32 Cdo 3830/2014

09. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 35 odst. 2
  • ObchZ - § 266

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, proti žalované V. O., o zaplacení 195 883,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 109/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. dubna 2014, č. j. 15 Co 933/2013-44, takto:




Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. dubna 2014, č. j. 15 Co 933/2013-44, jakož i rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. června 2013, č. j. 12 C 109/2013-15, ve výrocích II. a III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.



Odůvodnění:

Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 20. června 2013, č. j. 12 C 109/2013-15, uložil žalované zaplatit žalobkyni 195 883,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 13 816,38 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 195 883,35 Kč od 23. října 2012 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně kapitalizovaného úroku ve výši 24 823,32 Kč a úroku ve výši 13,7 % ročně z částky 195 883,35 Kč od 23. října 2012 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:

1) Dne 22. prosince 2010 uzavřela žalobkyně se žalovanou smlouvu o úvěru, jejíž součástí byly Všeobecné obchodní podmínky České spořitelny, a. s. (dále jen „VOP“) a na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 200 000 Kč. Žalovaná se zavázala platit žalobkyni úroky z úvěru ve výši 13,7 % ročně s tím, že úroková sazba je neměnná po celou dobu trvání smlouvy. Čerpaný úvěr měl být podle smlouvy úročen denně ode dne jeho poskytnutí do dne bezprostředně předcházejícího splacení úvěru. Žalobkyně byla oprávněna připisovat k jistině úroky z úvěru a ceny za úkony vždy (i) k poslednímu dni každého kalendářního měsíce, (ii) při doplacení úvěru a (iii) v případě, že se úvěr s příslušenstvím stane splatným podle článku VII smlouvy (článek I odst. 1., článek II odst. 1. a článek IX odst. 1. smlouvy).

Žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni veškeré náklady a výdaje, které jí vzniknou v souvislosti se smlouvou o úvěru, a to cenu za správu a vedení úvěrového účtu ve výši 59 Kč za každý započatý kalendářní měsíc, jež není připisována k jistině úvěru a která je splatná v termínech sjednaných ve smlouvě o úvěru pro připisování vypočtených úroků k jistině úvěru a způsobem sjednaným ve smlouvě o úvěru pro splácení úvěru (článek II odst. 2. smlouvy).

Žalovaná se zavázala splácet úvěr pravidelnými splátkami ve výši 3 735 Kč splatnými vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce. První splátka měla být zaplacena dne 20. ledna 2011. Při čerpání úvěru v plné výši ke dni 22. prosince 2010 a při dodržení podmínek splácení měla být poslední splátka ve výši 3 678,90 Kč zaplacena dne 20. prosince 2017. Celkový počet splátek měl činit 84 (článek IV odst. 1. smlouvy).

Žalobkyně byla oprávněna v jí určené lhůtě požadovat splacení celého zůstatku úvěru s příslušenstvím v případě, že žalovaná je v prodlení se splacením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce nebo se splacením více než dvou splátek v dohodnuté lhůtě [článek VII odst. 1. písm. a) smlouvy].

Nezaplatí-li žalovaná splátku v dohodnuté lhůtě nebo stane-li se úvěr s příslušenstvím splatný podle článku VII odst. 1. smlouvy, byla žalobkyně oprávněna požadovat od žalované z nesplacených částek úrok z prodlení ve výši roční úrokové sazby podle smlouvy (tj. 13,7 %) zvýšené o 10 % ročně a ceny spojené se správou úvěru v prodlení a s případným vymáháním úvěru, a to ve výši podle sazebníku platného v době zúčtování ceny za provedený úkon (článek VII odst. 3. smlouvy).

Žalovaná se zavázala platit žalobkyni úhradu za pojištění úvěru ve výši 315 Kč měsíčně a dále ceny za služby poskytované žalobkyní ve výši podle sazebníku platného v den provedení zpoplatňovaného úkonu (článek VIII odst. 6. smlouvy, článek 7.1. VOP).

2) Žalovaná poskytnutý úvěr podle smlouvy nesplácela, žalobkyně jej proto ke dni 19. října 2011 zesplatnila. Nesplacená jistina úvěru činí 195 883,35 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok za dobu od 20. října 2011 do 22. října 2012 činí 24 823,32 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za stejnou dobu činí 13 816,38 Kč.

Odvolací soud posoudil smlouvu uzavřenou mezi účastnicemi jako smlouvu o úvěru podle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Při správném závěru soudu prvního stupně o platně uzavřené smlouvě a o „platné dohodě stran o přirůstání úroku k jistině úvěru“ je podle odvolacího soudu „nutno posledním dnem, k němuž mohlo dojít k přičtení úroku“, považovat den předčasné splatnosti úvěru. Z ujednání článku VII smlouvy se podle odvolacího soudu „výslovně podává dohoda stran o nárocích žalobce jako věřitele v případě předčasné splatnosti úvěru, tyto nároky jsou uvedeny výčtem, jedná se vedle cen za úkony již jen o úrok z prodlení a nikoli též o úrok z úvěru, jak správně zjistil okresní soud. Okresní soud též správně dovodil, že vzhledem k tomuto odchylnému ujednání stran o době úročení úvěrové pohledávky úrokem z úvěru pouze do dne předčasné splatnosti se neuplatní dispozitivní ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák.“

Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde o otázku, zda je ujednání o přirůstání úroků k jistině úvěru spolu s ujednáním o možnosti zesplatnění současným vyloučením ustanovení § 502 obch. zák. Odvolací soud se podle názoru dovolatelky odchýlil od ustálené judikatury v otázce výkladu právních úkonů a v otázce oprávnění požadovat jdoucí úroky po využití sjednaného práva zesplatnit úvěr.

Dovolatelka má za to, že odvolací soud rozhodl v rozporu s § 502 odst. 1 obch. zák., s § 35 odst. 2 a s § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Povinnost dlužníka platit věřiteli z poskytnutých prostředků úroky je podstatnou částí smlouvy o úvěru a vyplývá ze znění základního ustanovení § 497 obch. zák., které má kogentní povahu. Poukazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 3304/2009 (které je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), dovolatelka uvádí, že povinnost dlužníka platit úroky z úvěru zaniká až splněním dluhu nebo jeho zánikem z jiného důvodu. V projednávané věci nejsou podle názoru dovolatelky žádné pochybnosti o výkladu smlouvy o úvěru. Ze znění smlouvy o úvěru jasně vyplývá, že si smluvní strany ujednaly placení úroků z jistiny až do dne jejího úplného uhrazení. Záměrem smluvních stran nebylo vyloučit aplikaci § 502 obch. zák. Odlišný výklad, k němuž dospěl odvolací soud, není možný ani na základě ostatních ustanovení smlouvy a nemá oporu v zákoně. Ze žádného ustanovení smlouvy totiž podle názoru dovolatelky neplyne, že by nebyla oprávněna požadovat úroky z úvěru po zesplatnění úvěru.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou otevřené otázky výkladu projevu vůle, neboť odvolací soud se při výkladu smlouvy o úvěru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolání je důvodné.

Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 obč. zák.). O právních úkonech učiněných v rámci obchodního závazkového vztahu, o nějž v případě smlouvy o úvěru nepochybně jde [§ 261 odst. 3 písm. d) obch. zák.], platí, že se vykládají podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které byl projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (§ 266 odst. 1 obch. zák.). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (§ 266 odst. 2 obch. zák.). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (§ 266 odst. 3 obch. zák.). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (§ 266 odst. 4 obch. zák.).

V rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.

Při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že úmyslem dovolatelky, která žalované předložila text smlouvy o úvěru, bylo úročení úvěru za dobu od jeho poskytnutí až do jeho splacení a že tento úmysl musel být žalované s ohledem na jasné formulace ve smlouvě použité znám.

Zmíněný úmysl byl zcela jednoznačně vyjádřen v článku II odst. 1. smlouvy, přičemž žádné jiné smluvní ujednání nestanoví, že by úvěr neměl být úročen od okamžiku, kdy se stane v souladu s článkem VII odst. 1. písm. a) smlouvy předčasně splatným. Výčet nároků dovolatelky podle článku VII odst. 3. smlouvy nevylučuje její ostatní nároky podle jiných ustanovení smlouvy (např. právě nárok na úroky podle článku II odst. 1. smlouvy nebo nárok na cenu za správu a vedení úvěrového účtu podle článku II odst. 2. smlouvy), neboť to tento článek výslovně nestanoví ani z něj taková skutečnost nevyplývá. Ačkoli je v ujednání o úrocích z prodlení uveden odkaz na roční úrokovou sazbu podle smlouvy, neznamená to, že by úroky z prodlení nahrazovaly řádné úroky, nýbrž jde pouze o konstrukci výše úroků z prodlení.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pro vyřešení sporného problému nemá otázka připisování úroků k jistině žádný význam. Smluvní ujednání o připisování úroků k jistině úvěru se totiž nijak nedotýká vzniku, výše či doby trvání práva dovolatelky na placení úroků. Pouze na okraj je však vhodné uvést, že dovolatelka byla podle smlouvy oprávněna (nikoliv povinna) připsat úroky k jistině, k připisování úroků tudíž nedocházelo automaticky.

Z uvedeného vyplývá, že výklad projevu vůle, jehož výsledkem byl závěr o odchýlení se od dispozitivní úpravy § 502 odst. 1 obch. zák., odvolací soud provedl v rozporu s § 35 odst. 2 obč. zák. a s § 266 obch. zák.

Jelikož řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve výrocích pod body II. a III. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.




V Brně dne 9. února 2016



































JUDr. Hana Gajdzioková















předsedkyně senátu



















Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3830/2014, ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3830.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies