3 Tdo 253/2016

23. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 140 odst. 1, 3 písm. i)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl dne 23. 2. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 11. 2015, č. j. 3 To 107/2015-868, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 5/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.




Odůvodnění:


Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2015, č. j. 40 T 5/2015-812, byl obviněný J. H. uznán vinným „zločinem“ vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že

„dne 5. 12. 2014 v době od 07:45 hod. do 08:13 hod. v pokoji bytu ve druhém poschodí domu na ul. G. v B. po předchozí slovní rozepři ohledně dluhu ve výši 800 Kč za omamnou látku marihuanu, který nechtěl v plném rozsahu poškozenému J. S., uhradit, obžalovaný pod vlivem afektu napadl poškozeného J. S. v úmyslu jej usmrtit, a to tím způsobem, že vzal sekeru zn. Fiskars o celkové délce cca 60 cm, která stála v předsíni bytu opřená o botník, vrátil se do kuchyně, kde poškozeného J. S., stojícího čelem k baru, udeřil ostřím sekery do hlavy, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, a zde ho obžalovaný opakovaně ostřím sekery udeřil ještě nejméně čtyřikrát, čímž mu způsobil nejméně pět sečných ran, a to 1/ ránu do čelní temenní krajiny vlevo, která pronikla kostmi klenby lební, tvrdou plenou do mozkové tkáně, 2/ ránu do spánkové krajiny vlevo, která pronikla ke kostem lebky, které tříštivě zlomila, 3/ ránu do spánkové týlní krajiny vlevo, která pronikla k týlní kosti vlevo, kde vznikla tříštivá zlomenina v zadní jámě lební se zhmožděním mozečku a Varolova mostu, 4/ ránu do krku vzadu, která pronikla do hloubky 2 cm podkožím ke svalům krku vpravo, 5/ ránu do hřbetu baze III. a IV. prstu pravé ruky nahoru s odseknutím hlaviček III. a IV. kosti záprstní, přičemž rány č. 1/ a 3/ byly absolutně smrtelné, neboť pronikly do dutiny lební a vedly ke vzniku rozsáhlého zhmoždění levé hemisféry mozkové, ke zhmoždění mozečku a Varolova mostu, a v přímé příčinné souvislosti s tímto jednáním poškozený utrpěl velmi závažná zranění, na jejichž následky na místě zemřel, když bezprostřední příčinou jeho smrti bylo právě zhmoždění mozku po sečných ranách; následně obžalovaný z bytu odcizil peněženku poškozeného J. S. s finanční hotovostí ve výši cca 800 Kč, 1 USD, 1 ks neplatné bankovky v hodnotě 50 Kč a dále papírovou obálku s finanční částkou ve výši cca 1.000 Kč.

Za to byl obviněný podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku soud vyslovil ochranné opatření - zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to 1 ks sekery zn. Fiskars. Podle § 104 odst. 1 tr. zákoníku zabraná věc připadla státu. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, pobočka Brno, Cejl 5, 658 16 Brno, na náhradě škody částku 1.035 Kč. Poškození L. S., roz. M., bytem Ú., B., L. S., M. S., R. S., všichni bytem Z., B. a V. S., bytem Z., B., byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti shora citovanému rozsudku podali obviněný J. H., státní zástupce a poškození L. S. a M. S. odvolání. Obviněný jím napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Státní zástupce zaměřil svůj řádný opravný prostředek, podaný v neprospěch obviněného, vůči výroku o vině, když podle jeho názoru bylo namístě stíhaný skutek právně kvalifikovat i podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku a podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Poškození podali svá odvolání vůči výroku soudu, jímž byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 2. 11. 2015, č. j. 3 To 107/2015-868, jímž z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o uloženém trestu (bod ad I/ výroku). Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté obviněného za zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku nově odsoudil podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou (bod ad II/ výroku). Odvolání státního zástupce a poškozených podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl (bod ad III/ výroku). V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn (bod ad IV/ výrokové části). Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 2. 11. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyly právní moci i napadený výrok o vině a (ve vztahu k poškozeným L. a M. S.) výrok o náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný J. H. následně dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že byl nesprávně uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, neboť poškozeného neusmrtil „zvlášť surovým způsobem“. Je přesvědčen, že posuzovaným jednáním uvedený zákonný znak soudy použité kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu nenaplnil. V této souvislosti připomněl, že trestně právní teorie i soudní judikatura rozumí spácháním vraždy zvlášť surovým způsobem takový vražedný útok, který se vyznačuje extrémně vysokou mírou intenzity a výraznou nestandardní brutalitou a který je nezřídka provázen užitím většího počtu nástrojů nebo způsobů usmrcování oběti, nebo útok, jenž spočívá například v ubíjení oběti a končí nápadnou devastací těla poškozeného. Takto ovšem v posuzovaném případě dovolatel nejednal. Způsob, jímž poškozeného usmrtil, v sobě sice nesl - vzhledem k povaze použitého nástroje (sekery) - jistou dávku surovosti, ovšem na straně druhé jej nebylo možno bez dalšího označit za natolik brutální, že by se v tomto smyslu vymykal z běžného rámce trestných činů téhož druhu. Dovolatel zdůraznil, že provedeným dokazováním nebylo vyloučeno, že poškozený zemřel již na následky první rány zasazené mu sekerou do hlavy. Právě tato skutečnost pak podle jeho názoru měla být zohledněna při posouzení brutality činu, tedy způsobu, jakým usmrtil J. S. Rány ostatní by de facto představovaly toliko surové nakládání s tělem již usmrcené oběti a nikoli zvlášť surový způsob spáchání trestného činu vraždy. Na podporu své obhajoby dovolatel odkázal na několik v minulosti publikovaných soudních rozhodnutí, kde soudy jako zvlášť surový způsob trestného činu vraždy měly posuzovat teprve jednání, vyznačující se výrazně brutálnějším a intenzivnějším provedením útoku, než jaký zvolil on sám. Ve vztahu k povaze projednávaného případu pak poukázal zejména na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 1996, sp. zn. 1 T 54/94, z něhož má vyplývat, že zasazení více ran sekáčkem na maso do hlavy poškozeného, který po prvních ranách upadl do bezvědomí, nelze považovat za vraždu spáchanou zvlášť surovým způsobem. S ohledem na výše rekapitulované důvody je dovolatel přesvědčen, že stíhaný skutek měl být hmotně právně posouzen toliko v základní skutkové podstatě jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze při ukládání trestní sankce by pak bylo možno postupovat s přihlédnutím k přitěžující okolnosti uvedené v ustanovení § 42 písm. c) tr. zákoníku.

Proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené výroky I/, II/ a IV/ z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 11. 2015, č. j. 3 To 107/2015-868, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 1. 2. 2016. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný J. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) h) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Dovolatel svými námitkami vůči právnímu posouzení stíhaného skutku jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku uplatnil zvolený důvod dovolání právně relevantně.

Nejvyšší soud jim však z níže rozvedených důvodů nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění. Ve věci učiněná skutková zjištění, popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a podrobněji rozvedená v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů, totiž zvolenou právní kvalifikaci skutku plně odůvodňují.

Právní teorie, konstantní judikatura a na ni navazující soudní praxe vycházejí z pojetí, podle nějž naplnění pojmového znaku „zvlášť surového způsobu“ spáchání trestného činu vraždy zásadněvyžadujevyšší míru brutality pachatele při úmyslném usmrcení oběti, než je běžně obvyklá. Takový závěr je pak možné učinit například u útoků, při nichž bylo užito zvlášť razantního násilí nebo efektivního vražedného nástroje (zpravidla zbraně ve smyslu § 118 tr. zákoníku), které vedly k nápadnější devastaci těla poškozeného (sem spadá např. rozpárání břicha, podříznutí hrdla, deformace lebky atp.), dále u útoků zahrnujících větší počet střelných, sečných či bodných ran, případně u útoků charakterizovaných užitím většího počtu násilných mechanismů působících na tělo oběti (k tomu srov. Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II - komentář, zvláštní část, 2. vydání, C. H. Beck, Praha, 2012, str. 1476-1477, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1991, sp. zn. 7 To 62/91, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 1/1993, případně rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 8 Tdo 462/2014, sp. zn. 3 Tdo 964/2012, nebo sp. zn. 3 Tdo 1636/2014).

Výše uvedená obecná východiska soudy při hmotně právním posouzení stíhaného skutku neporušily.

Dovolateli bylo kladeno za vinu, že ve zlobné (afektivní) reakci na předchozí vzájemnou slovní rozepři napadl poškozeného J. S. tak, že oběma rukama uchopil sekeru o celkové délce 60 cm a tu mu vzápětí ostřím zaťal do hlavy. Bezprostředně po pádu poškozeného na zem k němu přistoupil a v krátkém časovém sledu mu do oblasti hlavy a krku touto velmi účinnou zbraní zasadil ještě další čtyři hluboké sečné rány. V důsledku jeho útoku poškozený utrpěl nejen ke smrti vedoucí (fatální), ale na první pohled i výrazně devastující poranění dutiny lební a v ní uloženého životně důležitého orgánu (mozku), jak je patrno z fotodokumentace obsažené na č. l. 295 verte a násl. procesního spisu.

Popsané násilí, které z časového hlediska představovalo souvislé (kompaktní) jednání a obviněný svůj útok od počátku pojal jako prostředek k usmrcení poškozeného více údery sekerou (nikoli tedy dodatečné zohavení jeho mrtvoly, jak se mj. naznačuje v podaném dovolání) v sobě znak kvalifikované skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, spočívající vespáchání činu zvlášť surovým způsobem, nepochybně zahrnuje.

Na tento právní závěr nemůže mít vliv ani dovolatelem zdůrazňované vyjádření znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, v průběhu hlavního líčení, kteří ve svém posudku připustili, že poškozeného mohla uvést do stavu bezvědomí či předsmrtné agónie již první zasazená rána do hlavy. Tato okolnost by mohla mít význam toliko na správnost posouzení jiné hmotně právní otázky: Zda předmětný vražedný útok s ohledem na možné subjektivní prožitky (útrapy) poškozeného v sobě nezahrnoval rovněž znak spáchání činu „trýznivým způsobem“. Dlužno dodat, že soudy obou stupňů k jejímu řešení přistoupily s plným respektem k procesní zásadě in dubio pro reo, když obsah provedeného dokazování v pochybnostech vyhodnotily jednoznačně ve prospěch dovolatele.

Protože dovolání obviněného J. H. bylo opřeno o námitky, kterým z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 23. 2. 2016


JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 3 Tdo 253/2016, ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.253.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies