29 Cdo 4782/2015

25. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 138 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Ing. H. G., jako správkyně konkursní podstaty úpadce IDOSTAV s. r. o., identifikační číslo osoby 63992671,zastoupené Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) V. Š., 2) Ing. J. B., CSc., a 3) Ing. P. B., všem zastoupeným JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Legionářů 947/2b, PSČ 182 00, o zaplacení 3.929.160,30 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 172/2006, o dovolání třetího žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. července 2015, č. j. 6 Cmo 132/2015-418, takto:



Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. července 2015, č. j. 6 Cmo 132/2015-418, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2015, č. j. 37 Cm 172/2006-396, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.




O d ů v o d n ě n í:


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. března 2013, č. j. 37 Cm 172/2006-261, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 3.929.160,35 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti rozsudku podali všichni žalovaní odvolání, a současně požádali o osvobození od soudních poplatků.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. dubna 2015, č. j. 37 Cm 172/2006-396, třetímu žalovanému osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Vyšel přitom z toho, že výše soudního poplatku za odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně činí 196.460 Kč, žalovaný i jeho manželka jsou zaměstnáni, žalovaný pobírá průměrnou čistou měsíční mzdu ve výši 826,73 Eur, jeho manželka pak ve výši 972 Eur, společně vlastní byt v Bratislavě o velikosti 3 + 1 a manželka vlastní osobní automobil Renault Megane. Jako náklady žalovaný uvedl toliko „nájemné“ ve výši 202,92 Eur.

Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že poměry žalovaného neodůvodňují jeho osvobození od soudního poplatku. Mzda, kterou žalovaný pobírá, převyšuje průměrnou mzdu na Slovensku (jež činí „asi 840 Eur“). Společně s manželkou má žalovaný „příjem 1.800 Eur, k tomu nemovitost a automobil, náklady nájemného navíc nejsou účelné, jestliže manželé mohou bydlet ve svém bytě“. Soud prvního stupně dále poukázal na „výjimečnost institutu osvobození do soudních poplatků, význam soudních poplatků pro státní rozpočet a povahu sporu, když žalovaní se účastnili podnikání úpadce“, a vysvětlil, že podnikatel musí počítat s podnikatelským rizikem a měl by dopředu počítat i s povinností platit soudní poplatky a neuzavírat rizikové obchody. Osvobození od soudních poplatků by podle soudu prvního stupně bylo diskriminační vůči podnikatelům, kteří jsou solventní a v podnikání úspěšní.

Vrchní soud v Praze k odvolání třetího žalovaného ve výroku označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, zdůraznil, že soud prvního stupně „zohlednil příjmy i výdaje žalovaného“ a „správně poukázal na skutečnost, že v předmětné věci jde o závazky z podnikání“. Podnikatel musí počítat s podnikatelským rizikem a mít k dispozici finanční prostředky, aby se mohl domáhat svých práv. Řízení se vede již od roku 2006 a žalovaní „měli konat tak, aby disponibilní finanční prostředky měli k dispozici“. Podle odvolacího soudu žalovaný není osobou nemajetnou, jeho poměry jsou výrazně lepší než standardní a není proto důvod k osvobození od soudních poplatků zcela ani zčásti. Navíc si může, a to třeba i „za pomoci zástavního práva, opatřit finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku“.

Proti usnesení odvolacího soudu podal třetí žalovaný dovolání, jež má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se při posuzování předpokladů pro osvobození od soudních poplatků odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí jej vylučuje z možnosti dovolat se přezkumu rozsudku soudu prvního stupně a je ve svém důsledku odepřením práva na přístup k soudu. Soudní poplatek představuje cca deset průměrných měsíčních příjmů na Slovensku.

Neakceptovatelný je pro dovolatele také názor odvolacího soudu, podle kterého si může zajistit prostředky zastavením vlastního bytu. I podle Ústavního soudu nelze spravedlivě požadovat po účastníku řízení, aby si prostředky na úhradu soudního poplatku opatřil tím, že prodá nebo zastaví byt v osobním vlastnictví, ve kterém s rodinou bydlí, a to za situace, kdy nevlastní jinou nemovitost a nemá ani jinou možnost vlastního bydlení.

Dovolatel má dále dovolání za přípustné pro řešení (dosud Nejvyšším soudem neřešené) otázky výše soudního poplatku v situaci, kdy odvolání podali tři žalovaní, kteří byli napadeným rozsudkem zavázáni k plnění společně a nerozdílně; dovozuje, že žalovaným měl být vyměřen toliko „jeden“ soudní poplatek ve výši 196.460 Kč, který by měli zaplatit společně a nerozdílně, nikoliv každému z nich poplatek v této výši (tedy celkem 589.380 Kč, což představuje 15 % z žalované částky).

Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. k řešení otázky, zda v projednávané věci měli soudní poplatek za podané odvolání platit žalovaní společně a nerozdílně (jak dovozuje dovolatel), či zda má soudní poplatek ve výši 196.460 Kč zaplatit každý z odvolatelů, a to již proto, že na jejím posouzení napadené rozhodnutí (o osvobození od soudních poplatků) nespočívá. Lze dodat, že ani případná akceptace názoru dovolatele by ničeho nezměnila na kriteriích, která je třeba posoudit při rozhodování o osvobození dovolatele od soudního poplatku podle § 138 odst. 1 o. s. ř.

Nicméně dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení otázky předpokladů pro osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 o. s. ř., neboť ji odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud, jakož i Ústavní soud, se výkladem § 138 odst. 1 o. s. ř. zabývaly opakovaně.

V usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 99/2013“), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož:

„Obecně platí, že osvobození od soudních poplatků může být přiznáno na jejich žádost fyzickým osobám, právnickým osobám, obcím nebo krajům. Účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti (srov. v literatuře shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953“.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 3632/2013, uveřejněného pod číslem 96/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v něm citované judikatury, se dále podává, že:

1) Určujícím kritériem, na základě kterého soud rozhoduje o návrhu účastníka řízení podle § 138 odst. 1 o. s. ř., je objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Existuje-li objektivní neschopnost účastníka zaplatit soudní poplatek, může soud dospět k závěru o nepřiznání osvobození od soudních poplatků zásadně toliko v případě, že jde o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (srov. dále např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. února 2013, sp. zn. IV. ÚS 3543/12 a ze dne 2. října 2008, sp. zn. II. ÚS 1619/08).

2) Zájem státu na vymožení částky odpovídající soudnímu poplatku nemůže dosáhnout intenzity zájmu účastníka řízení na přístup k soudu; to je ostatně zřejmé i ze samotného poslání právní úpravy individuálního osvobození od soudních poplatků (srov. i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 22. srpna 2013, sp. zn. I. ÚS 731/2013).

3) Objektivní nedostatek finančních prostředků (fyzické či právnické osoby) se nesmí stát pro účastníka řízení překážkou přístupu k soudu. V této souvislosti je nutno vycházet z objektivní nemožnosti účastníka řízení splnit předpokládanou poplatkovou povinnost v řízení, kdy je reálně vyloučena možnost i případné dispozice s majetkem účastníka za účelem jeho zpeněžení pro úhradu předpokládaného soudního poplatku.

V citovaném rozhodnutí (jakož i např. v usnesení ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013) se Nejvyšší soud výslovně přihlásil i k závěrům formulovaným již Nejvyšším správním soudem v usnesení ze dne 24. srpna 2010, sp. zn. 1 As 23/2009, podle kterých „nemá-li účastník řízení dostatečné prostředky k úhradě poplatku, lze přihlížet i k jeho ostatnímu majetku včetně vlastnictví nemovitostí. Prohlášení žadatele o vlastnictví nemovitosti však samo o sobě ještě není dostatečným podkladem pro závěr o schopnosti uhradit soudní poplatek. Znamenalo by to totiž, že prostředky k úhradě poplatku mohou být „prostřednictvím“ těchto nemovitostí získány. Tak tomu ovšem může být jen u osob, které nemovitosti vlastní za účelem obchodování s nimi, či za účelem jejich pronájmu. Plní-li však nemovitost účel nezbytného rodinného bydlení či rekreace, nelze po účastníku řízení spravedlivě žádat, aby zpeněžil či zastavil nemovitost kvůli zaplacení poplatku ve výši např. 2000 Kč s tím, že v případě úspěchu ve sporu mu bude tato částka v rámci nákladů řízení přiznána. Zpeněžení i zadlužení konkrétní nemovitosti je navíc úkonem časově náročným, ve vztahu k výši soudního poplatku neadekvátním a zpeněžení pak i nevratným“.

V projednávané věci soudy shora vymezená kriteria nerespektovaly a v důsledku toho dospěly k nesprávnému závěru, podle něhož dovolateli nelze s ohledem na jeho poměry přiznat ani částečné osvobození od soudních poplatků.

Zcela nepřípadnými a pro posouzení předpokladů pro osvobození od soudních poplatků právně bezcennými (a to bez ohledu na to, zda spor v projednávané věci souvisí s podnikáním dovolatele či nikoliv) jsou úvahy soudů o tom, že dovolatel jako podnikatel nese podnikatelské riziko, je povinen si vytvářet rezervy na placení (možných budoucích) soudních poplatků a nemá uzavírat rizikové obchody; srov. výslovně důvody R 99/2013 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 215/2014. V rozporu s obsahem spisu je pak závěr odvolacího soudu, podle něhož soud prvního stupně „zohlednil příjmy i výdaje žalovaného“; jak se podává z usnesení soudu prvního stupně, ten naopak považoval jediné tvrzené výdaje žalovaného, označené jako „nájemné“, za neúčelné, neboť dovolatel může „bydlet ve svém bytě“. Soud prvního stupně se přitom vůbec nevypořádal s tím, že byt ve vlastnictví dovolatele se nachází na stejné adrese, jakou udává dovolatel jako své bydliště (srov. č. l. 390 spisu), a výdaje označené jako „nájemné“ mohou představovat náklady spojené s užíváním bytu; dovolatel přitom výslovně uvádí, že v dotčeném bytě bydlí.

Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. Protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Odvolací soud i soud prvního stupně jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 25. února 2016



JUDr. Petr Šuk předseda senátu





Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4782/2015, ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.4782.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies