6 Tdo 1612/2015

31. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. b)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2016 o dovolání, které podal obviněný R. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 10 To 58/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 6/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného R. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.


1. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 5 T 6/2014, uznal obviněné D. M. a R. M. vinnými, že „v době od 22.24 hodin dne 14. 3. 2014 do 00:15 hodin dne 15. 3. 2014 v obci S., okres D., po předchozí domluvě společně házeli betonové dlažební kostky a kameny na dům č. p. ... a přilehlý pozemek ve vlastnictví J. M., a J. M., kdy navíc obžalovaný D. M. byl vyzbrojen kuchyňským nožem, následně oba otevřeli plechová vrata u domu č. p. ..., bez souhlasu jeho majitelů vnikli dovnitř na dvůr a pokračovali v házení kostek a kamenů směrem na dům a dále po J. M., který byl nucen ukrýt se v garáži, a po J. V., který se schoval na dvoře za ohýbačku na plech, když kostkami a kameny poškodili omítku, rozbili skleněné výplně u 6 oken, 2 ks hliníkových parapetů, 2 ks luxferových oken do dílny, 4 ks polykarbonátových desek a průmyslový vysavač značky Alto Attix, čímž poškozeným J. a J. M. způsobili celkovou škodu ve výši 17 400 Kč, v průběhu útoku obžalovaný D. M. slovně vyhrožoval J. M., že ho zabijí, useknou mu hlavu a adresu J. S., který nebyl na pozemku poškozeného M. přítomen, prohlašoval , že ho zabijí, useknou mu hlavu a vyřežou mu na ní píču, to vše se záměrem J. M. a J. S. přimět k tomu, aby nevypovídali v neprospěch L. M. a D. M. v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 8 T 7/2014, ve které se mělo konat hlavní líčení dne 21. 3. 2014, načež J. M. ze strachu o svůj život a život svých blízkých byl nucen na svoji obranu a obranu J. V. použít vzduchové pušky, a takového jednání se obžalovaný D. M. dopustil přesto, že se dne 14. 9. 2013 dopustil jednání, které naplnilo znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a pro který byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 8 T 7/2014 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni, ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 50 To 209/2014, a takového jednání se obžalovaný R. M. dopustil přesto, že byl pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. odsouzen rozsudkem Okresního soudu Tachov ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 8 T 129/2008, rozsudkem Okresního soudu Tachov ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 2 T 44/2004, rozsudkem Okresního soudu Tachov ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 1 T 47/2001“.

2. Takto popsané jednání obou obviněných jmenovaný soud právně kvalifikoval jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. e) tr. zákoníku, jako přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jako přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněnému D. M. uložil podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně zrušil výrok o trestu ohledně obviněného D. M. z rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 25. dubna 2014, č. j. 8 T 7/2014-374, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému R. M. uložil podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. oběma obviněným uložil povinnost zaplatit poškozenému J. M. společně a nerozdílně na náhradu škody částku 17 400 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. jmenovaného poškozeného odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvoláních, která proti výše uvedenému rozsudku podali obviněný R. M. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni (v neprospěch obviněných D. M. a R. M.), rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 10 To 58/2015. Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. k odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu u obou obviněných. Podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině (viz odvoláním napadený rozsudek) uložil obviněnému D. M. podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu ohledně obviněného D. M. z rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 25. dubna 2014, č. j. 8 T 7/2014-374, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému R. M. uložil podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného R. M. zamítl.

II.


4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný R. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

5. K uplatněným dovolacím důvodům uvedl, že se v průběhu řízení doznal k jednání, které je možno kvalifikovat jako přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Takto klasifikovatelnému jednání se podle provedeného dokazování skutečně dopustil. Nesouhlasí však s rozhodnutím soudu, podle něhož se měl dopustit jednak zločinu vydírání, jednak přečinu porušování domovní svobody. Jediným důkazem, o který soud prvého stupně opřel vinu obviněného zločinem vydírání, byla výpověď spoluobviněného D. M. Ten měl v rámci přípravného řízení usvědčit svou výpovědí obviněného R. M., neboť uvedl, že pohnutkou k házení kamenů byla skutečnost, že jeden z poškozených měl proti D. M. svědčit v jiném trestním řízení. Toto tvrzení pak D. M. zpochybnil s odůvodněním, že k němu byl donucen během výslechu Policií ČR. Z žádného jiného důkazu nevyplývalo, že by obviněný při házení kamenů na nemovitost poškozených měl být motivován snahou působit na svědky v trestním řízení, které se navíc ani obviněných netýkalo. Obvinění v řízení před soudem prvního stupně neuvedli, že by se na provedení útoku vůči svědkovi domluvili, že by jej prováděli ve vzájemné koordinaci. Obviněný uvedl, že šlo o odvetné jednání za předchozí útok na jeho osobu, kterého se měla dopustit jedna z osob nacházejících se v domě čp. ... Jeho nepřiměřená reakce byla způsobena také předchozím užitím alkoholu. Motivaci spočívající ve snaze zastrašit svědka v jiném řízení obviněný odmítl. V případě obviněného D. M. lze připustit, že útok na dům a pozemek poškozeného J. M. měl původ v jeho špatném vztahu s tímto poškozeným, protože během útoku slovně napadal jak poškozeného J. M., tak pronášel výhrůžky na adresu svědka J. S. Ani z těchto slovních útoků spojených s házením kamenů však nebylo možno dovodit, že by cílem bylo přimět tyto osoby ke změně svědeckých výpovědí. Jeden ze svědků se na místě nenacházel a obvinění si byli vědomi, že nemohou na tuto osobu jako svědka nijak působit a vulgární slovní útoky směřované vůči J. M. neobsahovaly žádný požadavek ke změně svědecké výpovědi. Mohlo se jednat o odvetu za předchozí rozpory mezi obviněnými a poškozenými. Ze strany obyvatel obce byla proti D. M. i jeho příbuzným podávána trestní oznámení a nelze vyloučit, že snahou D. M. v daném případě bylo pomstít se za toto jednání. Obdobnou motivaci nelze vyloučit ani u obviněného R. M. Obhajoba považuje závěry soudů obou stupňů za nedostatečné a má za to, že zde jsou závažné pochyby o pohnutkách obviněného a důvod pro použití zásady in dubio pro reo. Žádný z dalších provedených důkazů nepotvrzoval závěry, že by obviněný měl komukoliv vyhrožovat. Výpověď svědků ohledně jednání obviněného přecházejícímu samotný útok korespondovala se sledem událostí, jak uváděl obviněný, a zpochybňují tvrzení uvedená v obžalobě, podle nichž se měl obviněný snažit na svědky za užití násilí působit. Ani samotná citace z výpovědi obviněného D. M. nepostačovala podle názoru obhajoby pro odsouzení obviněných trestným činem vydírání. D. M. uvedl, že házel kameny na dům poškozeného proto, že byl naštvaný a navíc měl být v pátek soud, kde proti němu měli svědci M. i S. vypovídat, měl prostě nervy. To by odpovídalo domněnce, že jeho jednání nebylo motivováno snahou zastrašit svědky, ale snahou pomstít se za předchozí spory. U obviněného R. M. pak nebyla motivace zřejmá vůbec.

6. Dále dovolatel namítl, že soudy jej uznaly vinným přečinem porušování domovní svobody,pouze na základě výpovědi spoluobviněného D. M., jelikož svědci nepotvrdili, že by kterýkoliv z obviněných byl na pozemku poškozeného. Svědky popisovaný průběh děje to do určité míry vylučoval. Obvinění brali dlažební kostky z hromady, která se nacházela vně pozemku poškozeného, a neměli tedy důvod na něj vstupovat, protože by přitom neměli k dispozici další dlažební kostky pro házení a vzdálenost mezi nimi a poškozenými, kteří se nacházeli na pozemku J. M., by se zkrátila do té míry, že by byli s poškozenými tváří v tvář.

7. Podle obhajoby tak soudy nesprávně jednání obviněného (resp. obou obviněných) kvalifikovaly jako zločin vydírání, protože nebyla prokázána pohnutka působit svým jednáním na svědky. Nebylo též prokázáno naplnění skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody. Jediným důkazem byla výpověď obviněného D. M., která však byla zpochybněna jako vynucená a byla zeslabována výpověďmi svědků, které s ní zcela nekorespondovaly.

8. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

9. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že v rámci deklarovaných dovolacích důvodů obviněný uplatnil jedinou námitku spočívající v názoru, že neměl být uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, tedy s přihlédnutím k tomu, že trestný čin vydírání spáchal na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti. V uvedeném ohledu shledala dovolání obviněného zjevně neopodstatněným. Skutkový stav, tak jak byl zjištěn oběma soudy, se znaky trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku evidentně koresponduje. Podmínkou trestnosti jednání pachatele podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku je, že vydírání bylo spácháno na svědkovi (znalci nebo tlumočníkovi) z pohnutky zde uvedené, tedy v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Pojem „v souvislosti“ je pojem širší než pojem pro výkon. Postačí tudíž jakákoliv, byť jen vzdálená, souvislost. Zmíněnou souvislost s povinností svědka bylo možné dovodit na základě provedeného dokazování.

10. Pokud šlo o další dovolací argumentaci obviněného, nebylo možné přihlížet k té části dovolacích námitek, které směřovaly proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy. Týká se to především námitek obviněného, že se nedopustil trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť se na pozemku poškozeného J. M. vůbec nepohyboval. Z provedeného dokazování, které se promítlo rovněž do znění skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku, však vyplývá opak. Pokud šlo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný v dovolání rovněž uplatnil, pak ten přicházel v úvahu pouze v alternativě vymezené zákonnou dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k)“. Z toho vyplývá, že pokud je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

11. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.

III.


12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

13. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 10 To 58/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm.a), h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

15. Dovolací důvod podle§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).

16. V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněná dovolací argumentace žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. [tedy ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný dále uplatnil] neodpovídá.

17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

19. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

20. V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Přestože sice deklaruje svůj nesouhlas s právními závěry soudů nižších stupňů, v prvé řadě jim de facto vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména co do věrohodnosti výpovědí ději přítomných osob) a vadná (nesprávná) skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci a v souvislosti s tím i s odkazem na zásadu in dubio pro reo dovozuje, že v průběhu dokazování nebylo prokázáno, že útok byl veden z důvodu ovlivnit svědky v souvislosti s jejich výpovědí v jiném trestním řízení (přimět je ke změně výpovědí) a že by při tomto útoku vnikl společně se spoluobviněným D. M. dovnitř na dvůr přiléhající k domu čp. ... bez souhlasu jeho majitelů manželůM. Až v návaznosti na tato skutková tvrzení (sekundárně) vyvozuje nesprávné právní posouzení jeho jednání jako zločinu vydírání a jako přečinu porušování domovní svobody. Námitky o nesprávném právním posouzení skutku tak neváže na skutková zjištění soudů ve věci činných vyjádřená především ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozvedená v jeho odůvodnění.

21. Lze tedy shrnout, že obviněný ve svém dovolání nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

23. Nad rámec výše uvedeného lze dále dodat, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý procesjestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad, a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.V daném případě se o takovou situaci nejednalo.

24. Extrémní nesoulad je dán tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

25. V kontextu uvedeného je třeba zmínit, že soudy nižších stupňů si byly vědomy důkazní situace. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, jemuž především náleží důkazy provádět a hodnotit a zjišťovat skutkový stav věci, je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení. Odvolací soud se po provedeném přezkumu ztotožnil se závěry soudu prvního stupně když shledal, že tento soud postupoval v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Nelze tedy dovozovat, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. Obviněný se omezil pouze na vlastní způsob interpretace provedených důkazů bez ohledu na celkový rozsah provedeného dokazování, jakož i jeho skutečnou vypovídací hodnotu, a k výjimečnému zásahu dovolacího soudu, zaměřenému na správnost opatřených skutkových zjištění, tak neposkytl kvalifikovaný podklad.



26. K tvrzení obviněného o tom měla být aplikována zásada in dubio pro reo, lze s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
27. V dané věci je přitom zjevné, že soudy ve věci činné po zhodnocení provedených důkazů dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti. Za této situace nebyl v posuzované věci dán prostor ani pro aplikaci zmíněné zásady in dubio pro reo.

28. K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

29. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

30. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 31. 3. 2016


JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1612/2015, ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1612.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies