11 Tdo 222/2016

23. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 283 odst. 1,2,3,4 písm. c)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. března 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podanémv neprospěch obviněného W. L. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 12 To 12/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 56 T 3/2012, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 12 To 12/2015, ve výroku pod bodem I., i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 56 T 3/2012, ohledně obviněného W. L. , z r u š u j í .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci, p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :


I.


1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 56 T 3/2012,byl obviněný W. L. uznán vinným v bodě I./ zločinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1, 4 tr. zákoníku, za což mu byl podle § 284 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a to na základě skutkových zjištění uvedených ve výroku rozsudku. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech ohledně spoluobviněných J. Č. , P. H. , T. L. , P. Č. a Š. H.

2. O odvoláních obviněných W. L. , J. Č. , P. H. , P. Č. a Š. H. a státní zástupkyně Krajského zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podaném v neprospěch obviněných W. L. , J. Č. , P. H. , P. Č. , Š. H. a T. L. , rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 12 To 12/2015 tak, že:
I./ K odvolání obviněného W. L. a státní zástupkyně napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. ve vztahu k obviněnému W. L. v celém rozsahu zrušil a za splnění podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že jej uznal vinným v bodech 1) až 8) zločinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, 4 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkových zjištění, že:
v době od ledna 2011 do 23. 5. 2011 na různých místech v okrese Č. L. a M. B. J. Č. a P. H. jako organizátoři této skupiny zajišťovali pervitin od nezjištěné osoby a dále od výrobců pervitinu K. J. , a T. L. , a to přesně podle objednávky W. L. , T. L. pervitin vyráběl v obci Ch. v domě čp. .., když mu za tímto účelem J. Č. a P. H. zajišťovali pomůcky k výrobě pervitinu, financovali nákup chemikálií a léčiv potřebných k výrobě pervitinu, za pomocí řidičů P. Č. , Š. H. a A. S. (jehož věc byla vyloučena ze společného řízení) jezdili na schůzky s W. L. , který jezdil z Rakouska do České republiky přes hraniční přechod D. D. , a na různých místech okresu Č. L. a M. B. W. L. pervitin prodávali a řidiči P. Č. , Š. H. a A. S. kromě toho, že vozili J. Č. a P. H. , neboť oba mají zákaz řízení motorových vozidel, k prodejům pervitinu W. L. , nejméně v jednom případě jeli na místo schůzky s W. L. dříve a kontrolovali bezpečnost prostoru, kde mělo dojít k prodeji pervitinu, před policií, nebo jezdili na schůzky více vozidly opět za účelem ztížení jejich odhalení při prodeji pervitinu, a tak

1) dne 25. 1. 2011 v 15:11 hodin W. L. z telefonního čísla ......... pomocí SMS zprávy objednal u J. Č. na telefonním čísle ......, 40 gramů pervitinu na pátek, tedy na den 28.1.2011, za cenu 900 Kč za 1 gram, následně dne 28. 1. 2011 P. H. po domluvě s J. Č. zajistil uvedené množství pervitinu od nezjištěné osoby a téhož dne po 23. hodině dovezl A. S. P. H. a J. Č. do M. na benzinovou čerpací stanici PAP OIL, kde neoprávněně prodali W. L. 40 g pervitinu za částku 40.000 Kč,

2) dne 2. 2. 2011 ve 12:11 hodin W. L. z telefonního čísla ...... pomocí SMS zprávy objednal u J. Č. na telefonním čísle ......, 70 gramů pervitinu ve formě krystalů na pátek, tedy 4. 2. 2011, za cenu 850 Kč za 1 gram, následně dne 3. 2. 2011 T. L. přijel k J. Č. a P. H. a předal jim nejméně 35 g pervitinu, který vyrobil v přecházejících dnech a druhou část pervitinu, tedy 35 g, zajistil téhož dne J. Č. od K. J. , a A. S. , kam ho zavezl A. S. a poté dne 5. 2. 2011 kolem 00:30 hodin v M. u obchodního domu Tesco neoprávněně prodali W. L. 70 g pervitinu za částku 59 500 Kč,

3) dne 7. 2. 2011 W. L. z telefonního čísla ......... pomocí SMS zprávy objednal u J. Č. na telefonním čísle ........., 50 gramů pervitinu na pátek, tedy 11. 2. 2011, následně dne 10. 2. 2011 J. Č. s P. H. obstarali pervitin pro L. od nezjištěné osoby a dne 13. 2. 2011 odvezl A. S. J. Č. s P. H. do D. k hotelu S. , kde kolem 22:20 hodin neoprávněně prodali W. L. 50 g pervitinu za částku nejméně 45 000 Kč, přičemž na místě zaplatil W. L. asi 27 000 Kč a 19 437,68 Kč poslal dne 15. 2. 2011 peněžní službou Western Union na jméno I. K. , která peníze následně vybrala na pobočce pošty v M. , kam ji zavezl A. S. a předala je J. Č. ,

4) dne 15. 2. 2011 v 18:29 hodin W. L. z telefonního čísla ......... napsal J. Č. SMS zprávu na telefonní číslo ........, že přijede v pátek, na což J. Č. reagoval tak, že oznámil P. H. , že si to v pátek zopakují, a následně dne 19. 2. 2011 J. Č. po poradě s P. H. obstaral od K. J. , 50 g pervitinu, které dne 20. 2. 2011 v D. kolem 21:30 hodin neoprávněně prodal W. L. za částku nejméně 45 000 Kč, přičemž na místě W. L. zaplatil asi 25 000 Kč a 20 000 Kč poslal dne 22. 2. 2011 peněžní službou Western Union na jméno I. K. , která následně peníze vybrala na pobočce pošty v M. , kam ji zavezl A. S. a předala je J. Č. ,

5) dne 24. 2. 2011 ve 13:32 hodin J. Č. z telefonního čísla ...... napsal SMS zprávu W. L. na telefonní číslo s rakouskou předvolbou ..........., jestli s ním má počítat, na což W. L. reagoval tak, že téhož dne ve 13:45 hodin SMS zprávou objednal u J. Č. na neděli, tedy na 27. 2. 2011 50 gramů pervitinu ve formě krystalů, jehož výrobu dne 26. 2. 2011 domluvil J. Č. s T. L. , kdy jednání s L. a s L. průběžně konzultoval s P. H. , následně dne 27. 2. 2011 T. L. předal vyrobený pervitin J. Č. a ten společně s P. H. jel ve vozidle, které řídil P. Č. , do M. B. na parkoviště před obchodní dům OBI, kde W. L. neoprávněně prodali 50 g pervitinu za částku 45 000 Kč, přičemž na místě W. L. zaplatil 34 000 Kč a 11 000 Kč poslal v následujících dnech peněžní službou Western Union, které vybrala I. K. ,

6) dne 5. 3. 2011 se J. Č. domluvil s P. H. na obstarání pervitinu pro W. L. , který měl přijet dne 6. 3. 2011 v 10:00 hodin, a požadoval 10 g pervitinu, přičemž část tohoto množství přivezl J. Č. T. L. a část zajistil P. H. a téhož dne kolem 17:00 hodin J. Č. společně s P. H. v M. B. neoprávněně prodali 10 g pervitinu W. L. ,

7) dne 16. 3. 2011 ve 22:16 hodin J. Č. z telefonního čísla ...... napsal SMS zprávu W. L. na telefonní číslo ....., že to pro něj má připravené na pátek, tedy na 18. 3. 2011 a L. objednávku potvrdil, následně dne 18. 3. 2011 vezl Š. H. J. Č. ke K. J. , pro 50 g pervitinu, poté si P. H. z důvodu zastírání své trestné činnosti půjčil od nezjištěné osoby jiné vozidlo, které řídil Š. H. , a společně ještě s J. Č. jeli do M. B. k OBI, kde se setkali s P. Č. , který vyjel samotný ve vozidle VW Golf z místa bydliště J. Č. dříve, aby maskoval odjezd J. Č. , P. H. a Š. H. na schůzku s W. L. , přičemž v M. B. na parkovišti před prodejnou OBI po 22 hodině neoprávněně prodali W. L. blíže nezjištěné množství pervitinu,

8) dne 24. 3. 2011 v 13:06 hodin W. L. z telefonního čísla .......... objednal u J. Č. SMS zprávou na telefonní číslo .........., 70 gramů pervitinu na druhý den, tedy na 25. 3. 2011, následně dne 25. 3. 2011 J. Č. po domluvě s P. H. zajistil 80 g pervitinu ve formě krystalů od K. J. , kdy pro uvedený pervitin zavezl J. Č. Š. H. , a téhož dne kolem 15:40 hodin přijeli J. Č. s P. H. vozidlem zn. Škoda Superb, RZ ...... do M. k obchodnímu domu Tesco, kde W. L. neoprávněně prodali 70 g pervitinu za částku 56 000 Kč,

když tedy celkem za uvedené období neoprávněně prodali W. L. nejméně 340 g pervitinu, přičemž T. L. z tohoto množství neoprávněně vyrobil nejméně 95 gramů pervitinu,

a tohoto jednání se dopustili bez příslušného povolení Ministerstva zdravotnictví ČR a s vědomím, že pervitin obsahuje metamfetamin, tedy psychotropní látku zařazenou do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách, který je uveden v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších změn a doplňků.
Za toto jednání obviněného W. L. podle § 284 odst. 4 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu dále uložil, aby se ve zkušební době zdržel požívání omamných a psychotropních látek.
II. Odvolání státní zástupkyně ve vztahu k obviněnému T. L. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
III. Z podnětu odvolání obviněných J. Č. , P. H. , P. Č. , Š. H. a státní zástupkyně zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), c), d), odst. 2 tr. ř. ve vztahu k obviněným J. Č. , P. H. , P. Č. a Š. H. v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k novému rozhodnutí.

3. Pro úplnost lze dodat, že obviněný W. L. byl prvotně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 56 T 3/2012, zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, který byl k odvolání obviněného W. L. a státní zástupkyně usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 12 To 91/2013, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. zrušen a věc byla vrácena k novému rozhodnutí soudu prvního stupně, který následně rozhodl rozsudkem ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 56 T 3/2012 tak, že obviněného W. L. uznal nově vinným zločinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1, 4 tr. zákoníku, proti němuž opětovně podal odvolání jak obviněný W. L. , tak i v jeho neprospěch státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci.

II.


4. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 12 To 12/2015, proti němuž podal nejvyšší státní zástupce (dále jen „dovolatel“) v neprospěch obviněného W. L. dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

5. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel po shrnutí dosavadního průběhu řízení předně poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, který jako správná (s dílčí výjimkou ohledně jednání uvedeného pod bodem I./7 rozsudku) shledal skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně samotných odběrů pervitinu, jejich počtu a celkového množství pervitinu. Dovolatel však odmítl jeho závěr, že nebyl proveden žádný důkaz o tom, že by obviněný W. L. takto opatřený pervitin „vyvezl do zahraničí a tam ho prodával, či se o to alespoň pokusil“. K odvolání státní zástupkyně odvolací soud poukázal, že nelze vycházet z vyjádření spoluobviněného A. S. , neboť jeho výpověď nebyla procesním způsobem provedena jako důkaz. Neztotožnil se tak s námitkou státní zástupkyně posoudit jednání obviněného W. L. jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, když nově formulovaným výrokem o vině, pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněného, pouze opravil nesprávné užití § 284 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný zjevně nedisponoval psychotropní látkou tetrahydrocannabinol (THC), ale metamfetaminem, tedy jinou psychotropní látkou ve smyslu § 284 odst. 2 tr. zákoníku.Soud prvního stupně ve svém (v pořadí druhém) rozsudku k právní kvalifikaci podle § 284 tr. zákoníku toliko uvedl, že k jím použité právní kvalifikaci podle § 284 tr. zákoníku „navádí i závěr Vrchního soudu v Praze v usnesení ze dne 27. 1. 2014“, že není-li spolehlivě prokázáno, že obviněný vyvezl drogu do Rakouska, pak se nabízí právě tato právní kvalifikace.

6. S těmito právními závěry soudů obou stupňů dovolatel vyjádřil nesouhlas, neboť se domnívá, že jsou ve vztahu k obviněnému W. L. založeny na extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Svými námitkami napadá závěr obou soudů, pokud se při úvahách ohledně právní kvalifikace jednání obviněného soustředily na prokázání toho, zda obviněný danou psychotropní látku skutečně vyvezl do Rakouska, či zda ji vyvezl do Rakouska a tam ji prodával, aniž by se zabývaly tím, zda svým jednáním nenaplnil jinou alternativu jednání podřaditelnou pod skutkovou podstatu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tedy, že danou psychotropní látku přechovával pro jiného, když znak přechovávání je společným jmenovatelem jak skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tak i zločinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Ačkoliv rozlišujícím znakem obou uvažovaných skutkových podstat je úmysl pachatele, tj. zda danou omamnou či psychotropní látkou disponuje v úmyslu ji sám osobně spotřebovat, či zda tak zamýšlí případně ji (též) předat jiné osobě, přičemž na úmysl pachatele, který je vnitřním psychickým procesem, je třeba usuzovat z prokázaných vnějších projevů pachatelovy vůle, oba soudy na podkladě zjištěných skutečností úmysl obviněného ve vztahu k jím pořizované psychotropní látce metamfetamin náležitě nevyhodnotily.

7. Dovolatel odkázal na skutková zjištění nižších soudů, podle nichž si obviněný opatřoval metamfetamin ve zcela enormním množství, které je nutno hodnotit v souvislosti s časovým snímkem jeho jednání, když si v relativně pravidelných intervalech objednával nepravidelná množství pervitinu v dovolání blíže specifikovaná, přičemž během pouhých dvou měsíců si takto opatřil nejméně 340 gramů metamfetaminu, což činí 1700 dávek obvyklého konzumenta, tedy v průměru třicet dávek denně. Za situace, kdy znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie v teoretické rovině připouští konzumaci 1 – 3 gramů pervitinu denně, která by s ohledem na konkrétní časový odstup mezi jednotlivými dodávkami konzumace drogy obviněným musela být ještě násobně vyšší (např. interval osmi dní od poslední dodávky 70 gramů pervitinu by představoval konzumaci 8,75 gramů pervitinu denně), soudy i přes zjištění, že obviněný byl uživatelem nestandardního množství pervitinu, náležitě nevyhodnotily, že jím opatřované množství drogy pro individuální potřebu jediného uživatele se jeví jako zcela letální. Shledal tak nepřijatelný závěr soudů, že toto množství metamfetaminu bylo určeno pro pouze osobní spotřebu obviněného, když i kolísající množství objednávek (od 10 gramů do 70 gramů) při relativně pravidelných dodávkách nasvědčuje naopak tomu, že obviněný si drogu opatřoval na základě zájmu dalších, byť blíže neustanovených osob, a v úmyslu ji těmto poskytnout. Tyto aspekty jednání obviněného tak podle dovolatele vylučují právní závěr soudů, že opatřování psychotropní látky metamfetamin sloužilo k jeho osobní potřebě ve smyslu § 284 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Poznamenal, že pro trestní odpovědnost pachatele trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku ve variantě „přechovávání pro jiného“ není třeba, aby konkrétní osoba, v jejíž prospěch je psychotropní látka přechovávána, byla v řízení ztotožněna, když na naplnění znaku přechovávání pro jiného nemá žádný vliv ani to, zda taková jiná osoba se nachází na území České republiky nebo v zahraničí. Bezvýznamnými shledal dovolatel úvahy soudů, že nebyl prokázán úmysl obviněného opatřený pervitin vyvézt do Rakouska za účelem prodeje tamním uživatelům, když podle jeho názoru ze soudy zjištěného jednání obviněného lze naopak dovodit jeho úmysl opatřovat psychotropní látky mj. též pro další neztotožněné osoby, čímž byl naplněn znak „přechovávání pro jiného“ ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli znak „přechovávání pro vlastní potřebu“ ve smyslu § 284 odst. 2 tr. zákoníku.

8. V další části svého podání dovolatel upozornil též na další okolnosti, jež podle jeho mínění zakládají existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, resp. z nich učiněnými právními závěry. V tomto ohledu poukázal na výsledky provedené domovní prohlídky v rakouském bydlišti obviněného W. L. , v jejímž rámci byly zjištěny předměty zjevně sloužící k další distribuci psychotropní látky (plastové sáčky, digitální váhy), čemuž však soud prvního stupně nevěnoval náležitou pozornost (kromě zmínky na str. 19 rozsudku) ani tento důkaz nepodrobil žádným úvahám, ačkoliv je zřejmé, že měl-li obviněný opatřený pervitin pouze pro svou potřebu, nepotřeboval za tímto účelem přechovávat distribuční pomůcky sloužící pro rozdělení množství drogy na jednotlivé dávky pro další uživatele. Jedná se tak fakticky o důkaz opomenutý, třebaže formálně byl v řízení proveden. Nejvyšší státní zástupce odkázal na judikatorní vymezení opomenutého důkazu, za který je třeba považovat nejen důkaz neprovedený, ale i takový v řízení provedený důkaz, který nebyl v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněn při ustálení skutkového závěru, tj. soud jej neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byl řádně proveden. Obdobnou výhradu vznesl dovolatel i k neprovedení výslechu spoluobviněného A. S. , který sice v řízení před soudem využil svého práva odepřít výpověď, to však soudy nezbavilo možnosti (a povinnosti) výpověď tohoto obviněného řádným způsobem provést jako důkaz v hlavním líčení ve smyslu § 207 odst. 2 tr. ř. Třebaže o obsah výpovědi tohoto spoluobviněného opírala státní zástupkyně krajského státního zastupitelství své odvolání proti v pořadí druhému rozsudku krajského soudu, odvolací soud tuto námitku odbyl pouze tím, že tato výpověď nebyla procesně řádně provedena, aniž v tomto směru zjednal nápravu. Podle dovolatele se přitom jednalo o důkaz pro ustálení skutkového stavu relativně významný, neboť z něj, byť zprostředkovaně, měla vyplývat skutečnost, že obviněným obstarávaný pervitin byl určen i pro další odběratele v Rakousku. Závěr vyplývající z výpovědi tohoto spoluobviněného pak koresponduje i s dalšími provedenými důkazy, zejména s provedenými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, v nichž je zmiňováno i poskytování pervitinu obviněným W. L. dalším odběratelům v Rakousku. Nebyl-li tedy ani tento důkaz náležitě proveden ani podroben hodnocení soudů, je třeba jej též považovat za důkaz opomenutý, když jeho neprovedení soudy ani nijak adekvátně neodůvodnily. Opomenutí těchto zcela zásadních důkazů tak podle dovolatele představuje takovou vadu skutkových zjištění, jež dosahuje intenzity tzv. extrémního nesouladu ve skutkových zjištěních soudů a umožňuje tak průlom do jejich skutkových zjištění v rámci dovolacího řízení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dodal, že kategorii tzv. extrémního nesouladu nelze považovat pouze za projev základního práva obviněného na spravedlivý proces, tj. práva svědčícího toliko obviněnému jakožto jednotlivci, neboť nároky na spravedlivé a zákonné rozhodování soudů lze v širším smyslu považovat rovněž za komponent ústavního vymezení České republiky jakožto demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy, ve vazbě na čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy). Nemůže tak obstát závěr soudů obou stupňů (byť dovoláním je napadán rozsudek Vrchního soudu v Praze), že obviněný svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve smyslu § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, když svým závěrem, že naplnil skutkovou podstatu zločinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, 4 tr. zákoníku jeho jednání nesprávně právně posoudily a svá rozhodnutí tak zatížily vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl též, že s ohledem na rozdílnou výši horní hranice trestu odnětí svobody podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku a § 284 odst. 4 tr. zákoníku by projednání dovolání mohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, přičemž nastolenou otázku konkrétního rozlišení mezi naplněním znaku „přechovává pro vlastní potřebu“ ve smyslu § 284 odst. 2 tr. zákoníku a znaku „přechovává pro jiného“ ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku lze považovat za otázku po právní stránce zásadního významu.

9. Vzhledem k uvedenému nejvyšší státní zástupce závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 12 To 12/2015 ve výroku pod bodem I., i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 56 T 3/2012, ohledně obviněného W. L. , dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III.


10. Nejvyšší soudjako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je ,přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.].

11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno,v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

12. K tomu je zapotřebí uvést, že Nejvyšší soud opakovaně připustil, že v ústavněprávní rovině se výše zmíněná zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých nálezů či usnesení Ústavního soudu se totiž rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a sp. zn. I. ÚS 55/04).

13. Ústavní soud především zdůraznil, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo judikátu 2/2006, nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy(k tomu srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

14. V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěrybyly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění).
Z pohledu ústavněprávního tak lze podle ustálené praxe Ústavního soudu vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.

15. Nejvyšší soud s ohledem i na rozhodovací praxi Ústavního soudu, který rozlišuje v podstatě tři okruhy případů představující takové porušení základních práv a svobod ve smyslu zásadních požadavků spravedlivého procesu, a které odůvodňují zásah dovolacího soudu do skutkových závěrů napadeného rozhodnutí soudů, se jejich námitkami blíže věcně zabýval.

16. Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů (k tomu viz též výklad shora). Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).

17. Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu „opomenut“) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).

18. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

19. Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, tak lze podle Ústavního soudu vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).

20. Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybňovat, ostatně k tomu ani není povolán. Musí však znovu připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 373/2009).

21. S ohledem na část argumentace uplatněné dovolatelem v dané věci je třeba poukázat také na to, že ačkoliv soud (ať už prvního nebo druhého stupně) není povinen provést všechny navržené důkazy(k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

22. K otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): „[Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal]“. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu plyne, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).

23. V usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 5 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/04, I. ÚS l18/09, či III. ÚS 3320/09 a další]. Konstatoval zároveň, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.

24. Uvedené zákonné vymezení se zřetelem na tento výklad však nelze chápat absolutně a nelze ho takto interpretovat bezvýjimečně, jak především Ústavní soud již v řadě svých nálezů konstatoval (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 34, roč. 2004, pod č. 114, ve sv. 42, roč. 2006, pod č. 156, ve sv. 31, ročník 2003, pod č. 113 apod.). Proto je za určitých výjimečných okolností umožněno, aby bylo z podnětu tohoto dovolacího důvodu zkoumáno, zda ve výroku o vině uvedená skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, že obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace a zda skutek, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán (srov. nálezy ze dne 28. 11. 2005 sp. zn. IV. ÚS 216/04, a ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, uveřejněné pod č. 215 ve sv. 39 a č. 156 ve sv. 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K takovému přezkumu může dojít jen tehdy, pokud Nejvyšší soud s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v konkrétní projednávané věci shledá tzv. extrémní nesoulad, o nějž se jedná, pokud je shledán rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což může nastat, jestliže by byla prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde mimo jiné i v případě kardinálních logických rozporů ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech a v případě opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10).

IV.


25. Nejvyšší soud s ohledem na výhrady dovolatele, které by ve spojitosti se shora rozvedenými obecnými kritérii bylo možno obecně zahrnout do výše popsané první a třetí skupiny vad důkazního řízení shledal, že nosným důvodem dovolání je námitka, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení skutku jako zločinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a že toto vadné hmotně právní posouzení skutku se opírá o skutkový stav zatížený vadou spočívající v tom, že pokud soud prvního stupně i soud odvolací posoudily otázku právní kvalifikace jednání obviněného bez toho, aniž by předtím odůvodnily své stanovisko k provedeným důkazům, popřípadě některé důkazy neprovedly vůbec, jde právě o tzv. opomenuté důkazy, a proto je podané dovolání (i s ohledem na shora citovanou judikaturu Ústavního soudu) nutno považovat za právně relevantní a současně i důvodné. S ohledem na charakter takto uvedených výhrad Nejvyšší soud, když nezjistil důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.

26. K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c)tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, a spáchá-li takový čin ve značném rozsahu.
Zločinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně pro vlastní potřebu přechovává jinou omamnou nebo psychotropní látku než uvedenou v § 284 odst. 1 trestního zákoníku [tj. omamnou látku konopí, pryskyřici z konopí nebo psychotropní látku obsahující jakýkoli tetrahydrokanabinol, izomer nebo jeho stereochemickou variantu (THC)], spáchá-li takový čin ve značném rozsahu.

27. Ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zakotvuje, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Po subjektivní stránce je třeba prokázat úmyslné zavinění, které musí zahrnovat též všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem.
Zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu a je obligatorním znakem jeho subjektivní stránky. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4 a 5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchaný, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Nutno poznamenat, že citované judikatorní rozhodnutí se sice týká trestního zákona, ale je plně aplikovatelné i v případě posuzování zavinění podle trestního zákoníku. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973, č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

28. Z hlediska posouzení důvodnosti podaného dovolání je tak rozhodné posouzení především subjektivní stránky jednání obviněného, když odlišujícím znakem obou těchto skutkových podstat je úmysl pachatele, tj. zda danou omamnou či psychotropní látkou disponuje v úmyslu ji sám osobně spotřebovat, či zda tak zamýšlí případně ji (též) předat jiné osobě, když znak přechovávání je společným jmenovatelem obou uvažovaných skutkových podstat. V předmětné věci jsou tak podstatná především zjištění, zda bylo dostatečně prokázáno, že obviněný W. L. danou psychotropní látku opatřoval pro vlastní potřebu ve smyslu použité právní kvalifikace podle § 284 odst. 2, 4 tr. zákoníku jako zločinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu, či zda ji obstarával pro další, byť neztotožněné osoby za účelem distribuce, tedy že danou psychotropní látku přechovával pro jiného a svým jednáním tak naplnil skutkovou podstatu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

29. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že skutková zjištění vyjádřená ve výroku odsuzující části rozsudku odvolacího soudu netvoří dostatečný podklad pro spolehlivý závěr, že předmětná droga byla určena pouze pro osobní spotřebu obviněného, neboť z rozsahu provedeného dokazování je zřejmé, že soudy obou stupňů svým povinnostem vyplývajícím z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitým způsobem nedostály. Za výsledky dokazování řádně nepodložený je podle Nejvyššího soudu nutno považovat zejména závěr obou soudů, že se v průběhu celého řízení neobjevil žádný důkaz nasvědčující tomu, že by obviněný v České republice opatřený pervitin měl v úmyslu vyvézt do Rakouska za účelem prodeje tamním uživatelům s odůvodněním, že sám obviněný, který se označuje za velkého konzumenta drog, popřel, že by pervitin prodával. Rovněž, ačkoliv z výsledků provedeného dokazování nevyplývají skutečnosti nasvědčující úmyslu obviněného „opatřit si pervitin toliko pro vlastní potřebu“, žádný ze soudů nižších stupňů neuvedl, jak k takovémuto závěru dospěl, a ani se jeho zaviněním v tomto směru dostatečně nezabýval. Oba soudy uvěřily výpovědi obviněného z přípravného řízení, uskutečněné v rámci právní pomoci dne 18. 10. 2011 ve věznici Garsten v Rakousku, kdy potvrdil nejen počet odběrů a množství zakoupeného pervitinu v České republice, ale současně uvedl, že je pouhým konzumentem drog, a nikoli dealerem. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani dalším úvahám odvolacího soudu, že pokud Českou republiku, na niž měl obviněný s ohledem na své trvalé bydliště ve Š. pevné osobní vazby, navštěvoval, že by tak činil výhradně za účelem nákupu drog pro svou osobní potřebu. K tomu Nejvyšší soud dále podotýká, že na trestní odpovědnost pachatele trestného činu podle § 283 tr. zákoníku ve variantě „přechovává pro jiného“, nemá žádný vliv, zda se taková jiná osoba nachází na území České republiky či v cizině, ani není třeba, aby konkrétní osoba, v jejíž prospěch je droga přechovávána, byla ztotožněna. Bez povšimnutí a jakéhokoli vyhodnocení odvolací soud ponechal též zjištění vyplývající z provedené analýzy mobilního telefonu, který měl obviněný u sebe při zadržení, a kterou rakouská policie v rámci právní pomoci poskytla Policii České republiky, podle níž obviněný W. L. měl opatřovat pervitin pro další osobu v Rakousku. Není zřejmé, jak se soudy vypořádaly s tím, že dne 29. 4. 2011 osoba, kterou měl obviněný v mobilním telefonu uloženu pod jménem „N. R. “, mu nabídla 1.000 euro, načež hned následujícího dne 30. 4. 2011 obviněný u J. Č. objednává 33 gramů pervitinu a píše osobě „N. “ SMS zprávu, že „to dostane odpoledne“. Částka 1 000 euro představuje cca 27 000 Kč, což při ceně 800 Kč za 1 gram zhruba odpovídá požadovaným 33 gramům pervitinu, které obviněný L. po J. Č. požadoval (č. l. 1181 spisu). Z dosud uvedeného je zřejmé, že úvahy odvolacího soudu, jimiž se snažil odůvodnit právní závěry (své i nalézacího soudu) ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, nejenže nevyznívají zcela přesvědčivě, ale především nesvědčí o tom, že by této problematice věnoval potřebnou pozornost. Pokud se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl soud prvního stupně, měl se náležitě vypořádat se všemi okolnostmi, které jsou nezbytným předpokladem pro správné právní posouzení jednání obviněného.Nejvyšší soud tak považuje závěry učiněné soudy nižších stupňů a rozvedené v napadených rozhodnutích, jakož i spolehlivost úvah odvolacího soudu o tom, že bylo dostatečně prokázáno, že se obviněný dopustil zločinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, 4 tr. zákoníku, za přinejmenším předčasné, nepřesvědčivé a výsledky dokazování řádně nepodložené. Podle Nejvyššího soudu je třeba se zabývat tím, zda z jednání obviněného, jak bylo oběma soudy zjištěno, není naopak zcela zjevné, že bylo jeho úmyslem opatřování psychotropní látky nejen pro sebe, ale též pro další blíže neztotožněné osoby, a zda byl tak naplněn znak „přechovávání pro jiného“ ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli znak „přechovávání pro vlastní potřebu“ ve smyslu § 284 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu je současně třeba dodat, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru poměrně kusé, absentují v něm podrobnější úvahy stran právního rozboru zjištěného skutku, proto je v této části i nepřezkoumatelné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).

30. Jak výstižně popsal nejvyšší státní zástupce, soudy v této souvislosti nevěnovaly náležitou pozornost ani vyhodnocení množství obviněným opatřené drogy v daném časovém období, přestože dle jejich skutkových zjištění si během dvou měsíců opatřil nejméně 340 gramů pervitinu, což představuje 1700 dávek obvyklého konzumenta, tedy v průměru třicet dávek denně. Pokud tedy odvolací soud konstatuje, že ani znaleckým posudkem není vyvráceno, že by obviněný mohl užívat pervitin tak často, jak sám uvádí, navíc vysokou četnost potvrzuje svědkyně K. D. , zcela tím pomíjí závěry ve věci vypracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Ohledně zjištění, zda je fyziologicky možné aplikovat 3 gramy pervitinu denně po dobu nejméně 4 měsíců lze z předmětného posudku zjistit, že se obecně uvádí, že nárazové dávky okolo 1 g metamfetaminu u dospělého již přivodí akutní intoxikaci se značným rizikem letálních následků bez lékařského zásahu (zejména u osob na metamfetamin neuvyklých nebo výrazně vnímavých na tuto látku). Konkrétní posouzení možných toxických účinků nebo rizika letálních účinků je možné vztahovat pouze na exaktně známé množství a kvalitu aplikované látky u dotyčného jedince, způsob aplikace, konkrétní osobu a na řadu dalších okolností konkrétního případu. Ve velmi rozvinuté toleranci a návyku na metamfetamin je možné u některých jedinců aplikovat i celkové denní dávky v rámci několikadenních „seancí“ v jednotkách gramů, rozdělených do několika dávek za den. Může se jednat u silně navyklých pravidelných uživatelů metamfetaminu o celkové dávky okolo 2 g denně, jsou prezentovány i gramové dávky vyšší, tj. sumární dávky okolo 3 g za den běžně produkovaného metamfetaminu nelze zcela vyloučit. Při několika dílčích dávkách u závislého jedince, s vysokou tolerancí na metamfetamin lze aplikaci celkové denní dávky v množství 1 až 3 g připustit. Z fyziologického pohledu organismu se ale může jevit jako problematické uváděné aplikované množství, pokud by se jednalo v nepřetržitém denním režimu v dlouhodobém úseku např. po dobu 4 a více měsíců denně, respektive denní užívání těchto dávek po dobu asi 3 let, a to z obecného pohledu možného vyčerpání organismu např. při dlouhodobých účincích na organismus způsobených touto látkou.
Je tak třeba i z tohoto hlediska posoudit, zda tak nejsou přinejmenším zpochybněny obviněným uváděné vysoké hodnoty konzumace metamfetaminu, a to i přes jeho tvrzení, že byl silným konzumentem drog, zda je vůbec reálné, aby pervitin užíval i 10 – 15x za den v množství mezi 1 až 3 gramy za den, jak uváděl ve svém výslechu dne 18. 10. 2011 (č. l. 958 spisu) a za období dvou měsíců, kdy odebíral pervitin od J. Č. a spol. sám spotřeboval 340 gramů pervitinu, a zda by to nevedlo k jeho předávkování. Ke konkrétnímu posouzení uváděných dávek, rozsahu individuálního návyku a případné závislosti, resp. tolerance na metamfetamin u obviněného W. L. se dle znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie jeví nezbytné též vyjádření a posouzení znalcem, lékařem dané zdravotní specializace. Toto posouzení spadá např. po zhodnocení jeho zdravotního, psychického stavu, struktury osobnosti a zhodnocení dalších zdravotních okolností a rovněž tak i z pohledu na jím uváděnou intenzitu aplikace drogy v předchozím období, k posouzení znalcem lékařem se specializací z oboru psychiatrie, klinické psychologie nebo jiného příbuzného oboru (č. l. 463 – 470 spisu). V tomto směru však oba soudy dokazování za účelem odstranění vytýkaných nejasností o další ve věci se nabízející důkazy nedoplnily.

31. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani postupu soudů a jejich závěrům ohledně nemožnosti provedení důkazu protokolem o výpovědi spoluobviněného A. S. Z protokolu o hlavním líčení konaném u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ve dnech 4. – 5. dubna 2013 lze zjistit, že spoluobviněný A. S. využil svého práva a ve své věci nevypovídal (č. l. 2326 – 2329 spisu). Z jeho obsahu však nicméně není patrno, zda za této situace bylo soudem prvního stupně postupováno ve smyslu § 207 odst. 2 tr. ř., tedy zda jeho výpověď z přípravného řízení byla k důkazu přečtena, případně z jakých důvodů k tomu nedošlo. Pokud se za této situace odvolací soud omezil toliko na konstatování, že soud prvního stupně nepřečetl protokol o výpovědi spoluobviněného A. S. z přípravného řízení a proto k tomuto neprovedenému důkazu, majícímu podle jeho mínění navíc toliko okrajový význam, nelze přihlížet, aniž by však vadu v postupu soudu prvního stupně napravil či blíže vysvětlil, je tento jeho přístup třeba odmítnout. Nejvyšší soud se naopak ztotožnil s názorem dovolatele prezentovaného v jeho dovolání, že ve vztahu k posouzení jednání obviněného W. L. tuto jeho výpověď z přípravného řízení ze dne 1. 2. 2012 (č. l. 636 – 642 spisu) nelze pro objasnění skutkového stavu věci jen tak opomenout. Je třeba připomenout tvrzení A. S. , že:….„Všichni obvinění věděli o výrobě a prodeji pervitinu pro W. L. , který jezdil pro pervitin každý týden, po H. a Č. chtěl pervitin v krystalech, že to prý lidi v Rakousku chtějí, že jim to víc chutná“ ana dotaz, zda ví, co s pervitinem „R.“ (pozn. W. L. ) dělal, uvedl, že:..to prodával dál. Říkal to Č. a H. Prodával to v Rakousku. H. s Č. věděli, že pervitin veze do Rakouska a tam to prodává dalším lidem“, a uvážit, zda to nesvědčí o tom, že obviněným L. obstarávaný pervitin byl určen i pro další odběratele v Rakousku.Tuto jeho výpověď je potřeba vyhodnotit i s výsledky odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, z nichž se např. podává, že obviněný W. L. dne 26. 2. 2011 napsal J. Č. SMS, že „..prach mu nevadí, ale lidem se to nelíbí.“ Za této situace Nejvyšší soud musí konstatovat, že v posuzované věci jde i v tomto směru o typický případ tzv. opomenutého důkazu, poněvadž pokud soud prvního stupně a posléze ani soud odvolací tento důkaz řádně neprovedly, ani se tímto vůbec nezbývaly, nemohly ani posoudit jeho význam z hlediska řádného objasnění věci, přičemž přímý dopad uvedené (procesní) vady na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na (hmotně právní) kvalifikaci skutku nelze předem vyloučit.

32. Nejvyšší soud rovněž shledal, že soudy náležitou pozornost nevěnovaly ani závěrům vyplývajícím z listinných důkazů zajištěných v rámci právní pomoci rakouskou policií, a to zejména z protokolu o provedené domovní prohlídce v bytě obviněného W. L. v Rakousku na adrese S. , H. , včetně fotodokumentace, jakož i z odborného vyjádření z odvětví chemie, podle nichž při její realizaci byl zajištěn nejen pervitin a použitá jednorázová jehla, ale též plastové sáčky a digitální váhy, tedy předměty svou povahou určené k další distribuci psychotropní látky (č. l. 1070 – 1071 spisu), když rovněž z výpisu telefonní komunikace obviněného vyplynulo, že ohledně pervitinu jednal i s další osobou v Rakousku (č. l. 1181 spisu). V tomto ohledu Nejvyšší soud podotýká, že pokud za situace, kdy tento v řízení provedený důkaz nebyl soudy v odůvodnění meritorního rozhodnutí ať již negativně či pozitivně zohledněn při ustálení jeho skutkového základu, tj. soudy jej neučinily předmětem svých úvah a hodnocení (mimo zmínku na str. 19 rozsudku nalézacího soudu), ačkoliv byl řádně proveden, lze přisvědčit dovolateli, že je třeba jej považovat za důkaz opomenutý, jež s ohledem na další výtky dosahuje intenzity tzv. extrémního nesouladu ve smyslu výše již uvedeného.

33. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky nejvyššího státního zástupce byly z důvodů výše rozvedených shledány právně relevantními, neboť dosud učiněné skutkové závěry Vrchního soudu v Praze (a předtím Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci) neumožňují se ztotožnit s tím, že jednání obviněného W. L. lze posoudit jen jako zločin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Proto po zjištění, že dovolání nejvyššího státního zástupce je opodstatněné, Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. (dovolání podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného W. L. ) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 12 To 12/2015, v napadeném výroku pod bodem I. rozsudku, dále zrušil i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 56 T 3/2012 ohledně obviněného W. L. a současně zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

34. Úkolem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci jako soudu prvního stupně, jemuž se předmětná věc vrací k dalšímu řízení, bude věc obviněného W. L. , a to při dodržení všech v úvahu přicházejících zákonných ustanovení, znovu projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí, a to ve smyslu výše uvedených úvah Nejvyššího soudu, který se plně ztotožnil s dovoláním nejvyššího státního zástupce, včetně právního názoru (§ 265s odst. 1 tr. ř.), který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. března 2016



JUDr. Antonín Draštík

předseda senátu
















Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 11 Tdo 222/2016, ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.222.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies