6 Tdo 12/2016

17. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 206 odst. 1, 5 písm. a)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. února 2016 o dovolání, které podal obviněný P. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2015, č. j. 9 To 37/2015-2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 8/2014, t a k t o :



Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :

I.
Dosavadní průběh řízení


1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014, č. j. 41 T 8/2014-1957, byl obviněný P. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se podle jeho skutkového zjištění dopustil tím, že

v období od 22. 3. 2011 do 12. 9. 2012, na různých místech v P., jako ředitel a statutární orgán spol. 4-Volnočasová o.p.s., IČ: 28389841, se sídlem Novodvorská 1013, 142 00 Praha 4 – Lhotka (dále jen 4-Volnočasová), prováděl prostřednictvím jemu svěřené debetní karty č. … výběry finanční hotovosti v různých výších z účtu č. … spol. 4-Volnočasová, celkem tak za uvedené období vybral částku ve výši 6.726.200 Kč, kterou použil pro vlastní potřebu, vybrané peněžní prostředky po dohodě s účetní spol. 4-Volnočasová obžalovanou D. J. fiktivně po větších částkách neodpovídajícím výběrům hotovosti vkládal do pokladny společnosti spol. 4­Volnočasová, částky obžalovaná J. evidovala v pokladních knihách za kroky 2011 a 2012 v podúčtu s označením P 04, z pokladny byly pak za účelem zastření následně obžalovanou J. zaúčtovány jako hotovostní výdaje z pokladny fiktivním dodavatelům služeb na základě obžalovaným H. padělaných faktur od těchto fiktivních dodavatelů a smluv o vytvoření díla a licence k jeho užití mezi fiktivními dodavateli a spol. 4-Volnočasová, které obžalovaný H. vyhotovil z velké většiny na neexistující osoby, část vyhotovil bez jejich vědomí na existující osoby, s nimiž dříve přišel zpravidla do obchodního kontaktu, v jiných případech, použil při tom smyšlená čísla jejich občanských průkazů, vzájemné plnění z těchto smluv nikdy nebylo uskutečněno, přičemž výplatu plnění do rukou neexistujících osob a jejich zaúčtování účetně zastřel obžalovaný H. za spolupráce obžalované J., která byla odpovědná za stav pokladny a která obžalovanému H. připravovala výdajové pokladní doklady, které jí přinášel podepsané nazpět k zaúčtování obžalovaný H.,

celkem tak shora uvedenou činností poškozené spol. 4-Volnočasová způsobili škodu ve výši nejméně 6.726.200 Kč.

2. Obviněný byl odsouzen podle § 206 odst.5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto též o spoluobviněných D. J., která byla uznána vinnou pomocí ke zvlášť závažnému zločinu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a O.T., jenž byl podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byla obžalobou spatřována pomoc k přečinu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

4. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění P. H. a D. J. a v neprospěch všech tří obviněných státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 5. 2015, č. j. 9 To 37/2015-2013, tak, že (I.) z podnětu odvolání obviněné D. J. a státního zástupce napadený rozsudek ohledně obviněných D. J. a O. T. podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) odst. 2 tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, zatímco (II.) odvolání obviněného P. H. a státního zástupce podané v jeho neprospěch podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.
Dovolání a vyjádření k němu


5. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Lukáše Trojana dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil v jeho druhé zákonné alternativě, tedy ve vázanosti na jiný dovolací důvod, v tomto konkrétním případě na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Těžiště dovolací argumentace obviněného spočívá v tvrzení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

6. Obviněný označil právní kvalifikaci užitou soudy za nesprávnou, neboť nebyly naplněny veškeré zákonné znaky charakterizující skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry, jímž byl uznán vinným. Nebyl naplněn znak „přisvojení cizí věci“, neboť nebylo zjištěno, jakým způsobem naložil se svěřenou věcí v rozporu s účelem svěření. Soudy podle něj rezignovaly na zjištění toho, jak s údajně zpronevěřenými finančními prostředky naložil. Toto je naprosto stěžejní pro posouzení otázky, zda si prostředky přisvojil či nikoli. Nebylo-li zjištěno, že by obohatil sebe nebo jiného, nemůže se jednat o trestný čin zpronevěry. Právě uvedený znak odlišuje trestný čin zpronevěry od trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, který je k trestnému činu zpronevěry v poměru subsidiarity.

7. Obviněný odkazuje na svoji obhajobu a namítá, že nebylo ani vyvráceno, že by dotčené finanční prostředky využil v rozporu s účelem, ke kterému byly určeny, tedy ve prospěch společnosti 4-Volnočasová. Závěr o své vině pokládá za předčasný, neboť nebyly vyčerpány veškeré důkazní možnosti, které se v dané trestní věci nabízely, když nebyl proveden důkaz účetnictvím, pokladní knihou, ani auditem z roku 2012. Pokud mají být tyto důkazy relevantní pro posouzení viny spoluobviněné D. J., u níž se uvažuje dokonce o tom, že měla být spolupachatelkou posuzované trestné činnosti, pak zmíněné důkazy je třeba označit za absentující i vzhledem k jeho osobě, neboť mohou mít zcela zásadní vliv na posouzení výše způsobené škody. Pro postup odvolacího soudu, který potvrdil výrok o jeho vině, ačkoli výrok o vině spoluobviněné D. J. zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nebyly podle dovolatele splněny procesní podmínky stanovené zákonem.

8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2015 sp. zn. 9 To 37/2015, tak i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. 41 T 8/2014, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému řízení a rozhodnutí.

9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Podle ní část námitek obviněného deklarované dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) nenaplňuje, neboť jimi napadá způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a oponuje skutkovým závěrům, které soudy z provedených důkazů vyvodily. Jedná se zejména o námitky, že peníze vybrané z účtu společnosti 4-Volnočasová použil ve prospěch této společnosti, avšak nemůže to doložit pouze účetními doklady. S touto částí obhajoby obviněného se soudy vypořádaly v rámci hodnocení skutkových zjištění, která nespadají pod právní posouzení skutku.

10. Pokud obviněný s poukazem, že byl oprávněn k výběru hotovosti z účtu společnosti a nebylo prokázáno, že by si vybranou hotovost, byť zčásti, úmyslně přisvojil, vylučuje posouzení jeho jednání jako trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a naznačuje případnou možnost jeho posouzení jako trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 nebo § 221 tr. zákoníku, pak státní zástupkyně odkazuje na jednoznačný skutkový závěr soudů, podle nichž si prostřednictvím bankomatu vybranou hotovost ve výši 6.726.200 Kč ponechal pro sebe, neboť tuto hotovost ani neinvestoval ve prospěch zmíněné společnosti, ani ji nevložil do její pokladny. Takové jednání naplňuje znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry spočívající v přisvojení si cizí věci, neboť za to se považuje naložení s věcí pachatelem v rozporu s účelem, ke kterému mu byla svěřena, a to způsobem, který maří základní účel svěření, znemožňuje navrátit věc původnímu určení, čímž dochází k obohacení pachatele či jiné osoby. Tak tomu v posuzovaném případě bylo. Nic na tom nemění, že nebylo přesně zjištěno, jak obviněný zpronevěřenou hotovost použil. Opačný výklad v podobě požadavku zjištění následného nakládání se získanými prostředky by vylučoval závěr o spáchání trestného činu zpronevěry ve všech případech, když prostředky přisvojené obviněným nebyly dohledány. Taková interpretace by odporovala smyslu § 206 tr. zákoníku, čemuž odpovídá také fakt, že znakem daného trestného činu není účinek v podobě prospěchu obviněného či jiné osoby.

11. Za liché je podle státní zástupkyně třeba označit i ty námitky obviněného, že se jednání ke škodě společnosti 4-Volnočasová nedopustil úmyslně. Je třeba vycházet ze zjištění, že osobně prostřednictvím platební karty vybíral hotovost z účtu společnosti a osobně s ní činil další transakce, ať již ve svůj prospěch nebo ve prospěch někoho jiného, takže musel vědět, že výběrem peněz pro vlastní potřeby nesouvisejícím s činností společnosti jí působí škodu a v jaké výši. Jako ředitel a statutární orgán společnosti rozhodně neměl oprávnění disponovat s finančními prostředky společnosti podle svého uvážení. Vybírání hotovosti z účtu společnosti a jejich užití pro vlastní potřeby nesouvisející s činností společnosti bylo zjevným porušením jeho povinností.

12. Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, že by o jeho vině bylo rozhodnuto bez dostatečných důkazů. Je zřejmé, že důkazy, které byly ve věci pořízeny, a z nichž vyplývají ve skutkové větě shrnutá skutková zjištění týkající se jeho osoby, jsou dostačující pro posouzení jeho viny. Jestliže odvolací soud zvolil odlišný postup, pokud jde o spoluobviněnou D. J., bylo tomu tak proto, že je třeba objasnit míru její spoluúčasti na spáchaném skutku a vypořádat se s otázkou jejího zavinění. Právě pro vyjasnění zmíněného okruhu otázek je třeba provést doplnění dokazování.

13. Protože státní zástupkyně soudy užitou právní kvalifikaci trestního jednání obviněného pokládá za zákonu odpovídající, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolaní obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

III.
Přípustnost dovolání


14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná.Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

20. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

22. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.


IV.
Důvodnost dovolání


A) k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.


23. Dovolací argumentace obviněného je podřaditelná pod jím uplatněný dovolací důvod, neboť obviněný tvrdí, že skutek, jak je ve vztahu k jeho jednání vymezen ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, nevyjadřuje znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 tr. zákoníku, zejména v důsledku absence znaku přisvojení si cizí věci. Jeho námitky obsažené v bodech II./10­13 (výtky vůči způsobu skutkového vyjádření podle něj absentujícího znaku objektivní stránky, který je „v podstatě pouze opisem právní věty téhož výroku“ či vůči rezignaci soudu na skutkový popis a zjištění toho, jak s peněžními prostředky naložil) však nelze pokládat za způsobilé odůvodnit kasaci jím napadených rozhodnutí dovolacím soudem. Je tomu tak proto, že součástí celkových skutkových zjištění soudů nižších stupňů je poznatek, že peněžní prostředky společnosti 4-Volnočasová, jež ve vztahu k němu byly věcí cizí, nejen že odčerpal formou jejich hotovostních výběrů ze specifikovaného účtu společnosti, nýbrž i že je neinvestoval ve prospěch zmíněné společnosti, ani je nevložil do její pokladny. Takto zjištěné jednání obviněného je nejen kauzální ve vztahu k majetkovému poškození společnosti, a tím k naplnění zákonného znaku způsobení škody na cizím majetku (při zjištění rozsahu poškození v částce 6.726.200,-Kč znaku škody velkého rozsahu ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku), nýbrž odůvodňuje i právní závěr spočívající v tom, že v tomto rozsahu si tyto peněžní prostředky společnosti i přisvojil. Je totiž nezbytné souhlasit s tím, co ve svém vyjádření uvedla státní zástupkyně, tj. že k naplnění tohoto zákonného znaku dostačuje zjištění, ze strany pachatele došlo k takovému naložení s věcí jiného (věcí mu svěřenou), jež je v rozporu s účelem, ke kterému mu byla svěřena, a to způsobem, který maří základní účel svěření, resp. znemožňuje navrátit věc původnímu určení. Soudy nižších stupňů učinily zjištění, že hotovostním výběrem získal obviněný dispozici nad peněžními prostředky (v daném okamžiku ještě ne nezbytně neoprávněnou, resp. odůvodňující vyvození jeho trestní odpovědnosti), a následně – byť ne konkretizovaným, avšak svévolným způsobem – s nimi naložil v rozporu s účelem svěření (tedy jejich užitím nikoli v zájmu společnosti, např. formou uhrazení jejích závazků či vrácením do pokladny, nýbrž v nezjištěném zájmu jeho vlastním). Touto částí jednání, kterou skutková věta odsuzujícího rozsudku vyjadřuje slovy „kterou použil pro vlastní potřebu“ způsobil společnosti škodu a jednak si i cizí věc, která mu byla svěřena, přisvojil.

24. Námitka obviněného (II./16) stran nesprávnosti právního závěru nalézacího soudu musí být hodnocena v kontextu jeho celkového vyjádření, resp. i s přihlédnutím k obsahu navazujícího rozhodnutí soudu druhého stupně, neboť nelze se upnout toliko k dovolatelem akcentovanému vyjádření nalézacího soudu, že jeho jednání nelze kvalifikovat jinak než jako trestný čin zpronevěry „a to bez ohledu na to, jakým způsobem s těmito penězi dále naložil“, aniž by bylo vzato v úvahu, že týž soud skutkově uzavřel (rovněž str. 26 jeho rozsudku), že obviněný „vybrané finanční prostředky… použil pro vlastní potřebu, případně pro potřebu dalších osob odlišné od poškozené 4-Volnočasová“. Rovněž odvolací soud, jenž se obhajobou obviněného v tomto směru uplatněnou zabýval (str. 4-5 usnesení) uzavřel, že nalézací soud „učinil zcela jednoznačný a logický závěr, že obžalovaný P. H. svěřené finanční prostředky společnosti 4-Volnočasová použil pro svou potřebu“. Při daných skutkových zjištěních pak nevzniká prostor pro úvahy, zda jednání obviněného nemělo být kvalifikováno případně jako mírněji trestný čin, tj. trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220, příp. § 221 tr. zákoníku, jež jsou v poměru subsidiarity ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku.

25. Namítá-li dovolatel absenci znaku škody na tom argumentačním základě (II./18), že společnost jako poškozený vůči němu neuplatnila nárok na náhradu způsobené škody, pak tak činí způsobem, který je zcela irelevantní. Na podkladě rozhodnutí poškozeného, zda realizuje či nikoli svá procesní oprávnění (tj. zda uplatnit v rámci adhezního řízení vůči obviněnému nárok na náhradu škody), nelze činit žádné závěry o tom, zda pachatel škodu (jako znak skutkové podstaty daného trestného činu) tomuto subjektu způsobil či nikoli.

26. Námitka o nedostatečnosti zdůvodnění existence subjektivní stránky (II./14) nikterak v konkrétnosti nevytýká nesprávnost závěrů soudů nižších stupňů při dovození úmyslného zavinění dovolatele, neboť se fakticky váže ke zpochybnění znaků stránky objektivní, resp. odůvodněnosti závěru o naplnění znaků trestného činu zpronevěry. Není proto třeba na ni blíže reagovat.

27. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že skutková zjištění o jeho falšování části účetních dokladů je pro vyvození jeho trestní odpovědnosti nerozhodná (bylo-li jeho účelem zakrytí jeho předchozího deliktního jednání), současně však mu nelze přisvědčit v tom, že by skutková zjištění soudů pro vyvození jeho trestní odpovědnosti byla nedostatečná.

28. Část III. dovolání je z hlediska rozhodování dovolacího soudu ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nerozhodná, neboť v ní obviněný toliko polemizuje se závěrem odvolacího soudu učiněného stran dostatečnosti důkazní materie pro vyslovení jeho viny. V daném směru jsou závěry soudů nižších stupňů přesvědčivé.

B) k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

29. Vytýká-li obviněný, že o zamítnutí jeho odvolání rozhodl odvolací soud, aniž k tomu byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem při současném nesprávném právním posouzení, pak jeho hodnocení přisvědčit nelze. Odvolací soud jeho opravný prostředek projednal a o jeho zamítnutí podle § 256 tr. ř. rozhodl poté, co zjistil, že rozsudek soudu prvního stupně vytýkanými vadami netrpí. Tvrzení dovolatele, že rozhodnutí je zatíženo vadou naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neshledal Nejvyšší soud opodstatněným. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak nelze shledávat ani v dalších argumentech dovolatele, zejm. že odvolací soud měl při zrušení rozsudku ohledně spoluobviněné D. J. zrušit napadený rozsudek podle § 261 tr. ř. též v jeho případě. K uvedené námitce dostačuje uvést, že aplikace ustanovení obsahujícího tzv. beneficium cohaesionis by přicházela v úvahu jen za situace, že by si odvolání nepodal sám obviněný. Napadl-li obviněný výrok o vině, pak v případě, že by bylo důvodné, aby ve věci i ohledně posouzení jeho viny bylo konáno další dokazování nezbytné pro rozhodnutí o této otázce, musel by odvolací soud napadený rozsudek v části týkající se dovolatele zrušit na podkladě jeho řádného opravného prostředku (tj. nemohl by rozhodnout tak, že by jeho odvolání zamítl a následně ve vztahu k němu rozsudek zrušil podle § 261 tr. ř.).

C) ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu

30. Z důvodů výše vyložených dospěl dovolací soud ke zjištění, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Rozhodl o něm proto způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

31. Součástí mimořádného opravného prostředku obviněného byl i podnět, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. odložil, příp. přerušil do doby rozhodnutí o dovolání výkon trestu, který mu byl dovoláním napadenými rozhodnutími uložen. O takovém podnětu rozhoduje předseda senátu Nejvyššího soudu, který však o něm není povinen (na rozdíl od návrhu podaného podle § 265h odst. 3 tr. ř.) rozhodnout. Protože předseda senátu dovolacího soudu neshledal důvod vyhovět učiněnému podnětu, navrženým způsobem nerozhodl.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 17. února 2016




















JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu



























Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 12/2016, ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.12.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies