6 Tdo 49/2016

11. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265b odst. 1 písm. g)
  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. e)
  • TrZ - § 59 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném 11. 2. 2016 o dovolání, které podal obviněný J. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 7 To 323/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 8 T 39/2015, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :


I.


1. Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 8 T 39/2015, byl obviněný J. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 17. 3. 2015 kolem 18:00 hod. v D. , v ulici H. , vstoupil do budovy veterinární ordinace čp. ...., kde si v čekárně nasadil na hlavu kuklu vyrobenou z čepice, následně vešel do prostor ordinace, kde namířil na zvěrolékaře MVDr. M. P. , plynovou pistoli, kterou držel v pravé ruce a slovy »Dej sem peníze« se opakovaně dožadoval předání finanční hotovosti, přičemž poškozeného napadl několika údery pažbou pistole do oblasti hlavy, kdy se poškozený začal aktivně bránit a vytlačil obviněného do prostor čekárny s tím, že obviněnému sdělil, ať se sebere a vypadne, kdy obviněný v napadání polevil a poté, co se poškozený otočil, jej opětovně napadl údery zezadu, přičemž se poškozený opětovně bránil, vytlačil obviněného ven před čekárnu a volal o pomoc, kdy následně byl obviněný odzbrojen a sundal mu kuklu, přičemž se pokusil z místa utéci, v čemž mu poškozený zabránil a následně jej zajistil a předal policejní hlídce, když v důsledku napadení utrpěl poškozený zranění, a to pohmožděninu o velikosti 2x2 cm v centru s tržnou rankou o délce 5 mm temeni Ibi, za levým uchem tržnou ranku o délce 3 mm, pohmožděninu s otokem v oblasti levé zygomatické kosti a dále pohmožděninu v oblasti thenaru pravé horní končetiny, v důsledku čehož nedošlo k omezení v obvyklém způsobu života.“

2. Za tento zvlášť závažný zločin byl obviněný podle § 173 odst. 1 za použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to čepice s potiskem, pánské mikiny s kapucí a plynové pistole KOZAP v. č. ...

3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 7 To 323/2015, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 8 T 39/2015, ve výroku o zařazení obviněného pro výkon trestu a sám rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněného pro výkon trestu podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně beze změn.

II.


4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni a rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný dovolání, kterým brojil proti výroku o trestu. Tento mimořádný opravný prostředek podal z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru soud nesprávně aplikoval ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody po nesprávném vyhodnocení podmínek uvedených v citovaném ustanovení. V tomto ohledu se podle něj jednalo o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.

5. Obviněný vyjádřil svůj nesouhlas s názory soudů nižších stupňů (a odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně), že s ohledem na jeho trestní minulost, tedy když má více záznamů v rejstříku trestů pro násilnou a majetkovou trestnou činnost a opětovně spáchal zvlášť závažný zločin, bylo nutné uložit mu trest za aplikace § 59 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedl, že v minulosti sice byl opakovaně odsouzen a nacházel se ve zkušební době podmíněného odsouzení, nicméně za stejnorodou trestnou činnost byl trestán v roce 1983 a 1995, což je desítky let zpátky, a poté až v roce 2012. Poukázal na to, že mimořádné zvýšení trestu ve smyslu § 59 odst. 1 tr. zákoníku je mimo jiné vymezeno dvěma alternativními znaky v podobě vysoké závažnosti znovu spáchaného zvlášť závažného zločinu nebo ztížené možnosti nápravy pachatele. Toto druhé hledisko pak musí vyplývat ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, kdy se zpravidla jedná o pachatele s takovou disociální poruchou osobnosti, která podstatně snižuje pravděpodobnost resocializačních účinků. Ve svém jednání však obviněný neshledal znaky vysoké závažnosti předmětného zločinu, závěr o ztížené možnosti jeho nápravy pak podle něj byl (soudem) zcela svévolně vyhodnocen. Uzavřel, že použití tohoto ustanovení přichází v úvahu při splnění alespoň jedné z výše popsaných alternativních podmínek, u něj však ani jedna z nich splněna nebyla a soud tak zcela nesprávně použil aplikaci ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku.

6. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí.

7. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně shrnula dosavadní průběh řízení a obsah podaného dovolání, uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby již v řádném opravném prostředku, přičemž odvolací soud správně dospěl k závěru, že použití ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku bylo zcela namístě, neboť se okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí s podmínkami pro aplikaci tohoto ustanovení podrobným a přesvědčivým způsobem vypořádal. Poukázala na to, že je sice pravdou, že obviněný za stejnou trestnou činnost, která splňuje podmínky § 59 odst. 1 tr. zákoníku, byl potrestán před delší dobou, avšak z výkonu posledně jmenovaného trestu uloženého mu Okresním soudem v Domažlicích pod sp. zn. 2 T 53/1995 ve výměře devíti let, byl podmíněně propuštěn Okresním soudem v Sokolově dne 23. 1. 2001. Zkušební doba mu byla stanovena na pět let a ani poté nežil řádným životem, neboť byl opětovně odsouzen, a to Okresním soudem v Domažlicích v roce 2006 a v roce 2008. Přestože se obviněný ohledně obou odsouzení osvědčil, je podle státní zástupkyně možno k těmto odsouzením, při posuzování závažnosti nyní spáchaného zvlášť závažného zločinu a osoby obviněného, přihlížet. Nadto podotkla, že obviněný se nyní projednávané trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení pro týž zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, skutku se dopustil nejen pohrůžkou fyzického násilí, fyzické násilí vůči poškozenému i použil a při tomto útoku užil plynové pistole.

8. Vzhledem k rozvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolaní podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.


III.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

10. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 7 To 323/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

IV.


12. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v případě namítaného nesprávného právního posouzení skutku v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé (tzv. skutkové větě výroku o vině). V případě tvrzeného jiného nesprávného právního posouzení jsou jimi soudy zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva, které se mohou týkat právě i výroku o vině a jež byly nesprávně vyloženy z hlediska aplikace příslušných ustanovení trestního zákoníku.

13. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný jej s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zaměřil výhradně proti aplikaci ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že pro jeho použití nebyly splněny zákonem vymezené důvody. Touto námitkou relevantním způsobem deklarovaný dovolací důvod formálně naplnil, neboť „jiným nesprávným hmotněprávním posouzení“, je třeba rozumět i případnou nesprávnou aplikaci ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku zakotvujícího podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1133/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 588/2014).

14. Podle ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, může soud uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena.

15. Z dikce citovaného ustanovení vyplývá, že mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody je vázáno na tyto podmínky:

a) pachatel již v minulosti spáchal zvlášť závažný zločin, b) byl za tento zločin potrestán, přičemž k tomuto potrestání lze přihlížet,

c) takový nebo jiný zvlášť závažný zločin spáchal po předchozím potrestání,

d) závažnost nově (opětovně) spáchaného zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížená.






16. Nejvyšší soud považuje v obecné rovině za nutné konstatovat, že principům spravedlivého trestání v právním státě nejlépe odpovídá, jsou-li trestné činy postihovány v rozmezí nemodifikovaných trestních sazeb, stanovených ve zvláštní části trestního zákoníku. V nich zákonodárce vyjadřuje typovou závažnost určitého druhu trestného činu a poskytuje soudům pevný rámec, v němž mají vyměřit konkrétní trest s přihlédnutím ke všem individuálním okolnostem případu. Recidiva zvlášť závažné trestné činnosti se však pokládá za natolik vážný a nebezpečný fenomén, že zákonodárce v ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku mimo jiné i s cílem lépe ochránit společnost před pachateli zvlášť závažných trestných činů umožnil její přísnější postih, a to prostřednictvím mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody nad horní hranici zákonné trestní sazby stanovené pro spáchaný zvlášť závažný zločin. Podmínkou jeho použití ovšem je, aby závažnost nově spáchaného zvlášť závažného zločinu byla vzhledem k recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká, nebo aby byla ztížena možnost nápravy pachatele.

17. Z uvedeného plyne, že důvodem aplikace ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku je taková situace, že spáchaný skutek se z hlediska své závažnosti výrazněji odchyluje od typických jednání subsumovaných pod skutkovou podstatu některého ze zvlášť závažných zločinů. Současně je rovněž nutné hodnotit vzájemný vztah projednávaného skutku a zvlášť závažného trestného činu, pro nějž byl pachatel potrestán v minulosti, a to v kontextu jeho celého dosavadního života a případné další předchozí trestné činnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, Sb. nálezů a usnesení ÚS, svazek č. 45, nález č. 62, str. 53).

18. Z podaného dovolání obviněného je nepochybné, že nezpochybňuje splnění tří formálních podmínek, které umožňují aplikaci ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný nenamítá, že by v minulosti nespáchal zvlášť závažný zločin [jedná se o odsouzení pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do dne 31. 12. 2009], přičemž ani nezpochybňuje, že byl za tento zvlášť závažný zločin potrestán (jedná se o odsouzení z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 1983, sp. zn. 1 T 24/83, a odsouzení z rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 6. 1995, sp. zn. 2 T 53/95), kdy mu byly uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody, které částečně vykonal a těmto potrestáním lze přihlížet (nedošlo k zahlazení odsouzení), kdy i souhlasí s právní kvalifikací skutku, kterého se nyní dopustil a ve kterém je spatřováno spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

19. Byť obviněný, jak již bylo naznačeno, naplnění shora uvedených podmínek nezpochybňuje, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že tyto podmínky byly v případě obviněného nepochybně naplněny. V tomto směru je třeba poukázat na skutková zjištění soudu prvního a druhého stupně, kdy i zvolená právní kvalifikace jednání obviněného odpovídá skutkovým zjištěním.

20. Obviněný konkrétně namítá, že u něho nejsou naplněny další předpoklady pro aplikaci ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se domnívá, že u něho není splněna podmínka vysoké závažnosti nově spáchaného zvlášť závažného zločinu a ani podmínka jeho ztížené nápravy. Ohledně naplnění těchto podmínek je třeba zdůraznit, že k aplikaci ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku postačí naplnění jedné z uvedených alternativ. Jinak řečeno nevyžaduje se, aby tyto podmínky byly splněny kumulativně.

21. V souvislosti s argumentací obviněného je nutno uvést, že soudy obou stupňů, jak je patrno z jejich rozhodnutí, dospěly k závěru, že v případě obviněného byla splněna alternativa, že závažnost zvlášť závazného zločinu je vysoká. Pokud se týká alternativy, že možnost nápravy pachatele je ztížena, tak tuto podmínku splněnou neshledaly (viz rozhodnutí soudu druhého stupně č. l. 3). Vzhledem ke skutečnosti, že soud prvního a druhého stupně shledaly splněnou toliko podmínku, že závažnost zvlášť závazného zločinu je vysoká, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda v předmětné věci obviněného byla tato podmínka naplněna či nikoliv.

22. K řešení otázky, zda je u obviněného naplněna zákonná podmínka, že závažnost zvlášť závažného zločinu je vysoká, jejíž existenci obviněný svým dovolání zpochybňuje, lze uvést následující.

23. Vysoká závažnost zvlášť závažného zločinu znamená, že s ohledem na recidivu pachatele, který se znovu dopustil zvlášť závažného zločinu, je zřetelně překročena obvyklá míra závažnosti takových zločinů. Při posuzování této skutečnosti se soudy musí zabývat délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, délkou pobytu obviněného ve výkonu trestu odnětí svobody, způsobem spáchání činu, škodlivým následkem způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, pohnutkami a důvody, které pachatele vedly k recidivě, a tyto skutečnosti hodnotil v jejich vzájemných souvislostech. Při hodnocení závažnosti recidivy je dále nutné posoudit konkrétní povahu a škodlivost spáchaných činů, a to jak předchozího, tak nově souzeného, a přihlédnout k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu a po něm, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době, apod.

24. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že soudy prvního a druhého stupně řádně odůvodnily, na základě kterých skutečností dospěly k závěru, že závažnost zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je vysoká. V tomto směru správně poukázaly na skutečnost, že obviněný byl v minulosti celkem 3x odsouzen za trestný čin, který naplňuje znaky zvlášť závažného zločinu. Jedná se o odsouzení z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 1983, sp. zn. 1 T 24/83, kterým byl obviněný odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. dále o odsouzení z rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 6. 1995, sp. zn. 2 T 53/95, kterým byl uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a přípravou k trestnému činu loupeže podle § 7 odst. 1 k § 234 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., a z rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 2 T 9/2012, kterým byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

25. V souvislosti s odsouzením z rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 6. 1995, sp. zn. 2 T 53/95, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že skutečnost, že obviněný byl v této věci odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 uvedeného zákona č. 140/1961 Sb., v opisu rejstříku trestu není vyznačena, tato skutečnost byla zjištěna z předmětného spisu. V případě citovaných odsouzení byl obviněný uznán vinným trestnými činy, které splňují kritéria zvlášť závažného zločinu podle § 14 odst. 3 tr. zákoníku, když se jedná o úmyslné trestné činy, na které trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí alespoň deset let.

26. Obviněnému pak byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 1983, sp. zn. 1 T 24/83, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 14. 12. 1993, sp. zn. 3 To 39/83, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do I. nápravně výchovné skupiny, trest částečně vykonal, když byl rozhodnutím Okresního soudu v Plzni ze dne 12. 10. 1987, sp. zn. pp 841/87, podmíněně propuštěn a následně mu byl zbytek trestu prominut amnestií prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990, konkrétně na základě čl. II. 2 písm. a) této amnestie. Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 6. 1995, sp. zn. 2 T 53/95, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 1995, sp. zn. 6 To 332/95, byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, trest rovněž částečně vykonal, kdy z jeho výkonu byl podmíněně propuštěn rozhodnutím Okresního soudu v Sokolově ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. PP 737/2000, kdy mu byla stanovena zkušební doba v trvání 5 roků. Uváží-li se rozvedené skutečnosti, je zřejmé, že obviněný je pachatelem, který spáchal znovu zvlášť závažný zločin, a to opakovaně, kdy byl i za tyto zvlášť závažné zločiny opakovaně ve výkonu trestu odnětí svobody, jak soudy ve věci činné zcela správně shledaly.

27. Přes skutečnost, že obviněný byl opakovaně odsouzen pro zvlášť závažný zločin, jednom případě dokonce jako zvlášť závažný recidivista, a byl i opakovaně ve výkonu trestu za tento zvlášť závažný zločin, dopustil se obviněný opětovně zvlášť závažného zločinu, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 2 T 9/2012. Citovaným rozsudkem byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, který mu byl podmíněně odložen podle 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání pěti let za současného stanovení dohledu. Zkušební doba podmíněného odsouzení začala běžet od 5. 4. 2012, konec připadne na 5. 4. 2017. Odsouzený se tedy nyní projednávané trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení pro zvlášť závažný zločin, tedy v době, kdy jsou na jeho chování kladeny mimořádné nároky.

28. V dané souvislosti není od věci poznamenat, že obviněný byl v minulosti odsouzen i pro jinou úmyslnou trestnou činnost, kdy mu byly ukládány jak tresty podmíněné, tak i tresty nepodmíněné, přičemž nedošlo k změně jeho chování. Zároveň je také nezbytné poukázat na skutečnost, že přestože byl obviněný podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 T 24/83, tak se následně dopustil trestné činnosti stejného charakteru ve věci u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 2 T 53/95, a to ve dnech 22. 12. 1992 a 19. 2. 1993. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že zkušební doba podmíněného propuštění ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni by obviněnému skončila dne 12. 10.1993.

29. Všechny tyto skutečnosti svědčí o podstatně zvýšené závažnosti nyní spáchaného zvlášť závažného zločinu a současně o tom, že obviněný si ze svých předchozích odsouzení a citelných výkonů trestu odnětí svobody nevzal žádné ponaučení a svědčí o jeho sklonech řešit své finanční problémy trestnou činností násilného charakteru, když trestný čin loupeže je trestný čin, jehož objektem ochrany je primárně ochrana osobní svobody, kdy dalším objektem ochrany je majetek. Takové řešení obviněný považuje v podstatě za normální, přestože si musí být vzhledem ke svým předchozím odsouzením vědom toho, že je výrazně postižitelné podle trestního zákoníku.




30. Současně je třeba vzít v úvahu i způsob spáchání nyní projednávané trestné činnosti. Obviněný při páchání trestné činnosti použil nejen pohrůžku násilím (pohrůžka plynovou pistolí), ale i fyzické násilí, když poškozeného opakovaně udeřil pistolí do hlavy. V útoku vůči poškozenému nadto pokračoval i poté, co ho poškozený vytlačil z čekárny a sdělil mu „ať se sebere a vypadne“ a poškozený se k němu otočil zády, poškozeného opětovně napadl údery zezadu. Rovněž nelze pominout skutečnost, že obviněný vůči poškozenému použil plynovou pistoli, kdy právě použití pistole muselo v poškozeném v prvotním okamžiku vzbudit důvodné obavy o jeho život a zdraví, když poškozený nemohl vědět a ani předpokládat, že pistole je plynová, že se tedy nejedná o skutečnou střelbyschopnou zbraň.

31. Nejvyšší soud má za to, že závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu zvyšuje i skutečnost, že ze strany obviněného se nejednalo o impulzivní jednání, když obviněný si spáchání trestné činnosti rozmyslel a připravil se na ni. Obviněný si totiž opatřil kuklu, tuto si upravil, opatřil si rukavice kvůli otiskům prstů, obstaral si plynovou pistoli a na místo činu se dopravil autem. Tedy měl jistý časový prostor mezi pojmutím úmyslu spáchat trestný čin loupeže a jeho spácháním, tedy měl časový prostor pro to, aby od svého záměru dopustit se vůči poškozenému trestné činnosti upustil. Tyto skutečnosti svědčí o tom, že trestnou činnost spáchal s určitým rozmyslem.

32. Skutečnost, že obviněný se k trestné činnosti doznal a poškozenému se omluvil, podle Nejvyššího soudu sice představuje polehčující okolnosti, které ovšem samy o sobě nemohou vést k závěru, že v dané věci není splněna podmínka, že závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je vysoká. Je třeba zdůraznit, že tyto polehčující okolnosti nepochybně nalezly svůj odraz při ukládání trestu za použití ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku, a to v konkrétní výměře trestu odnětí svobody. Trest byl totiž obviněnému uložen jen mírně nad dolní hranici stanovenou § 59 odst. 1 tr. zákoníku, když obviněný byl při zvýšení trestní sazby ohrožen trestem odnětí svobody od sedmi roků a osmi měsíců do třinácti roků a čtyř měsíců. V dané souvislosti je také třeba zdůraznit, že doznání obviněného nelze přeceňovat, neboť obviněný byl poškozeným zadržen na místě činu.

33. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem považuje Nejvyšší soud argumentaci obviněného týkající se toho, zda u něho byla naplněna podmínka vysoké závažnosti spáchaného zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za zjevně nepodstatnou. V souvislosti s uplatněnou argumentací je třeba ještě zdůraznit, že byť lze připustit, že od posledního výkonu trestu odnětí svobody za zvlášť závažný zločin obviněným uplynula delší doba, samotná tato skutečnost nemůže vést k závěru, že soudy postupovaly nezákonně, pokud při ukládání trestu obviněnému aplikovaly ustanovení § 59 odst. 1 tr. z. Je totiž třeba zdůraznit, že posouzení doby, která uplynula od posledního výkonu trestu pro zvlášť závažný zločin, představuje jedno z hodnotících kritérií, kdy je třeba hodnotit i další zjištěné skutečnosti, jako např. počet odsouzení pro zvlášť závažné zločiny, další trestnou činnost obviněného, způsob provedení trestné činnosti, motiv apod., a to v jejich vzájemných souvislostech. V tomto směru lze poukázat na závěry soudů prvního a druhého stupně, ale i předchozí úvahy Nejvyššího soudu.Zároveň považujeNejvyšší soud za nutné zdůraznit, že má za to, že v případě obviněného by byla naplněna i další alternativa § 59 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v tom, že náprava obviněného je ztížena. V dané souvislosti je třeba uvést, že při posuzování naplnění této zákonné podmínky není nezbytné osobu obviněného vždy znalecky zkoumat, byť znalecké posouzení osobnosti obviněného není vyloučeno. Při posuzování naplnění podmínky ztížené nápravy pachatele je třeba hodnotit osobu obviněného z pohledu jeho osobnosti a předchozího chování. Lze konstatovat, že ztížená možnost nápravy obviněného v dané věci vyplývá z toho, že v případě obviněného jde o nepoučitelného delikventa, jemuž se v minulosti dostalo opakované náležitého varování dřívějšími tresty odnětí svobody, ze kterých se nepoučil a nadále pokračuje v páchání trestné činnosti vysoké závažnosti a škodlivosti.

34. Na závěr považuje Nejvyšší soud za nutné poukázat na to, že v posuzovaném případě byl obviněnému i přes použití ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výměře ještě výrazně pod horní hranicí nemodifikované trestní sazby, která činí deset let (§ 173 odst. 1 tr. zákoníku). Soud prvního stupně totiž uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání osmi roků, čímž přiměřeně reagoval na věk obviněného a na omluvu adresovanou poškozenému, kdy obviněný se poškozenému omluvil písemně, ale i osobně u hlavního líčení. Jak navíc vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, i kdyby soudy nevyužily možnosti uložit trest ve zvýšené sazbě podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jde o postup fakultativní, musely by zohlednit okolnost, že obviněný již byl opakovaně potrestán pro zvlášť závažný zločin a že se trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení pro stejný trestný čin, takže možnost jeho nápravy je zjevně ztížena, jako významnou přitěžující okolnost, takže by obviněnému stejně vyměřily přísnější trest odnětí svobody právě s ohledem na ni (viz přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 9/2013 Sb. rozh. tr.).

35. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí, resp. ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, nejsou zatíženy vadou spočívající v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, která by odůvodňovala závěr o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto dovolání obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné.

36. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. 2. 2016



JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu



Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová





Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 49/2016, ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.49.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies