6 Tdo 213/2016

23. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 234 odst. 3, 4 písm. b)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. března 2016 o dovolání, které podal obviněný P. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 4 To 21/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 2/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :



1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 73 T 2/2014, byl obviněný P. J. uznán vinným zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea druhá, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit způsobem popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Obviněný P. J. byl za toto jednání odsouzen podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Týmž rozsudkem byla obviněná K. F. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 T 361/2012, pro skutek kvalifikovaný podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchala obviněná.

2. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný odvolání, o kterém Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea druhá, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit způsobem popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Obviněný P. J. byl za toto jednání odsouzen podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

4. Obviněný P. J. podané dovolání odůvodnil tak, že v rámci trestního řízení nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu dospět k závěru, že byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jimž byl uznán vinným a že v daném případě soud nerespektoval totožnost skutku uvedeného v obžalobě. Namítá především, že obžaloba proti němu odkazovala na obě alternativní skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, uznán vinným byl však jen pro jednu z nich. V rozsahu druhé alternativy měl být dle jeho úvah, zproštěn obžaloby. Soudům vytýká, že nesprávně hodnotily důkazy a věc byla nesprávně právně posouzena. V této souvislosti především zdůrazňuje, že závěr soudu, že obviněný měl vědět o skutečnosti, že podpis na předmětné směnce není pravým podpisem poškozeného, je pouhým předpokladem a navíc v rozporu s provedeným znaleckým zkoumáním. Dodal, že v této věci podal návrh na obnovu řízení opírající se o důkazy, které nově vyšly najevo. Odvolacímu soudu pak vytýká jeho závěr, ze kterého plyne, že „samotné padělání rubopisu či předávajícího protokolu automaticky implikuje závěr, že odsouzený vědomě manipuloval s padělanou směnkou“, přičemž dovolatel předkládá několik verzí skutkového děje, kdy by bylo možné takové jednání shledat i u osoby, která směnku považuje za pravou. Upozornil, že od závěru o padělání směnky je pak odvozen i závěr o zavinění. Takový závěr odvolacího soudu je tedy v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Dovolatel dále ve svém dovolání uvádí, že ze skutkového zjištění soudů vyplývá, že obviněný směnku neuplatnil u soudu, nýbrž účastníkem řízení byla společnost CFS FINANCE EU, s. r. o. Směnka nebyla užita k placení, identita převodce nebyla zjištěna a obviněnému je kladeno za vinu její pouhé předání do dispozice výše zmíněné společnosti. Závěrem svého dovolání se domáhá, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil, případně též zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc přikázal znovu soudu k projednání a rozhodnutí.

5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení, obsah dovolání obviněného a stručně a obecně se vyjádřil k uplatněnému dovolacímu důvodu. Ve vztahu k dovolání obviněného se vyjádřil tak, že námitky v souvislosti s porušením zásady zachování totožnosti skutku nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, avšak zároveň uvedl, že zmiňovaná zásada porušena nebyla, neboť změny či odchylky v okolnostech, které skutek specifikují, nebrání dodržení uvedené zásady. Zdůrazňuje, že na obviněného byla podána obžaloba pro jeden jediný skutek a tento se stal podkladem pro rozhodnutí o vině dovolatele. Dále zhodnotil, že popis skutkového podkladu výroku o dovolatelově vině z rozsudku soudu prvního stupně a soudu stupně druhého liší pouze ve vyjádření těch zjištěných skutečností, které se týkají dovolatelova povědomí o tom, že směnka je padělaná a ve vylíčení způsobu, jakým z jeho podnětu došlo k jejímu použití. Dále pak došlo k vypuštění podrobnějšího vylíčení technického způsobu provedení padělků na rozhodných listinách. Přes uvedené změny ve skutkové větě výroku však zůstává zcela shodný následek jeho jednání. V souvislosti s námitkou dovolatele, že není pachatelem předmětného trestného činu, neboť směnku u soudu neuplatnil přímo on, uvedl, že v daném případě není třeba speciálního subjektu jako pachatele, neboť pachatelem tohoto trestného činu může být kdokoli. Nic na tom nemůže změnit ani námitka, že se v rámci směnečného řízení nenacházel v postavení plátce, převodce či nabyvatele, ani žalobce. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud odmítnul podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Konečně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

9. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

10. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

11. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, žeprávo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Dále je potřebné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

12. Nejvyšší soud shrnuje, že ze způsobu, jakým je skutek popsán, lze vyčíst znaky trestného činu, jimž byl obviněný uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně § 125 tr. ř. V návaznosti na uvedené námitky Nejvyšší soud připojuje, že v předmětné trestní věci bylo prokázáno, že obviněný spáchal skutek tak, jak je popsáno v rozsudcích obou soudů a náležitě tam odůvodněno.


13. Znaky zvlášť závažného zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea druhá, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku naplnil obviněný podle závěrů soudů nižších stupňů tím, že padělaný platební prostředek použil jako pravý a čin spáchal ve značném rozsahu. Ustanovení o trestném činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku poskytuje ochranu českým i jiným než tuzemským platebním prostředkům a tím řádnému fungování celého zejména bezhotovostního platebního styku. Je třeba připomenout, že toto ustanovení obsahuje čtyři samostatné skutkové podstaty:



a) v odstavci 1 pachatel sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k zúčtování, cestovní šek nebo záruční šekovou kartu (§ 234 odst. 1),
b) v odstavci 2 pachatel sobě nebo jinému opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává padělaný nebo pozměněný platební prostředek (§ 234 odst. 2)
c) v odstavci 3 pachatel buď
– padělá nebo pozmění platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, nebo
– padělaný nebo pozměněný platební prostředek použije jako pravý nebo platný (§ 234 odst. 3).

Ve třetím odstavci jde o padělání nebo pozměnění platebního prostředku, v alinea 1 pachatel přímo takový platební prostředek padělá nebo pozmění, kdežto v alinea 2 takový již padělaný a pozměněný platební prostředek jen použije jako pravý nebo platný, aniž by ho sám padělal či poměnil. Pachatel jedná tak (alinea 2), že padělaný nebo pozměněný platební prostředek použije jako pravý nebo platný, tj. vykoná jakékoli jednání, jehož důsledkem je zneužití takového platebního prostředku ve smyslu jeho určení podle povahy konkrétního padělaného nebo pozměněného platebního prostředku, a to aniž sám jako pachatel nebo spolupachatel tento platební prostředek padělal nebo pozměnil. Jde tedy o veškerá jednání, která jsou relevantní z právního hlediska, jímž se padělky platebních prostředků používají podle povahy svého konkrétního určení (např. u platebních karet k výběru hotovosti z bankomatu nebo k platbám za zboží a služby, u příkazů k zúčtování k úhradě nebo k inkasní formě placení). Trestný čin je v tomto případě dokonán až použitím padělaného nebo pozměněného platebního prostředku jako pravého nebo platného.

14. Pro naplnění znaku „použije padělaný nebo pozměněný platební prostředek jako pravý nebo platný“ stačí jakékoli pachatelovo jednání, které využívá padělaného nebo pozměněného platebního prostředku jako pravého nebo platného, např. u platební karty, elektronických peněz nebo záruční šekové karty při placení za poskytnuté služby nebo výběru hotovosti z bankomatu, u příkazu k zúčtování k provedení úhrady nebo k inkasní formě placení, u cestovního šeku k vyplacení peněžní částky v něm určené apod. Použitím však není pouhé opatření, zpřístupnění, převzetí či přechovávání padělaného nebo pozměněného platebního prostředku, které naplňuje jen znaky § 234 odst. 2. Není rozhodné, za jakým účelem byl původně padělek platebního prostředku zhotoven. Po subjektivní stránce je vyžadován specifický úmysl použít jej jako pravý nebo platný. Tento úmysl musí být prokázán. Pachatelem trestného činu podle § 234 odst. 3 pak může být kdokoli. Zda je trestný čin podle odstavce 1, 2 nebo 3 spáchán ve značném rozsahu, je třeba vždy posoudit na základě konkrétních okolností případu, zejména na základě počtu opatřených anebo padělaných či pozměněných platebních prostředků a jejich využitelnosti v posuzovaném případě, resp. pokud již byly použity, i rozsahu v jakém se tak stalo. Na základě skutkových zjištění Městského soudu v Praze, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i Vrchní soud v Praze, lze dospět k závěru, že zmíněné znaky skutkové podstaty obviněný svým jednáním naplnil. Obviněný si opatřil padělanou směnku výstavce Ing. J. M. na směnečnou sumu 2 000 000 Kč na řad v té době již zemřelého J. A. G., přestože mu bylo známo, že žádný takový závazkový vztah mezi zmíněnými osobami neexistuje, směnku nechal opatřit padělaným rubopisem na firmu CFS Finance EU s. r. o. tak, že text nechal opatřit padělkem podpisu J. A. G. Datum převodu této směnky, datum předávacího protokolu a výdajového pokladního dokladu byly pak upraveny tak, aby tyto dokumenty spadaly do časového období před smrtí J. A. G. Následně dne 23. 12. 2011 u Městského soudu v Praze byl s jeho vědomím na jeho pokyn podán návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, kdy byla předmětná padělaná směnka uplatněna jako pravá. Před soudy obou stupňů bylo prokázáno, že ačkoli účastníkem směnečného řízení před soudem byla společnost CFS Finance EU s. r. o., stalo se tak na jeho pokyn, z jeho vlastní iniciativy, přičemž zmiňovaná společnost byla ovládána z jeho strany (str. 10 – 11 rozhodnutí soudu druhého stupně).
15. K další námitce obviněného, spočívající ve skutečnosti, zda obviněný měl vědět, že podpis na předmětné směnce není pravým podpisem poškozeného, je nutno uvést, že tuto námitku již obviněný uplatnil ve svém odvolání, přičemž Vrchní soud v Praze se s ní náležitě a správně vypořádal. Není možné se ztotožnit s argumentem, že odvolací soud vinu obviněného v této souvislosti pouze presumuje, neboť soudy rozhodovaly na základě mnoha důkazů, ať už listinných nebo svědeckých výpovědí, které podpořily tvrzení poškozeného, který pravost „svého“ podpisu na směnce popřel (str. 6 –10 rozhodnutí soudu druhého stupně). Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nezbytné upozornit, že ačkoli obviněný vyjadřuje námitky ve vztahu k hodnocení znaleckých posudků a vytýká, že nebyly zohledněny skutečnosti svědčící v jeho prospěch, není tomu tak. Znaleckým posudkem bylo prokázáno, s ohledem na kvalitu posuzovaných vzorků, že nelze zjistit, zda je podpis poškozeného Ing. J. M. na směnce pravý, avšak v případě pana J. A. G. bylo prokázáno, že „jeho“ podpis na rubu směnky a předávacím protokolu pravým není, nýbrž je technickým padělkem (str. 13 odborného vyjádření, č. l. 149; str. 6 znaleckého posudku, č. l. 162).



16. Ačkoli výhrada obviněného vůči údajnému porušení zásady totožnosti skutku, kterým byl uznán vinným a skutkem, pro který byla podána obžaloba, nekoresponduje s žádným z dovolacích důvodů v ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, Nejvyšší soud nad rámec uvádí následující. Podle § 220 odst. 1 tr. řádu může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, přičemž při svém rozhodnutí smí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které strany předložily a provedly, případně které sám doplnil (odst. 2) a zároveň platí, že právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán (odst. 3). Z výše uvedeného tedy plyne, že soud má povinnost rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, což je důsledkem uplatnění obžalovací zásady. Zároveň je tím formulován požadavek zachovat totožnost skutku, protože v hlavním líčení je soud limitován podanou obžalobou v tom směru, že může rozhodovat jen o stejném skutku a o stejném obžalovaném, jak je uvedeno v obžalobě. Totožnost skutku je zachována (v poměru mezi obžalobou a rozhodnutím soudu o ní) kromě jiných případů i tehdy, jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, nebo je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, anebo jednání nebo následek (nebo obojí) jsou alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu; podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. Totožnost skutku zůstane zachována, jestliže odpadnou nebo se změní některé skutečnosti uvedené v obžalobě, které se vztahují k jiným okolnostem než k relevantnímu jednání nebo následku. Totožnost skutku bude zachována při rozdílném následku i tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení, které charakterizují jednání obviněného, jsou alespoň částečně totožné s popisem jednání v obžalobě. O totožný skutek jde tehdy, je-li totožná podstata skutku, tj. je-li zachována alespoň částečná totožnost jednání nebo alespoň částečná totožnost následku. Zatímco vymezením skutku v žalobním návrhu je soud vázán, jeho právní kvalifikace jako trestného činu v obžalobě není pro soud závazná. V daném případě byl obviněný (v dané době i se spoluobžalovanou K. F., u níž nebylo prokázáno její povědomí o trestném jednání obviněného a jež byla dle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěna obžaloby) postaven před soud za takové jednání, které se týkalo jak samotného padělání směnky vlastní výstavce Ing. J. M., tak jejího uplatnění jakožto pravé při podaném návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu. Faktem zůstává, že v obžalobě skutečně chybí bližší specifikace právní kvalifikace, když byla použita pouze citace „§ 234 odst. 3“ tr. zákoníku. Trestný čin dle alinea první záleží v tom, že pachatel sám nebo jako spolupachatel platební prostředek padělá nebo pozmění v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, bez ohledu na to, zda jej též jako pravý nebo platný pak použije a je dokonán již vyhotovením padělaného nebo pozměněného platebního prostředku, zatímco v alinea druhá pachatel jedná tak, že padělaný nebo pozměněný platební prostředek použije jako pravý nebo platný, a to aniž sám jako pachatel nebo spolupachatel tento platební prostředek padělal nebo pozměnil. Jednočinný souběh je tedy vyloučen, neboť jestliže pachatel sám nebo jako spolupachatel platební prostředek padělá nebo pozmění v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, dopouští se pouze trestného činu podle § 234 odst. 3 alinea první, i když jej pak použije, neboť jde jen o realizaci úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, který zde byl již v době jeho padělání nebo pozměnění. Předmětné trestní řízení však bylo od počátku vedeno, s ohledem na skutkové okolnosti případu, vůči záměru obviněného (v předmětné době i spolupachatelky K. F.), vymezeném v žalobním návrhu a tento se stal podkladem výroku o jeho vině. V rámci trestního řízení nebylo prokázáno, že by obviněný předmětnou směnku sám padělal, byl proto uznán vinným v souvislosti s tím, že si již padělanou směnku opatřil a následně ji u soudu uplatnil jako pravou (viz např. rozhodnutí odvolacího soudu str. 5). Totožnost skutku, pro který byl obviněný uznán vinným, však byla zachována.



17. Nelze ani akceptovat námitku obviněného stran možnosti existence tzv. opomenutého důkazu, neboť jak již bylo uvedeno, rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu o tom, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Dané je zakotveno již v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004).Návrh obviněného na doplnění dokazování znaleckým posudkem v souvislosti se správností přepisu jména arabského původu (A. x A.), považoval odvolací soud zcela správně za nadbytečný a jako takový byl odmítnut, přičemž soud toto náležitě odůvodnil (str. 8 – 9 citovaného rozhodnutí). Naopak právě skutečnost, že na rubopisu směnky bylo jméno uvedeno ve formě A. (viz č. l. 22) a na předávacím protokolu (viz č. l. 74) a výdajovém pokladním dokladu (viz č. l. 75) odlišně v podobě A., nasvědčuje nepravděpodobnosti verze obhajoby obviněného (str. 8 rozhodnutí soudu druhého stupně).





18. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Takový rozpor v předmětné trestní věci však zjištěn nebyl.

19. S přihlédnutím ke všemu shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacího důvodu. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. J. odmítl, neboť toto má za zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 23. března 2016


JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu





Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 6 Tdo 213/2016, ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.213.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies