30 Cdo 555/2016

24. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243e odst. 3
  • ObčZ 1964 - § 41

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně K. H., zastoupené Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem STRÁNSKÝ FUCHS KŘEČEK advokátní kancelář s. r. o., se sídlem v Praze 7, Osadní 12A, proti žalovanému J. H., zastoupenému Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, za účasti K. D., vedlejší účastnice na straně žalovaného, zastoupené Mgr. Liborem Zbořilem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 90/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. října 2015, č. j. 20 Co 57/2014-303, takto:


I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. října 2015, č. j. 20 Co 57/2014-303, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové.
II. Dovolací soud nařizuje, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát Krajského soudu v Hradci Králové.

O d ů v o d n ě n í :

Ve shora označené právní věci Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozhoduje již potřetí, když jeho předcházejícím kasačním rozsudkem ze dne 22. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1482/2015, byl zrušen v pořadí druhý rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 20 Co 57/2014-202. V něm dovolací soud mj. uvedl:

„Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) s přihlédnutím k § 3028 odst. 2 o. z. dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je ve smyslu § 237 o. s. ř. důvodné již z toho důvodu, že nebyl zcela respektován závazný právní názor dovolacího soudu v jeho (shora již označeném) předchozím kasačním rozhodnutí. V něm bylo totiž, s přihlédnutím k příslušné právní úpravě a citované judikatuře, vyloženo, že ‚Jestliže za popsaných okolností bylo možné...byt (v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva) převést jen tomuto členu družstva, pak je nezbytné v případě, že v uvedené smlouvy byl kromě nabyvatele – fyzické osoby – člena družstva, uvedena další fyzická osoba (např. jeho druh, jako tomu bylo v posuzované věci), posuzovat platnost uvedené smlouvy dle cit. ustanovení zákona č. 72/1994 Sb. ve vazbě na § 39 obč. zák., a v rámci toho dále posuzovat, zda uvedená okolnost vede k absolutní neplatnosti (celého) právního úkonu ve smyslu § 39 obč. zák. anebo zda se důvod neplatnosti vztahuje ve smyslu § 41 obč. zák. jen na část právního úkonu (ve vztahu k nečlenu družstva).‘

Dovolací soud má za to, že již z výše vyložené formulace je zřejmé, že je zapovězena možnost nabytí bytu fyzickou osobou, která nebyla členem družstva, byť podle skutkového zjištění měla být druhem člena družstva, který splňoval podmínky pro nabytí vlastnictví k předmětnému bytu ve smyslu shora již připomenuté právní úpravy. Tento závěr přitom nijak nekoliduje s právním názorem obsaženým v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 51/2010 (publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 62/2012), podle kterého: ‚Smlouvu o převodu bytové jednotky, uzavřenou mezi manžely bytovým družstvem jakožto převodcem a oběma manžely jakožto nabyvateli, v níž manželé projeví vůli nabýt bytovou jednotku do svého společného jmění manželů, nelze považovat za neplatnou pro rozpor s ustanovením § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů jen proto, že v době jejího uzavření byl členem družstva jen jeden z manželů.‘ Uvedený právní názor velký senát Nejvyššího soudu totiž vyložil s ohledem na tehdejší právní úpravu společného jmění manželů a judikaturou řešené otázky související s nabýváním majetku manžely s ohledem na buď zdroj financování anebo s ohledem na projevenou vůli manželů koupit věc do jejich společného jmění. Analogické použití tohoto judikátu ovšem nelze vztahovat na družský poměr, který pochopitelně není roven rodinně právnímu vztahu mezi manžely. Pokud odvolací soud tyto hmotně právní souvislosti při svém rozhodování relevantně nezohlednil a dosah zmíněného judikátu velkého senátu rozšířil i na případy týkající se družského poměru, pak je zřejmé, že jeho rozhodnutí není správné.

Jakkoliv z obsahu spisu prostupuje, že projev žalobkyně směřoval k nabytí předmětného bytu do jejího vlastnictví, když žalobkyní popisované verzi o okolnostech, jež předcházely uzavření předmětné smlouvy, soud prvního stupně po provedeném dokazování uvěřil, Nejvyšší soud za dané procesní situace nemohl přistoupit ke změně rozsudku odvolacího soudu, neboť nebyly pro takový postup splněny podmínky ve smyslu § 243d písm. b), a to i s ohledem na dovolatelkou popisované okolnosti v závěru jejího dovolání (dovolací soud připomíná, že podle § 243f odst. 1 o. s. ř. pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu).“

Vzhledem k níže zaujatému právnímu názoru odvolacího soudu se pak jeví nezbytné připomenout z prvně vydaného kasačního rozsudku dovolacího soudu ze dne 17. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 2635/2014, následující závěry:

„Jestliže za popsaných okolností bylo možné ve smyslu § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. byt (v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva, jehož nájemcem byla fyzická osoba - člen družstva), převést jen tomuto členu družstva, pak je nezbytné v případě, že v uvedené smlouvě byl kromě nabyvatele – fyzické osoby - člena družstva, uvedena další fyzická osoba (např. jeho druh, jako tomu bylo v posuzované věci), posuzovat platnost uvedené smlouvy dle cit. ustanovení zákona č. 72/1994 Sb. ve vazbě na § 39 obč. zák., a v rámci toho dále posuzovat, zda uvedená okolnost vede k absolutní neplatnosti (celého) právního úkonu ve smyslu § 39 obč. zák. anebo zda se důvod neplatnosti vztahuje ve smyslu § 41 obč. zák. jen na část právního úkonu (ve vztahu k nečlenu družstva).

Podle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

I přes skutečnost, že se důvod neplatnosti týká pouze části právního úkonu, právní úkon je celý neplatný tehdy, pokud z povahy právního úkonu, z jeho obsahu anebo z okolností, za kterých k němu došlo, vyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu právního úkonu; v takovém případě v důsledku existenční anebo funkční neoddělitelnosti části týká se důvod neplatnosti celého právního úkonu (Luby, Š.: Výber z diela a myšlienok, IURA EDITION, s.r.o., Bratislava 1998, str. 188).

Již v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1993, sp. zn. 4 Cz 124/92, publikovaného v časopise Právní rozhledy č. 3/1993, byl vyložen a odůvodněn právní názor, že je-li do jedné listiny pojato více právního úkonů, je třeba z hlediska § 35 odst. 2 obč. zák. zkoumat, zda jde o právní úkony navzájem od sebe oddělitelné a způsobilé samostatné existence nebo zda je nutno smlouvu pojímat jako jeden nedílný celek. Rozhodujícím kritériem přitom zůstává vůle smluvních účastníků,jejichž stanovisko k dané otázce je proto vždy třeba zjistit.

Rovněž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, publikovaném také v časopise Právní rozhledy č. 6/1998, dovodil mimo jiné právní závěr, že při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního tohoto úkonu (§ 41 obč. zák.), je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci dvou či vícestranného právního úkonu, sledovali.

Otázkou částečné neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 41 obč. zák. je třeba se zabývat i tehdy, jestliže do jedné listiny bylo pojato více právních úkonů. Je-li jeden z těchto právních úkonů (pojatých do jedné smlouvy) postižen neplatností, musí se soud zabývat tím, zda jej lze oddělit od ostatního obsahu právního úkonu ve smyslu § 41 obč. zák., přičemž je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Jen tak lze totiž zjistit, zda jde o právní úkony navzájem od sebe oddělitelné a způsobilé samostatné existence nebo zda je nutnou smlouvu pojmout jako jeden nedílný celek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 33 Odo 771/2005, který je veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

Jelikož se odvolací soud shora judikovanými závěry neřídil, a při rozhodování zcela pominul dosah § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. a § 24 zákona č. 42/1992 Sb. a v návaznosti na to se ani nezabýval otázkou příp. aplikace § 41 obč. zák., nelze za zjištěných skutkových okolností jeho rozsudek považovat za správný. Nejvyšší soud proto ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, neboť dosavadní výsledky řízení (viz v dovolání zmíněná exekuce na majetek žalovaného a vydaný exekuční příkaz na prodej předmětného bytu) neumožňují dovolacímu soudu rozhodnout dle § 243d písm. b) o. s. ř. (dovolací soud připomíná, že pro jeho rozhodnutí je dle § 243f odst. 1 o. s. ř. rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu). O návrhu na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud již nerozhodoval (§ 243 o. s. ř.).“

Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem opět změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (pouze) před soudy obou stupňů. Své meritorní rozhodnutí odůvodnil následovně:

„S ohledem na právní názor vyslovený dovolacím soudem se tedy krajský soud opětovně zabýval platností uzavřené smlouvy. Při svém rozhodnutí je vázán tím, že na projednávanou věc nelze aplikovat rozhodnutí velkého senátu NS ČR sp. zn. 31 Cdo 51/2010. V tomto rozhodnutí dospěl velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k jiným závěrům než k těm, které byly přijaty v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1865/2000. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud ČR uzavřel, že v případě, že smlouva o převodu bytu do společného jmění manželů podle zákona o vlastnictví bytů za situace, kdy jeden z manželů nesplňoval všechny předpoklady pro převod bytu i do jeho vlastnictví, je neplatná nejen v té části, která se týká takového manžela, ale je neplatná celá. Proto v projednávané věci dospěl krajský soud ke stejnému závěru, že ani jeden z účastníků se nestal vlastníkem předmětného bytu, neboť žalovaný nesplňoval předpoklady pro nabytí družstevního bytu do svého vlastnictví podle § 23 a 24 zákona č. 172/1994 Sb. Neplatnost této části smlouvy, která se týká žalovaného, je obsahově neoddělitelná od části týkající se žalobkyně, a proto je smlouva absolutně neplatná v celém rozsahu (viz výše označené rozhodnutí NS ČR)....

Dovolací soud dále zdůraznil, že okresní soud zcela uvěřil žalobkyní popisované verzi o okolnostech, jež předcházely uzavření předmětné smlouvy na byt. Tato verze žalobkyně je taková, že žalovaný byl dopsán na kupní smlouvu, kterou měli účastníci nabýt vlastnické právo k předmětnému bytu, později. Okresní soud dále uvěřil výpovědi žalobkyně, že se tak stalo na naléhání žalovaného a i zástupců prodávajícího družstva. Okresní soud uvěřil žalobkyni i v tom, že ona se tehdy s ohledem na to, že účastníci ještě nebyli manželé, domnívala, že dopsání jména žalovaného na kupní smlouvu pro ni nenese žádné právní následky. Při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního obsahu právního úkonu (§ 41 občanského zákoníku), je vždy třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož osoba konající úkon, resp. všichni účastníci dvou(více)stranného právního úkonu sledovali. Ze samotných tvrzení žalobkyně, kterým okresní soud uvěřil, plyne, že vůle žalovaného a i převádějícího družstva směřovala k nabytí bytu do vlastnictví obou účastníků a nikoli pouze do vlastnictví žalobkyně. Podle samotných tvrzení žalobkyně dokonce i převádějící družstvo (nejen) žalovaný) naléhalo na žalobkyni, aby této smlouvě byl uveden žalovaný. Tedy i převádějící družstvo jednoznačným způsobem projevilo vůli uzavřít smlouvu o převodu bytu pouze s oběma účastníky a nikoli pouze s žalobkyní. I proto nelze učinit závěr, že by smlouva o převodu vlastnictví k předmětnému bytu byla neplatná pouze v části, ve které bylo převedeno vlastnické právo na žalovaného. Nejen, že by takovým výkladem nebyla respektována vůle ostatních účastníků smlouvy, ale rozhodně z tohoto nelze učinit závěr, že důsledek by mohl být takový, že výlučným vlastníkem bytu nejsou oba kupující, kteří jsou uvedeni ve smlouvě, ale pouze jeden z nich – a to právě žalobkyně.

Z výše uvedeného je tedy patrno, že smlouva, kterou bylo vlastnické právo převedeno na oba účastníky, je absolutně neplatná.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. V něm uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklad přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud v tomto rozhodnutí nerespektoval závazný právní názor vyslovený již v prvním zrušovacím rozsudku dovolacího soudu, v němž dovolací soud odvolacímu soudu uložil, aby zkoumal předmětnou smlouvu o převodu vlastnického práva k bytu z hlediska § 41 obč. zák. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud, pokud sám nepřistoupí ke změně napadeného rozsudku odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu zrušil, věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a současně – pro nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu - přikázal věc k projednání jinému senátu odvolacího soudu.

Žalovaný se k podanému dovolání dovolatelky písemně nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání dovolatelky je – jak bude uvedeno níže - ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.

Jak již bylo zreferováno shora, odvolací soud své meritorní rozhodnutí primárně založil na odůvodnění, že na danou věc je třeba uplatnit právní názor, který Nejvyšší soud vyložil ve svém rozsudku ze dne 14. února 2001, sp. zn. sp. zn. 30 Cdo 1865/2000. Odvolací soud si vyložil, že nelze na daný případ použít právní závěry vyplývající z R 62/2012, jímž byl překlenut právní názor tříčlenného senátu v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1865/2000, který ovšem odvolací soud na jím posuzovaný případ analogicky použil. Pochopitelně dovolací soud si byl vědom i závěrů vyplývajících z jeho rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1865/2000, a pokud tedy zaujal právní závěr, že analogické použití judikátu R 62/2012 nelze vztahovat na družský poměr, logicky vycházel i z toho, že stejný přístup nelze učinit ani ve vztahu k rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1865/2000 (v něm obsaženém právním názoru), jinak by přirozeně musel tehdy podané dovolání dovolatelky odmítnout, respektive zamítnout.

Pro zajímavost nelze ani analogicky na daný případ použít závěry vyplývající z rozsudku dovolacího soudu ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 695/2011, v němž dovolací soud vyložil a odůvodnil právní názor, že: „Smlouva o převodu bytové jednotky do vlastnictví H. B. a žalobce je absolutně neplatná podle § 39 (pro rozpor právního úkonu se zákonem a pro obcházení zákona), jelikož nabyvatelé byli v době jejího uzavření pravomocně rozvedeni. Bytová jednotka (totiž) nemohla být převáděna (vzhledem k ustanovení § 143 obč. zák.) do zaniklého (neexistujícího) společného jmění.“ V daném případě ze skutkových zjištění, které v odvolacím řízení nedoznaly změny (byly pouze v určité – avšak pro rozhodnutí zásadně významné - části odvolacím soudem dezinterpretovány – k tomu viz níže), vyplynulo, že dovolatelka projevovala zájem o nabytí předmětného bytu do svého výlučného vlastnictví (k tomu srov. např. smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o převodu bytu do osobního vlastnictví ze dne 5. června 2000 na č. l. 32-34, nebo žalobní tvrzení na č. l. 4, anebo výpovědi dovolatelky při soudních jednáních u soudu prvního stupně dne 24. července 2013 – viz protokol o tomto jednání na č. l. 79, či ze dne 1. října 2013 – viz protokol o jednání na č. l. 96, případně vyjádření dovolatelky k odvolání žalovaného ze dne 25. ledna 2014 na č. l. 143) a projev vůle předmětného bytového družstva převést toliko na dovolatelku vlastnické právo k této bytové jednotce byl zřejmý. Soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování pak uvěřil skutkové verzi dovolatelky ohledně okolností předcházejících uzavření předmětné převodní smlouvy, kdy dovolatelka byla ujišťována zaměstnanci převádějícího družstva, že „dopsání“ žalovaného do již vyhotovené převodní smlouvy nenese vůči dovolatelce žádné právní následky. Toto jistěže právně irelevantní vyjádření má ovšem podstatnou relevanci z hlediska vysledování vůle převádějícího bytového družstva. O zcela jinou situaci by se jednalo, pokud by dovolatelka při sepisu smlouvy takové výhrady nečinila, bytové družstvo by se takto před sepisem smlouvy nevyjadřovalo a případně by neexistovala ani zmíněná předběžná smlouva, jejíž obsah je ovšem zapotřebí – v návaznosti na další okolnosti popsané v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně - zasadit do dovolatelkou tvrzeného skutkového rámce případu, jemuž na základě provedeného dokazování přisvědčil soudu prvního stupně (uvedená zjištění jsou totiž logicky navazující a vycházejí z provedeného dokazování).

Pokud se ve vyložených souvislostech odvolací soud po svém učiněném závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy ještě sekundárně zabýval otázkou částečné neplatnosti téhož právního úkonu ve smyslu § 41 obč. zák., pak je zřejmé, že postupoval nesprávně, neboť učiní-li se právní závěr o absolutní neplatnosti (celé) smlouvy, pak již zde není podkladu pro závěry o částečného neplatnosti téhož právního úkonu; soud přece nemůže činit právní závěry in eventum.

V extrémním rozporu s obsahem spisu je pak závěr odvolacího soudu, že „Ze samotných tvrzení žalobkyně, kterým okresní soud uvěřil, plyne, že vůle žalovaného a i převádějícího družstva směřovala k nabytí bytu do vlastnictví obou účastníků a nikoliv pouze do vlastnictví žalobkyně.“ Soud prvního stupně zcela jasně vyložil, jaké okolnosti předcházely vlastnímu uzavření převodní smlouvy a kým a jak byla dovolatelka ujišťována při uzavření tohoto právního úkonu. Odvolací soud tvrdí úplně něco jiného, aniž by si pro takový podklad zajistil patřičný skutkový základ provedeným (zopakovaným) dokazováním, což se příčí § 213 odst. 2 o. s. ř., a v podmínkách dovolacího přezkumu zde představuje jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž je zapotřebí z moci úřední přihlédnout (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto odvolacímu soudu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Ani v tomto případě nemohl přistoupit ke změně rozsudku odvolacího soudu, a to s ohledem na tvrzené okolnosti obsažené v návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. února 2016. O návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud již nerozhodoval (§ 243 o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu došlo proto, že ze strany odvolacího soudu nebyl dodržen závazný právní názor dovolacího soudu a v odvolacím řízení došlo ke shora popsaným vadám (§ 243e odst. 3 o. s. ř.), přičemž celkově jde již o třetí zrušený rozsudek odvolacího soudu, který projednal a rozhodl týž odvolací senát, dovolací soud nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl již jiný senát Krajského soudu v Hradci Králové, poněvadž podle přesvědčení dovolacího soudu jen v důsledku tohoto opatření lze dosáhnout toho, aby tato věc byla co nejdříve a zákonu odpovídajícím způsobem odvolacím soudem rozsouzena.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku nenípřípustný opravný prostředek.



V Brně dne 24. února 2016



JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 555/2016, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.555.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies