21 Cdo 2461/2014

24. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. J. Č., proti žalované Střední škole gastronomie a služeb, Liberec, Dvorská 447/29, příspěvkové organizaci se sídlem v Liberci, Dvorská č. 447/29, IČO 00555053, zastoupené JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem v Liberci, Svojsíkova č. 849/7, o 1.317.780,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 120/2008, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. srpna 2013 č.j. 83 Co 149/2013-101, takto:

Dovolání žalované se zamítá.

Odůvodnění:


Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Liberci dne 9.4.2008 (a změněnou podáními ze dne 19.1.2010, 10.5.2010 a 7.12.2012) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě mzdy za dobu od 1.3.2005 do 29.3.2010 celkem 1.317.780,- Kč se zákonnými úroky z prodlení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14.10.1991 č.j. 8 C 311/90-17 "ve spojení" s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14.4.1992 č.j. 29 Co 135/92-44 byla určena neplatnost výpovědi z pracovního poměru, kterou dostal od svého zaměstnavatele dne 23.3.1990 podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce, a že z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11.5.2005 č.j. 21 C 854/2000-160 vyplývá, že žalovaná je "právní nástupkyní původního zaměstnavatele žalobce". Protože "v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru" nadále trvá žalobcův pracovní poměr u žalované ve "funkci č. 56 - vedoucí technicko-ekonomického úseku" na základě pracovní smlouvy ze dne 30.9.1988 a dohody o změně pracovního poměru ze dne 30.12.1988 a protože žalovaná mu neumožňuje výkon práce, požaduje žalobce z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele náhradu mzdy.

Žalovaná uznala žalobcův nárok na náhradu mzdy za dobu od března 2005 do května 2006 ve výši 87.561,- Kč. Další náhradu mzdy za dobu od 1.6.2006 mu odmítá poskytnout s odůvodněním, že žalobci byl ode dne 31.5.2006 přiznán starobní důchod.

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 7.12.2012 č.j. 15 C 120/2008-88 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 62.310,- Kč a úroky z prodlení "z částky 4.154,- Kč od 1.5.2005 do zaplacení, od 1.6.2005 do zaplacení, od 1.7.2005 do zaplacení, od 1.8.2005 do zaplacení, od 1.9.2005 do zaplacení, od 1.10.2005 do zaplacení, od 1.11.2005 do zaplacení, od 1.12.2005 do zaplacení, od 1.1.2006 do zaplacení, od 1.2.2006 do zaplacení, od 1.3.2006 do zaplacení, od 1.4.2006 do zaplacení a od 1.5.2006 do zaplacení", žalobu o zaplacení dalších 1.225.470,- Kč zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 70.373,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Kozáka a "ČR na účet soudu" soudní poplatek ve výši 52.720,- Kč. Poté, co dovodil, že se v projednávané věci jedná "o nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru", a že je proto třeba věc posoudit podle ustanovení § 61 zákoníku práce (a nikoliv podle ustanovení § 130 zákoníku práce), a co poukázal na "stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 9.6.2004 sp. zn. Cpjn 4/2004", soud prvního stupně uvedl, že účelem náhrady mzdy podle ustanovení § 61 zákoníku práce je "reparovat zaměstnanci újmu, kterou utrpěl v důsledku toho, že zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zákoníku práce přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, ačkoli zaměstnanec trval na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával a byl připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy", a že, "není-li nadále zdrojem příjmu zaměstnance, s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr, zásadně mzda za vykonanou práci u dosavadního zaměstnavatele, ale přiznaný starobní důchod, nemá ode dne, kdy mu byl přiznán důchod, nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zákoníku práce". Vzhledem k tomu, že žalobci byl ode dne 31.5.2006 přiznán starobní důchod, nemůže mu od tohoto dne nenáležet náhrada mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zákoníku práce; soud prvního stupně proto žalobci přiznal "pouze 15 splátek (určených žalovanou) měsíčního průměrného výdělku ve výši 4.154,- Kč za období březen 2005 do května 2006 v celkové výši 62.310,- Kč".

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 27.8.2013 č.j. 83 Co 149/2013-101 odmítl z důvodu nedostatku subjektivní legitimace odvolání žalobce podané proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně a k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně v ostatních výrocích zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Ve věci samé odvolací soud dovodil, že žalobcův nárok je třeba posuzovat podle ustanovení § 130 odst.1 zákoníku práce, podle něhož lze zaměstnanci přiznat náhradu mzdy tehdy, jestliže dosud trvá pracovní poměr, jestliže zaměstnanec je ochoten a schopen konat práci a jestliže zaměstnanec nemůže konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než které jsou uvedeny v ustanovení § 129 zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že žalobce se "i přes přiznaný mimořádný starobní důchod" domáhal toho, aby mu byla přidělována práce podle pracovní smlouvy a tuto práci chtěl i nadále konat, a protože přiznání starobního důchodu samo o sobě nevylučuje připravenost a ochotu žalobce konat práci pro žalovanou, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce by nebyl připraven a ochoten konat práci pro žalovanou (a že mu proto nenáleží požadovaná náhrada mzdy) jen tehdy, kdyby nenastoupil do práce poté, co ho žalovaná vyzvala k nástupu do práce.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu (ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen) podala žalovaná dovolání. Namítá, že žalobce dostal v březnu 1990 výpověď z pracovního poměru, která byla určena jako neplatný právní úkon, od svého tehdejšího zaměstnavatele Restaurací Liberec s.p., jenž později zanikl, a že teprve na základě žaloby podané u soudu dne 18.11.2003 bylo "rozsudkem Okresního soudu v Liberci č.j. 16 C 305/2003-59", potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19.1.2010 č.j č.j. 35 Co 197/2009-177, žalované uloženo umožnit žalobci "výkon práce podle pracovní smlouvy ze dne 30.9.1988 a dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 30.12.1988", a dovozuje, že "až do tohoto rozhodnutí zde existovala právní nejistota ohledně toho, kdo je povinen nahradit žalobci ušlou mzdu", že do té doby se má "postupovat podle ustanovení § 61 odst. 1 zákoníku práce" a že teprve po "rozhodnutí krajského soudu ze dne 19.1.2010" lze poskytovat náhradu mzdy podle ustanovení § 130 zákoníku práce. Uvedené má význam především proto, že, požádá-li zaměstnanec o starobní důchod, nemá od přiznání starobního důchodu nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce, neboť tu chybí "ochota zaměstnance vykonávat práci podle pracovní smlouvy". Žalovaná současně dovozuje, že v případě přiznání starobního důchodu zaměstnanec nemá právo ani na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst.1 zákoníku práce, neboť "podmínka ochoty zaměstnance vykonávat pro zaměstnavatele práci podle pracovní smlouvy platí i zde". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, případně aby usnesení odvolacího soudu zrušil.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, případně aby je zamítl. Žalobce souhlasí s názorem odvolacího soudu v tom, že se má v posuzovaném případě postupovat podle ustanovení § 130 odst. 1 zákoníku práce, a zdůrazňuje, že přiznání starobního důchodu ho neomezovalo "kdykoli vykonávat práci pro žalovanou".

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14.10.1991 č.j. 8 C 311/90-17, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14.4.1992 č.j. 29 Co 135/92-44, bylo určeno, že je neplatná výpověď z pracovního poměru, kterou žalobci dal jeho zaměstnavatel Restaurace Liberec, s.p. dne 23.3.1990 podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce (rozsudek nabyl právní moci dnem 28.8.1992), že žalobce po rozvázání pracovního poměru oznámil svému zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, že přejímající zaměstnavatelkou žalobce se stala žalovaná a že rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 3.12.2008 č.j. 16 C 305/2003-59, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19.1.2010 č.j. 35 Co 197/2009-177, bylo žalované uloženo, aby "umožnila žalobci výkon práce podle pracovní smlouvy ze dne 30.9.1988 a dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 30.12.1988 v pozici vedoucího pracovníka technicko-ekonomického úseku". Žalovaná, která původně odmítala žalobce zaměstnávat, ho vyzvala k nástupu do práce dne 30.3.2010. Žalobci byl s účinností ode dne 31.5.2006 přiznán na jeho žádost starobní důchod.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že neplatnost výpovědi z pracovního poměru, kterou žalobci dal jeho zaměstnavatel Restaurace Liberec, s.p. dne 23.3.1990, byla určena dnem 28.8.1992 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb. a č. 231/1992 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.1992 (dále jen "zák. práce").

Byla-li určena neplatnost rozvázání pracovního poměru pravomocným soudním rozhodnutím a trvá-li pracovní poměr účastníků i nadále, neposuzují se vztahy mezi účastníky podle ustanovení § 61 až 64 zák. práce, ale počínaje dnem právní moci rozhodnutí se řídí opět (stejně jako před neplatným rozvázáním pracovního poměru) jen pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními předpisy; zaměstnavatel je mimo jiné povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu a vytvářet podmínky pro úspěšné plnění jeho pracovních úkolů [srov. § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce] a zaměstnanec je povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době a dodržovat pracovní kázeň [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Jestliže zaměstnavatel po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru nepřiděluje zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, má zaměstnanec mimo jiné - jak dovodila ustálená judikatura soudů (srov. například bod IX. Stanoviska Občanskoprávního kolegia a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 zákoníku práce ze dne 9.6.2004 sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004) - nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce.

Nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v ustanovení § 129 zák. práce, poskytne mu zaměstnavatel náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, pokud předpisy uvedené v ustanovení § 131 zák. práce nestanoví jinou výši náhrady mzdy (srov. § 130 odst.1 zák. práce).

Ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce zakládá zaměstnanci nárok na náhradu mzdy, jestliže nemohl konat práci z jiných důvodů než pro prostoj, pro nepříznivé povětrnostní vlivy nebo z vážných provozních důvodů (nároky zaměstnance se v těchto případech řídí ustanoveními § 129, § 130 odst. 2 a § 130 odst. 3 zák. práce) a důvod (příčina) nemožnosti zaměstnance konat práci je dán na straně zaměstnavatele. Náhrada mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce má charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel (například proto, že podle jeho mylného názoru pracovní poměr skončil) v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; nárok na náhradu mzdy má zaměstnanec po celou dobu, dokud tato překážka trvá, aniž by náhrada mzdy mohla být snížena. Zákon tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele. Ke ztrátě na výdělku následkem nesplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (například v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele) ovšem může u zaměstnance dojít jen tehdy, je-li sám zaměstnanec připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy, a jestliže tedy nemohl práci podle pracovní smlouvy vykonávat jen v důsledku postupu zaměstnavatele. Nemůže-li zaměstnanec konat práci podle pracovní smlouvy, nemá nárok ani na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce (srov. též například právní názory uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2.10.2007 sp. zn. 21 Cdo 2584/2006, který byl uveřejněn pod poř. č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, nebo v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 7.8.2001 sp. zn. 21 Cdo 2315/2000, ze dne 5.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 353/2002 a ze dne 15.3.2007 sp. zn. 21 Cdo 807/2006).

Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda je ve smyslu ustanovení § 130 odst.1 zák. práce připraven, ochoten a schopen konat práci zaměstnanec, kterému byl na jeho žádost přiznán starobní důchod. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Způsobil-li účastník pracovního poměru, že druhý z účastníků nemůže plnit své povinnosti z pracovního poměru, je povinen tomuto druhému účastníku vyjádřit ochotu plnit (začít znovu plnit) povinnosti, vyplývající pro něj z pracovního poměru, popřípadě mu sdělit odstranění překážky bránící výkonu práce; jen ten z účastníků, který je ochoten (připraven) plnit své povinnosti z pracovního poměru, se může domáhat tomu odpovídajícího plnění po druhém účastníku. Jestliže zaměstnavatel neplní [v rozporu s ustanovením § 35 odst.1 písm.a) zák. práce] povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, protože se (mylně) domníval, že pracovní poměr účastníků skončil nebo že není zaměstnancovým zaměstnavatelem, má porušení této povinnosti za následek, že ani zaměstnanec nemůže podle pokynů zaměstnavatele konat práci podle pracovní smlouvy; zaměstnanec je povinen (znovu) nastoupit do práce (vždy) poté, co jej zaměstnavatel k tomu vyzval a vyjádřil tak ochotu zaměstnanci práci (opět) přidělovat (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2007 sp. zn. 21 Cdo 3241/2006).

Byl-li zaměstnanci (na jeho žádost) přiznán starobní důchod, je nepochybné, že tím jeho pracovní poměr u zaměstnavatele nekončí a že přiznání starobního důchodu zaměstnanci není ani důvodem, pro který by s ním zaměstnavatel mohl jednostranně rozvázat pracovní poměr. I kdyby podání žádosti o přiznání starobního důchodu mohlo být vnímáno (obecně vzato) tak, že tím zaměstnanec dává najevo, že nadále má být zdrojem jeho příjmů místo mzdy z pracovního poměru přiznaný starobní důchod, nelze bez dalšího také dovozovat, že by nebyl (nemusel být) připraven a ochoten dále konat pro zaměstnavatele práci podle pracovní smlouvy. Skutečnost, že zaměstnanci byl přiznán starobní důchod, nemá vliv ani na povinnost zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a platit mu mzdu za vykonanou práci, ani na povinnost zaměstnance konat osobně podle pokynů zaměstnavatele práci podle pracovní smlouvy; jestliže zaměstnanec v souvislosti s přiznáním starobního důchodu nerozvázal pracovní poměr, nutně z toho vyplývá, že uvažoval (také) s tím, že bude i nadále u zaměstnavatele pracovat a že mu zaměstnavatel bude platit za vykonanou práci mzdu.

V projednávané věci žalobci vznikl nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst.1 zák. práce dnem 29.8.1992, když mu zaměstnavatel po pravomocném určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru opět nezačal přidělovat práci podle pracovní smlouvy, ačkoliv mu žalobce ještě před rozhodnutím soudu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání. Vzhledem k tomu, že žalobce přestal konat práci proto, že mu zaměstnavatel přestal přidělovat práci, nebyl žalobce povinen nastoupit do práce, dokud ho k tomu zaměstnavatel nevyzval; k tomu došlo teprve dne 30.3.2010. Žalobci byl na jeho žádost přiznán ode dne 31.5.2006 starobní důchod; protože v souvislosti s přiznáním starobního důchodu nedošlo k rozvázání pracovního poměru účastníků, neměla (nemohla mít) tato právní skutečnost žádný vliv na povinnost žalované platit žalobci náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst.1 zák. práce.

Na uvedeném závěru nemění nic ani to, že podle ustálené judikatury soudů nenáleží náhrada mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zák. práce zaměstnanci, kterému byl po neplatném rozvázání pracovního poměru sjednaného na dobu neurčitou přiznán na jeho žádost starobní důchod (srov. bod II. Stanoviska Občanskoprávního kolegia a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 zákoníku práce ze dne 9.6.2004 sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004). Náhrada mzdy se podle ustanovení § 61 odst.1 zák. práce totiž poskytuje v období, kdy zaměstnavatel učinil právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru, který zaměstnanec považuje za neplatný, a kdy je tu proto spor o to, zda pracovní poměr účastníků na základě takového právního úkonu opravdu skončil, nebo zda pracovní poměr bude (může) pokračovat, a v němž se právní poměry účastníků řízení nespravují pracovní smlouvou a pracovněprávními předpisy, ale zvláštní právní úpravou obsaženou v ustanoveních § 61 až 64 zák. práce (srov. též právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.3.2006 sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, který byl uveřejněn pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007), jež končí dnem, jímž soud pravomocně rozhodne ve věci platnosti rozvázání pracovního poměru nebo jímž dojde jinak ke skončení pracovního poměru; současně platí, že nárok na náhradu mzdy vznikne (může vzniknout), jen jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, a jestliže svůj názor o tom nezměnil, jakož i to, že celková náhrada mzdy za dobu přesahující 6 měsíců může být za podmínek uvedených v ustanovení § 61 odst.2 zák. práce snížena, popřípadě vůbec nepřiznána. V projednávané věci však starobní důchod nebyl přiznán v období, za niž by žalobce měl nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zák. práce, ale až po jeho uplynutí (ke dni 31.5.2006), tedy v době, kdy byl stav nejistoty ve vztazích mezi účastníky odstraněn a kdy se jejich vztahy nadále řídí stejnými smlouvami a právními předpisy, jako kdyby k právnímu úkonu směřujícímu k rozvázání pracovního poměru vůbec nedošlo. Přihlédne-li se též k řízení vedenému u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 305/2003, v němž se žalobce domáhal, aby mu žalovaná "umožnila výkon práce podle pracovní smlouvy ze dne 30.9.1988 a dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 30.12.1988 v pozici vedoucího pracovníka technicko-ekonomického úseku", a které dopadlo úspěchem žalobce (rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 3.12.2008 č.j. 16 C 305/2003-59, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19.1.2010 č.j. 35 Co 197/2009-177, bylo žalobci vyhověno), je třeba považovat závěr odvolacího soudu za správný.

Protože usnesení odvolacího soudu je správné a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. února 2016



JUDr. Ljubomír Drápal

předseda senátu




Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2461/2014, ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2461.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies