21 Cdo 2064/2015

25. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně I. D., zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, LL.M., advokátem se sídlem v Kolíně, Kutnohorská č. 43, proti žalované Mateřské škole Ohaře, okres Kolín,příspěvkové organizacise sídlem v Ohařích č. 119, IČO 70998451, zastoupené JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v Nymburku, Boleslavská třída č. 137/8, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 322/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2014 č. j. 23 Co 446/2014-133, takto:



I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Bohuslava Sedlatého, advokáta se sídlem v Nymburku, Boleslavská třída č. 137/8.

Odůvodnění:



Dopisem ze dne 2. 8. 2013 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť žalobkyni v souladu s čl. II odst. 5 zákona č. 472/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 561/2004 Sb., školský zákon, skončil výkon práce na pracovním místě ředitelky žalované ke dni 31. 7. 2013 a žalovaná nemá pro žalobkyni žádnou jinou vhodnou práci.

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Kolíně dne 9. 12. 2013 domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že nedošlo ke skončení její funkce ředitelky žalované, do které byla jmenována na základě „jmenovacího dekretu obce O.“ ode dne 1. 8. 2006, neboť jí nebylo doručeno žádné rozhodnutí o odvolání z této funkce a žalobkyně se ani této funkce nevzdala, a proto nebylo možné postupovat podle ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce, a že jí nebyla ze strany žalované nabídnuta jiná práce odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci, ale „rovnou bylo deklarováno“, že žalovaná nemá pro žalobkyni takovou práci, přestože žalobkyně je „dlouholetým pedagogickým pracovníkem s úplným středním odborným vzděláním“. Kromě toho se žalobkyně stala od 1. 8. 2013 zaměstnancem „v řádném pracovním poměru“ jako učitelka na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 2013, proti níž výpověď „nesměřuje“.

Žalovaná zejména uvedla, že žalobkyni nebylo zapotřebí z jejího pracovního místa ředitelky žalované odvolávat, neboť výkon práce na tomto pracovním místě jí skončil dnem 31. 7. 2013 ze zákona, a že na pracovní smlouvu, kterou žalobkyně uzavřela „de facto sama se sebou“ na pracovní místo další učitelky, které „neexistovalo“, neboť u žalované jsou pracovní místa pouze pro ředitelku mateřské školy a jednu učitelku zaměstnanou na dobu neurčitou, „je nutno nazírat přinejmenším prostřednictvím ustanovení § 19 písm. d) zákoníku práce“.

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 21. 5. 2014 č. j. 7 C 322/2013-95 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 24.438,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Bohuslava Sedlatého. Dospěl k závěru, že rozvázání pracovního poměru výpovědí datovanou ze dne 2. 8. 2013 je platným právním úkonem, neboť žalobkyni jako ředitelce mateřské školy skončil výkon práce na tomto vedoucím pracovním místě v souladu s čl. II bodem 5 písm. b) zákona č. 472/2011 Sb. ke dni 31. 7. 2013 ze zákona a žalovaná, která již nemusela žalobkyni z „funkce“ ředitelky mateřské školy písemně odvolávat, prokázala, že ke dni 31. 7. 2013 neměla žádné volné pracovní místo odpovídající kvalifikaci a zdravotnímu stavu žalobkyně, jejíž pracovní zařazení se dále řídilo ustanovením § 73a odst. 2 zákoníku práce, neboť obě místa pedagogických pracovníků byla obsazena, a to stávající učitelkou P. M. a nově jmenovanou ředitelkou P. S. Dovodil, že „normativ 2,27 pedagogického pracovníka“ žalované neumožňoval žalobkyni dále zaměstnávat, neboť úvazek 0,27 by „v žádném případě“ neodpovídal kvalifikaci žalobkyně a uvedený „normativ“ se navíc nerovná počtu zaměstnanců, ale znamená „v rozpočtu vyčíslené finanční prostředky pro mateřskou školu“. Pracovní smlouvu ze dne 1. 7. 2013, podle níž měla žalobkyně vykonávat u žalované od 1. 8. 2013 práci učitelky na úvazek 1,00 (40 hodin týdně), shledal soud prvního stupně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 19 písm. e) zákoníku práce, neboť žalobkyně ji uzavřela „sama se sebou“ na neexistující pracovní místo třetího pedagogického pracovníka.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2014 č. j. 23 Co 446/2014-133 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.000,- Kč k rukám advokáta JUDr. Bohuslava Sedlatého. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni skončil výkon práce na místě vedoucího zaměstnance dnem 31. 7. 2013 ve smyslu čl. II přechodných ustanovení zákona č. 472/2011 Sb., že nebylo nutné její odvolání ze strany zřizovatele žalované, že další působení žalobkyně u žalované – vzhledem k tomu, že žalobkyně neuspěla v konkurzu na výběr nové ředitelky žalované - bylo namístě řešit ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce a že pracovní smlouva ze dne 1. 7. 2013 je neplatná pro střet zájmů stran této smlouvy „personifikovaný“ v osobě žalobkyně. Odvolací soud souhlasil též se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná neměla k dispozici žádné pracovní místo odpovídající zdravotnímu stavu a kvalifikaci žalobkyně, které by jí mohla ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce nabídnout, neboť u žalované v té době působily dvě pedagogické pracovnice a žalovaná nebyla povinna vytvářet pro žalobkyni další „pozici“, i kdyby na vytvoření nového pracovního místa měla k dispozici finanční prostředky.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „nedošlo k naplnění“ § 73a odst. 1 zákoníku práce, neboť novela školského zákona pouze přináší „další odvolací důvod“, který však „nezakládá a nerealizuje konkrétní právní úkon – odvolání z pracovního místa“; vzhledem k tomu, že žalobkyně nebyla písemně odvolána z pracovního místa vedoucího zaměstnance, nemohla jí být dána výpověď z pracovního poměru. Uvádí, že novela školského zákona nemůže mít retroaktivní účinky na již učiněné jmenování do funkce, a že tedy nemůže změnit „jmenování na dobu neurčitou“ na „jmenování na dobu určitou“, neboť by došlo k ohrožení právní jistoty v již vzniklých právních vztazích. Má za to, že v řízení prokázala svoji odbornou kvalifikaci nutnou k pokračování pracovního poměru na pozici učitelky a „kapacitu“ žalované, jež umožňovala „další zaměstnávání pedagožky“, byť pouze na částečný úvazek, že jí však toto místo nebylo nabídnuto. V případě uzavření pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 2013 nemohlo podle názoru dovolatelky jít o střet zájmů, neboť z pozice ředitelky mateřské školy činila vše ve prospěch žalované a zajistila tak v rámci uzavřené pracovní smlouvy „odborného pracovníka s letitou praxí, na jehož plat byly v danou dobu prokazatelné prostředky z rozpočtu“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žalobě vyhovuje, nebo aby rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné, neboť „svým obsahem nenaplňuje podmínky“ stanovené v § 237 občanského soudního řádu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Závěr odvolacího soudu, že pracovní smlouva ze dne 1. 7. 2013, kterou žalobkyně uzavřela svým jménem jako zaměstnankyně a zároveň též jménem žalované jako zaměstnavatele, je pro střet zájmů neplatná, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Pracovní smlouva jako dvoustranný právní úkon, který směřuje ke vzniku pracovního poměru, je výsledkem smluvního jednání, do něhož obě smluvní strany zpravidla vstupují s vlastními (rozdílnými) představami o jejich obsahu a výsledku. Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance je dána už tím, že - objektivně vzato - chtějí sjednat pracovní smlouvu pro sebe co nejvýhodnější (druh práce, místo výkonu práce, pracovní dobu, odměnu za práci apod.). Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření smlouvy (dohody), která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, proto vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy (dohody) jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem „současně“ hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy jiné osoby jako zaměstnavatele (srov. právní názory uvedené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998 sp. zn. 21 Cdo 11/98, který byl uveřejněn pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. 21 Cdo 313/2007 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3061/2010).

Judikatura soudů též dovodila, že podmínka platné výpovědi spočívající v nabídkové povinnosti zaměstnavatele je splněna nejen tehdy, odmítne-li zaměstnanec nabídku jiné pro něj vhodné práce, nýbrž i v případě, jestliže zaměstnavatel nemá možnost zaměstnance dále zaměstnávat proto, že takovou práci pro něj nemá; zaměstnavatel přitom nemá povinnost vytvářet pro zaměstnance nové pracovní příležitosti, aby mu mohl učinit nabídku jiné práce odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce (srov. právní názory uvedené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. 21 Cdo 60/2002, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2009 sp. zn. 21 Cdo 112/2008 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015 sp. zn. 21 Cdo 759/2014). Závěr odvolacího soudu, že žalovaná nebyla povinna vytvářet pro žalobkyni další pracovní místo, i kdyby na jeho vytvoření měla k dispozici finanční prostředky, je proto v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalobkyně pracovala u žalované na základě jmenování ode dne 1. 8. 2006 jako ředitelka mateřské školy, že obec O. jmenovala na základě vyhlášeného konkursního řízení s účinností od 1. 8. 2013 ředitelkou mateřské školy na období 6 let P. S. a že žalovaná dala dopisem ze dne 2. 8. 2013 žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť žalobkyni v souladu s čl. II odst. 5 zákona č. 472/2011 Sb. skončil výkon práce na pracovním místě ředitelky mateřské školy ke dni 31. 7. 2013 a žalovaná neměla pro žalobkyni žádnou jinou vhodnou práci.

Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda je podmínkou rozvázání pracovního poměru výpovědí zaměstnavatele danou podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce zaměstnanci, který byl jmenován ředitelem školy a kterému skončil výkon práce na tomto pracovním místě podle ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 472/2011 Sb., odvolání zaměstnance z pracovního místa. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 2. 8. 2013 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb. a č. 155/2013 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce jmenováním na vedoucí pracovní místo se zakládá pracovní poměr v případech stanovených zvláštním právním předpisem; nestanoví-li to zvláštní právní předpis, zakládá se pracovní poměr jmenováním pouze u vedoucího

a) organizační složky státu,

b) organizačního útvaru organizační složky státu,

c) organizačního útvaru státního podniku,

d) organizačního útvaru státního fondu,

e) příspěvkové organizace,

f) organizačního útvaru příspěvkové organizace,

g) organizačního útvaru v Policii České republiky.

Podle ustanovení § 166 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2011 [tedy před nabytím účinnosti zákona č. 472/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů], ředitele školské právnické osoby zřizované ministerstvem, krajem, obcí nebo svazkem obcí, ředitele příspěvkové organizace a vedoucího organizační složky státu nebo její součásti jmenuje do funkce zřizovatel na základě jím vyhlášeného konkursního řízení; zřizovatel podle věty první plní funkci orgánu nadřízeného zaměstnavateli v oblasti pracovněprávních vztahů.

Podle ustanovení § 166 odst. 2 školského zákona ve znění účinném od 1. 1. 2012 (tedy po nabytí účinnosti zákona č. 472/2011 Sb.) ředitele školské právnické osoby zřizované ministerstvem, krajem, obcí nebo svazkem obcí, ředitele příspěvkové organizace nebo vedoucího organizační složky státu nebo její součásti jmenuje na vedoucí pracovní místo zřizovatel na základě jím vyhlášeného konkursního řízení na období 6 let.

Podle ustanovení § 166 odst. 3 školského zákona ve znění účinném od 1. 1. 2012 v průběhu posledních 6 měsíců pracovního poměru ředitele školy nebo školského zařízení na dobu určitou, nejpozději však 3 měsíce před jeho skončením, může zřizovatel vyhlásit konkurs na ředitele školy nebo ředitele školského zařízení pro další období; zřizovatel vyhlásí konkurs vždy, navrhne-li to nejpozději 6 měsíců před koncem doby trvání pracovního poměru na dobu určitou Česká školní inspekce nebo školská rada; nedojde-li k vyhlášení konkursu, prodlužuje se doba trvání pracovního poměru na dobu určitou ředitele školy nebo školského zařízení o dalších 6 let.

Podle ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 472/2011 Sb. řediteli školské právnické osoby zřizované Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo svazkem obcí, řediteli příspěvkové organizace a vedoucímu organizační složky státu nebo její součásti, který vykonává ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona činnosti ředitele v příslušné škole nebo školském zařízení podle § 166 zákona č. 561/2004 Sb. nepřetržitě

a) po dobu delší než 6 let, končí výkon práce na daném pracovním místě vedoucího zaměstnance dnem 31. července 2012,

b) v rozmezí 3 až 6 let, končí výkon práce na daném pracovním místě vedoucího zaměstnance dnem 31. července 2013,

c) po dobu kratší než 3 roky, končí výkon práce na daném pracovním místě vedoucího zaměstnance dnem 31. července 2014.

Toto ustanovení se nepoužije, pokud výkon práce na daném pracovním místě vedoucího zaměstnance skončí dříve. Další pracovní zařazení zaměstnance se řídí zákoníkem práce.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2012 se pracovní poměr ředitele školy (včetně mateřské školy – srov. § 7 odst. 3 školského zákona) zakládá jmenováním na vedoucí pracovní místo zřizovatelem školy na základě jím vyhlášeného konkursního řízení na dobu 6 let, která se prodlužuje o dalších 6 let, nedojde-li v průběhu posledních 6 měsíců pracovního poměru ředitele školy na dobu určitou, nejpozději však 3 měsíce před jeho skončením, k vyhlášení konkursu na ředitele školy pro další období. Řediteli školy, který byl na toto vedoucí pracovní místo jmenován podle ustanovení § 166 odst. 2 školského zákona ve znění účinném do 31. 12. 2011, popřípadě podle dřívějších právních předpisů (srov. § 6 odst. 2 zákona 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2004), a tedy na dobu neurčitou, skončil výkon práce na tomto pracovním místě dnem 31. 7. 2012 (vykonával-li ke dni 1. 1. 2012 činnosti ředitele v příslušné škole nepřetržitě po dobu delší než 6 let) nebo dnem 31. 7. 2013 (vykonával-li ke dni 1. 1. 2012 činnosti ředitele v příslušné škole nepřetržitě v rozmezí 3 až 6 let) anebo dnem 31. 7. 2014 (vykonával-li ke dni 1. 1. 2012 činnosti ředitele v příslušné škole nepřetržitě po dobu kratší než 3 roky). V ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 472/2011 Sb., které mění jmenování ředitele školy, k němuž došlo podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2011, z doby neurčité na dobu určitou, nejde o nepřípustnou pravou zpětnou účinnost (pravou retroaktivitu) zákona, neboť tímto ustanovením se podmínky pracovního poměru ředitele školy, který vznikl před jeho účinností, řídí až ode dne jeho účinnosti (k rozdílům mezi pravou a nepravou zpětnou účinností zákona srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 21 Cdo 258/2009, který byl uveřejněn pod č. 48 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012 sp. zn. 21 Cdo 560/2011, který byl uveřejněn pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013).

Ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 472/2011 Sb. se však – jak vyplývá z jeho předposlední věty - nepoužije v případě, že výkon práce na pracovním místě ředitele školy jmenovaného na toto vedoucí pracovní místo před 1. lednem 2012 skončil dříve než 31. 7. 2012 (vykonával-li ředitel školy ke dni 1. 1. 2012 činnosti ředitele v příslušné škole nepřetržitě po dobu delší než 6 let) nebo dříve než 31. 7. 2013 (vykonával-li ředitel školy ke dni 1. 1. 2012 činnosti ředitele v příslušné škole nepřetržitě v rozmezí 3 až 6 let) anebo dříve než 31. 7. 2014 (vykonával-li ředitel školy ke dni 1. 1. 2012 činnosti ředitele v příslušné škole nepřetržitě po dobu kratší než 3 roky). Tak tomu bylo tehdy, jestliže byl ředitel školy ještě před tím, než mu skončil výkon práce na daném pracovním místě podle ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 472/2011 Sb., z pracovního místa odvolán nebo jestliže se tohoto místa vzdal (§ 73 odst. 1 zák. práce), neboť v takovém případě výkon práce na pracovním místě ředitele školy skončil dnem následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se tohoto místa, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se pracovního místa uveden den pozdější (srov. § 73a odst. 1 větu druhou zák. práce). Ke skončení výkonu práce na pracovním místě ředitele školy ve dnech uvedených v ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 472/2011 Sb. však docházelo přímo (bez dalšího) na základě tohoto - ve vztahu k ustanovení § 73 odst. 1 zák. práce zvláštního - ustanovení, aniž by skončení výkonu práce muselo předcházet odvolání ředitele školy z jeho pracovního místa nebo vzdání se tohoto místa ředitelem.

Pracovní poměr ředitele školy jmenovaného na toto vedoucí pracovní místo před 1. lednem 2012 skončením výkonu práce na tomto pracovním místě dnem uvedeným v ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 472/2011 Sb. nekončí a jeho další pracovní zařazení se řídí – jak vyplývá z tohoto přechodného ustanovení - zákoníkem práce. Protože právní postavení tohoto zaměstnance po skončení výkonu práce na vedoucím pracovním místě ředitele školy na základě zákona je stejné jako právní postavení zaměstnance, který byl z pracovního místa vedoucího zaměstnance odvolán nebo který se tohoto místa vzdal [v obou případech povinnost zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci a s ní korespondující povinnost zaměstnance konat práci odpovídající vedoucímu pracovnímu místu, na něž byl jmenován, zanikla, aniž by došlo ke skončení pracovního poměru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, a jiná práce, kterou by byl zaměstnavatel povinen zaměstnanci přidělovat (a zaměstnanec by byl povinen ji konat), nebyla určena], vztahuje se na jeho další pracovní zařazení ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce.

Podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; zaměstnavatel je povinen tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny.

Ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce ukládá zaměstnavateli povinnost podat zaměstnanci, který byl odvolán z vedoucího pracovního místa nebo který se tohoto místa vzdal, návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Pro případ, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo že ji zaměstnanec odmítne (odmítne uzavření dohody o svém dalším pracovním zařazení u zaměstnavatele), zákon stanoví (srov. § 73a odst. 2 větu druhou zák. práce), že „je dán výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce“. Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jak to jinak ustanovení § 52 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje.

Ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, jejíž splnění je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce. Nabídková povinnost zaměstnavatele představuje svou povahou „přímus“ zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně pracovního poměru) ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce. Právní úprava tím sleduje cíl, aby zaměstnavatel před tím, než podá výpověď z pracovního poměru, nabídl zaměstnanci jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci s ohledem na to, že k výpovědi pracovního poměru má docházet z důvodů zpravidla nezávislých na možnostech zaměstnance. Rozhodnutí, zda této nabídky bude využito, závisí výlučně na zaměstnanci, který může tuto pracovní příležitost odmítnout; přijme-li nabízenou práci, dojde tím ke změně pracovního poměru ohledně dohodnutého druhu práce, popřípadě též místa výkonu práce, ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce a potřeba rozvázání pracovního poměru tím odpadá. Výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce proto zaměstnavatel smí dát zaměstnanci jen tehdy, nemá-li pro zaměstnance takovou práci nebo jestliže zaměstnanec nabídku odmítl.

Nejvyšší soud České republiky proto již dříve dospěl k závěru, že zaměstnanci, který byl jmenován ředitelem školy a kterému skončil výkon práce na tomto pracovním místě podle ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 472/2011 Sb., může dát zaměstnavatel výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce jen tehdy, jestliže nemá pro zaměstnance jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci nebo jestliže zaměstnanec návrh zaměstnavatele na změnu jeho dalšího pracovního zařazení na takovou práci odmítne (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3145/2014). Podmínkou této výpovědi však není - vzhledem k tomu, že ke skončení výkonu práce na pracovním místě ředitele školy podle ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 472/2011 Sb. dochází přímo ze zákona - odvolání ředitele školy z jeho pracovního místa nebo vzdání se tohoto místa ředitelem školy.

V projednávané věci výkon práce žalobkyně na pracovním místě ředitelky mateřské školy skončil podle ustanovení čl. II bodu 5 písm. b) zákona č. 472/2011 Sb. dnem 31. 7. 2013, neboť žalobkyně byla podle zjištění soudů na toto vedoucí pracovní místo jmenována před 1. lednem 2012 a činnosti ředitelky uvedené mateřské školy vykonávala k tomuto dni nepřetržitě v rozmezí 3 až 6 let (od 1. 8. 2006). Výkon práce žalobkyně na uvedeném pracovním místě skončil dnem 31. 7. 2013 bez ohledu na to, že žalobkyně nebyla z pracovního místa ředitelky žalované odvolána a že se ani tohoto pracovního místa nevzdala, neboť ke skončení výkonu práce na daném pracovním místě došlo – jak vyplývá z výše uvedeného – přímo ze zákona, aniž by mu muselo předcházet odvolání žalobkyně z pracovního místa nebo vzdání se tohoto místa. Vzhledem k tomu, že žalovaná neměla – jak bylo soudy rovněž zjištěno - po skončení výkonu práce žalobkyně na pracovním místě ředitelky mateřské školy pro žalobkyni jinou práci odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci, byla oprávněna dát jí výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce. Závěr soudů, že rozvázání pracovního poměru výpovědí danou žalobkyni dopisem žalované ze dne 2. 8. 2013 je platným právním úkonem, je proto v souladu se zákonem.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalobkyně je proto povinna nahradit žalované náklady potřebné k uplatňování práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalované, advokát JUDr. Bohuslav Sedlatý, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Žalobkyně je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6.413,- Kč žalované zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 25. února 2016

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2064/2015, ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2064.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies