26 Cdo 1457/2015

23. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObchZ - § 266 odst. 4
  • ObčZ 1964 - § 35 odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně FK OIL spol. s r.o., se sídlem Holešov, Dobrotice 119, IČO: 60719788, zastoupené JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem se sídlem Přerov I – Město, Dr. Skaláka 1447/10, proti žalovanému M. B., místem podnikání Skuteč, Palackého náměstí 144, IČO: 10477012, zastoupenému JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Praha 8 – Karlín, Sokolovská 49/5, o zaplacení částky 204.582,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 108 C 16/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. března 2014, č. j. 18 Co 325/2013, 18 Co 326/2013-338, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se změněnou (resp. postupně rozšiřovanou) žalobou domáhala, aby jí žalovaný zaplatil především částku 204.582,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu dlužného nájemného za měsíce červenec až prosinec 2009 (nárok na zaplacení dlužného nájemného do června 2009 uplatnila v jiných řízeních) z tam specifikovaných pozemků (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“), které si od ní žalovaný pronajal na dobu určitou v trvání deseti let nájemní smlouvou ze dne 25. února 2003 (dále jen „nájemní smlouva“). Dále požadovala, aby jí zaplatil částku 2.053.977,56 Kč z titulu smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení s placením nájemného v období od 16. listopadu 2006 do 12. listopadu 2012.Okresní soud v Chrudimi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. února 2011, č. j. 108 C 16/2010-126, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) z titulu dlužného nájemného částku 204.582,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně zbývajících úroků z prodlení (výrok II.) a také ohledně tehdy požadované smluvní pokuty (výrok III.), rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit tam stanovený soudní poplatek (výrok V.).

K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. června 2011, č. j. 18 Co 248/2011-150, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I., zrušil ve výrocích III. a IV. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. ledna 2013, č. j. 108 C 16/2010-242, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 24. ledna 2013, č. j. 108 C 16/2010
-248, a s usnesením ze dne 7. dubna 2014, č. j. 108 C 16/2010-357, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) z titulu smluvní pokuty částky 1.997.213,16 Kč a 51.961,26 Kč (dále jen „vyhovující výrok“) a zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 4.803,14 Kč (představující zbylou část požadované smluvní pokuty). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a uložil žalobkyni povinnost zaplatit tam stanovený doplatek soudního poplatku.

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 5. března 2014, č. j. 18 Co 325/2013, 18 Co 326/2013-338, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s doplňujícím rozsudkem) potvrdil ve vyhovujícím výroku (dále jen „potvrzující výrok“) a změnil ho v nákladovém výroku. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného opatrovníka žalovaného.

Dovolání žalovaného (dovolatele) proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“).

Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám nelze především ztratit ze zřetele, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. však dovolatel právě takové (nezpůsobilé) důvody rovněž uplatnil (viz bod VIII. jeho dovolání) a jejich prostřednictvím namítl tzv. zmatečnostní vadu podřaditelnou pod ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. a snad i tzv. jinou vadu řízení. K tomu lze jen dodat, že k zmatečnostním vadám lze přihlédnout, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); samy o sobě však přípustnost dovolání založit nemohou a jsou řešitelné pouze cestou žaloby pro zmatečnost.

Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3073 věta první a § 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

K dovolatelově výtce, že „odvolací soud byl povinen zabývat se v odvolacím řízení (jeho) námitkou…, že nájemní smlouva je neplatná z důvodu počáteční nemožnosti plnění a s touto námitkou se meritorně vypořádat“, lze uvést následující. S dovolatelem lze souhlasit v tom, že odvolací soud se s uvedenou námitkou nevypořádal „plnohodnotně“, ale zabýval se jí jen „na okraj“, takže názory, které ve vztahu k ní zaujal, lze chápat pouze jako argumenty podpůrné (argumenty „navíc“), na nichž napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (nezávisí). V tomto ohledu totiž primárně uzavřel, že zmíněná námitka byla spojena s uplatňováním nových skutečností v odvolacím řízení, aniž by byla splněna některá z výjimek ze zásady neúplné apelace stanovených v § 205a odst. 1 o. s. ř. Uvedený právní závěr přitom dovolatel nijak nezpochybnil. Zastává však názor, že na případy absolutní neplatnosti právního úkonu jej nelze vztáhnout, neboť v těchto případech musí zásada neúplné apelace ustoupit kolidujícímu principu právní jistoty. Tomuto názoru nelze přisvědčit. Dovolací soud totiž ustáleně judikoval (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněného pod č. 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že soud sice k absolutní neplatnosti právního úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Již v rozsudku z 2. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, uveřejněném pod č. 18/2005 časopisu Soudní judikatura, přitom Nejvyšší soud dovodil, že ve věcech, v nichž je odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné apelace, platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v případech uvedených v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř., že jiní účastníci než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř. nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. (§ 211a o. s. ř.), že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s ustanoveními § 205a nebo § 211a o. s. ř. (§ 213 odst. 5 o. s. ř.), a že k přípustným novým skutečnostem a důkazům smí odvolací soud přihlédnout, jen když byly uplatněny (§ 212a odst. 3 o. s. ř.). Uvedené právní názory dovolací soud sdílí – i přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – též v poměrech souzené věci.

V posuzovaném případě, kdy je odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné apelace (§ 205a odst. 1 o. s. ř.), se odvolací soud od citované judikatury neodchýlil (jeho rozhodnutí je v tomto směru naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže dovodil, že nelze přihlížet k dovolatelovu tvrzení, uplatněnému až v odvolacím řízení v rozporu s uvedenou zásadou, že v době uzavření nájemní smlouvy měla předmětné pozemky v nájmu třetí osoba (společnost TONAMO a.s.). V této souvislosti je pak nerozhodné, zda z tohoto tvrzení případně mohla absolutní neplatnost nájemní smlouvy pro počáteční nemožnost plnění (§ 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“) vyplynout. Za tohoto stavu nebyl tedy odvolací soud povinen „meritorně“ posoudit platnost nájemní smlouvy též z hlediska uvedeného tvrzení, jak se dovolatel mylně domníval a jak z této perspektivy návazně zpochybňoval správnost jeho právního závěru, že nájemní smlouva je platným právním úkonem.

Již v rozsudku z 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném na str. 386 v sešitě č. 7/1999 časopisu Právní rozhledy, Nejvyšší soud vyložil, že ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., které ukládalo soudu, aby za použití zákonných výkladových pravidel interpretoval právní úkon, dopadá i na situaci, kdy je – jako v daném případě – výklad tohoto právního úkonu účastníky v průběhu řízení vzájemně odlišný.

Při posouzení opodstatněnosti žalobního požadavku na zaplacení smluvní pokuty se odvolací soud zabýval mimo jiné rovněž výkladem ujednání obsaženého v čl. VI. nájemní smlouvy, podle něhož „v případě, že nájemce bude v prodlení s úhradou nájemného a el. energie, je pronajímatel oprávněn účtovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení“ (dále též jen „ujednání o smluvní pokutě“). Přitom vzal za zjištěno, že vůle smluvních stran obsažená v citovaném ujednání směřovala k tomu, aby tam stanovené sankci (smluvní pokutě) podléhalo prodlení s plněním byť jen jedné z obou předepsaných úhrad, a dovodil, že takto vyložená vůle není v rozporu s jazykovým projevem zaznamenaným v (písemné) nájemní smlouvě. V tomto směru vycházel z výkladových pravidel obsažených v § 35 odst. 2 obč. zák. a nelze se ztotožnit s výtkou, že pro jejich aplikaci neměl vytvořen adekvátní prostor. Odvolací soud zde beze zbytku dostál také výkladovému pravidlu, podle kterého lze obsah právního úkonu vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem, učiněným v písemné formě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod C 1627 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Při úvaze o souladu skutečné vůle smluvních stran s jejím jazykovým vyjádřením v nájemní smlouvě totiž nijak nevybočil z běžných zvyklostí používání obecného jazyka (k tomu se na vysvětlenou sluší poznamenat, že spojka „a“ slučuje dva větné členy stejné platnosti volněji než např. spojka „i“, takže její použití v ujednání o smluvní pokutě nutně neznamená, že nastoupení tam stanovené sankce předpokládalo prodlení nájemce s placením nájemného „a současně“ úhrady za elektrickou energii). Konečně odvolací soud nepochybil ani v tom, že při interpretaci ujednání o smluvní pokutě nepostupoval podle ustanovení § 266 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obch. zák.“). Je tomu tak proto, že k užití citovaného ustanovení, jež pojednávalo o výkladu právního úkonu, který obsahuje výraz připouštějící různou interpretaci, nebyly splněny zákonné předpoklady. Výklad nejednoznačného pojmu obsaženého ve smluvním ujednání k tíži subjektu, který jej použil, je totiž podmíněn objektivní nejednoznačností použitého pojmu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 1770/2007, uveřejněné pod C 5306 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Spojka „a“, jíž v této souvislosti zmiňuje dovolatel, však sama o sobě – objektivně vzato – nepřipouští různou interpretaci, přičemž uvedené v plném rozsahu platí též pro ostatní výrazy použité v ujednání o smluvní pokutě. Při výkladu tohoto ujednání proto nemohlo pravidlo normované ustanovením § 266 odst. 4 obch. zák. nalézt uplatnění.

K dovolacím námitkám vztahujícím se k posouzení přiměřenosti smluvní pokuty zbývá dodat následující.

Na rozdíl od úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích zakotvoval obchodní zákoník v ustanovení § 301 moderační oprávnění soudu. Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. listopadu 2008, sp. zn. 32 Cdo 3171/2008) přitom dovodila, že vyplývalo-li ze skutkových zjištění, že jsou zde okolnosti, které zakládají moderační oprávnění soudu podle citovaného ustanovení (tj. že výše smluvní pokuty byla nepřiměřeně vysoká), nebylo již věcí úvahy soudu, zda toto moderační právo využije, a soud byl povinen tohoto oprávnění využít. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty záviselo na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely. Nebylo ani vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládal (k tomu viz např. odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněného pod č. 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na nepřiměřenost smluvní pokuty nebylo možno usuzovat z její celkové výše, byla-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s ním spojeného navyšování smluvní pokuty o jinak přiměřenou „denní sazbu“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, uveřejněný pod C 2801 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 24. července 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006, tj. rozhodnutí, na které odkázal odvolací soud).

V posuzované věci se odvolací soud vypořádal s otázkou přiměřenosti smluvní pokuty v intencích shora uvedených judikatorních závěrů a jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená. V této souvislosti zejména nelze přehlédnout, že smluvní pokutou zajišťovaná povinnost, tj. v tomto případě především placení nájemného, patří mezi základní povinnosti nájemce (srov. § 671 a násl. obč. zák.). Plnění této povinnosti přitom dovolatel (nájemce) nemohl žalobkyni (pronajímatelce) po právu odepřít s odůvodněním, že nedostála tvrzenému „příslibu“ převést na něj vlastnické právo k předmětným pozemkům. Právě v důsledku nepřevedení vlastnického práva k pozemkům totiž nepřestal být jejich nájemcem a byl proto povinen platit z nich nájemné. Okolnost, že „nezaplatil hned první nájem“, nelze v tomto kontextu vykreslovat tak, že jeho „povinnost… hradit nájemné byla od samého počátku sporná“, neboť tato povinnost pro něj jednoznačně vyplývala z obsahu nájemní smlouvy. Okolnosti projednávané věci tak svědčí spíše o tom, že dovolatel neprojevil dostatečnou obezřetnost, jestliže – spoléhaje na pouhý „příslib“ brzkého odprodeje pozemků – uzavřel nájemní smlouvu na dobu deseti let prakticky bez možnosti nájemní poměr předčasně ukončit, a poté od počátku nájmu přistupoval lehkovážně k plnění svých povinností zajištěných smluvní pokutou. Celkovou výši smluvní pokuty pak ovšem nelze chápat jako výsledek snahy žalobkyně maximalizovat svůj finanční profit skrze dotčený zajišťovací institut, nýbrž právě jako důsledek popsaného (poněkud neprozíravého) postupu dovolatele, tj. dlouhodobého prodlení s placením nájemného a s ním spojeného navyšování smluvní pokuty o jinak přiměřenou „denní sazbu“ (0,1 % dlužné částky denně).

Dovolací soud nepřehlédl dovolatelovo sdělení, že dovoláním napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tj. jakoby i výroky o nákladech řízení a odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného opatrovníka. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že ve vztahu k citovaným výrokům schází v dovolání vymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), jakož i vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž o tyto náležitosti nebylo v této části doplněno ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o. s. ř. Podle názoru dovolacího soudu tak dovolání proti uvedeným výrokům ve skutečnosti nesměřuje a dovolatel pouze formálně ohlásil, že dovolání i proti těmto výrokům podává.

Z řečeného vyplývá, že dovolání proti účinně napadenému potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 23. března 2016


JUDr. Miroslav Ferák
















předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1457/2015, ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.1457.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies