30 Cdo 2362/2015

24. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • 248/1992 Sb. - § 36
  • 248/1992 Sb. - § 37
  • 248/1992 Sb. - § 25 odst. 4
  • 248/1992 Sb. - § 23
  • 248/1992 Sb. - § 12 odst. 3
  • 80/1998 Sb. - § 13

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) M. S., b) Z. S., c) B. V., d) J. M., e) Ing. L. H., f) F. K., všichni zastoupeni JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, proti žalovaným 1) České republice – České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, a 2) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 213/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2012, č. j. 55 Co 75/2012-243, takto:



I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2012, č. j. 55 Co 75/2012-243, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 10. 2011, č. j. 19 C 213/2009-198, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 3. 2012, č. j. 19 C 213/2009-243, a opravného usnesení ze dne 13. 11. 2014, č. j. 19 C 213/2009-333, v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o nárocích žalobců

- a) na zaplacení částky ve výši 139.380 Kč s příslušenstvím,

- c) na zaplacení částky ve výši 104.535 Kč s příslušenstvím,

- d) na zaplacení částky ve výši 83.628 Kč s příslušenstvím a

- f) na zaplacení částky ve výši 139.380 Kč s příslušenstvím

a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobců odmítají.

III. Ve vztahu mezi žalobci b) a e) a žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.




O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 10. 2011, č. j. 19 C 213/2009-198, ve znění opravných usnesení,- ve výroku I zamítl žalobu žalobkyně a) o zaplacení částky 609.108,40 Kč s příslušenstvím,

- ve výroku II zamítl žalobu žalobce b) o zaplacení částky 76.138,55 Kč s příslušenstvím,

- ve výroku III zamítl žalobu žalobkyně c) o zaplacení částky 456.831,30 Kč s příslušenstvím,

- ve výroku IV zamítl žalobu žalobce d) o zaplacení částky 365.465,04 Kč s příslušenstvím,

- ve výroku V zamítl žalobu žalobce e) o zaplacení částky 152.277,10 Kč s příslušenstvím,

- ve výroku VI zamítl žalobu žalobce f) o zaplacení částky 609.108,40 Kč s příslušenstvím a

- ve výroku VII rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Výše uvedených nároků se žalobci domáhali z titulu náhrady škody, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem orgánů státu. Žalobci tvrdí, že se zakoupením podílových listů vydaných Investiční společností FUTURUM AURUM a. s. (dále též jen „ISFA“) stali podílníky Podílového fondu FUTURUM AURUM (dále též jen „Fond“). Ministerstvo financí povolilo vznik ISFA a podle ustanovení § 36 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech (dále jen „ZoISIF“), mělo povinnost dozoru nad její činností. Povinnost dozoru Ministerstvo financí (dále též jen „ministerstvo“) zanedbalo a tím umožnilo rozvíjet trestnou činnost A. K., prokuristy a ředitele ISFA, který zpronevěřil majetek ve Fondu. Ministerstvo se nesprávného úředního postupu dle žalobců dopustilo rovněž při udělování povolení ISFA a po jeho odebrání, kdy neustanovilo včas nuceného správce a následně nepodalo včas návrh na jmenování likvidátora. Žalobci proto požadovali náhradu skutečné škody, kterou představuje 34,845 % nominální hodnoty jimi vlastněných podílových listů (65,155 % vkladů obdrželi v likvidaci), a dále ušlý zisk za celou dobu, kdy nemohli podílové listy v důsledku defraudace a následné likvidace ISFA odprodat zpět podílovému Fondu nebo jinak s nimi disponovat. Žalobkyně a) požadovala skutečnou škodu ve výši 139.380 Kč a ušlý zisk ve výši 469.728,40 Kč, žalobce b) skutečnou škodu ve výši 17.422,40 Kč a ušlý zisk ve výši 58.716,05 Kč, žalobkyně c) skutečnou škodu ve výši 104.535 Kč a ušlý zisk ve výši 3.522.296,30 Kč, žalobce d) skutečnou škodu ve výši 83.628 Kč a ušlý zisk ve výši 281.837,04 Kč, žalobce e) skutečnou škodu ve výši 34.845 Kč a ušlý zisk ve výši 117.431,10 Kč a žalobce f) skutečnou škodu ve výši 139.380 Kč a ušlý zisk ve výši 469.728,40 Kč.

Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k následujícím závěrům. Postup ministerstva financí při vydání povolení ke vzniku ISFA a k jeho činnosti nebyl nesprávným úředním postupem. Co se týče postupu po vydání povolení, žalobcům se podařilo prokázat, že dozor ze strany ministerstva byl nedostatečný, když ministerstvo nereagovalo na neplnění publikační povinnosti ze strany ISFA, na signály tajných služeb, na doručení účetní závěrky, na sdělení depozitáře o klamavé informaci o odkupech podílových listů. Žalobci vytýkanou netečnost vůči reklamní kampani soud považoval za marginální ve sledu celého skutkového děje. Po doručení účetní závěrky za první pololetí roku 1995 mělo ministerstvo přistoupit k provedení kontroly a k uložení sankcí. Protože k tomu nedošlo, soud prvního stupně posoudil činnost ministerstva jako nesprávný úřední postup. Rovněž prodlení se jmenováním likvidátora v trvání více než jednoho roku je nesprávným úředním postupem.

V otázce vzniku škody soud prvního stupně uvedl, že u žalobců mohla vzniknout škoda v důsledku ztráty možnosti domoci se práva na zpětný odkup podílových listů. Stát nese odpovědnost pouze za zpětný prodej podílových listů garantovaný zákonem, nikoliv smlouvou. Podle ustanovení § 10 odst. 2 ZoISIF měli podílníci právo na zpětný prodej svých podílových listů investiční společnosti za cenu odpovídající kurzu ceny podílových listů na burze nebo obdobném trhu cenných papírů. Ke zjištění kurzu podílových listů však žádná důkazní aktivita žalobců nesměřovala, ze strany žalobců tak nebyly vznik a výše škody spolehlivě prokázány. Rovněž pokud jde o tvrzený ušlý zisk, nepodařilo se žalobcům prokázat, že by jim škoda v podobě ušlého zisku vznikla, když tvrzení, že žalobci by byli prostředky získané prodejem podílových listů uložili do banky na běžný úrok, zůstalo v rovině hypotetické a neprokázáno.

K příčinné souvislosti soud prvního stupně uvedl, že příčinou vzniku škody bylo prokázané protiprávní jednání A. K. Škodě spočívající v tom, že žalobci vložili své finance do podílového fondu, kde byly následně defraudovány, mohlo zamezit opatření orgánu dozoru, které by zabránilo nákupu podílových listů ze strany žalobců. Takovým opatřením mohlo být pouze odnětí povolení k činnosti ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 písm. d) ZoISIF, mírnější opatření by žalobce zcela jistě neochránilo. K odnětí povolení by pak dle soudu prvního stupně zřejmě nevedlo neplnění publikační činnosti. Co se týče reakce ministerstva na předloženou účetní závěrku, i kdyby ministerstvo odebralo ISFA povolení k činnosti dříve, nemohlo být škodě zabráněno, neboť k vyvedení většiny finančních prostředků z Fondu došlo již v polovině roku 1995. Soud dospěl k závěru, že ke vzniku či zvýšení škody nevedlo ani prodlení se jmenováním likvidátora.

Odvolací soud se se soudem prvního stupně ztotožnil v závěru, že nesprávným úředním postupem nebyl postup ministerstva při povolení vzniku ISFA. Tento postup vyústil ve vydání rozhodnutí, v úvahu tedy připadá výhradně odpovědnost státu za škodu z nezákonného rozhodnutí. V době po vydání povolení k činnosti odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal nesprávný úřední postup spočívající v nedostatečné dozorové činnosti. Sama skutečnost, že ministerstvo ve věci aktivně nejednalo, odpovědnost státu za škodu nezakládá. Vzniku škody mohlo zabránit jedině odejmutí povolení k činnosti. Podnětem k zahájení řízení o odnětí povolení nemohla být samotná reklamní kampaň, ani skutečnost, že ISFA neplnila povinnost zveřejňovat zprávy v obchodním věstníku, ani závěry seznatelné ministerstvem z předložené účetní závěrky. Účetní závěrka neobsahovala žádné informace o neobvyklém obchodu. To, že majetek ISFA je defraudován, vyšlo najevo až v rámci trestního stíhání A. K., dříve z tohoto předpokladu ministerstvo vycházet nemohlo (nemělo potřebné indicie). I kdyby se ministerstvo po obdržení účetní závěrky rozhodlo provést kontrolu, na základě které by zahájilo řízení o odnětí povolení, není zřejmé, jak dlouho by kontrola a správní řízení trvaly, a zda by ještě následné odnětí povolení bylo způsobilé vzniku škody (defraudaci majetku ISFA a Fondu) zabránit. Co se týče postupu po odebrání povolení k činnosti, ustanovení nuceného správce tehdy účinný zákon v případě odebrání povolení k činnosti neumožňoval, nejednalo se tedy o nesprávný úřední postup. Prodleva se jmenováním likvidátora může být hodnocena jako nesprávný úřední postup, avšak ten nebyl způsobilý zabránit vzniku škody (defraudaci majetku), není tak v příčinné souvislosti se vzniklou škodou.

Rozsudek odvolacího soudu napadli všichni žalobci dovoláním v celém jeho rozsahu. Žalobci namítají, že soud neposoudil správně veškeré okolnosti na straně příčiny škody, tj. jednání orgánů dozoru, pominul okolnosti na straně následku, tj. škody, a neposoudil správně vztah mezi příčinou a následkem.

Co se týče příčiny škody, žalobci se domnívají, že je nesprávné, pokud soud neshledal v zjištěných zanedbáních povinností Ministerstva financí nesprávný úřední postup. Soud rovněž nesprávně vyhodnotil, jaká adekvátní opatření měla žalovaná v jednotlivých případech pochybení ISFA přijmout. Porušení povinností žalované soud neposuzoval komplexně v jejich souhrnu.

Co se týče samotné škody, soud prvního stupně dle žalobců omezil škodu jen na tu část, kde byly prokázány všechny znaky naplnění trestného činu zpronevěry, neposoudil škodu z hlediska momentu jejího vzniku, neposoudil, zda mohla být vzniklá škoda následně zmenšena, přičítal k tíži žalobců nemožnost prokázat možný výsledek reparace škody z uplatnění nároků u škůdce, resp. dalších osob, i když tato nemožnost byla způsobená výhradně nesplněním povinností orgánů žalované postarat se o uplatnění nároků u škůdce. Soud nesprávně vyloučil z posuzování škodu v její formě ušlého zisku a neurčil výši ušlého zisku podle ustanovení § 136 občanského soudního řádu.

Při posuzování příčinné souvislosti měl soud vycházet z teorie ochranného účelu a nikoliv z teorie adekvátnosti kausálního nexu. I podle teorie adekvátnosti měl soud posuzovat předvídatelnost vzniku škody, defraudace je a byla obecně předjímatelná. Soud měl nejprve posuzovat, zda byla nečinnost státu nutnou podmínkou pro vznik škody, a teprve poté, zda byl škodný následek pro optimálního pozorovatele zcela zjevně nepravděpodobný. Jakékoliv opatření žalované by se bylo nutně projevilo v eliminaci škody či alespoň v jejím snížení. Soud dále nevzal v úvahu, že žalovaná byla povinna zahájit a nezahájila více samostatných správních řízení s ISFA. V případě pokynu žalované k řádnému publikování povinných údajů by depozitář zjistil, že ISFA u něj neukládá veškeré finanční prostředky. Po obdržení účetní závěrky měl být dán pokyn k uložení peněžní hotovosti na účet depozitáře. Žalovaná dále měla dát pokyn upustit od nepravdivé reklamy, což by vedlo k menší účinnosti oslovení potenciálních podílníků a některým podílníkům by tak škoda nevznikla. Jakékoliv zahájení správního řízení s ISFA, natož pak udělení i jen mírné sankce, má při běžném chodu věcí podle žalobců vždy za následek sledování nápravy a účinnosti uložených opatření, znásobuje závažnost každého dalšího porušení povinností pro orgán dozoru, hlubší pozornost dozorového orgánu, odezvu v tisku a nepřímo i upozornění podílníků a zájemců o podílové listy na rizikové jednání ISFA. Uvedené skutečnosti, které jsou ve vztahu nepřetržité kontinuity příčin a následků až ke vzniku škody, nevzal soud v úvahu. Nelze připustit ku prospěchu žalované, že pro vlastní nečinnost nevěděla, co vědět měla. V řízení nebylo prokázáno, že pokud by žalovaná řádně plnila své povinnosti, škoda by přesto vznikla. Žalobci jsou přesvědčení, že prokázali, že žalovaná řádným postupem skutečně mohla jejich škodě zabránit.

Podle žalobců dále soudy nesprávně právně zhodnotily porušení povinností žalované, když je nekvalifikovaly jako nesprávný úřední postup. Soud neshledal nesprávným úředním postupem činnost žalované vedoucí k udělení povolení k činnosti ISFA, ačkoliv povinnost státu za škodu nelze vyloučit pouze pro „nepodřaditelnost pod nezákonné rozhodnutí, pokud nebylo zrušeno, ale je namístě posuzovat, zda nejde o nesprávný úřední postup“.

Soud nesprávně omezil předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu po vydání povolení k činnosti, když uvedl, že škodě mohlo zamezit pouze odejmutí povolení k činnosti ISFA podle ustanovení § 37 odst. 2 písm. d) ZoISIF. Žalobci odmítají zdůvodnění, že v dané době nebyla masivní reklamní kampaň ojedinělá – nepravdivou reklamu výslovně zakazuje § 23 ZoISIF a žalovaná se nemůže dovolávat ve svůj prospěch stavu, který byl jí samotnou protiprávně tolerován. Rovněž nekontrolování zveřejňování zpráv v obchodním věstníku a porušování statutu Fondu nelze považovat za správné. Nesprávným úředním postupem je i to, že žalovaná nereagovala na účetní závěrku předloženou jí dne 30. 9. 1995. Soud i zde redukuje předem nesprávnost úředního postupu pohledem příčinné souvislosti (že by vedlo pouze k mírnějšímu opatření, např. k uložení pokuty, které by vzniku škody stejně nezabránilo).

Soud dle žalobců nesprávně neshledal nesprávný úřední postup ani po odnětí povolení žalované, tj. v neustanovení nuceného správce ISFA nejpozději dne 18. 6. 1996, ani v nezajištění osoby pro výkon funkce likvidátora. Zákon však ukládal žalované povinnost ustanovit nuceného správce již při dočasném pozastavení činnosti ISFA, tuto povinnost lze tím spíše dovodit při závažnějším pochybení, i když ji zákon výslovně nestanovuje. Když soud uvádí, že včasné jmenování likvidátora by již nemělo význam, neboť ke škodě defraudací již došlo, pomíjí, že pro výši škody má shodný právní význam i její případná reparace. Soud se měl zabývat také pochybením žalované, která se neujala vymáhání nároků v rámci trestního řízení. Soud si nesprávně vyhodnotil, jaká adekvátní opatření žalovaná mohla a měla přijmout. Nelze předjímat, že žalovaná má reagovat až na signály přímo svědčící o případné defraudaci majetku fondu, a že do té doby nejde o nesprávný úřední postup. Žalovaná měla dle žalobců povinnost vyzvat ISFA k prokázání objemu převzatých závazků a dostatku prostředků k jejich splnění a k prokázání schopnosti dostát svým povinnostem ke zpětnému odkupu podílových listů. Při neprokázání požadovaného na uvedenou výzvu by ex lege následovala okamžitá sankce v podobě odnětí povolení k činnosti.

Soud neposoudil časovou souslednost porušení povinností žalované, která by ukázala, že nesprávné úřední postupy žalované v podstatné míře předcházejí vlastnímu investování většiny či všech podílníků do fondu.

Co se týče škody, soud nevzal v úvahu, že škoda z defraudace vznikala po 1. 7. 1995 a narůstala až do 9. 3. 1996. Nezabýval se ani možnou reparací škody vymáháním zpět toho, co z majetku fondu neoprávněně ušlo. Žalobci se v dovolání táží, zda lze požadovat unesení břemene tvrzení a břemene důkazního, pokud jde o přesnou výši částky, o kterou se škoda nesnížila, ačkoliv se snížit mohla. Soud se měl zabývat rovněž samostatným nárokem na ušlý zisk.

K dovolání se vyjádřila žalovaná jednající Českou národní bankou. Žalovaná uvedla, že otázka příčinné souvislosti, jejíž posouzení bylo nosným důvodem soudů obou stupňů pro zamítnutí žaloby, je otázkou skutkovou, nikoliv právní, a z dovolacího přezkumu je proto vyloučena. Žalobci tvrzené porušení povinností ze strany ISFA nebylo tak intenzivní, aby odůvodnilo odejmutí povolení k činnosti (které jediné mohlo předejít vzniku škody na straně podílníků), nemá proto smysl se zabývat otázkou, zda ministerstvo mělo dílčí nedostatky zjistit a reagovat na ně určitým způsobem. Žalovaná dále rozvádí, že zjištěná dílčí pochybení ISFA (za která považuje např. občasné porušení publikační povinnosti, nikoliv už však vedení reklamní kampaně) nemohla být pro orgány dozoru signálem o rozsáhlé hospodářské trestné činnosti. Co se týče škody, spojují-li žalobci její vznik s chybějícím majetkem Fondu po vstupu do likvidace, měli by prokázat, že majetek před vstupem do likvidace existoval a jaká byla jeho výše. Tvrzení, že při jakékoliv hypotetické dřívější kontrole by byly zjištěny nedostatky, pro které bylo později odejmuto povolení, prokázáno nebylo. Žalovaná se domnívá, že žalobcům nemůže být přiznán ušlý zisk, neboť by museli prokázat, že na základě smlouvy měli mít peníze úročeny u některé z bank.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Dovolání není přípustné v části, ve které směřuje proti výroku II napadeného rozsudku o náhradě nákladů odvolacího řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání žalobců b) a e) do rozhodnutí o náhradě skutečné škody není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť se jedná o rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč (žalobce b/ požadoval 17.422,40 Kč a žalobce e/ 34.845 Kč). Přípustnost dovolání je přitom nutno zkoumat zvlášť ve vztahu ke každému z žalobců, neboť žalobci netvoří nerozlučné společenství (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99), a zároveň zvlášť ve vztahu ke každému z uplatňovaných nároků (na náhradu škody a na náhradu ušlého zisku), protože rozhodnutí o každém z těchto nároků má charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu odmítl.

Dovolání žalobců, které směřuje proti potvrzujícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu, by mohlo být ve zbylém rozsahu shledáno přípustným jen za splnění podmínek § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.

I pro rozhodnutí v této věci byly důležité některé úvahy obsažené v předchozím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1016/13. Nejvyšší soud se však vzhledem k závěru o nepřípustnosti dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.) v uvedeném rozhodnutí nezabýval (a ani nemohl) všemi otázkami, které dovolatelé předestřeli. Nejvyšší soud při řešení nyní posuzované věci vycházel zejména ze závěrů obsažených v jeho rozsudku ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, ve kterém se skutkově obdobným případem zabýval meritorně.

Pokud se týká uplatněného nároku žalobců na náhradu škody v podobě ušlého zisku, která měla spočívat v tom, že žalobci jako podílníci Fondu nemohli po určitou dobu finanční prostředky do Fondu vložené dále zhodnocovat, tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud ji posoudil shodně s řešením, kterého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud převzal závěr soudu prvního stupně, že žalobcům se vznik ušlého zisku nepodařilo prokázat, neboť tvrzení, že žalobci by byli prostředky získané prodejem podílových listů uložili do banky na běžný úrok, zůstalo v rovině hypotetické a neprokázáno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3910/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 422/2007 a usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1171/15, vydané ve skutkově obdobném případě jako je případ nyní posuzovaný).

Jestliže se v daném případě nepodařilo vůbec prokázat, že žalobcům nějaká škoda vznikla (ušel zisk), nemohl soud přikročit k aplikaci § 136 o. s. ř., který se týká jen stanovení výše uplatněného nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3768/2008). Nejvyšší soud proto dovolání odmítl v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozhodnutí o tvrzeném nároku žalobkyně a) na ušlý zisk ve výši 469.728,40 Kč s příslušenstvím, žalobce b) na ušlý zisk ve výši 58.716,05 Kč s příslušenstvím, žalobkyně c) na ušlý zisk ve výši 3.522.296,30 Kč s příslušenstvím, žalobce d) na ušlý zisk ve výši 281.837,04 Kč s příslušenstvím, žalobce e) na ušlý zisk ve výši 117.431,10 Kč s příslušenstvím a žalobce f) na ušlý zisk ve výši 469.728,40 Kč s příslušenstvím. Tím bylo dovolací řízení skončeno ve vztahu žalobců b) a e) a žalovanými v plném rozsahu.

Pokud jde o postup ministerstva, který vedl k vydání povolení k činnosti ISFA, námitky žalobců směřující k této otázce přípustnost dovolání nezakládají. Závěry odvolacího soudu nepředstavují jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když odpovídají judikatuře soudu dovolacího (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1018/2007), pokud odvolací soud uvedl, že v případě, kdy se vadné postupy v řízení vedoucím k vydání rozhodnutí bezprostředně odrazí v obsahu rozhodnutí, přichází v úvahu výhradně odpovědnost státu z vydání rozhodnutí, nikoliv odpovědnost za nesprávný úřední postup. Odkaz žalobců na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, je nepřípadný, neboť uvedený nález se zabýval skutkově zcela odlišnou situací, kdy ve prospěch poškozeného bylo nejprve vydáno stavební povolení a posléze za nezměněného skutkového stavu byla de facto stavba zakázána neudělením potřebné výjimky podle zákona o ochraně přírody a krajiny. V takové situaci Ústavní soud dovodil, že rigorózní lpění na formálním zrušení (změnění) tvrzeného nezákonného rozhodnutí je přehnaně formalistické a odporující čl. 36 odst. 3 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny. V nyní posuzovaném případě však nelze z ničeho dovozovat, že by rozhodnutí o vydání povolení k činnosti ISFA bylo nutno pokládat za de factozrušené. Trestně-právně postižitelné chování orgánu ISFA, které nakonec vedlo k odnětí povolení ze strany Ministerstva financí (jak vyplývá ze skutkových zjištění), totiž v době vydání povolení nemohlo být ze strany žalované předpokládáno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 82/2013).

Dále se tedy dovolací soud zabýval přípustností námitek týkajících se postupu ministerstva při dozoru nad ISFA, resp. Fondem, v době po vydání povolení ke vzniku podle § 8 ZoISIF. Základní otázkou v tomto ohledu je, zda dozorové orgány porušily zákonem stanovené (dozorové) povinnosti (nesprávný úřední postup), a zda v důsledku takového možného pochybení došlo ke vzniku škody na straně dovolatelů, resp. zda jeho důsledkem bylo to, že nedošlo k zabránění vzniku škody defraudací finančních prostředků ve Fondu.

Ohledně uvedené otázky dospěl odvolací soud k jinému řešení, než jaké bylo po jeho rozhodnutí dosaženo v judikatuře soudu dovolacího, konkrétně v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 82/2013. Pro řešení uvedené otázky je proto dovolání žalobců a), c), d) a f) přípustné v rozsahu jejich nároků na náhradu skutečné škody a je rovněž důvodné.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal nesprávný úřední postup ze strany státu, spočívající v nedostatečné dozorové činnosti nad ISFA po vydání povolení ke vzniku ISFA. Ani závěry, které byly seznatelné ze zprávy o hospodaření investiční společnosti k 30. 6. 1995, nebyly dle odvolacího soudu důvodem, aby bylo po provedení hloubkové kontroly hospodaření ISFA zahájeno řízení o odnětí povolení podle § 37 odst. 2 písm. d) ZoISIF. I kdyby se ministerstvo rozhodlo provést kontrolu hospodaření ISFA, není zřejmé, jak dlouho by tato kontrola probíhala a jak dlouho by poté trvalo správní řízení o odebrání povolení – pravomocné rozhodnutí o odnětí povolení by tak vzniku škody na straně žalobců dle odvolacího soudu vůbec nemuselo zabránit.

Dovolací soud považuje za důležité obecně předeslat, že škoda byla způsobena především a prvotně trestnou činností statutárního orgánu ISFA, což ostatně žádná ze stran tohoto řízení nesporuje. Klíčovou problematikou sporu mezi žalobci a žalovanou potom nutně musí být, zda se orgán žalované při výkonu dozoru nad činností ISFA, resp. Fondu, dopustil takového nesprávného úředního postupu, který by spočíval v tom, že nejednal dostatečně rychle či nejednal vůbec, a nevyužil tak oprávnění svěřené mu zákonem při finančním dohledu, jež mělo zabránit poškození podílníků fondu. V každém takovém případě se však musí zkoumat, zda dohledovému orgánu svěřená oprávnění jsou či byla svým charakterem a předpokládanými účinky způsobilá čelit počínání finančního subjektu, případně i úmyslné trestné činnosti, nebo zda byla koncipována spíše tak, že měla pouze určitými korekturami napomáhat k vytvoření a udržení zákonem předpokládaného prostředí na trhu finančních služeb (Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, str. 155).

Dovolací soud ve zde souzeném případě vycházel ze zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění účinném do 30. 6. 1996. Je skutečností, že s účinností k 1. 7. 1996 byl tento zákon rozsáhle novelizován, přičemž podstatná část novelizace se týkala právě způsobu výkonu dozoru státu nad investičními společnostmi a investičními fondy. V tomto ohledu došlo zejména k výraznému zpřesnění části deváté ZoISIF (Státní dozor) a části desáté ZoISIF (Sankce). Je proto třeba připustit, že orgány státního dozoru pro daný případ v inkriminované době neměly ke své orientaci a práci zcela podrobný zákonem předepsaný návod k postupu při výkonu dozoru, na což bylo upozorňováno již v průběhu přijímání ZoISIF.

To ale nic nemění na tom, že i před 1. 7. 1996 ZoISIF jasně deklaroval, že „při výkonu státního dozoru je příslušný státní orgán povinen dohlížet na dodržování tohoto zákona a statutu fondu, dbát na ochranu zájmů podílníků podílového fondu a akcionářů investičního fondu a při zjištění nedostatků je oprávněn ukládat sankce podle § 37 tohoto zákona“ (§ 36 odst. 2 ZoISIF; o ochraně investorů jako jednom z hlavní cílů ZoISIF viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 1 As 40/2005, dostupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu, www.nssoud.cz). Nástroje, které měly příslušné orgány k dispozici při výkonu dozoru nad investičními společnostmi a podílovými fondy před 1. 7. 1996, nadto nelze hodnotit jako nedostatečné či neadekvátní k zjištění a zabránění různých protizákonných operací jednotlivých investičních společností či fondů. Orgány dozoru byly oprávněny požadovat informace od investičních společností a investičních fondů o jejich činnosti a o podílových fondech, které investiční společnosti spravovaly, a to v rozsahu potřebném pro výkon státního dozoru (§ 36 odst. 3 ZoISIF). Rozsah uvedeného oprávnění byl tedy nastaven značně široce (viz i Dědič, J., Barák, J., Zákon o investičních společnostech a investičních fondech. Komentář. Edice komentované zákony. SEVT, 1992, str. 148 a 149).

Při zjištění nedostatků v činnosti investiční společnosti či investičního fondu byl orgán státního dozoru oprávněn ukládat sankce vypočtené v § 37 odst. 1 a 2 ZoISIF. V případě § 37 odst. 1 ZoISIF se jednalo o odejmutí povolení uděleného podle § 8 ZoISIF, a to v případě nedostatečné výše likvidních prostředků. V odstavci druhém § 37 ZoISIF pak byly zakotveny celkem čtyři druhy sankcí (od uložení povinnosti napravit zjištěné nedostatky až po odejmutí povolení uděleného podle § 8 ZoISIF), a to pro případ, že investiční společnost, fond či depozitář porušovali povinnosti uvedené v tomto zákoně. K uložení sankcí v § 37 odst. 2 ZoISIF měl podle § 37 odst. 4 ZoISIF orgán státního dozoru dvouměsíční subjektivní a dvouletou objektivní lhůtu. V případě sankce podle § 37 odst. 1 ZoISIF nebyla lhůta stanovena, avšak podle komentářové literatury to znamenalo, že dozorový orgán měl konat bezodkladně (viz komentář citovaný výše, str. 153).

K tomu je nutno doplnit, že při dozoru nad investičními společnostmi a fondy se mělo jednat o dozor soustavný, a nikoliv o dozor jednorázový, který by byl zahajován pouze na základě vnějšího podnětu (např. stížnosti poškozeného klienta) a musel být založen na analýze rizika. „Kontrolní orgán tedy nesmí postupovat mechanicky podle abecedy, ale musí se zaměřit tam, kde hrozí největší riziko“ (Herczeg, J., K odpovědnosti státu za výkon správního dozoru nad kapitálovým trhem, In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR, ID LIT27017CZ).

V souladu s judikaturním řešením, které Nejvyšší soud k uvedené otázce přijal v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 82/2013, lze uzavřít, že v posuzovaném případě by mohlo být defraudaci finančních prostředků některých z podílníků zabráněno tehdy, jestliže by orgán dozoru uložil sankci v podobě odejmutí povolení podle § 8 ZoISIF (§ 37 odst. 2 písm. d/ ZoISIF); k tomuto kroku ostatně ze strany státu došlo nakonec ke dni 18. 6. 1996, a to poté, co se sám ředitel ISFA, A. K., veřejně přiznal k defraudaci majetku ve Fondu. Dovolací soud je nadto na rozdíl od soudu odvolacího přesvědčen o tom, že defraudaci, a tím i vzniku škody na straně některých podílníků, mohla účinně zabránit i sankce v podobě dočasného pozastavení nakládání s majetkem v podílovém fondu a prodeje podílových listů a vydávání akcií a určení správce majetku podle § 37 odst. 2 písm. c) ZoISIF (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 82/2013).

Nejvyšší soud k tomu podotýká, že uvedená opatření by mohla vést k zabránění vzniku škody pouze v případě těch podílníků, kteří nakoupili podílové listy až po datu, ke kterému by opatření nabyla účinnosti (pokud by byla přijata). Tito podílníci by totiž v důsledku přijatých opatření podílové listy vůbec nemohli koupit, a škoda by jim proto nevznikla.

Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že při posouzení otázky, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu ministerstva, není možno vycházet z pouhých předpokladů a domněnek vyplývajících až z později nabytých vědomostí o úmyslném páchání trestné činnosti směřující k poškození podílníků fondu, jež byly zjištěny teprve v době trestního stíhání A. K. Naopak, je třeba vyjít z žalobci tvrzených a prokázaných skutečností, které lze následně hodnotit jako nesprávný úřední postup, za nějž žalovaná odpovídá.

Jestliže, jak bylo shora uvedeno, měl dohled ze strany Ministerstva financí nad dodržováním ZoISIF sloužit k ochraně zájmů podílníků podílového fondu, je nepochybné, že selhání ministerstva při tomto dohledu představuje nesprávný úřední postup, v důsledku kterého mohly být zájmy podílníků poškozeny a mohla jim tak vzniknout škoda, za kterou stát odpovídá. Otázkou však zůstává, která porušení zákona ze strany Fondu musela vést Ministerstvo financí k přijetí opatření v podobě dočasného pozastavení nakládání s majetkem v podílovém fondu a prodeje podílových listů podle § 37 odst. 2 písm. c) ZoISIF, nebo v podobě odejmutí povolení ke vzniku investičního fondu podle § 37 odst. 1 nebo odst. 2 písm. d) ZoISIF, jež jediné byly způsobilé vzniku škody zabránit.

Tvrdí-li žalobci, že taková porušení představovalo nepublikování povinných údajů v obchodním věstníku v rozporu s § 25 odst. 4 ZoISIF, nepravdivá reklamní kampaň porušující § 23 ZoISIF, případně další skutečnosti, musejí prokázat, že právě tyto skutečnosti by bývaly vedly k přijetí opatření zamezujícího dalšímu prodeji podílových listů. Přitom nelze odhlédnout od správního uvážení, které mělo Ministerstvo financí při přijímání opatření podle § 37 odst. 2 ZoISIF k dispozici. V tomto směru je třeba žalobce poučit o jejich procesních povinnostech podle § 118a odst. 3 o. s. ř.

Stejně tak musí žalobci prokázat, že k přijetí opatření podle § 37 odst. 2 písm. c) nebo d) ZoISIF musela vést skutečnost (kterou mohlo Ministerstvo financí zjistit z účetní závěrky doručené mu 30. 9. 1995), že ISFA porušovala § 12 odst. 3 věta druhá ZoISIF a ponechávala si vysoké finanční částky v hotovosti v pokladně (více k této otázce uvedl Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 82/2013, který vycházel z rozsáhlejších skutkových zjištění, než jaká byla odvolacím soudem učiněna v této věci). I k doplnění důkazních návrhů ohledně tohoto tvrzení musejí být žalobci vyzváni postupem podle § 118a odst. 3 o. s. ř.

Poukazují-li žalobci v této souvislosti na obtížnost unesení důkazního břemene o rozhodných skutečnostech, pak je možno připomenout, že není-li zde zákonné opory pro modifikaci procesních povinností stran řízení (obrácení důkazního břemene), je třeba setrvat na tom, aby žalobci dostáli své povinnosti důkazně doložit skutečnosti rozhodné pro úspěch jejich žaloby.

Z dosud prokázaných skutečností nelze stanovit, zda nesprávný úřední postup na straně žalované je v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobců, tedy zda žalovaná byla povinna přijmout v důsledku některého konkrétního pochybení ISFA opatření podle ustanovení § 37 odst. 2 písm. c) nebo d) ZoISIF, jež by zabránilo vzniku škody na straně těch žalobců, kteří se posléze stali podílníky Fondu.

Z dosud prokázaných skutečností nelze ani stanovit rozhodné datum, ke kterému nejpozději mělo ze strany ministerstva případně dojít k přijetí opatření podle § 37 odst. 2 písm. c) nebo d) ZoISIF, jež by zabránilo vzniku škody na straně těch žalobců, kteří se po daném datu stali podílníky Fondu. Ke stanovení rozhodného okamžiku je třeba nejprve určit, na základě k návrhu žalobců případně doplněného dokazování, která skutečnost musela vést ministerstvo k přijetí uvedených opatření, a následně určit, do kdy mělo ministerstvo k přijetí zmíněných opatření přistoupit, když se tak přinejmenším mělo stát ve lhůtě stanovené v § 37 odst. 4 ZoISIF.

Skutečnost, zda Fond v rozhodné době disponoval finančními prostředky (a v jaké výši), není důležitá v situaci, kdy vznik škody je uvažován toliko ve vztahu k těm podílníkům, kteří nakoupili podílové listy po určitém datu, jak je výše uvedeno, nikoliv k těm, kteří před tímto datem již podílníky byli.

Dovolacímu soudu zbývá zabývat se námitkami žalobců k postupu ministerstva po odnětí povolení vydaného podle § 8 ZoISIF. Řešení přijaté odvolacím soudem je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když odvolací soud uzavřel, že ministerstvo po odebrání povolení ve smyslu § 37 odst. 1 písm. d) ZoISIF nemělo povinnost ani oprávnění ustanovit správce majetku investiční společnosti, resp. Fondu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2490/2012 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 82/2013). Pro uvedenou otázku proto dovolání ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. není přípustné.

Nejvyšší soud nepřehlédl, že všechna škoda, která měla žalobcům podle jejich tvrzení vzniknout, měla vzniknout před účinností zákona č. 82/1998 Sb., tedy do 14. 5. 1998 (když škoda, která měla žalobcům podle jejich tvrzení vzniknout nejpozději, je škoda spočívající v tom, že Ministerstvo financí podalo návrh na likvidaci ISFA až 11. 3. 1998). Podle ustanovení § 36 zákona č. 82/1998 Sb. se proto pro právní posouzení věci použije zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Uvedené však de facto nic nemění na právním posouzení věci, vzhledem k tomu, že základní mechanizmy vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem jsou v zákoně č. 58/1969 Sb. vymezeny obdobně jako v zákoně č. 82/1998 Sb.

Vzhledem k tomu, že je dovolání přípustné, zkoumal dále Nejvyšší soud, zda bylo řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud zejména nemohl přehlédnout, že soud prvního stupně i soud odvolací jednaly na straně žalované se dvěma organizačními složkami státu. Podle závěrů ustálené judikatury však za stát může před soudem jednat v téže věci (tj. ve věci týkající se jednoho nároku) jen jedna jeho organizační složka (srov. ustanovení § 21 odst. 5 věty druhé o. s. ř., usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 21 Co 595/2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014).

Pro posouzení, která organizační složka je příslušná za stát jednat, je nezbytné vycházet z vymezení nároku žalobci. Jak bylo uvedeno výše, žalobci spatřují nesprávný úřední postup státu v tom, že Ministerstvo financí povolilo vznik ISFA, neplnilo povinnost dozoru nad činností ISFA, umožnilo rozvíjet trestnou činnost prokuristy a ředitele ISFA a po odebrání povolení ISFA včas neustanovilo nuceného správce a následně nepodalo včas návrh na jmenování likvidátora.

Podle ustanovení § 25 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. vystupuje v právních vztazích upravených v tomto zákoně jménem státu ústřední orgán uvedený v § 9 odst. 1.

Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, jakož i nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě nebo trestu, je třeba předem projednat s ústředním orgánem. Jde-li o rozhodnutí vydané v občanském soudním řízení, v řízení trestním, jakož i v řízení před státním notářstvím nebo místním lidovým soudem, je ústředním orgánem ministerstvo spravedlnosti té republiky, na jejímž území má sídlo orgán, který rozhodl v prvním stupni. Jde-li však o rozhodnutí vydané v trestním řízení proti osobám podléhajícím vojenské soudní pravomoci, je tímto orgánem ústřední orgán, který vykonává správu vojenských soudů. V ostatních případech je tímto orgánem,

a) jde-li o věc náležející do působnosti Československé socialistické republiky,

federální ústřední orgán, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno,

b) jde-li o věc náležející do působnosti České nebo Slovenské socialistické republiky,

ústřední orgán republiky, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, a není-li takového ústředního orgánu, ministerstvo spravedlnosti; to platí i v případě, kde nezákonné rozhodnutí vydal orgán společenské organizace (§ 1 odst. 1).

Z uvedených předpisů Nejvyšší soud dovodil, že příslušným jednat jménem státu v tomto řízení je Ministerstvo financí, které je ústředním orgánem státní správy pro investiční společnosti a investiční fondy (srov. § 4 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, v rozhodném znění).

Ostatně ke stejným závěrům by bylo nutno dospět i podle § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., podle kterého je úřadem příslušným jednat jménem státu ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti.

Z výše uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu je co do posouzení splnění předpokladů odpovědnosti státu za skutečnou škodu neúplné a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud z toho důvodu podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto o nárocích žalobců a), c), d) a f) na náhradu skutečné škody, tedy v části, kterou bylo rozhodnuto o návrhu žalobkyně a) na zaplacení částky ve výši 139.380 Kč, žalobkyně c) na zaplacení částky ve výši 104.535 Kč, žalobce d) na zaplacení částky ve výši 83.628 Kč a žalobce f) na zaplacení částky ve výši 139.380 Kč, a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení žalobců a), c), d), a f) (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, když ve věci bude nadto nutno provádět další dokazování, zrušil podle stejného ustanovení Nejvyšší soud ve stejném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a v tomto rozsahu mu vrátil věc podle § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

Soudy jsou ve smyslu § 243d odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a), c), d) a f) a žalovanou, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci b) a e) a žalovanými rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci b) a e), jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo, a žalovaným v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.




V Brně dne 24. února 2016

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2362/2015, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2362.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies