28 Cdo 134/2016

30. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 238 odst. 1 písm. d)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Ing. M. H., B., zastoupeného JUDr. Janou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Palackého tř. 33, proti žalovaným 1) Ing. P. B., B. n. P., a 2) E. B., B., oběma zastoupeným JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 114/2001, o zaplacení 156 723 Kč s příslušenstvím a 171 211 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2014, č. j. 14 Co 113/2013-367, ve znění opravného usnesení ze dne 12. června 2014, č. j. 14 Co 113/2013-373, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. října 2012, č. j. 37 C 114/2001-315, rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci částku 156 723 Kč s příslušenstvím (výrok I.); zamítl žalobu proti žalovanému 1) do částky 81 647 Kč s příslušenstvím (výrok II.); rozhodl, že žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobci částku 171 211 Kč s příslušenstvím (výrok III.); zamítl žalobu proti žalované 2) do částky 88 529 Kč s příslušenstvím (výrok IV.); rozhodl, že žalobci bude vrácena část soudního poplatku ve výši 260 Kč, přičemž stran této částky zrušil usnesení Městského soudu v Brně č. j. 37 C 114/2001-75, ze dne 8. 11. 2011 (výrok V.); a rozhodl o nákladech řízení (výroky VI., VII., VIII., IX.).

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, č. j. 14 Co 113/2013-367, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 6. 2014, č. j. 14 Co 113/2013-373, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. v rozsahu povinnosti žalovaného 1) zaplatit žalobci 32 770 Kč s příslušenstvím a povinnosti žalované 2) zaplatit žalobci 35 695 Kč s příslušenstvím [výrok I.a)]; změnil rozsudek ve zbývajících částech napadených výroků I. a III. tak, že zamítl žalobu o povinnosti žalovaného 1) zaplatit žalobci částku 123 953 Kč s příslušenstvím a o povinnosti žalované 2) zaplatit žalobci částku 135 516 Kč s příslušenstvím [výrok I. b)]; zrušil rozsudek ve výrocích VI. a VII. [resp. ve výrocích VII. a VIII., viz shora uvedené opravné usnesení] o nákladech řízení státu a v této části vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení [výrok I. c)]; a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně uvádí, že v celém rozsahu) podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a to od rozsudku ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007, poukazujíce též na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03. Uváděli, že odvolací soud správně aplikoval cenové předpisy, avšak nerozlišoval mezi samostatnými věcmi, které představují pozemkové parcely - zastavěná plocha na straně jedné a pozemkové parcely - zahrady na straně druhé, jež netvoří funkční celky. V důsledku toho došlo u žalobce k neoprávněnému zvýhodnění na úkor žalovaných, a to žalovaného 1) ve výši 12 270 Kč s příslušenstvím a na úkor žalované 2) ve výši 11 640 Kč s příslušenstvím. Dovolatelé navrhli zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť žalovaní zaměňují význam jednotného funkčního celku a pozemku jako součásti stavby, přičemž existence jednoho funkčního celku mezi stavbou a sousedními pozemky byla soudy obou stupňů jednoznačně prokázána.

Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“ - a shledal, že dovolání není přípustné.

Dovolací soud vždy ponejprv zkoumá, zda je dovolání přípustné subjektivně a teprve poté řeší otázku přípustnosti objektivní. V tomto případě musí konstatovat, že k dovolání proti výroku I. b) rozsudku odvolacího soudu nejsou žalovaní subjektivně legitimováni. Dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, může totiž podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, jež je odstranitelná zásahem dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2280/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2374/2015). Ve shora uváděném výroku, jímž byla částečně zamítnuta žaloba, však bylo žalovaným odvolacím soudem vyhověno, a proto právě v tomto rozsahu nelze jejich dovolání považovat za subjektivně přípustné (žalovaní postrádají subjektivní legitimaci), neboť jejich práva ani povinnosti tímto výrokem nejsou dotčeny, a proto v tomto rozsahu bylo dovolání žalovaných odmítnuto postupem podle § 243c odst. 3, věty první, a § 218 písm. b) o. s. ř. Z uvedených důvodů se již dále dovolací soud zabýval přípustností dovolání toliko proti výroku I. a), I. c) a II.

Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž se odvolací řízení končí, se poměřuje ustanovením § 237 o. s. ř. ve spojení s § 238 o. s. ř. Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. platí, že „dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží“.

V civilním procesu přitom platí obecná zásada, že každé podání účastníka řízení, tedy i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaní, kteří mají v tomto samostatné postavení, namítají neoprávněné zvýhodnění žalobce (a toliko v dále zmíněném rozsahu také fakticky napadají rozsudek odvolacího soudu) ve výši 12 270 Kč s příslušenstvím na úkor žalovaného 1) a ve výši 11 640 Kč s příslušenstvím na úkor žalované 2).Žádná z těchto částek však nepřesahuje zákonem stanovený limit 50 000 Kč, a to ve věci, v níž nejde o vztah mezi spotřebiteli, o vztah pracovněprávní ani o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř. V naznačeném rozsahu, ve vztahu k výroku I. a), proto není dovolání přípustné. Ostatně dovolání žalovaných by v této věci nemohlo být přípustné, ani pokud by bylo lze považovat za dovoláním napadené celé žalobci přiznané částky [32 770 Kč proti žalovanému 1) a 35 695 Kč proti žalované 2)], neboť opět ani jedna z nich nepřesahuje limitních 50 000 Kč. Dovolání žalovaných tedy nelze považovat za přípustné ani ve vztahu k výroku I. a).

Nadto nelze přehlédnout, že dovolatelé ani nikterak nenaznačili, v čem spatřují přípustnost a důvodnost dovolání v rozsahu, jímž se zpochybňuje správnost výroku I. c) a nákladového výroku II. rozsudku odvolacího soudu. Absence těchto obligatorních náležitostí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) přitom představuje vadu, kterou není možné po uplynutí zákonné lhůty odstranit (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a která brání tomu, aby bylo pokračováno v dovolacím řízení, pročež i z tohoto důvodu je nezbytné dovolání v dané části odmítnout (srov. obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3635/2014).

Sluší se dodat, že přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto a kdy náklady žalobce spojené s podáním vyjádření k dovolání (které nebylo možno věcně projednat již z důvodu jeho subjektivní a objektivní nepřípustnosti) nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.



V Brně dne 30. března 2016

















JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.















předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 134/2016, ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.134.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies