28 Cdo 5241/2015

23. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • 212/2009 Sb. - § 7

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně MUDr. V. H., L., zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 29/8a, za účasti České republiky – Ministerstva vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o poskytnutí finančního vypořádání za nemovitý majetek (dle zákona č. 212/2009 Sb.), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 25/2012, o dovolání České republiky – Ministerstva vnitra proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2013, č. j. 20 Co 345/2013-79, takto:

I. Dovolání se odmítá.





II. Česká republika – Ministerstvo vnitra je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám advokátky JUDr. Kristiny Škampové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :


Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. března 2013, č. j. 52 C 25/2012-49, v odvoláním napadeném výroku pod bodem I, jímž bylo České republice – Ministerstvu vnitra uloženo zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně Z. Š. (dále jen „původní žalobce“) částku 2.000.000,- Kč jako vypořádání za nemovitý majetek podle zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území P. R. v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik; v tomto rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru správy majetku ze dne 17. 2. 2011 (správně 15. 2. 2011), č. j. MV-69801-41/OSM-2009, ve spojení s rozhodnutím ministra vnitra ze dne 6. 12. 2011, č. j. MV-25482-12/VS-2011 (výrok IV). Současně byl rozsudek potvrzen i v nákladovém výroku pod bodem III (jímž náhrada nákladů řízení nebyla přiznána žádnému z účastníků) a žalované bylo současně uloženo zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 44.644,- Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Proti rozsudku odvolacího soudu, všem jeho výrokům, podala Česká republika – Ministerstvo vnitra dovolání.

Usnesením ze dne 29. září 2015, č. j. 52 C 25/2012-118, Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl o tom, že v řízení bude pokračováno na straně žalobce (se zřetelem k tomu, že původní žalobce Z. Š. dne 14. 3. 2014 zemřel) s V. H. (shora označenou žalobkyní).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) pak dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Shledal, že dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatelkou předestřenou otázku hmotného práva, zda měly soudy při stanovení výše odškodnění vycházet toliko z přihlášky podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n., o soupisu československého majetku na Z. U., odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4246/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2015, sp. zn. 28 Cdo 1212/2015; spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné i na jeho webových stránkách), přičemž Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které by se měl od zastávaného výkladu v nyní posuzované věci odchýlit.

Další argumentace dovolatelky, směřující ke zpochybnění zjištěného skutkového stavu (splnění zákonných podmínek pro vypořádání, zejména zanechání nemovitého majetku rodiči původního žalobce na P. R., vlastnické právo k tomuto nemovitému majetku), jakož i její kritika postupu soudu, který těmto zjištěním předcházel (námitka, že doklady o vlastnictví není možné nahradit výpověďmi svědků ani přihláškou podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n., o soupisu československého majetku na Z. U.; dále že odvolací soud vycházel pouze z tvrzení původního žalobce), není z hlediska přípustnosti dovolání (jež lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci; § 241a odst. 1 o. s. ř.) relevantní. Vadná skutková zjištění přípustnost dovolání nezakládají, stejně jako vady řízení; k nim dovolací soud přihlíží tehdy, je-li dovolání – poměřováno vymezeným dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 – přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Nelze však nezmínit námitku dovolatelky, podle které v řízení nebylo prokázáno, že by matka původního žalobce zemřela (soudy obou stupňů vycházely ze skutkového zjištění, že byla narozena dne 2. 1. 1882), neboť tuto okolnost podle dovolatelky neprokazují výpovědi svědků o tom, že byla odvlečena do koncentračního tábora ani skutečnost, že je její jméno uvedeno na památníku obětí holocaustu v J. Dovolatelka tak dovozuje, že je třeba matku původního žalobce považovat za „formálně žijící“ (!), takže je potenciální oprávněnou osobou, pročež za tohoto stavu nelze rozhodnout o přiznání vypořádání za majetek, který pozbyla na P. R. Ač je pochopitelné, že se každý účastník snaží udělat maximum pro úspěch ve věci a mnohdy veden touto snahou vznáší i netypické námitky, nepokládá dovolací soud takovou argumentaci – uplatňovanou organizační složkou státu, jenž se přijetím zákona snaží alespoň o částečné zmírnění následků majetkových křivd občanům České republiky, k nimž došlo zanecháním nemovitého majetku na území P. R. – za korektní.

V dané situaci je pak i dovolatelkou položená otázka procesního práva, týkající se povahy řízení dle části páté občanského soudního řádu (§ 244 a násl.), ryze akademická, zde bez vlivu na rozhodnutí o věci samé, nehledě na to, že i tato otázka byla již judikaturou zodpovězena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 2877/2013; z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 25. března 2010, sp. zn. III. ÚS 3332/09).

Z uvedeného vyplývá, že relevantní právní otázky odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a že tedy žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. naplněn není.

Dovolání účastnice pak není přípustné ani v části, kterou napadá výroky o náhradě nákladů řízení, a to již proto, že uvedenými výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, jež i v případě výroku o nákladech řízení představuje bagatelní hranici přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání účastnice bylo odmítnuto a kdy k nákladům oprávněné žalobkyně patří odměna za zastupování advokátkou ve výši mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 3.100,- Kč (§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d/, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), spolu s náhradou hotových výdajů advokátky stanovených paušální částkou 300,- Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 23. února 2016


Mgr. Petr Kraus předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5241/2015, ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.5241.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies