21 Cdo 3180/2015

26. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObchZ - § 66 odst. 2
  • ObchZ - § 571 odst. 1
  • IZ - § 140

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Insolvency Project v.o.s. se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída č. 15/16, IČO 28860993, jako insolvenčního správce dlužníka K-Logitrans, s.r.o. se sídlem v Hradci Králové, Brněnská č. 700/25, IČO 27487296, zastoupeného JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída č. 15/16, proti žalovanému J. S., zastoupenému Mgr. Ing. Daliborem Jandurou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dlouhá č. 103/17, o 254.710,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 190/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. dubna 2015 č.j. 21 Co 66/2015-94, takto:
Dovolání žalobce se zamítá.



O d ů v o d n ě n í :


/> Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Hradci Králové dne 19.5.2014 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 254.710,- Kč se zákonnými úroky od 27.5.2014 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný, který byl v době od 6.9.2006 do 8.12.2013 jednatelem dlužníka, na základě pracovní smlouvy ze dne 30.6.2006 "založil" ode dne 1.7.2006 pracovní poměr u dlužníka na funkci "ředitel společnosti" a že za období od července 2012 do listopadu 2013 mu na mzdě bylo vyplaceno celkem 254.710,- Kč. Vzhledem k tomu, že náplní pracovního poměru byla stejná činnost, kterou žalovaný vykonával u dlužníka jako jeho jednatel, vzniklo žalovanému v uvedeném období bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat do majetkové podstaty. Žalovaný namítl, že uzavřel s dlužníkem pracovní smlouvu "s obsahem zásadně nekolidujícím obsahu výkonu činnosti statutárního orgánu" a že je "zcela spravedlivé a ústavně konformní", aby za odvedenou práci obdržel odměnu.

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30.10.2014 č.j. 10 C 190/2014-49 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 58.322,- Kč k rukám advokáta JUDr. Milana Nováka. Z výsledků dokazování zjistil, že "obsah pracovní náplně" žalovaného odpovídá obchodnímu vedení společnosti, které náleží jednateli společnosti, a s poukazem na ustálenou judikaturu soudů dovodil, že žalovaný po jmenování jednatelem dlužníka nemohl "pracovní náplň" vykonávat v pracovním poměru nebo v jiném pracovněprávním vztahu a že mu na vyplacenou mzdu nevznikl nárok. Protože se vyplacením mzdy bezdůvodně obohatil, je povinen přijaté plnění vydat žalobci (§ 451 a § 457 občanského zákoníku).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 13.4.2015 č.j. 21 Co 66/2015-94 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že "sjednaná náplň práce odpovídá pojmu obchodní vedení společnosti" a že "souběžný výkon činnosti jednatele v obchodně právním vztahu a výkon stejných činností v pracovněprávním vztahu nepřicházel v úvahu", vytknul mu však, že se "nevypořádal s námitkou žalovaného, že konal pro dlužníka práci, za kterou má právo na odměnu", a že tedy "nezkoumal, jaké výše dosahuje bezdůvodné obohacení žalovaného". Ze skutkových zjištění totiž vyplývá, že žalovaný vykonával u dlužníka funkci jednatele, aniž by bylo sjednáno, že bude funkci vykonávat bezúplatně, a že za výkon této funkce mu náleží odměna buď ve výši schválené valnou hromadou nebo ve výši určené podle ustanovení § 66 odst.2 a § 571 odst.1 obchodního zákoníku; výší odměny žalovaného jako jednatele se soud prvního stupně měl zabývat "jako předběžnou otázkou v rámci posuzování, v jaké výši a zda došlo u žalovaného k bezdůvodnému obohacení".

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí dovozuje, že "vedle sebe teoreticky mohly existovat nároky žalovaného na plnění od dlužníka z pracovněprávního vztahu a z titulu nároku na odměnu statutárního orgánu", který vzniká ze zákona "bez ohledu na to, zda zde existují jiné nároky", a že žalovaný "dosud řádně neuplatnil a ani nevyčíslil svůj nárok na odměnu, která by mu měla plynout z titulu výkonu funkce jednatele", a ve smyslu ustanovení § 173 insolvenčního zákona ji neuplatnil přihláškou, přičemž lhůta k přihláškám uplynula dnem 1.1.2014. Uplatnění pohledávky žalovaného na odměnu za výkon funkce jednatele proti pohledávce žalobce z titulu bezdůvodného obohacení by podle názoru žalobce představovalo kompenzační námitku, žalovaný však započtení proti pohledávce žalobce nemůže provést "pro nesplnění podmínek uvedených v ustanovení § 140 odst.2 a 3 insolvenčního zákona". Žalobce současně poukázal na to, že žalovaný ve funkci jednatele "svou činností minimálně přispěl k úpadku dlužníka", a navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto. Uvedl, že žalobcem "nastolené posuzování kompenzačních podmínek z hlediska ustanovení § 140 insolvenčního zákona" není na místě, neboť podstatné je jen to, zda žalovaný měl pohledávku z titulu výkonu své práce pro dlužníka, ať již z "důvodu pracovněprávního vztahu nebo jinak". Žalovaný svoji pohledávku vyčíslil, i když jako nárok pracovněprávní, a její skutečná výše může být předmětem dokazování.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle již ustálené judikatury soudů činnost statutárního orgánu obchodní společnosti (družstva) nevykonává fyzická osoba v pracovněprávním vztahu, a to ani v případě, že není společníkem této obchodní společnosti (členem družstva, a fyzické osoby vykonávající funkci (člena) statutárního orgánu obchodní společnosti (družstva) mohou uskutečňovat jiné činnosti pro obchodní společnost (družstvo) na základě pracovněprávních vztahů, jen jestliže náplní pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu není výkon činnosti statutárního orgánu (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, nebo odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 737/2004, ze dne 29.9.2004 sp. zn. 21 Cdo 894/2004, ze dne 4.11.2004 sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, ze dne 16.12.2010 sp. zn. 21 Cdo 4028/2009, ze dne 12.1.2012 sp. zn. 21 Cdo 3104/2010 nebo ze dne 25.6.2015 sp. zn. 21 Cdo 2687/2014). Judikatura soudů rovněž dospěla k závěru, že fyzická osoba, které nevznikl k výkonu činnosti statutárního orgánu pracovněprávní vztah, nemá nárok na mzdu nebo jiné plnění pracovněprávní povahy, že to však neznamená, že by za výkon činností pro obchodní společnost (družstvo) neměla nárok na odměnu; nejde však o nárok pracovněprávní, ale o právo z obchodněprávního vztahu, například za výkon funkce jednatele ve společnosti s ručením omezeným (srov. například právní názory vyslovené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2009 sp. zn. 21 Cdo 3090/2008 nebo ze dne 4.10.2011 sp. zn. 21 Cdo 1872/2010, popřípadě v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.8.2012 sp. zn. 21 Cdo 1385/2011). U jednatele ve společnosti s ručením omezeným je třeba určit výši odměny (za výkon funkce) podle ustanovení § 66 odst.2 a § 571 odst.1 obchodního zákoníku, jestliže výši této odměny neschválila valná hromada společnosti (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.10.2011 sp. zn. 29 Cdo 2379/2010).

Z výše uvedeného vyplývá, že jednatel společnosti s ručením omezeným (jako statutární orgán této obchodní společnosti) má právo na odměnu (za výkon této funkce) i tehdy, jestliže na výkon činnosti statutárního orgánu sjednal (nepřípustně) pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah; nejde však o pracovněprávní nárok, ale o právo z obchodněprávního vztahu, které se odvíjí - neschválila-li výši odměny valná hromada společnosti s ručením omezeným - od ustanovení § 66 odst.2 a § 571 odst.1 obchodního zákoníku. Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda výše uvedené závěry platí rovněž tehdy, nastaly-li u společnosti s ručením omezeným účinky rozhodnutí o úpadku uvedené v ustanovení § 140 odst.2, 3 a 4 insolvenčního zákona. Vzhledem k tomu, že tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

U dlužníka K-Logitrans, s.r.o. byl zjištěn úpadek (a současně prohlášen konkurs) usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2.12.2013 č.j. KSHK 42 INS 30832/2013-A-8, které bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 2.12.2013 v 12.46 hod a které nabylo právní moci dnem 19.12.2013.

K účinkům usnesení o úpadku patří, že po rozhodnutí o úpadku je přípustné započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku; to neplatí, jestliže se dlužníkův věřitel ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem nebo jestliže dlužníkův věřitel získal započitatelnou pohledávku neúčinným právním úkonem nebo jestliže dlužníkův věřitel v době nabytí započitatelné pohledávky věděl o dlužníkově úpadku anebo jestliže dlužníkův věřitel dosud neuhradil splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu, v němž převyšuje započitatelnou pohledávku tohoto věřitele, jakož i v případech stanovených dále insolvenčním zákonem nebo předběžným opatřením insolvenčního soudu (srov. § 140 odst.2, 3 a 4 insolvenčního zákona).

V projednávané věci však - jak správně upozorňuje žalovaný - nejde o to, že žalovaný měl (mohl mít) oproti žalobou uplatněné pohledávce na vydání bezdůvodného obohacení svoji pohledávku z důvodu výkonu funkce jednatele společnosti (dlužníka), kterou by mohl použít k započtení. Žalovaný u dlužníka - jak bylo soudy zjištěno - vykonával činnosti jednatele společnosti a náleží mu za to (nebylo-li sjednáno, že bude funkci vykonávat bezúplatně) odměna; to, zda odměna představuje pracovněprávní nárok nebo zda jde o právo z obchodněprávního vztahu, tu představuje "pouhý" právní důvod k tomuto plnění. Bylo-li žalovanému vyplaceno na odměně za výkon této činnosti za dobu od července 2012 do listopadu 2013 celkem 254.710,- Kč, vzniklo mu bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobci (do majetkové podstaty) vydat, avšak jen tehdy, jestliže mu plnění nenáleželo ani jako pracovněprávní nárok, ani podle ustanovení § 66 odst.2 a § 571 odst.1 obchodního zákoníku, popřípadě ve výši stanovené valnou hromadou společnosti. Účinky rozhodnutí o úpadku uvedené v ustanovení § 140 odst.2, 3 a 4 insolvenčního zákona na posouzení žalobcova práva uplatněného žalobou nemají žádný vliv.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je - z hlediska uplatněných dovolacích důvodů - věcně správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

Protože se tímto usnesením dovolacího soudu řízení ve věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých za dovolacího řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. února 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3180/2015, ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.3180.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies