30 Cdo 3762/2015

17. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • OSŘ - § 241 odst. 1
  • OSŘ - § 243c odst. 1
  • OSŘ - § 241a
  • OdpŠk - § 31a

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Z. H., zastoupeného Mgr. Blankou Všetičkovou, advokátkou se sídlem v Žamberku, 28. října 640, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 900 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 31/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2015, č. j. 29 Co 333/2014-199, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 3. 2014, č. j. 12 C 31/2008-167, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 72 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 828 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

K podanému odvolání Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (ad II) změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 40 000 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil. Výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení o návrhu žalobce na úpravu styku s jeho nezletilými dětmi, jež nemá ve své výchově, vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 13 P 84/2002, čímž bylo zasaženo i do jeho práva na rodinný život.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I (dle obsahu dovolání v rozsahu potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně) včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). S ohledem na výše uvedené přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani nesouhlas žalobce s výpočtem (s výší) přiměřeného zadostiučinění.

Dovolací námitka, že soudy nesprávně posoudily význam předmětu řízení pro žalobce ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že došlo k porušení základního práva žalobce, a to nejen práva na přiměřenou délku řízení, ale i práva na rodinný život, přičemž s ohledem na to odvolací soud částku odškodnění zvýšil (srov. část IV. písm. d) stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4091/2011, uveřejněný pod číslem 49/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Námitka žalobce, že je nutné posoudit ocenění ztráty dítěte v důsledku několik let neupraveného styku otce s dětmi, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4091/2011, uveřejněný pod číslem 49/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedené judikatury totiž vyplývá, že orgány státu v případě realizace práva rodiče a dítěte na rodinný život nedopovídají za výsledek řízení (zda skutečně došlo k realizaci tohoto práva), ale pouze za to, zda stát dostál svému závazku náležité péče, tj. zda státní orgány přijaly za účelem usnadnění styku veškerá opatření, která od nich bylo možné rozumně očekávat.

Ani při řešení námitky žalobce, že soudy nesprávně posoudily složitost tohoto případu (řízení) ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že základní částku odškodnění je třeba snížit vzhledem k procesní a skutkové složitosti věci, která byla řešena na dvou stupních soudní soustavy, provázel ji značný rozsah tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování, zejména v rámci znaleckého zkoumání (srov. část IV. písm. a) Stanoviska).

Otázka, jaká je přiměřená délka soudního řízení ohledně úpravy styku otce s jeho nezletilými dětmi, aby nedošlo k přetrhání jejich vztahů (syndromu zavrženého rodiče), nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, když nevycházel z abstraktní, předem dané doby trvání řízení, která by mohla být z pohledu § 31a OdpŠk nebo čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) pokládána za přiměřenou, ale přihlížel ke konkrétním okolnostem případu a hodnotil, zda je délka řízení vzhledem k nim přiměřená (srov. část IV. Stanoviska).

Námitka žalobce, že soud při projednávání opatrovnické věci porušil jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“), že postupem soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces (hlava pátá Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), že žalobce měl v řízení před obecným soudem právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem (§ 6 o. s. ř.), nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že v řízení o úpravě styku došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a poskytl žalobci zadostiučinění v penězích. Porušení těchto základních práv odvolací soud shledal a zohlednil.

Námitkou žalobce ohledně nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení se Nejvyšší soud nezabýval, neboť podle § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4398/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3235/14).

K doplnění dovolání ze dne 9. 6. 2015 podepsanému pouze žalobcem Nejvyšší soud nepřihlíží, neboť při jeho podání nebyla splněna podmínka povinného zastoupení stanovená v § 241 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. § 241a odst. 5 o. s. ř.).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.




V Brně dne 17. února 2016



JUDr. Pavel Simon
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3762/2015, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3762.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies