tříleté lhůtě nejprve poukazovala na pořízení automobilu, ze kterého požadovala vypořádací podíl, načež se následně sama přiklonila k tomu, že předmětem vypořádání je zde vnos do této věci, která má být i podle jí připouštěného názoru ve výlučném vlastnictví žalovaného. Dovolatelce lze přisvědčit, že postup striktně vyžadující uvedení jediné právní kvalifikace, která by měla přicházet do úvahy, by byl příliš formalistický, ukládající účastníku předjímat právní posouzení věci soudem, ke kterému není ani povinen. Nadto se nejedná v případě tvrzeného vnosu o uvedení zcela nových skutečností, které by ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů nebyly v řízení nijak zmiňovány, ale o právní posouzení tvrzených skutečností, které žalobkyně uplatnila.

Ve vztahu k náhradě nákladů řízení, vůči které se dovolatelka v dovolání vymezuje, přípustnost dovolání založena není již proto, že dovolatelka v rozporu s § 237 a § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. v tomto směru v dovolání nevymezila otázku přípustnosti dovolání. Nad rámec však dovolací soud podotýká, že základním pravidlem rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů je zásada úspěchu ve věci. Toto základní pravidlo lze v konkrétním případě korigovat nepřiznáním náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, jsou-li pro takový závěr dány důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.) – (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 3183/2014, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 1894/2014, obě dostupná na www.nsoud.cz).

Konkrétní hlediska, k nimž má soud při formulování závěrů o procesním úspěchu či neúspěchu účastníka řízení o vypořádání společného jmění manželů přihlížet, formuloval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 3331/2014, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2015, č. 7 – 8, str. 258, a souhrnně v usnesení ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 22 Cdo 4602/2015, dostupném na www.nsoud.cz).

Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve shodě s § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srovnej § 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (srovnej § 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. února 2016



Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu




Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.437.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies