21 Cdo 5088/2015

26. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně J. F., zastoupené Mgr. Ondřejem Ripelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 857/18, proti žalované Městské části Praha 3 se sídlem úřadu městské části v Praze 3, Havlíčkovo náměstí č. 700/9, IČO 00063517, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod křížkem č. 428/4, o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 128/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2015 č.j. 62 Co 3, 4/2015-144, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Roberta Tschöpla, advokáta se sídlem v Praze 4, Pod křížkem č. 428/4.

Odůvodnění:


Dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 20.9.2011 se účastnice dohodly na rozvázání pracovního poměru s tím, že pracovní poměr skončí dnem 31.12.2011.Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 6.9.2012 domáhala, aby bylo určeno, že uvedená dohoda o rozvázání pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že v době jejího uzavření "nebyla schopna posoudit následky svého jednání", neboť měla nádor na mozku, o kterém se dozvěděla až po podepsání dohody. V důsledku nádoru na mozku se v práci dopouštěla "fatálních chyb", které pravděpodobně vedly k rozhodnutí o ukončení jejího pracovního poměru. Žalobkyně uvedla, že vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu a věku je nemožné, aby si našla jinou práci, avšak pracovat chce a je připravena přijmout přeřazení na jinou práci, a že brzy dojde k ukončení její pracovní neschopnosti a zůstane jí jako příjem pouze částečný invalidní důchod.

Žalovaná namítala, že pracovní poměr žalobkyně měl na základě dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 20.9.2011 skončit dnem 31.12.2011, a že proto žalobkyně podala žalobu podle ustanovení § 72 zákoníku práce opožděně.

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 26.9.2014 č.j. 17 C 128/2012-85, doplněným rozsudkem ze dne 14.11.2014 č.j. 17 C 128/2012-96 a opraveným usnesením ze dne 19.1.2015 č.j. 17 C 128/2012-114, určil, že dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 20.9.2011 je neplatná, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalovaná je povinna zaplatit České republice "na účet Obvodního soudu pro Prahu 3" soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč a že žalovaná je povinna zaplatit České republice "na účet Obvodního soudu pro Prahu 3" náhradu "nákladů znaleckého posudku" ve výši 53.402,- Kč. Soud prvního stupně došel k závěru, že žalobkyně podala žalobu včas, neboť dvouměsíční prekluzivní lhůta pro podání žaloby podle ustanovení § 72 zákoníku práce začala žalobkyni běžet teprve po skončení pracovní neschopnosti a prekludovala se až dnem 23.11.2012. Kdyby totiž žalobkyni byla dána výpověď z pracovního poměru, což by zaměstnavatel nejspíš učinil, kdyby žalobkyně neuzavřela dohodu o rozvázání pracovního poměru, tak by jí podle ustanovení § 53 odst. 2 zákoníku práce zbývající část výpovědní doby uplynula až po skončení ochranné doby (pracovní poměr žalobkyně měl skončit v ochranné době). Opačný závěr, že lhůta k podání žaloby uplynula bez ohledu na skutečnost, že žalobkyně nemohla pro pracovní neschopnost svá práva po určitou dobu vykonávat, by vedl k "extrémnímu nesouladu s principy spravedlnosti a rovného zacházení a požadavku na nemožné jednání", a proto soud prvního stupně dovodil, že na souzenou věc je namístě vztáhnout ustanovení § 332 a § 53 odst. 2 zákoníku práce. Soud prvního stupně uzavřel, že dohoda o rozvázání pracovního poměru je podle ustanovení § 38 odst. 2 občanského zákoníku neplatná, neboť žalobkyně trpěla v době právního úkonu (podepsání dohody o rozvázání pracovního poměru) duševní poruchou, která měla vliv na její schopnost posoudit následky svého jednání a ovládnout svou vůli. Příčinou duševní poruchy byl nerozpoznaný manifestující se nádor na mozku a nadužívání analgetik, kterými se žalobkyně snažila mírnit projevy (krutou bolest) nádoru na mozku, a která mohou při nadužívání vést ke změně rozhodování.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.4.2015 č.j. 62 Co 3, 4/2015-144 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru dohodou ze dne 20.9.2011 zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že se žalované "poplatková povinnost" neukládá. Odvolací soud odmítl závěr soudu prvního stupně o tom, že by žaloba byla žalobkyní podána včas. Lhůta k podání žaloby podle § 72 zákoníku práce je propadnou (prekluzivní) lhůtou, u které je vyloučeno prominutí zmeškání lhůty a u které není možná analogie s úpravou stavení běhu lhůty podle ustanovení § 112 a § 113 občanského zákoníku, když zákoník práce ve znění účinném do 31.12.2011 připouštěl subsidiaritu občanského zákoníku jenom v případech, kdy to výslovně uvedl. V posuzovaném případě je při počítání času nutné postupovat podle § 333 odst. 1 zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.2011), podle něhož se počítání času řídí ustanovením § 122 občanského zákoníku. Protože podle ujednání stran v dohodě o rozvázání pracovního poměru ze dne 20.9.2011 měl pracovní poměr skončit dnem 31.12.2011, lhůta k podání žaloby začala běžet dne 1.1.2012 a skončila dne 29.2.2012; žalobkyně podala žalobu u soudu dne 6.9.2012 opožděně.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že již od roku 2009 měla zdravotní potíže (bolest hlavy, bolest šíje, zvracení, únava, změna chutí, nechutenství, neschopnost psát pravou rukou), u kterých se lékařům nedařilo nalézt příčinu. V době podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru "užívala denně k utlumení bolesti až 6 tablet Ibuprofen 600 mg a až 6 tablet Tramalu 100 mg, což jsou léky, jejichž vedlejším účinkem při předávkování je mimo jiné zhoršený úsudek a schopnost rozhodování". Žalobkyně tedy v důsledku nadužívání analgetik nebyla v den uzavření dohody o ukončení pracovní poměru (dne 20.9.2011) schopna pochopit význam svého podpisu pod dohodou a uzavření dohody si ani nepamatovala. Dne 5.12.2011 žalobkyně "celkově zkolabovala", následně byla hospitalizovaná ve Fakultní nemocnici Vinohrady, kde prodělala dvě operace hlavy, při nichž bylo zjištěno, že má na mozku objemný tumor zadní jámy lební o velikosti 4x5x4 cm. Žalobkyně namítá, že na běh prekluzivní lhůty podle ustanovení § 72 zákoníku práce je v jejím případě možné analogicky použít pravidla týkající se běhu promlčecí lhůty tak, jak je to nyní upraveno v ustanovení § 654 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Ve výše uvedeném "extrémním případě" žalobkyně došlo ke stavení lhůty k podání žaloby, proto jí lhůta začala běžet až po skončení pracovní neschopnosti a její žaloba tak byla podána včas. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, eventuálně, v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že dovolání je proti napadenému rozhodnutí přípustné, aby dovolání žalobkyně zamítl. Žalovaná namítla, že dovolání žalobkyně je nepřípustné, neboť se nejedná o případ, kdy by napadené rozhodnutí záviselo na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16.7.2003 sp. zn. 21 Cdo 258/2003), ani nejde o právní otázku, která by dosud nebyla řešena, nebo byla rozhodována rozdílně, případně která by měla být dovolacím soudem rozhodnuta jinak. Dovolací řízení trpí vadou, pro kterou v něm nelze pokračovat, když dovolatelka sice uvedla jednu z podmínek přípustnosti dovolání, ale nijak ji "nedoložila". Pro případ, že by dovolací soud došel k závěru, že je dovolání přípustné, žalovaná uvedla, že žalobkyně "zcela nepochybně" podala žalobu opožděně (dne 6.9.2012), neboť lhůta k podání žaloby "uběhla dne 28.2.2012". Lhůta k podání žaloby podle ustanovení § 72 zákoníku práce je prekluzivní lhůta, jejíž prominutí je vyloučeno a při jejímž počítání se použije ustanovení § 122 občanského zákoníku. Pracovní poměr skončí na základě dohody o ukončení pracovního poměru sjednaným dnem (§ 49 odst. 1 zákoníku práce), a to i kdyby se v době ukončení pracovního poměru zaměstnanec nacházel v ochranné době podle ustanovení § 53 zákoníku práce, nebo kdyby byla dohoda uzavřena před počátkem ochranné doby. Žalovaná dále namítla, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o tvrzení o své duševní poruše v době podpisu dohody, neboť ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce vyplývá, že rozpoznávací a ovládací schopnosti dovolatelky sice byly v době uzavření dohody snížené, nikoliv však podstatnou měrou.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo významné vyřešení právní otázky, zda lze na běh prekluzivní lhůty podle ustanovení § 72 zákoníku práce analogicky aplikovat institut stavení promlčecí doby podle ustanovení § 113 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že žalobkyně byla zaměstnána u žalované od 1.7.2001 jako referentka odboru evidence majetku. Žalobkyně již od roku 2009 trpěla bolestmi hlavy, jež však byly neurologem spojovány s operací krční páteře, kterou dříve prodělala, a psychiatrem byly považovány za potíže psychosomatického rázu. K potlačení "krutých bolestí hlavy" užívala žalobkyně denně léky proti bolesti Ibuprofen a Tramal, u nichž překračovala doporučené denní dávkování, což mohlo mimo jiné vést k ovlivnění jejího způsobu rozhodování. Dne 20.9.2011 žalobkyně uzavřela dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 31.12.2011. Žalobkyně byla od 29.11.2011 do 23.9.2012 v pracovní neschopnosti; dne 5.12.2011 "zkolabovala", následně (ve dnech 6.12.2011 a 14.12.2011) prodělala dvě operace hlavy, při nichž jí byl odstraněn nádor na mozku o "velikosti golfového míčku".

Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 20. 9. 2011 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 347/2010 Sb. a č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 29.12.2011 (dále jen "zák. práce"), a subsidiárně též (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb.) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb., č. 384/2008 Sb., č. 215/2009 Sb., č. 285/2009 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 41/2009 Sb., č. 227/2009 Sb., č. 155/2010 Sb., č. 28/2011 Sb., č. 132/2011 Sb. a č. 139/2011 Sb. tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.10.2011 (dále jen "obč. zák.").

Podle ustanovení § 49 odst. 1 zák. práce dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru, končí pracovní poměr sjednaným dnem.

Podle ustanovení § 72 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

Podle ustanovení § 330 zák. práce k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v případech uvedených v § 39 odst. 5, § 58, 59, 72, § 218 odst. 4 větě druhé, § 267 odst. 2, § 268 odst. 3 a § 315. Bylo-li právo uplatněno po uplynutí stanovené lhůty, přihlédne soud k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne.

Podle ustanovení § 333 odst. 1 zák. práce se počítání času řídí § 122 občanského zákoníku.

Podle ustanovení § 122 obč. zák. lhůta určená podle dní počíná dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro její počátek. Polovinou měsíce se rozumí patnáct dní. Konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den. Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.

Promlčení a prekluze jsou právními instituty, které spojují právní následky s marným uplynutím lhůty (doby). Promlčení znamená, že, není-li nějaké právo po určitou zákonem stanovenou dobu vykonáno nebo uplatněno u soudu, nelze se ho po uplynutí této doby s úspěchem soudně domoci, namítne-li účastník řízení, že je právo promlčeno. Prekluze spojuje s nedodržením lhůty (doby) k uplatnění práva nejen zánik možnosti domoci se práva u soudu, ale i zánik práva samotného, k němuž soud přihlíží i bez návrhu stran.

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že lhůta k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou, kterou je třeba - jak se uvádí v ustanovení § 72 zák. práce - uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním, je lhůtou prekluzivní. Bylo-li právo na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 72 zák. práce uplatněno po uplynutí stanovené lhůty, přihlédne soud k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne. Z ustanovení § 72 zák. práce současně vyplývá, že, chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu o určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný. Dvouměsíční lhůta podle ustanovení § 72 zák. práce je lhůtou hmotněprávní, a proto účastník, který se domáhá neplatnosti rozvázání pracovního poměru, musí uplatnit svůj nárok žalobou u soudu tak, aby žaloba došla na soud nejpozději v poslední den lhůty; na rozdíl od lhůt procesních tedy nepostačuje, aby žaloba byla v poslední den lhůty odevzdána orgánu, který má povinnost ji soudu doručit (například držiteli poštovní licence). Není-li nárok uplatněn včas, tedy alespoň v poslední den lhůty podle ustanovení § 72 zák. práce u soudu, právo na určení neplatnosti právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru zaniká a rozvázání pracovního poměru, i kdyby bylo postiženo vadami, je platné a účinné. Po marném uplynutí dvouměsíční lhůty se tedy soud již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního úkonu, a to ani formou předběžné otázky; nebyla-li neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně (k povaze lhůty k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 72 zák. práce srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22.2.1968 sp. zn. 6 Cz 5/68, uveřejněný pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1969, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 28.5.1980 sp. zn. 6 Cz 8/80, uveřejněný pod č. 43 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1436/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, roč. 2003).

Zatímco zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů rozlišoval (v době od 1.1.1989 až do skončení své účinnosti dne 31.12.2006) mezi lhůtami (uplynutím času, v němž má být učiněn pracovněprávní úkon nebo jiná pracovněprávní skutečnost) a dobami (uplynutím času, jímž dochází ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností účastníků a dalších subjektů pracovněprávních vztahů) a upravoval odlišně počítání jejich běhu (srov. § 266 zákona č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů), zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, který nabyl účinnosti dnem 1.1.2007, nečinil při počítání času mezi lhůtami a dobami rozdíl; pro počítání času (lhůt a dob) ustanovením § 333 odst. 1 zák. práce delegoval pro oblast pracovněprávních vztahů použití ustanovení § 122 občanského zákoníku a současně stanovil výjimky pro počítání některých dob, například v ustanovení § 26 odst. 1 a 2, § 51 odst. 2 nebo § 76 odst. 6 zákona č. 262/2006 Sb.

Po zrušení tzv. delegačního principu, k němuž došlo nálezem Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. ke dni 14.4.2008, se uplatňuje v pracovněprávních vztazích subsidiarita občanského zákoníku; pracovněprávní vztahy se - jak vyplývá z principu subsidiarity - řídí také občanským zákoníkem, a to v rozsahu, v jakém nejsou upraveny zákoníkem práce a dalšími pracovněprávními předpisy. Proto lze ke dni 14.4.2008 ustanovení § 333 odst. 1 zák. práce považovat za "nadbytečné", neboť závěr o použití ustanovení § 122 obč. zák. o počítání času v pracovněprávních vztazích vyplývá již ze samotného principu subsidiarity občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2014 sp. zn. 21 Cdo 3121/2013).

V posuzovaném případě žalobkyně uzavřela se žalovanou dohodu o rozvázání pracovního poměru dne 20.9.2011, v níž bylo sjednáno, že pracovní poměr účastnic skončí dnem 31.12.2011. Žalobkyně sice byla od 29.11.2011 v pracovní neschopnosti, přesto její pracovní poměr zanikl sjednaným dnem (31.12.2011), neboť skutečnost, že se zaměstnanec nachází v ochranné době, způsobuje pouze stavení výpovědní doby (§ 53 odst. 2 zák. práce) a na skončení pracovního poměru dohodou vliv nemá. Žalobkyni tedy začala lhůta k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 72 zák. práce běžet dnem 1.1.2012 (den následující po dni, kdy došlo ke skončení pracovního poměru) a uplynula - jak vyplývá z ustanovení § 51 odst.2 zák. práce - dnem 29.2.2012.

Marným uplynutím prekluzivní lhůty právo podat žalobu o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 72 zák. práce zaniklo, a to bez ohledu na zjištění, že žalobkyně byla již od 29.11.2011 v pracovní neschopnosti, která vznikla v důsledku diagnostikovaného nádoru na mozku a že žalobkyně prodělala dvě operace hlavy. Tyto skutečnosti vedly soud prvního stupně k analogickému užití ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce a závěru, že stavení běhu lhůty, lze vztáhnout nejen na promlčecí doby, ale i na prekluzivní lhůty. Takový názor však nelze považovat za správný.

Nejsou-li v pracovněprávních předpisech pravidla pro běh prekluzivní lhůty výslovně upravena, je nutné vyjít z obecné úpravy občanského zákoníku. Institut stavení běhu lhůty je v občanském zákoníku upraven ve vztahu k promlčení (§ 113 obč. zák.), pravidla běhu prekluzivní lhůty v něm nejsou uvedena. V judikatuře dovolacího soudu již byla řešena otázka, zda lze institut stavení promlčecí doby podle ustanovení § 113 obč. zák. aplikovat také na běh prekluzivní lhůty; Nejvyšší soud došel v rozsudku ze dne 30.6.1998 sp. zn. 3 Cdon 327/96 (uveřejněném pod č. 1 v časopise Právní rozhledy, roč. 1999) k závěru, že taková analogie není možná. Ustanovení § 113 obč. zák. se dotýká počátku a běhu lhůty, avšak pouze ve vztahu k promlčení. Podstata promlčení je zcela rozdílná od podstaty prekluze a ustanovení upravující promlčení nelze aplikovat na prekluzi, pokud to zákon výslovně nestanoví. V případě prekluze občanský zákoník vychází z toho, že neuplatněním ve stanovené době právo zanikne, ať jsou důvody, pro něž nebylo toto právo uplatněno, jakékoliv. Na běh prekluzivní lhůty tedy nemůže mít žádný vliv ani skutečnost, že nositeli práv, který musí být zastoupen opatrovníkem, nebyl tento opatrovník soudem ustanoven. Zákonodárce zde dal přednost jistotě v právních vztazích.

Závěry obsažené v uvedeném rozsudku jsou zásadně přenositelné i na vztahy upravené zákoníkem práce. Také v pracovněprávních vztazích mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci se uplatní zásada právní jistoty, úzce související s požadavkem stability práva, jako jedním z atributů právního státu. Neupravil-li zákonodárce v ustanovení § 330 zák. práce - a ani v jiném ustanovení zákoníku práce nebo v jiném pracovněprávním předpise - obdobně to, co obsahuje ustanovení § 113 obč. zák., nelze proto ještě úspěšně dovozovat, že by ustanovení o stavení běhu promlčecí doby bylo možno analogicky vztáhnout také na běh prekluzivní lhůty. Ustanovení § 330 zák. práce je ustanovení kogentní povahy, od něhož se účastníci pracovněprávních vztahů nemohou odchýlit a které taxativním výčtem upravuje ty právní vztahy (včetně ustanovení § 72 zák. práce), kde zákonodárce dává přednost zájmu na stabilitě právních vztahů před nejistotou, kterou možnost zpochybnění podmínek pro jejich zánik sebou neoddělitelně nese. Na tom nemůže nic změnit ani poukaz dovolatelky na úpravu ustanovení § 654 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle něhož ustanovení tohoto zákona o běhu promlčecí lhůty platí obdobně i pro prekluzivní lhůtu, neboť úpravu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku na přezkoumávanou věc ratione tempore nelze vztáhnout.

Z výše uvedeného vyplývá, že s lhůtou k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 72 zák. práce je zánik práva při jeho včasném neuplatnění spojen vždy, ať jsou důvody, pro něž nebylo právo uplatněno, jakékoliv. Institut stavení promlčecí lhůty podle ustanovení § 113 obč. zák. nelze v pracovněprávních vztazích analogicky použít na běh prekluzivních lhůt.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný a že nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované nahradila náklady potřebné k uplatňování práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Náhrada za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.) k nákladům žalované nepatří, neboť zástupce žalované Mgr. Robert Tschöpl v rozporu s ustanovením § 14a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. neprokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. února 2016


JUDr. Ljubomír Drápal

předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5088/2015, ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.5088.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies