11 Tdo 1348/2015

18. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • 140/1961 Sb. - § 250b odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2016 dovolání, obviněných H. K. , H. H. , a Ing. J. W. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 5 To 506/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 16/2011, a rozhodl t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .



O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 4 T 16/2011, byla obviněná H. K. uznána vinnou pod body ad 1. a) a 1. b) dvěma trestnými činy úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zákon“), obviněná H. H. byla pod bodem 2) uznána vinnou trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zákona a obviněný Ing. J. W. pod bodem 3) byl uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zákona. Za to byla obviněná H. K. podle § 250b odst. 3 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Obviněná H. H. byla podle § 250b odst. 3 tr. zákona odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků. Obviněný Ing. J. W. byl podle § 250b odst. 3 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.

Stalo se tak na podkladě zjištění, že


1. obviněná H. K.



samostatným jednáním jako místopředseda představenstva, tedy statutární zástupce samostatně vystupující za společnost Kredit D. , a.s., IČ: 25014838, se sídlem M. nám. , D. .,

a) podala dne 9.5. 2005 v D. za společnost Kredit D. , a.s. pro rok 2005 „jednotnou žádost registrovanou pod číslem 05/H02/330/00088OS“, za účelem získání zemědělských dotací na jednotnou platbu plochy (SAPS) na půdní bloky čísla ...., .... a ...... poskytnutých z Evropského zemědělského záručního fondu /EZZF/ cestou Státního zemědělského intervenčního fondu, když do této žádosti záměrně neuvedla skutečnosti ohledně způsobu zemědělského využití těchto půdních bloků, ač byla na podmínky uplatnění žádosti a na úmyslné uvedení nepravdivých skutečností řádně poučena pod bodem číslo 8 této žádosti, kdy na částech půdního bloku .... o výměře 14,01 ha z deklarované plochy 17,56 ha, dále na části PB ...... o výměře 3,89 ha z deklarované plochy 3,94 ha a na částech PB .... o výměře 2,94 ha z deklarované plochy 9,88 ha /všechny nacházející se v k.ú. J. u H. zde nejméně od roku 2004 společnost Nord Bohemia Golf, s.r.o., se sídlem Janov čp. 233 provozuje golfové hřiště, přičemž podle přílohy číslo 1 rozhodnutí Komise /ES/ číslo 115/2000, v platném znění, je stanoveno, že do zemědělsky využité půdy se nezahrnují plochy na rekreační a podobné účely, což je i golfové hřiště, čímž se na tyto plochy nevztahují dotace vyplácené formou SAPS, tedy do žádosti o poskytnutí dotace uvedla nepravdivé údaje a zamlčela skutečnosti o způsobu využití této zemědělské půdy, kdy tímto jednáním společnost Kredit D. , a.s. neoprávněně obohatila na úkor poškozeného Státního zemědělského a intervenčního fondu, se sídlem Ve Smečkách 33, Praha 1, kterému způsobila škodu vyčíslenou SZIF ze dne 18. 2. 2010 ve výši 66.233,--Kč,

b) podala dne 4.5. 2006 v D. za společnost Kredit D. , a.s. pro rok 2006 „jednotnou žádost registrovanou pod číslem 06/H02/330/004440-S“ za účelem získání zemědělských dotací na jednotnou platbu plochy (SAPS) na půdní bloky čísla ....., .... a ...... poskytnutých z Evropského zemědělského záručního fondu /EZZF/ cestou Státního zemědělského intervenčního fondu, když do této žádosti záměrně neuvedla skutečnosti ohledně způsobu zemědělského využití těchto půdních bloků, ač byla na podmínky uplatnění žádosti a na úmyslné uvedení nepravdivých skutečností řádně poučena pod bodem číslo 9 této žádosti, kdy na částech PB .... o výměře 14,01 ha z deklarované plochy 17,40 ha, dále na části PB .... o výměře 3,89 ha z deklarované plochy 3,90 ha a na částech PB .... o výměře 2,94 ha z deklarované plochy 9,88 ha /všechny nacházející se v k.ú. J. u H. / zde nejméně od roku 2004 společnost Nord Bohemia Golf, s.r.o., se sídlem Janov čp. 233 provozuje golfové hřiště, přičemž podle přílohy číslo 1 rozhodnutí Komise /ES/ číslo 115/2000, v platném znění, je stanoveno, že do zemědělsky využité půdy se nezahrnují plochy na rekreační a podobné účely, což je i golfové hřiště, čímž se na tyto plochy nevztahují dotace vyplácené formou SAPS, tedy do žádosti o poskytnutí dotace uvedla nepravdivé údaje a zamlčela skutečnosti o způsobu využití této zemědělské půdy, kdy tímto jednáním společnost Kredit D. , a.s. neoprávněně obohatila na úkor poškozeného Státního zemědělského intervenčního fondu, se sídlem Ve Smečkách 33, Praha 1, kterému způsobila škodu vyčíslenou SZIF ze dne 18. 2. 2010 ve výši 78.505,--Kč,


2. obviněná H. H.



samostatným jednáním jako člen představenstva, tedy statutární zástupce samostatně vystupující za společnost Kredit D. , a.s., IČ: 25014838, se sídlem M. nám. , D. dne 24.4. 2007 v D. podala za společnost Kredit D. , a.s. pro rok 2007 „jednotnou žádost registrovanou pod číslem 07/H02/330/016096-S“ za účelem získání zemědělských dotací na jednotnou platbu plochy (SAPS) na půdní bloky čísla ......., ..... a .... poskytnutých z Evropského zemědělského záručního fondu /EZZF/ cestou Státního zemědělského intervenčního fondu, když do této žádosti záměrně neuvedla skutečnosti ohledně způsobu zemědělského využití těchto půdních bloků, ač byla na podmínky uplatnění žádosti a na úmyslné uvedení nepravdivých skutečností řádně poučena pod bodem číslo 7 této žádosti, kdy na částech PB .... o výměře 14,01 ha z deklarované plochy 17,40 ha, dále na části PB ...... o výměře 3,89 ha z deklarované plochy 3,90 ha a na částech PB .... o výměře 2.94 ha z deklarované plochy 9.88 ha /všechny nacházející se v k.ú. J. u H. / zde nejméně od roku 2004 společnost Nord Bohemia Golf, s.r.o., se sídlem Janov čp. 233 provozuje golfové hřiště, přičemž podle přílohy číslo 1 rozhodnutí Komise /ES/ číslo 115/2000, v platném znění, je stanoveno, že do zemědělsky využité půdy se nezahrnují plochy pro rekreační a podobné účely, což je i golfové hřiště, čímž se na tyto plochy nevztahují dotace vyplácené formou SAPS, tedy do žádosti o poskytnutí dotace uvedla nepravdivé údaje a zamlčela skutečnosti o způsobu využití této zemědělské půdy, kdy tímto jednáním společnost Kredit D., a.s. neoprávněně obohatila na úkor poškozeného Státního zemědělského intervenčního fondu, se sídlem ve Smečkách 33, Praha 1, kterému způsobila škodu vyčíslenou SZIF ze dne 18. 2. 2010 ve výši 87.038,--Kč,


3. obviněný Ing. J. W.


samostatným jednáním jako člen představenstva, tedy statutární zástupce samostatně vystupující za společnost Kredit D. , a.s., IČ: 25014838, se sídlem M. nám. , D. dne 29.4. 2008 v D. podal za společnost Kredit D. , a.s. pro rok 2008 „jednotnou žádost registrovanou pod číslem 08/F1D/330/010453-T“ za účelem získání zemědělských dotací na jednotnou platbu plochy (SAPS) a platbu na zemědělskou půdu (TOP-UP) na půdní bloky čísla ......, ...... a ....... poskytnutých z Evropského zemědělského záručního fondu /EZZF/ a /TOP-UP/ poskytnutých z národního rozpočtu České republiky cestou Státního zemědělského intervenčního fondu, když do této žádosti záměrně neuvedl skutečnosti ohledně způsobu zemědělského využití těchto půdních bloků, ač byl na podmínky uplatnění žádosti a na úmyslné uvedení nepravdivých skutečností řádně poučen pod bodem číslo 7 této žádosti, kdy na částech PB .......... o výměře 14,01 ha z deklarované plochy 17,24 ha, dále na celé části PB ......... o výměře 3.89 ha a na částech PB ........ o výměře 2,94 ha z deklarované plochy 9,80 ha /všechny nacházející se v k.ú. J. u H. / zde nejméně od roku 2004 společnost Nord Bohemia Golf, s.r.o., se sídlem Janov čp. 233 provozuje golfové hřiště, přičemž podle přílohy číslo 1 rozhodnutí Komise /ES/ číslo 115/2000, v platném znění, je stanoveno, že do zemědělsky využité půdy se nezahrnují plochy na rekreační a podobné účely, což je i golfové hřiště, čímž se na tyto plochy nevztahují dotace vyplácené formou SAPS a TOP-UP, tedy do žádosti o poskytnutí dotace uvedl nepravdivé údaje a zamlčel skutečnosti o způsobu využití této zemědělské půdy, kdy tímto jednáním společnost Kredit D. , a.s. neoprávněně obohatil na úkor poškozeného Státního zemědělského a intervenčního fondu, se sídlem Ve Smečkách 33, Praha 1, kterému způsobil škodu vyčíslenou SZIF ze dne 18. 2. 2010 na vyplacené částce SAPS ve výši 95.038,--Kč a TOP-UP ve výši 41.489,--Kč, tedy celkem ve výši 136.527,- Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli všichni obvinění odvoláními, která Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 5 To 506/2012, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Citované usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem napadli obvinění prostřednictvím svých obhájců dovoláními, která všichni tři shodně opřeli o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění Ing. J. W. a H. K. uplatnili také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a obviněná H. K. rovněž dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Ačkoliv obvinění H. K. a Ing. J. W. podali dovolání samostatně, jejich argumentace ke společným dovolacím důvodům je v zásadě totožná. Úvodem shodně namítají „nedostatečnost“ rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterému vytýkají především absenci řádného odůvodnění. Konstatují neexistenci vztahu mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů. Dle jejich názorů nelze z popisu skutku s jistotou vyvodit, které skutečnosti byly odvolacím soudem vzaty za prokázané, o které důkazy se opírají skutková zjištění a jakými právními úvahami se odvolací soud řídil při hodnocení provedených důkazů. Odvolací soud se ani nevypořádal s odvolacími námitkami obou obviněných. V uvedeném rozhodnutí tak spatřují libovůli, jelikož absentuje řádné odůvodnění, resp. odůvodnění rozhodnutí je pouze odkazem na obsah spisu.

V dalším textu dovolání oba obvinění poukazují na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Považují za problematické, zda vůbec mohlo dojít k naplnění zákonného znaku předmětného trestného činu spočívajícího v zamlčení podstatných údajů v žádosti o poskytnutí dotace, když i soudy připouští, že ve vlastních žádostech o poskytnutí dotací nebyla taková kolonka, jejímž nevyplněním mohlo dojít k zamlčení podstatných údajů, na jejichž základě došlo k poskytnutí dotací. Konkrétně pak dovolatelé poukazují na logický rozpor zakládající tvrzený extrémní nesoulad v závěrech soudu prvního stupně, když na jednu stranu soud konstatoval, že pro posouzení věci je z hlediska trestní odpovědnosti obviněných zcela zásadní skutečností neuvedení existence golfového hřiště na příslušných pozemcích za kalendářní roky 2005, 2006, 2007 a 2008 do evidence LPIS, a zároveň dospěl k závěru, že nemůže obstát jejich obhajoba, že v žádostech o dotace nebyla žádná kolonka na uvedení golfového hřiště s tím, že je zcela logické, že v těchto žádostech nic takového ani nemohlo být obsaženo, neboť s poskytnutím dotace na golfové hřiště se nemohlo počítat. Soudy tedy z hlediska trestní odpovědnosti považují za rozhodující a za zcela zásadní neuvedení existence golfového hřiště na příslušných půdních blocích do evidence LPIS, čímž se však dostaly do rozporu s § 220 odst. 1 tr. ř., neboť v žalobním návrhu nebyli pro toto jednání obžalováni a soud o tomto skutku jako o trestném činu nemohl rozhodovat.

Dovolatelé se následně domáhají aplikace zásady subsidiarity trestní represe s tím, že věc by měla být postoupena ve smyslu § 188 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve spojení s § 171 odst. 1 tr. ř. příslušnému správnímu orgánu. V této souvislosti namítají, že trestně právní kvalifikace určitého jednání by měla být použita jako prostředek ultima ratio, jinými slovy, pouze v situaci, kdy není možné užití jiného právního prostředku k uplatnění odpovědnosti. Dle názoru obviněných by jednání spočívající v porušení povinnosti aktualizovat využití zemědělské půdy podle uživatelských vztahů (LPIS) mohl příslušný správní orgán kvalifikovat jako správní delikt, který na základě zásady subsidiarity trestní represe by tedy neměl být předmětem trestního řízení.

Výhrady obvinění uplatňují i k subjektivní stránce jim přisouzeného trestného činu, když vylučují jakýkoliv úmysl zamlčet v žádosti o dotaci podstatnou skutečnost. Znovu připomínají, že formulář žádosti o dotace neobsahoval kolonku, kde by obvinění mohli uvést informaci, že se jedná o golfové hřiště, přičemž i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že je zcela logické, že v těchto žádostech nic takového ani nemohlo být obsaženo. Za této situace je zřejmé, že nemohli v žádném případě naplnit subjektivní stránku posuzovaného trestného činu, a to ani v úmyslu nepřímém.

Konečně, dovolatelé namítají nesprávnost právního posouzení, resp. nesprávné vyhodnocení závěrů těch rozhodnutí soudů, kterými odvolací soud doplnil své dokazování. Jde o rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2012, č. j. 6 A 213/2010-82, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2013, č. j. 2 As 125/2012-77, a usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 318/14, na podkladě kterých odvolací soud konstatoval nedůvodnost odvolání obviněných. Přitom Městský soud v Praze ve výše zmíněném rozhodnutí uvedl, že v inkriminované době nebylo žádným právním předpisem stanoveno, že na golfové hřiště, jež vzniklo na původním travním porostu, nemůže být čerpána dotace určená pro zemědělsky obhospodařovanou půdu. Dále obvinění odkazují na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2008, sp. zn. 11 Ca 371/2006, podle něhož, právní předpisy upravující podmínky čerpání dotace musí být pro žadatele zřejmé již v době, kdy dochází k jejímu čerpání, jelikož mu nelze klást k tíži, že z nich nelze dovodit, za jakých podmínek měly být finanční prostředky poskytnuty. Ze závěrů těchto soudních rozhodnutí nelze dovodit naplnění subjektivní stránky jim přisouzeného trestného činu.

Obviněná H. K. v dovolání uplatnila také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., pod kterým vznesla námitku promlčení trestného činu, jímž byla uznána vinnou pod bodem 1. a) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Nesouhlasí s právním hodnocením odvolacího soudu ohledně promlčení uvedeného skutku, jakož i s jeho závěrem ohledně údajné „přeměny“ promlčecí doby podle § 67 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Dovolatelka je přesvědčena, že promlčení je právní skutečností a uplynutím promlčecí doby zaniká trestnost činu. Ta v daném případě činila pět let a uplynula ke dni 9. 5. 2010. Trestní stíhání za uvedený skutek bylo zahájeno usnesením policejního orgánu až dne 14. 9. 2010, přičemž v promlčecí době nespáchala žádný nový trestný čin, za který by byla stíhána, resp. pravomocně odsouzena.

Obvinění závěrem shodně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněná H. H. v textu mimořádného opravného prostředku předně poukazuje na nedostatek subjektivní stránky – úmyslu. Soudy nepřihlédly k výpovědím spoluobviněných, kteří uvedli, že její role při podepisování žádosti o dotaci byla formální, samostatně ji nevyplňovala, pouze ji na žádost spoluobviněných podepsala, a to z důvodu jejich nepřítomnosti v poslední den lhůty pro její podání. Žádná objektivní fakta nesvědčí o jejím úmyslu neuvést v žádosti o poskytnutí dotace rozhodné skutečnosti. Dovolatelka v textu svého dovolání konstatuje, že sice byla členkou představenstva společnosti, ale problematikou hospodaření s pozemky ani uplatňováním dotací se nezabývala, resp. toto nebylo součástí její pracovní činnosti. Soudy se dostatečně nezabývaly prokázáním subjektivní stránky jí přisouzeného trestného činu, zcela chybí zdůvodnění vědomí obviněné, že podpisem žádosti může porušit nebo ohrozit chráněný zájem a její srozumění s následky tohoto činu. Následně dovolatelka poukazuje na ustanovení § 220 odst. 1 tr. zákona (zjevně měla na mysli ustanovení trestního řádu), podle něhož může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. K tomu pak jen uvádí, že provedeným dokazováním bylo z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2015, č. j. 6 A 213/2010-82, zjištěno, že v inkriminované době nebylo nijak stanoveno, že nelze čerpat dotace na golfové hřiště vzniklé na původním travním porostu. Dovolatelka další pochybení soudů shledává v opomenutí uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku a v této souvislosti má za to, že by postačovalo vyvození její odpovědnosti v řízení o správním deliktu. Obviněná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

K dovolání obviněných H. K. a Ing. J. W. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že pokud se jedná o výhrady týkající se úrovně písemného vyhotovení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, nelze tyto námitky podřadit pod uplatněné ani jiné dovolací důvody. Obvinění prostřednictvím těchto uplatněných výtek nezpochybňují právní posouzení skutku ani jiné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jimi není zpochybňována otázka přípustnosti trestního stíhání – dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Jde o námitky směrující proti odůvodnění napadeného rozhodnutí, které jsou zásadně nepřípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

K námitkám těchto obviněných ohledně nedostatku naplnění zákonných znaků skutkové podstaty posuzovaných trestných činů (zejména subjektivní stránky) a ohledně nerespektování zásady subsidiarity trestní represe má státní zástupce za to, že sice je lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jimi uváděné námitky nejsou důvodné. Společenská nebezpečnost činu (ve smyslu dříve platného trestního zákona) je v posuzované věci vyšší než nepatrná a jejich jednání nevykazuje žádná výrazná specifika, která by ji snižovala. Proto nelze považovat trestní odpovědnost obviněných s odkazem na § 3 odst. 2 tr. zákona za vyloučenou. Rovněž ji nelze považovat za vyloučenou ani s odkazem na § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť pouze existence korespondujícího správního deliktu sama o sobě neznamená vyloučení trestní odpovědnosti. Taktéž námitku, že nedošlo k naplnění zákonných znaků předmětné trestné činnosti, považuje státní zástupce za nedůvodnou s ohledem na skutečnost, že skutková věta rozsudku soudu prvního stupně vykazuje veškeré zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zákona. Naplněná byla i subjektivní stránka jim přisouzené trestné činnosti, když obvinění do žádosti o dotaci „záměrně neuvedli“ veškeré relevantní skutečnosti, ačkoliv byli upozorněni a poučeni o následcích uvedení úmyslně nepravdivých údajů. K námitce obviněných ohledně nesprávného vyhodnocení rozhodnutí správních soudů a Ústavního soudu státní zástupce konstatuje, že stanovisko obviněných k jimi citovaným rozhodnutím státní zástupce nesdílí a domnívá se, že uvedená rozhodnutí nemohou mít vliv na jejich trestní odpovědnost.

K námitce obviněné H. K. vztahující se k promlčení její trestní odpovědnosti za trestný čin uvedený pod bodem 1. a) rozsudku nalézacího soudu státní zástupce uvedl, že jde o námitku, kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., nejedná se však o námitku důvodnou s tím, že zcela odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Námitky těchto obviněných vznesené v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř. shledal státní zástupce neopodstatněnými.

K dovolání obviněné H. H. státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství konstatoval, že námitkou ohledně nedostatku naplnění úmyslné formy zavinění obviněná usiluje jen o prosazení své vlastní verze skutkového děje. Úmysl obviněné, resp. naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, lze z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně bezpečně dovodit. Ve svém vyjádření státní zástupce nepřiznává důvodnost ani námitce obviněné týkající se pominutí zásady subsidiarity trestní represe. Společenskou nebezpečnost jejího jednání lze posoudit jako vyšší než nepatrnou a jednání obviněné nevykazuje žádná výrazná specifika, která by snižovala společenskou nebezpečnost na nepatrnou míru. Trestní odpovědnost obviněné proto nelze považovat za vyloučenou s odkazem na § 3 odst. 2 tr. zákona a rovněž ji nelze považovat za vyloučenou ani s odkazem na § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a to z důvodů uvedených již ve vztahu ke spoluobviněným Ing. J. W. a H. K.

Z odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí u všech obviněných nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, naopak lze konstatovat jejich plnou přezkoumatelnost. Státní zástupce proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání všech tří obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

V replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterou podali všichni tři obvinění, byl vyjádřen jejich nesouhlas ve vztahu k závěrům uvedeným v tomto vyjádření.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustné je trestní stíhání tehdy, je-li dána některá okolnost uvedená v § 11 odst. 1 tr. ř., resp. § 11a tr. ř. V takovém případě trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Tímto dovolacím důvodem napadnutelná vada tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl, poté co nepřípustnost trestného stíhání vyšla najevo, o zastavení trestního stíhání podle některého z ustanovení § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. nebo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl.

Jak již bylo uvedeno výše, obviněná H. K. uplatnila pod tímto dovolacím důvodem námitku promlčení trestného činu, kterým byla uznána vinnou pod bodem 1. a) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Promlčení trestního stíhání (resp. od 1. 1. 2010 trestní odpovědnosti) je sice důvodem nepřípustnosti trestního stíhání, avšak v posuzované věci k němu evidentně nedošlo.

Především považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že tato námitka, kterou obviněná v dovolání uplatnila, je obsahově shodná s námitkou, kterou již uplatnila v řízení před odvolacím soudem. Na případ, kdy v dovolání obviněný uplatňuje obsahově shodné námitky, však dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.

Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem je zřejmé, že se odvolací soud v průběhu řízení s touto námitkou náležitě vypořádal, a proto lze odkázat na závěry k ní uvedené na str. 15 odůvodnění jeho rozhodnutí. Nadto Nejvyšší soud jen ve stručnosti dodává, že přerušení promlčecí doby a s tím související běh celé nové promlčecí doby plyne přímo z relevantního ustanovení § 67 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. zákona. U obviněné tak námitka promlčení nemůže obstát, neboť ke spáchání prvního trestného činu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zákona /pod bodem 1. a) rozsudku/ sice došlo dne 9. 5. 2005, avšak dne 4. 5. 2006 se obviněná dopustila stejného trestného činu /pod bodem 1. b) rozsudku/ a ve smyslu výše uvedeného ustanovení došlo k přerušení promlčecí doby, a teprve dnem 5. 5. 2006 počala běžet podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zákona nová pětiletá promlčecí doba. K zahájení trestního stíhání došlo dne 14. 9. 2010, tj. před uplynutím zákonné promlčecí doby a k promlčení trestního stíhání za posuzovaný skutek tak nemohlo dojít. Předmětná námitka proto byla shledána zjevně neopodstatněnou.

Nejvyšší soud v souvislosti s tvrzením obviněných, že v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně připomíná, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba zdůraznit, že v rámci rozhodování o dovolání Nejvyšší soud vychází zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin nebo se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné nesprávné hmotněprávní posouzení než posouzení skutku, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. S poukazem na tento dovolací důvod však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost povedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. či namítat jiné porušení trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod., neboť v tomto směru se jedná o aplikaci procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Pro úplnost je třeba dodat, že ani v žádném z dalších dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění.

Nejvyšší soud dále připomíná, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí. Dovolání je určeno k nápravě procesních a hmotně právních vad taxativně vyjmenovaných v rámci dovolacích důvodů, uvedených v § 265b tr. ř., nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu, justičnímu zkoumání skutkového stavu, není tedy pověřen k opětovnému plnému přezkumu rozsudků soudů nižších stupňů. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Také Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§ 265a odst. 1 tr. ř.) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Vzhledem k tomu, že ve svých dovoláních použili všichni obvinění téměř stejnou argumentaci, zabýval se Nejvyšší soud jejich námitkami v kontextu společně užívané argumentace.

Námitky obviněných, které napadaly nedostatečné odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, nelze podřadit pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů. Nesměřují ani proti právnímu posouzení skutku, ani jinému hmotně právnímu posouzení, ani jimi není zpochybněna otázka přípustnosti trestního stíhání. Zaměřují-li obvinění své námitky proti závěrům odvolacího soudu uvedeným v odůvodnění jeho rozhodnutí, ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. výslovně stanoví, že není přípustné podat dovolání jen proti důvodům rozhodnutí. Důvody dovolání musí mít podklad ve výrokové části rozhodnutí, jehož přezkoumání se dovolatelé domáhají.

Všichni obvinění též shodně poukazují na porušení zásady totožnosti skutku a s poukazem na ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. zdůrazňují, že nebyli obžalováni z toho, že existenci golfového hřiště na plochách, na něž uplatnili dotace, neuvedli do evidence LPIS. Ačkoliv se nejedná o námitku relevantní z hlediska požadavků uplatněného dovolacího důvodu, jelikož nesměřuje proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení, nýbrž výhradně do oblasti procesní, považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že pokud soudy uvádějí ve svých rozhodnutích, že z hlediska trestní odpovědnosti obviněných je zásadní skutečností neuvedení golfového hřiště na předmětných pozemcích do evidence LPIS, tak se z jejich strany jedná o argumentaci, která dokládá samotné trestné jednání obviněných spočívající v zamlčení podstatných údajů v žádosti o dotaci, tj. neuvedení způsobu využití některých půdních bloků k provozování golfového hřiště. Soudy proto nepochybily, pokud k prokázání viny obviněných z jednání spočívajícího v zamlčení podstatných údajů v žádosti o dotaci, poukázaly také na skutečnost, že obvinění ani nezavedli do evidence LPIS, že některé pozemky, ke kterým dotace požadují, slouží jako golfové hřiště. Obviněná H. H. porušení zásady totožnosti skutku blíže nekonkretizuje a Nejvyššímu soudu není zřejmé, jaký rozpor mezi skutkem, pro který byla dovolatelka obžalována, a skutkem, jímž byla uznána vinnou, má uvedená námitka dokládat, když v podstatě pouze zpochybňuje závěry soudů ve vztahu ke skutkovým zjištěním. Z uvedeného lze bezesporu vyvodit, že uplatněná námitka porušení zásady totožnosti skutku je zcela lichá, když obvinění nebyli uznáni vinnými nějakým jiným skutkem, než pro který bylo vůči nim zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba.

Co se týče námitek, že nedošlo k naplnění zákonných znaků jim přisouzeného trestného činu, Nejvyšší soud má za to, že popis skutku tak, jak je uveden v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se plně ztotožnil i odvolací soud, vykazuje nezbytné zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 a odst. 3 tr. zákona. Z rozhodnutí soudů vyplývá, že obvinění za vymezená období podali žádosti o poskytnutí dotace, přičemž ve formuláři žádosti záměrně zamlčeli podstatné údaje, a to především skutečnost, že na části půdních ploch bylo golfové hřiště (a nejednalo se tak o zemědělsky využívanou půdu), na které dotace nemohou být poskytnuty, a takto způsobili neoprávněným vylákáním dotací škodu vyšší než 25.000 Kč ve smyslu zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zákona. Podstatný údaj, že se jedná o golfové hřiště dle zjištění soudů obvinění v žádostech „záměrně neuvedli“, a to za situace, kdy byli na podmínky pro uplatnění žádostí upozorněni a zároveň poučeni o důsledcích uvedení úmyslně nepravdivých údajů. Pokud dovolatelé byli upozorněni a poučeni stran rozhodných podmínek pro získání dotace a „záměrně neuvedli“ veškeré rozhodné údaje, jednoznačně to prokazuje jejich úmysl ve vztahu k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, a jejich námitce o nedostatku subjektivní stránky tak nelze přisvědčit.

Obvinění se v této souvislosti též ohrazují vůči závěru soudů, podle nichž je logické, že v žádosti o dotaci není výslovně žádná „kolonka“ pro uvedení golfového hřiště, jelikož s tímto využitím půdy nemohlo být počítáno, a považují tento závěr za logicky rozporný a zakládající extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a provedeným dokazováním, pokud v jiné části odůvodnění soud prvního stupně konstatoval, že z hlediska trestní odpovědnosti je zásadní neoznámení existence golfového hřiště na předmětných pozemcích do evidence LPIS. V takto učiněných závěrech Nejvyšší soud nespatřuje žádný, natož extrémní rozpor, jelikož soud prvního stupně správně podotkl, že obvinění po dobu několika let nezavedli do evidence LPIS skutečnost, že dotčené pozemky jsou využívány jako golfové hřiště. Tento závěr však právě naopak navazuje na zjištění, že obvinění neuvedli skutečné využití pozemků, na které požadovali dotaci, ani v žádosti o dotaci, čímž úmyslně zamlčeli podstatné údaje, jejichž uvedením by nedošlo k jejímu poskytnutí. Argumentace o chybějící „kolonce“, která by přímo nabízela možnost uvést, že se jedná o golfové hřiště, zcela postrádá smysl. Již v odůvodnění usnesení odvolacího soudu se objevuje v souvislosti s absencí „kolonky“ pro explicitní uvedení golfového hřiště ve formuláři žádosti, že v těchto žádostech nic takového ani být nemohlo, neboť s tím vůbec nemohlo být počítáno. Z rozhodnutí soudů se podává, že prokázání subjektivní stránky opíraly též o výpověď svědka J. N. , jednatele společnosti provozující golfové hřiště na dotčených pozemcích, který uvedl, že tyto pozemky udržovala právě společnost provozující golfové hřiště, a nikoliv společnost Kredit D. , a.s., která o dotaci na uvedené pozemky žádala. Z uvedeného pak jednoznačně vyplývá, že poskytnuté dotace byly použity k zcela jiným účelům a v rozporu se záměrem, pro který byly poskytnuty. Pokud tedy bylo zjištěno, že poskytnuté dotace nebyly použity v souladu s podmínkami jejich užití, není již podstatné zjišťovat, k jakému účelu byly skutečně použity, jelikož o způsobení škody a úmyslu obviněných svědčí právě to, že poskytnutou dotaci nepoužili k účelu, pro který bylo její poskytnutí sjednáno. Nejvyšší soud proto nemá žádné pochybnosti o existenci subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zákona, jelikož obvinění podali žádost o dotaci, aniž uvedli veškeré podstatné údaje, když zamlčeli, že na některých pozemcích, ke kterým je dotace požadována, provozuje jiná společnost golfové hřiště, ač si tohoto museli být bezpochyby vědomi, přičemž takto záměrné nekompletní žádosti potvrdili svými podpisy, a neoprávněným získáním dotace tak způsobili škodu nikoli malou. K tomuto lze taky odkázat na závěry nalézacího soudu, který adekvátně rozebral jak subjektivní, tak i objektivní stránku obviněným přisouzeného trestného činu, přičemž přiléhavě reagoval též na námitky obviněných (str. 15-17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Nemůže obstát námitka obviněné H. H. , že vůbec nevěděla, že v žádosti o dotaci nejsou uvedeny všechny podstatné údaje a že by svým podpisem a podáním žádosti mohla ohrozit nebo porušit zájem chráněný trestním zákonem, jelikož předmětnou žádost podepsala jenom na základě pokynu spoluobviněných. Především se jedná o námitku vymykající se požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněná nezpochybňuje, že by subjektivní stránka jí přisouzeného trestného činu nevyplývala ze skutkových zjištění, ke kterým dospěl nalézací soud, nýbrž brojí proti hodnocení důkazů, na jejichž základě byl dovozen její úmysl. Domáhá se tak vlastní verze skutkových zjištění založené na jejím hodnocení důkazní situace, přičemž teprve sekundárně, až na takto dosažené změně skutkových zjištění, by mělo také dojít k jiné právní kvalifikaci, a sice ke konstatování absence subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu.

Nelze přisvědčit námitce obviněných o nesprávném vyhodnocení závěrů vyplývajících z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 6 A 213/2010, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2013, č. j. 2 As 125/2012-77, a usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. III. US 318/14, pokud jsou vznášeny v rovině věcné souvislosti obsahu těchto rozhodnutí s trestní odpovědností obviněných. Obvinění nesouhlasí s interpretací obsahu zmiňovaných rozhodnutí a vytváří vlastní interpretační konstrukce, které by jim byly k prospěchu. Nutno konstatovat, že samotný nesouhlas obviněných s obsahem rozhodnutí správních soudů a Ústavního soudu nemůže zakládat jejich nesprávnost. Ve výše již uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu se k posuzované problematice přiléhavě uvádí následující: „Zdejší soud konstatuje, že z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že při posuzování otázky, zda golfové hřiště je zemědělsky obhospodařovanou (využívanou) plochou, vycházel městský soud z ustanovení § 3i písm. b) zákona o zemědělství definujícího travní porost. Dále z čl. 143b odst. 4, druhého pododstavce nařízení Rady (ES) č. 1782/2003, vyplývá, že využívanou zemědělskou plochou se rozumí celková plocha orné půdy, trvalých pastvin, trvalých kultur a zelinářských zahrad, jak je vymezuje Komise pro statistické účely. Pokud proto městský soud 2 As 125/2012 vycházel z toho, že samotné sekání trávy na předmětných pozemcích z nich nedělá půdu zemědělsky obhospodařovanou, argumentoval přiléhavě. Byť totiž, podle městského soudu v rozhodném období nebylo žádným předpisem stanoveno, že na golfové hřiště vzniklé na původním travním porostu nemůže být čerpána dotace určená pro půdu zemědělsky obhospodařovanou, byl závěr, že na tyto případy dotace poskytovat nelze, souladný s účelem poskytování těchto plateb. Účelem dotací je pomoc při činnosti zemědělského hospodářského charakteru. Využívání golfového hřiště mezi takové činnosti zařadit nelze, neboť sekání trávy nemá spojitost se zemědělskou činností, ale s provozem určitého zařízení sportovního a rekreačního charakteru.“.

Všichni obvinění v dovolacím řízení shodně uvedli námitku pominutí zásady subsidiarity trestní represe ze strany obou nižších soudů. V současné právní úpravě je tato zásada explicitně vyjádřená v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a předpokládá uplatnění prostředků trestního práva jen v případech společenské škodlivosti trestného činu, a to v situacích, kdy neposkytují ostatní právní prostředky dostatečnou míru efektivity uplatnění odpovědnosti za způsobené jednání. Trestní právo a trestněprávní kvalifikace konkrétního jednání jako trestného činu je třeba považovat za prostředek ultima ratio, tedy za prostředek, který by měl být použitý pouze v situaci, kdy selhávají ostatní způsoby uplatnění odpovědnosti.

Především je však nutno uvést, že o vině a trestu obviněných nebylo rozhodováno na podkladě zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (účinný od 1. 1. 2010), nýbrž s ohledem na aplikaci ustanovení o časové působnosti trestních zákonů (§ 2 a 3 tr. zákoníku, § 16 tr. zákona) na podkladě zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a proto jejich námitka ve vztahu k § 12 odst. 2 tr. zákoníku není zcela přiléhavá. Ovšem je třeba připomenout, že trestní zákon zakotvoval materiální korektiv, na základě kterého bylo možno eliminovat trestní postih jednání, které sice po formální stránce naplňovalo znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu, nevykazovalo však potřebný stupeň závažnosti, resp. společenské nebezpečnosti (§ 3 odst. 2, odst. 4 tr. zákona). Navíc i za doby účinnosti trestního zákona postupně pronikala do rozhodovací praxe soudů a ostatních orgánů činných v trestním řízení i dovolateli zdůrazňovaná zásada subsidiarity trestní represe. I když bylo jednání obviněných posuzováno podle trestního zákona, měl soud možnost hodnotit nejen formální znaky projednávaného trestného činu, ale i jeho materiální stránku, v terminologii trestního zákona, tedy jeho společenskou nebezpečnost, a v souvislosti s tím zhodnotit i to, zda s ohledem na konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti nepostačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Z ustanovení § 3 odst. 2 tr. zákona vyplývá, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Při úvahách o tom, zda obvinění naplnili materiální znak trestného činu, tedy zda v jejich případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Dle názoru Nejvyššího soudu z provedeného dokazování plyne, že společenská nebezpečnost činu obviněných je vyšší než nepatrná a jejich jednání nevykazuje žádná výrazná specifika, která by snižovala společenskou nebezpečnost jejich činu na nepatrnou. Proto nelze považovat trestní odpovědnost obviněných za vyloučenou s odkazem na § 3 odst. 2 tr. zákona.

Zásada subsidiarity trestní represe, vtělená explicitně do ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník), jíž se obvinění dovolávají, je jednou ze základních zásad trestního práva, jež se promítala v aplikační činnosti soudů, jak bylo výše již uvedeno, v podstatě i před účinností trestního zákoníku, a byla nezbytnou součástí úvah soudu o naplnění zákonných znaků trestného činu a potřeby použít prostředků trestního práva.

Zásada subsidiarity trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny. Je jedním z principů, jímž se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Výrazem toho je pojetí, podle kterého je trestní represe krajním prostředkem ochrany zájmů, které jsou činem dotčeny. Z již zmíněného ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku vyplývá princip ultima ratio, když váže zjištění potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin na závěr, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost se vztahuje ke spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákoníkem a v tomto smyslu je poškodil. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2011, seš. 75, pod č. T 1378).

K zásadě subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) již konstatoval: „zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“.

Zásadu subsidiarity trestní represe nelze jako jednu ze základních zásad trestního práva zpochybnit. To však neznamená vyloučení vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Samotná existence jiné právní normy, která umožňuje nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu pouze podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe. V duchu zásady nullum crimen sine lege lze postihovat pouze činy, které zákon označuje jako trestný čin a které naplňují všechny znaky takového protiprávního činu. Trestní odpovědnost lze vyloučit jen v situaci, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti byly naplněny veškeré funkce vyvození odpovědnosti, a v konkrétním případě není již samotná represivní funkce trestního práva nezbytná.

V projednávané věci však tento závěr nelze učinit. Na základě provedeného dokazování soudy shledaly, že obvinění svým jednáním naplnili všechny znaky skutkové podstaty úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 a odst. 3 tr. zákoníku, když jako členové představenstva, tedy statutární zástupci samostatně vystupující za společnost Kredit D. , a. s., IČ 25014838, se sídlem M. nám. , D. , podali obviněná H. K. dne 9. 5. 2005 a dne 4. 5. 2006, obviněná H. H. dne 24. 4. 2007 a obviněný Ing. J. W. dne 29. 4. 2008 žádosti za účelem získaní zemědělských dotací na jednotnou platbu plochy (SAPS) za příslušné roky, když v těchto žádostech záměrně neuvedli skutečnosti ohledně způsobu zemědělského využití půdních bloků, ač byli na podmínky uplatnění žádosti a na důsledky úmyslného uvedení nepravdivých údajů řádně poučeni pod příslušnými body uvedené žádosti. Obvinění neuvedli zejména tu skutečnost, že na jednotlivých částech půdních bloků nacházejících se v k. ú. J. , provozuje nejméně od r. 2004 společnost Nord Bohemia Golf, s.r.o., golfové hřiště, přičemž golfové hřiště se nezahrnuje do zemědělsky využité půdy a na tyto plochy se nevztahují dotace vyplněné formou SAPS, a tímto jednáním tak způsobili Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu Praha škodu. Za této situace nebylo možno podle soudů učinit závěr, že by jednání obviněných nebylo z hlediska trestního zákona společensky nebezpečné. Ze skutkových zjištění soudů pak ani nelze dovodit, že v posuzované věci se jedná o výjimečné okolnosti neodpovídající ani běžně se vyskytujícím případům trestných činů dané skutkové podstaty vyžadující aplikaci subsidiarity trestní represe.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., uplatněný obviněnými Ing. J. W. a H. K. , pak lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách.

Oba obvinění se podle textu opravného prostředku dovolávají existence tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě, tj. že nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí jejich odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. První alternativa, která spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, přitom nepřicházela vůbec v úvahu. Přezkoumával-li soud druhého stupně napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej podle § 256 tr. ř., je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě (srov. NS 18/2002- T 423). Pokud tedy v posuzovaném případě odvolací soud věcně přezkoumal odvolání obviněných a následně ho podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné, nebylo možné uplatnit tento dovolací důvod v jeho první alternativě.

Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání všech tří obviněných odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněnými, přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 18. února 2016


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu










Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1348/2015, ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1348.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies