11 Tdo 1611/2015

24. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. b)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 24. února 2016 dovolání obv. P. P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 11 To 363/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 60/2015, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 17 T 60/2015, byl obv. P. P. v bodě I. uznán vinným přečiny porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c), odst. 2, 3 tr. zákoníku, poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě II. byl pak uznán vinným přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v bodě III. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a konečně v bodě IV. přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Za skutek uvedený pod bodem II. soud I. stupně podle § 44 tr. zákoníku upustil u obv. P. P. od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 2 T 72/2014, který nabyl právní moci dne 23. 10. 2014. Za ostatní trestné činy pak obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Stejným rozsudkem jako obv. P. P. byla uznána vinnou i obviněná E. F., ta však pouze jednáním pod bodem I. Následně soud I. stupně podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným P. P. a E. F., aby společně a nerozdílně zaplatili na náhradě škody poškozenému K. L. částku 2 900 Kč, poškozené M. O. částku 3 250 Kč, poškozenému J. V. částku 145 Kč, poškozenému J. H. částku 9 350 Kč, poškozené O. W. částku 1 000 Kč, poškozené M. M. částku 100 Kč, poškozené Alianz pojišťovně, a. s. částku 25 700 Kč, a poškozené Kooperativě pojišťovně, a. s. částku 3 500 Kč. Obv. P. P. bylo pak ještě uloženo, aby sám uhradil na náhradě škody poškozenému V. P. částku 14 800 Kč. Poškození M. F., M. R., A. K., byli odkázáni s celými svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a poškození K. L., M. O., J. H., M. M. a V. P. byli odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění Okresního soudu Praha-západ (stručně shrnuto) se obviněný dopustil trestné činnosti tím, že:

I. a) společně s obviněnou E. F., v devíti případech, v přesně nezjištěné době od 15. 5. 2014 do 15. 6. 2014, v obci P., okres P.-z., neoprávněně vnikl do obydlí jiného za použití násilí nebo po překonání překážky, jejímž účelem je zabránit vniknutí, jednak si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, čin spáchal vloupáním, a jednak poškodil cizí věc, čímž způsobil poškozeným škodu ve výši 70 295 Kč,

b) obv. P. P. sám dne 22. 5. 2014 v obci P., okres P.-z., překonal oplocení pozemku rekreační chaty a následně z odemčené garáže odcizil věci v celkové hodnotě 14 800 Kč, přičemž se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 2 T 145/2012, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen mimo jiné, pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, za který mu byl uložen úhrnný test odnětí svobody v trvání 18 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání 4 let,

II. v přesně nezjištěné době od 6. 4. 2014 do 24. 4. 2014, na přesně nezjištěném místě v obci J. u P., okres P.-z., převzal od spoluobviněné E. F. tři fotoaparáty a jeden blesk různých značek, v celkové hodnotě 13 800 Kč, přestože věděl, že tyto věci spoluobviněné odcizila v domě svých rodičů k jejich škodě, a nejméně dva z nich prodal v bazaru v P. za částku 1 500 Kč, a takto získané peníze použil pro vlastní potřebu,

III. v době od 31. 5. 2014 do 10. 6. 2014, po komunikacích v okresu P.-z., řídil motocykl zn. Jawa Babetta, ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že mu byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 2 T 145/2012, který nabyl právní moci téhož dne, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 30 měsíců,

IV. průběžně od března 2014 do 10. 6. 2014, z finančních prostředků, získaných od spoluobviněné E. F., nejméně ve 24 případech zakoupil dávky metamfetaminu o váze 0,5 g – celkem tedy nejméně 12 g této látky, a nejméně ve 24 případech z každé dávky poskytl spoluobviněné pro její potřebu 0,25 g metamfetaminu – celkem tedy nejméně 6 g této látky, přičemž metamfetamin je zařazen jako látka psychotropní v příloze č. 5 Psychotropní látky zařazené do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.) k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách.

Rozhodnutí soudu I. stupně napadl obviněný odvoláním, a to do výroku o vině i trestu pod body II. a IV. Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 11 To 363/2015 rozhodl tak, že dle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a zařadil obv. P. P. pro výkon uloženého trestu do věznice s dozorem, avšak ve zbytku ponechal rozsudek soudu I. stupně beze změny.

Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obv. P. P. prostřednictvím advokáta JUDr. Pavla Bergera dovolání, a to proti výrokům o vině i o trestu, s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí dle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávně hmotněprávním posouzení.

Ve svém podání obviněný nejdříve stručně vylíčil dosavadní průběh trestního řízení a následně uplatnil vlastní argumentaci známou již z předchozího průběhu trestního řízení, v níž zdůraznil, že se skutku uvedeného ve výroku rozsudku soudu I. stupně pod bodem IV. nedopustil. Krajský soud proto dle jeho názoru pochybil, když svým rozhodnutím nevyhověl jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ.

Dovolatel je dále přesvědčen, že na základě provedených důkazů nebylo dostatečně prokázáno, že skutek popsaný ve výroku rozhodnutí soudu I. stupně pod bodem IV. skutečně spáchal. Na jedné straně figuruje obhajoba obviněného a protichůdnou verzi skutkového děje pak předkládá spoluobviněná E. F., jejíž svědectví zůstalo osamoceno, ale i přesto jej soud I. stupně uznal za věrohodné. S tímto právním názorem se poté ztotožnil i soud odvolací, který ani navzdory pochybnostem nepřistoupil k doplnění dokazování, které by mohlo skutkový stav lépe objasnit. V důsledku nesprávné realizace důkazního řízení shledal dovolatel trestní řízení nespravedlivým.

Postupem odvolacího soudu bylo tedy nepřípustně zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a proto obviněný Nejvyššímu soudu navrhl, aby jako soud dovolací zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 11 To 363/2015 a věc přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obv. P. P. zaslal státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství jenom stručné oznámení (sp. zn. 1 NZO 1304/2015-9 ze dne 8. 12. 2015), ve kterém Nejvyššímu soudu sdělil, že se k tomuto dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s ust. § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. § 265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. § 265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a proto dovolání vyhodnotil jako přípustné.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve svém dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu.

Obviněný ve svém dovolání namítl, že v průběhu trestního řízení došlo k zásadnímu porušení jeho práva na spravedlivý proces, když skutkové závěry soudů I. a II. stupně, o vině obviněného u skutku popsaného pod bodem IV. rozsudku soudu I. stupně, nebyly zjištěny způsobem odpovídajícím tomuto ústavně zaručenému právu. Soudům dále vytkl i způsob, jímž prováděly a hodnotily jednotlivé důkazy, a to zejména ve vztahu k neprovedení dalších výslechů svědků a hodnocení svědecké výpovědi společně obviněné E. F.

V této souvislosti Nejvyšší soud uvádí, že právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že ,,automaticky“ zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá deklarovaným představám obviněného. Uvedeným základním právem je zajišťováno ,,pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).

Nejvyšší soud vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu znovu připomíná, že v případě dovolání nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů. Uplatněná argumentace obviněného tudíž představuje pouze námitky ryze procesněprávní povahy, které nelze subsumovat pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a které jako takové nemůžou vést k jeho úspěšnému uplatnění.

Nad rámec výše uvedeného však Nejvyšší soud dodává, že soud I. stupně dospěl k závěru, že obv. P. P. se dopustil uvedené trestné činnosti, a to bez důvodných pochybností. Toto rozhodnutí následně pečlivě a řádně zdůvodnil, přičemž výslovně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané a které na druhou stranu vyhodnotil jako nedůvěryhodné a proč. Tento závěr následně potvrdil i soud odvolací, který po přezkumu napadeného rozhodnutí dodal, že soud I. stupně rozvedl všechny rozhodné skutečnosti pro vynesení odsuzujícího rozsudku, a taky pro uložení druhu a výše trestu. Jedinou změnou byl výrok odvolacího soudu, že obviněný se zařazuje pro výkon uloženého testu do věznice s dozorem, a nikoliv s ostrahou.

Nejvyšší soud na základě svého přezkumu konstatuje, že skutková zjištění soudů I. a II. stupně byla provedena v souladu se zásadami stanovenými trestním řádem a soudy je rovněž pečlivě ve svých rozhodnutích odůvodnily (vyjádřily se jak k osobě obviněného, tak ke zhodnocení míry jeho zavinění, k jeho pohnutkám, polehčujícím i přitěžujícím okolnostem, apod.). Trestní řízení bylo rovněž vedeno v souladu s ústavními a zákonnými principy a Nejvyšší soud proto tyto dovolatelovy námitky neshledal právně relevantními.

Námitka dovolatele, že Krajský soud v Praze, jakožto odvolací soud pochybil, když svým rozhodnutím nevyhověl jeho odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, rovněž nemůže obstát, neboť pochybení v řízení o řádném opravném prostředku lze uplatnit jen prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v případě, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Nejvyšší soud však doplňuje, že ani v případě uplatnění tohoto speciálního dovolacího důvodu by tuto námitku nebylo možné shledat důvodnou, neboť odvolací soud plně a řádně dostál svým zákonným povinnostem.

Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného se sice formálně opírá o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené je zřejmé, že jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod vůbec nelze podřadit. Ve skutečnosti výše uvedenými námitkami dovolatel primárně usiluje zpochybnit správnost skutkových zjištění soudů I. a II. stupně, čímž zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu. Jinými slovy – obviněný brojí proti postupu obou soudů při shromažďování a zejména hodnocení provedených důkazů, a tím usiluje prosadit vlastní vyhodnocení provedených důkazů s akcentem, že se jednání nedopustil. Takto postavená argumentace však není způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť dovolatel se domáhá změny skutkových zjištění soudu I. stupně i soudu II. stupně (který jeho vinu i trest potvrdil). Nejvyšší soud však konstatuje, že jde o námitky ryze procesně právní povahy, odkazující na údajně nedostatečně provedené dokazování a na způsob vyhodnocení provedených důkazů.

Nejvyšší soud prověřil, že Okresní soud Praha-západ v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. provedl dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž provedené důkazy vedly k dostatečnému objasnění skutkového stavu. Zároveň tento soud vyhodnotil všechny důkazy důsledně v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. – tedy podle svého vnitřního přesvědčení, založeném na odpovědném uvážení všech okolností případu – a to jednotlivě i v jejich souhrnu, stejně jako ve všech vzájemných souvislostech. Přezkum skutkových zjištění i na ně navazujících právních závěrů Krajským soudem v Praze, týkající se otázky viny a trestu u obv. P. P., je rovněž správný, relevantní a hodnověrně odůvodněný. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutek, ze kterého byl obv. P. P. uznán vinným, je právně kvalifikován správně, a Okresní soud Praha-západ, stejně jako Krajský soud v Praze ve svých skutkových a na ně navazujících právních závěrech nepochybily.

Protože v napadeném rozhodnutí nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona a obviněný svými námitkami tento důvod dovolání zjevně nenaplnil, Nejvyšší soud dovolání obv. P. P. odmítl, a to s odkazem na ust. § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť jde o dovolání, které bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).


V Brně dne 24. února 2016




















JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu






























Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1611/2015, ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1611.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies