3 Tdo 193/2016

17. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 175
  • TrŘ - § 2 odst. 5, 6

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl dne 17. 2. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. Ch., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 2015, č. j. 5 To 86/2015-1494, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 29 T 15/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.



Odůvodnění:


Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 10. 9. 2015, č. j. 29 T 15/2014-1430, byl obviněný J. Ch. uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že

„dne 12. 7. 2013 kolem 17:00 hodin v P., na ulici J., společně s osobou, proti které je trestní stíhání vedeno samostatně, poté, co k tomu po předchozí dohodě dostali pokyn od dalšího člověka, který se také zdržoval poblíž, monitoroval zde příjezd poškozeného k domu a měl zajistit jeho následný převoz jinam a proti němuž je trestní stíhání rovněž vedeno samostatně, vstoupili do prostoru garáží domu, kde se záměrem odvléci ho na nezjištěné místo hrozili teleskopickými obušky A. G., v té souvislosti ho také fyzicky napadli, když ho teleskopickým obuškem jednou udeřili do oblasti hlavy a zad, čímž mu způsobili minimálně drobný podkožní hematom na hlavě vpravo, který si nevyžádal další léčení, přičemž záměr přepravit A. G. z prostoru, kde ho napadli, na jiné místo, se jim nezdařil, protože poškozenému se podařilo z místa uprchnout,
takto jednal nejenom s již uvedenými osobami, ale také v součinnosti s dalšími lidmi, proti kterým trestní stíhání je vedeno samostatně, respektive proti kterým trestní stíhání nikdy vedeno nebylo, kdy jedna z těchto osob zejména vytýčila samotné zadání a s další osobou konzultovala nejvhodnější varianty provedení činu, tato další osoba pak kromě toho, že se v kritické době zdržovala poblíž místa činu, kde monitorovala příjezd poškozeného k domu a měla zajistit jeho následný převoz jinam, v předchozím období, za účelem úspěšného naplnění uvedeného záměru, úkolovala a řídila postup ostatních jedinců, participujících na tomto ději, tyto další osoby se na základě vydaných pokynů, ale také z vlastní iniciativy spolupodílely na získávání informací o A. G., které se týkaly jeho podoby, osobnostní charakteristiky a zvyků, aktuálního místa pobytu, informací o vozidle, ve kterém se pohybuje, a spolupodílely se také na hlídání místa trvalého bydliště poškozeného, aby zde mohlo dojít k realizaci vlastního útoku proti poškozenému,
sám se na základě vydaných pokynů vedle útoku vedeného přímo proti A. G. podílel také na šetření v místě jeho občasného bydliště a podnikání v U., okres O., a v době před útokem také hlídal pohyb v místě trvalého bydliště poškozeného“.

Za to a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 7. 10. 2013, sp. zn. 5 T 119/2013, byl obviněný podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 43 odst. 2 tr. ř. soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 7. 10. 2013, sp. zn. 5 T 119/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.

Proti shora citovanému rozsudku podali obviněný J. Ch. a v jeho neprospěch též státní zástupce odvolání. Obviněný jím napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu; státní zástupce je pak zaměřil toliko do výroku o uloženém trestu, který považoval za nepřiměřeně mírný.

Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 4. 11. 2015, č. j. 5 To 86/2015-1494, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté obviněného za zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, ohledně nějž zůstal výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně nezměněn, a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 7. 10. 2013, sp. zn. 5 T 119/2013, nově odsoudil podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku odvolací soud zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 7. 10. 2013, sp. zn. 5 T 119/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Odvolání obviněného pak podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 4. 11. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci i výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně v pravomocném výroku o vině napadl obviněný J. Ch. následně dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že soudy obou stupňů založily závěr o jeho vině zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku na skutkových zjištěních, která ve skutečnosti nemají žádnou vazbu na obsah ve věci provedených důkazů, ba naopak jsou s nimi ve zřejmém (tzv. extrémním) rozporu. Podle názoru dovolatele soudy neměly k dispozici jediný přímý důkaz ani žádný ucelený řetězec důkazů nepřímých, na jejichž podkladě by bylo možné s jistotou dovodit, že poškozeného násilím nebo pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal nebo strpěl. Jeho konstantní obhajoba, podle níž měl poškozenému pouze vyřídit vzkaz a jeho záměrem nebylo jakkoli mu bránit v pohybu nebo mu vyhrožovat, tak ničím vyvrácena nebyla. Dovolatel připustil, že se před splněním zadaného úkolu ozbrojil teleskopickým obuškem, ovšem nadále setrval na tom, že jej hodlal použít výhradně k sebeobraně před případným útokem poškozeného, který je fyzicky lépe disponován než on a navíc má údajně agresivní a násilnickou povahu; nikoli tedy k útoku nebo k překonání či zamezení odporu poškozeného. Obušek však nakonec nepoužil, ani jím nehrozil. Ostatně sám poškozený ve své výpovědi nepotvrdil, že by při incidentu nějaký teleskopický obušek v rukou dovolatele zahlédl. Uvedl, že pouze zaslechl cvaknutí, které mu připomnělo typický zvuk při jeho otevření - vysunutí. Stejně tak podle svého tvrzení nevnímal přítomnost dovolatele a údajného dalšího útočníka v garážích jako jakékoli omezení své osobní svobody ani jako jejich snahu ho vydírat. V tomto smyslu z jejich strany nepadlo v podstatě jediné slovo. Pokud poškozený tvrdil, že z místa činu utekl údajně ze strachu před spoluobviněným O. S., nedokázal již vysvětlit, proč z něho vlastně dostal strach. Podle dovolatele taková reakce svědčí zřejmě o tom, že poškozený jako osoba, která se v minulosti ve více případech dopustila podvodného jednání vůči třetím osobám, již měl zkušenosti se situací, kdy mu někdo vyhrožoval nebo ho v rámci odvety fyzicky napadl.

Dovolatel současně poukázal na to, že pokud při útoku vůči poškozenému nevyřkl jediné slovo, soudy neměly důvod přijmout ani závěr, že ho pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal či trpěl. Z toho logicky vyplývá, že výrok o vině neobsahuje skutkové zjištění týkající se toho, v čem vlastně ona pohrůžka násilím konkrétně spočívala. Prosté vyřízení vzkazu poškozenému, byť s teleskopickým obuškem v ruce, pokud k němu nepřistupuje další protiprávní jednání, není podle dovolatele zločinem vydírání spáchaným se zbraní a oba soudy jej z právního hlediska proto posuzovaly chybně.

S ohledem na výše rekapitulované důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 10. 9. 2015, sp. zn. 29 T 15/2015, i rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 2015, sp. zn.. 5 To 86/2015, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 27. 11. 2016. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný J. Ch. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné jednak podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam, když směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému uložen trest, a současně podle § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť odvolací soud současně samostatným výrokem zamítl řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Vprojednávaném případě sice dovolatel soudům vytkl nesprávnost hmotně právního posouzení skutku jako zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotně právní námitku opřel převážně o výtky zaměřené vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak založil zejména na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom, při prosazování vlastní verze průběhu skutkového děje, namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání uplatnil z valné části na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky ovšem obecně pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za splnění tohoto předpokladu lze výjimečně připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé vyvolat dovolací přezkum.

V projednávaném případě však napadená rozhodnutí soudů obou stupňů ani jim předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, plně splňujícího kritéria požadovaná ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., nelze vyvozovat, že by soud závěr o vině dovolatele stíhaným jednáním opřel o neobjektivní a účelově selektivní hodnocení provedených důkazů, nebo dokonce vycházel z ničím nepodložených domněnek a hypotéz. Způsob, jakým se vypořádal s obhajobou obviněného uplatňovanou od samého počátku trestní řízení (tj. že jeho úkolem bylo pouze vyřídit A. G. vzkaz a nic víc, nejednal tedy se záměrem poškozeného násilím nebo pohrůžkou násilí přinutit, aby strpěl omezení své osobní svobody, a pokud se spolu s dalším spoluobviněným předtím ozbrojili teleskopickými obušky, učinili tak pouze pro případ nutnosti bránit se fyzickému útoku ze strany poškozeného), nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout a na ucelený souhrn jeho úvah, popsaný na str. 21 - 25 shora písemného vyhotovení rozsudku, lze v plném rozsahu odkázat. S prakticky totožnou procesní argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) musel vypořádat i odvolací soud. Pokud vůči skutkovým zjištěním a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, své stanovisko v tomto směru dostatečně vyložil na str. 4 - 7 shora odůvodnění napadeného rozsudku.

Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by soudy obou stupňů v dané trestní věci zjišťovaly skutkový stav povrchně a že by jejich rozhodnutí byla v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný obsahově právně relevantně pouze námitkou, že právní závěr o tom, že poškozeného A. G. nutil za použití násilí a především pohrůžky jeho vykonání, aby něco trpěl, nemá oporu ve skutkových zjištěních formulovaných v popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud jí však nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.

Dovolateli je nutno přisvědčit potud, že formulace tzv. skutkové věty výroku o vině není v namítaném směru zcela výstižná a závěr o postupném použití obou zákonem předvídaných prostředků nátlaku na vůli poškozeného ze strany obviněných nemá náležitou oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci. Podle soudu totiž poškozený A. G. popisoval jednání pachatelů v podstatě jako okamžitý a přímočarý útok na jeho tělesnou integritu (viz str. 5 rozsudku soudu prvního stupně), bez toho, že by mu předcházela jasně oddělitelná první fáze méně závažného „vyděračského jednání“ útočníků, spočívající v užití verbálních či konkludentních pohrůžek násilím; tj. že by mu nejprve „hrozili teleskopickými obušky“. Na straně druhé je ovšem nutno zdůraznit, že uvedené pochybení nemělo na správnost soudem zvolené právní kvalifikace činu žádný dopad, jestliže bylo současně zjištěno, že dovolatel jednal jako člen organizované skupiny a vůči poškozenému bylo užito násilí s motivem ho donutit, aby se podrobil předem určenému záměru (cíli) pachatelů.Nejde tedy o vadu, pro kterou by nemohla napadená rozhodnutí obstát, a na jejich právní moci nebylo možno spravedlivě trvat.

Protože dovolání obviněného J. Ch. bylo opřeno dílem o námitky, které nebylo možno podřadit pod použitý dovolací důvod podle § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 17. 2. 2016



JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 3 Tdo 193/2016, ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.193.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies