28 Cdo 4560/2014

16. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • 87/1991 Sb. - § 1 odst. 1
  • 87/1991 Sb. - § 8 odst. 3
  • 87/1991 Sb. - § 7 odst. 1
  • 87/1991 Sb. - § 9 odst. 1
  • ObčZ 1964 - § 3 odst. 1
  • OSŘ - § 243c odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně: MUDr. L. P., zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, zastoupenému Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 121/39, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného TOS Olomouc, s. r. o., se sídlem v Olomouci-Hodolanech, Tovární 1180/30, IČ 439 65 156, zastoupeného JUDr. Karlem Vítkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Dobrovského 25, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 76/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. dubna 2014, č. j. 69 Co 77/2014-1008, takto:

I. Dovolání se odmítá. />II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Olomouci [poté, co usneseními ze dne 17. 5. 1993, č. j. 11 C 76/92-49, a ze dne 12. 6. 2012, č. j. 11 C 76/92-294, připustil, aby do řízení na straně žalovaného přistoupil vedlejší účastník Obráběcí stroje Olomouc, společnost s ručením omezeným (nyní TOS Olomouc, s. r. o.), a rozhodl, že v řízení bude dále pokračováno na straně žalobce Ing. O. K., CSc., zemřelého dne 25. 3. 1995, s MUDr. L. P. a na straně žalovaného Silničního investorského útvaru s Ředitelstvím silnic a dálnic ČR, a poté, co usneseními ze dne 11. 10. 2013, č. j. 11 C 76/92-468, a ze dne 18. 11. 2013, č. j. 11 C 76/92-778, připustil změnu žaloby] rozsudkem ze dne 24. 1. 2014, č. j. 11 C 76/92-973, žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání specifikovaných pozemků, zamítl; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dovodil, že žalobkyně, jakožto dcera původního žalobce Ing. O. K., CSc., je ve vztahu k jedné ideální polovině pozemků oprávněnou osobou [§ 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „restituční zákon“)], že žalovaný je jako právní nástupce původního žalovaného Silničního investorského útvaru hospodařícího s majetkem státu osobou povinnou a že nemovitosti přešly v rozhodném období na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) restitučního zákona, tj. znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Uzavřel, že pozemky (později přečíslované) nelze podle ustanovení § 8 odst. 3 restitučního zákona vydat, neboť se na nich nacházejí stavby, které byly vybudovány až po převzetí pozemků státem; konkrétně se na nich nacházejí výrobní haly vedlejšího účastníka a vybudované účelové komunikace a dále komunikace - ulice Tovární v Olomouci, a že na restituční nárok žalobkyně nepřirostl podíl v rozsahu druhé ideální poloviny původní druhé oprávněné osoby Z. B., která podala výzvu k vydání pozemků podle ustanovení 5 odst. 2 restitučního zákona a jejíž žaloba byla pravomocným usnesením tohoto soudu ze dne 14. 8. 2012, č. j. 11 C 76/92-370, odmítnuta „pro neprojednatelnost“.

K odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 4. 2014, č. j. 69 Co 77/2014-1008, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky potvrdil, ve výrocích o nákladech státu jej změnil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že předmětné pozemky nelze ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. vydat, neboť se na nich nacházejí stavby, které byly vybudovány po převzetí pozemků státem. Část pozemků je zastavěna stavbami vedlejšího účastníka a účelovou komunikací, jež tvoří areál a které byly vybudovány před doručením výzvy povinné osobě (jedná se o pozemky st. p. č. 320/1, st. p. č. 320/3, st. p. č. 320/4, st. p. č. 320/5 v kat. území H.). Zbývající část pozemků (díl „c l“ z původního pozemku st. p. č. 320 dle geometrického plánu ze dne 12. 4. 1991 a původní pozemky st. p. č. 519 a st. p. č. 301) je zastavěna stavbou estakády silnice I/35 a souvisejícími přilehlými komunikacemi včetně zpevněných ploch; ani tyto pozemky však vydat nelze, a to i přes to, že estakáda nebyla zcela postavena (byla ve fázi příprav před vydáním stavebního povolení) před doručením výzvy k vydání nemovitostí (30. 9. 1991), když stavební povolení na její výstavbu bylo vydáno až rozhodnutím Úřadu města Olomouc ze dne 28. 8. 1992 a kolaudována byla po tomto datu. V tomto ohledu poukázal odvolací soud na to, že v ustanovení § 8 odst. 3 restitučního zákona není blíže určen časový úsek umístění či zřízení stavby a že ustanovení § 9 odst. 1 restitučního zákona obsahuje toliko jednoznačný zákaz zcizování věcí, jež mají být vydány. Z toho dovodil, že i v případě, kdy oprávněná osoba řádně a včas vyzve povinnou osobu k vydání pozemku, není v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 restitučního zákona, když poté povinná osoba na pozemku zřídila stavbu, neboť z hlediska tohoto ustanovení stavebník nepostupoval protiprávně, a že výkon takového práva by mohl být toliko v rozporu s dobrými mravy (viz závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 263/2001, které je možno přiměřeně aplikovat). Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není, neboť stavba estakády byla výsledkem dlouhodobé přípravy, která nezačíná až stavebním povolením. Jednalo se totiž o úsek stavby, bez něhož by její zbývající části postrádaly smysl (stavba estakády navazovala z obou stran na dva již dokončené úseky silnice I/35, jak to vyplývá ze stavebního povolení, přičemž i demolice byly prováděny dlouho před doručením výzvy). Žalovaný se tedy nechoval způsobem, který by zakládal rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud rovněž přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že je-li pozemek zastavěn „komunikací, lze pokládat i komunikaci za stavbu a samostatnou věc v právním slova smyslu“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2600/2012). Současně uzavřel, že s ohledem na míru zastavěnosti pozemků, jejich uspořádání a velikost není možné oddělení částí zastavěných pozemků a že žalobě nelze ve vztahu k jedné ideální polovině pozemků vyhovět z důvodu zastavěnosti pozemků podle ustanovení § 8 odst. 3 restitučního zákona (ve vztahu k druhé ideální polovině předmětu řízení žalobkyně „nenabyla právo na vydání pozemků, jelikož toto právo náleželo další oprávněné osobě Z. B.“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Uvedla, že je srozuměna se závěrem odvolacího soudu, že nelze vydat část pozemků zastavěných stavbami vedlejšího účastníka a účelovou komunikací, které tvoří areál, za nesprávný však považuje jeho závěr, že nelze z důvodu zastavěnosti vydat díl „c l“ vyčleněný z původního pozemku st. p. č. 320 geometrickým plánem ze dne 12. 4. 1991 a původní pozemky st. p. č. 519 a st. p. č. 301. Dovolatelka poukazuje na to, že výzva k vydání pozemků byla uplatněna řádně a včas, že pozemky nebyly ke dni podání výzvy zastavěny, že po demolici domů byly „holé“ a že estakáda jako část silnice I/35 byla na pozemcích vybudována až po uplatnění restitučního nároku a po podání žaloby (dne 30. 3. 1992) na základě stavebního povolení ze dne 28. 8. 1992, přičemž kolaudována byla až dne 19. 10. 1993. Namítá, že povinná osoba si počínala v rozporu s ustanovením § 7 odst. 1 restitučního zákona, které stanoví, že věc se oprávněné osobě vydá ve stavu, v němž se nacházela ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě. Nepovažuje proto za správný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozsudku sp. zn. 20 Cdo 263/2001, z něhož odvolací soud v dané věci při právním posouzení vycházel. Naopak má za to, že restituční zákon zakládá povinnost povinné osobě po uplatnění restitučního nároku na nezastavěném pozemku nestavět a nemařit tak vydání věci, a že tedy nemá právo zahájit na pozemku stavbu pouze s rizikem, že by toto jeho jednání nemuselo být v souladu s dobrými mravy. I pokud by byl právní názor uvedený v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu správný, aplikoval odvolací soud závěry v něm uvedené nesprávně, když uzavřel, že jednání povinné osoby neodporuje dobrým mravům. Podle názoru dovolatelky však dobrým mravům odporuje, pokud povinná osoba ignoruje uplatněný restituční nárok a na dotčených pozemcích zahájí výstavbu, a svým jednáním tak chce zmařit vydání pozemku a omezit tak oprávněnou osobu pouze na finanční náhradu, ač primární je restituce naturální. Na tom nemůže nic změnit ani to, že v daném případě šlo o výstavbu estakády a že vybudovaný úsek silnice navazoval na další úseky. Pozemky měly být navráceny oprávněným osobám a pro výstavbu estakády měla povinná osoba jednat s novými vlastníky pozemků o jejich zajištění pro výstavbu stejně, jako to dělala a dělá při přípravě výstavby jakékoliv silnice, kdy jedná s vlastníky pozemků o jejich výkupu. Jestliže žalovaný zákon ani dobré mravy nerespektoval, pak pro účely daného řízení se ke stavbě komunikace přihlížet nedá, a pozemky mají být vydány bez dalšího. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť bez „vypracování znaleckého posudku z oboru geodézie za účelem vyměření původních pozemků dle současného stavu katastru nemovitostí nemůže být ve věci rozhodnuto“.

Vedlejší účastník řízení navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, ani nemá být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé je v dovoláním dotčené části, tj. ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na uzavření dohody o vydání pozemků, a to dílu „c 1“ vytvořeného z původního pozemku st. p. č. 320 geometrickým plánem ze dne 12. 4. 1991 a dále původních pozemků st. p. č. 519 a st. p. č. 301, založeno na závěru, že tyto pozemky nelze ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 restitučního zákona vydat, neboť jsou zastavěny stavbou estakády silnice I/35 a souvisejícími přilehlými komunikacemi včetně zpevněných ploch, které byly zřízeny až po jejich převzetí státem, byť estakáda nebyla zcela postavena před doručením výzvy k vydání nemovitostí dne 30. 9. 1991 (v té době byla ve fázi příprav před vydáním stavebního povolení), přičemž stavební povolení na její výstavbu bylo vydáno až rozhodnutím Úřadu města Olomouc ze dne 28. 8. 1992 a stavba byla kolaudována po tomto datu. S odkazem na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 263/2001 dále odvolací soud dovodil, že povinná osoba při výstavbě estakády nejednala v rozporu s dobrými mravy, jelikož stavba estakády byla výsledkem dlouhodobé přípravy, která nezačíná až stavebním povolením, přičemž se jednalo o úsek stavby, bez něhož by její zbývající části postrádaly smysl (stavba estakády navazovala z obou stran na dva již dokončené úseky silnice I/35, jak to vyplývá ze stavebního povolení, přičemž i demolice byly prováděny dlouho před doručením výzvy).

Podle ustanovení § 1 odst. 1 restitučního zákona zákon se vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Zmírnění následků majetkových a jiných křivd způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období, spočívá ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady nebo ve zrušení některých správních aktů, popřípadě v úpravách v oblasti sociálního zabezpečení, a) je-li to v zákoně výslovně stanoveno, b) došlo-li k nim na základě ustanovení právních předpisů, které tento zákon zrušuje, nebo c) byl-li důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (§ 2 odst. 1 restitučního zákona).

Podle ustanovení § 8 odst. 3 restitučního zákona pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává. V případech uvedených v odstavcích 1 až 4 náleží oprávněné osobě finanční náhrada podle § 13 zákona, pokud jí nebyla věc vydána (odst. 5 tohoto ustanovení).

Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky ze dne 27. září 1999, sp. zn 2 Cdon 453/97, ze dne 27. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 267/96, uveřejněný pod č. 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 23 Cdo 2049/98) dovodila, že v rámci zásady, podle níž stavba není součástí pozemku (§ 119 odst. 2, § 120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn a doplňků), je účelem ustanovení § 8 odst. 3 restitučního zákona zabránit oddělenému vlastnictví pozemků a staveb na nich zřízených. Za stavbu ve smyslu § 8 odst. 3 restitučního zákona je třeba považovat takovou stavbu, kterou nelze bez nežádoucích obtíží, spočívajících zejména v neúměrných nákladech, v technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení, přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo, tedy stavbu relativně trvalého charakteru. Stavbou uvažovanou z hlediska citovaného ustanovení je především nemovitost, tj. stavba spojená se zemí pevným základem, neboť právě u takové stavby lze - až na výjimky
- předpokládat její trvalý charakter (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 267/96, uveřejněný pod č. 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který pojem stavby vysvětluje pro účely ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 403/1990 Sb.“), jehož první věta je však identická se zněním ustanovení § 8 odst. 3 restitučního zákona). Ustanovení § 8 odst. 3 restitučního zákona dopadá na případy, kdy na pozemku byla po jeho převzetí státem vybudována stavba splňující shora uvedená kritéria, která jako samostatná věc je způsobilá být předmětem právních vztahů (není součástí věci ve smyslu § 120 odst. 1 občanského zákoníku).

V posuzované věci není pochyb o tom, že stavba estakády silnice R I/35 (od 1. 1. 2016 dálnice) je samostatnou věcí a že je způsobilá být předmětem právních vztahů (k tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněný pod č. 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž vyslovil právní názor, podle kterého „místní komunikace může být stavbou, a tedy samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním, a že právní vztahy k ní nemusí být totožné se vztahy k pozemku, na němž byla zřízena. Této možnosti nasvědčuje i § 17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, dle nějž, jestliže byla zřízena stavba dálnice, silnice nebo místní komunikace na cizím pozemku a vlastníku této stavby se prokazatelně nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vypořádání s vlastníkem pozemku, je příslušný speciální stavební úřad oprávněn na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno, které je nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě, a to za jednorázovou náhradu ve výši, která podle zvláštního předpisu náleží za vyvlastnění. Z tohoto ustanovení vyplývá, že zákon rozlišuje vlastnictví pozemků pod komunikacemi (s výjimkou komunikace účelové) od vlastnictví samotné komunikace, a tudíž je na tyto pozemní komunikace, tj. dálnice, silnice a místní komunikace, třeba v zásadě pohlížet jako na samostatné předměty právních vztahů“.

Ustanovení § 7 odst. 1 restitučního zákona stanoví, že věc se oprávněné osobě vydá ve stavu, v němž se nacházela ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě.

Namítá-li dovolatelka, že povinná osoba si počínala v rozporu s ustanovením § 7 odst. 1 restitučního zákona, které jí „zakládá povinnost po uplatnění restitučního nároku na nezastavěném pozemku nestavět a nemařit tak vydání věci“, je k tomu třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je tímto ustanovením deklarována důležitost dne, kdy byla povinné osobě doručena výzva podle § 5 odst. 2 restitučního zákona. Systematickým a logickým výkladem lze dovodit, že smyslem tohoto ustanovení je zajištění určité stability stavu věci, jejíž vydání je požadováno, a zamezení účelovým změnám tohoto stavu. Stav věci je totiž významný zejména u nemovitých věcí, kde vydání brání důvody uvedené v ustanovení § 8 restitučního zákona, týkající se právě stavu věci - ať již jde o stav materiální či právní (vydání stavby brání změna stavebně technického charakteru stavby, která je důsledkem její zásadní přestavby, vydání pozemku brání jeho zastavěnost po převzetí státem či zřízení práva osobního užívání). Stav vydávané nemovitosti spoluvytváří rovněž existence věcných břemen, majících reálnou povahu; přecházejí totiž na oprávněného spolu s vydáním věci. Skutečnost, že ustanovením § 7 odst. 1 restitučního zákona bylo najisto postaveno, že významný z hlediska posouzení nároku na vydání je (mimo jiné) právě stav věci v době doručení písemné výzvy k jejímu vydání povinné osobě, má přispět k právní jistotě jak oprávněných, tak povinných osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 23 Cdo 1677/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2000, pod číslem 134).

Současně je ovšem třeba vycházet z ustanovení § 9 odst. 1 restitučního zákona, podle kterého povinná osoba je povinna s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu. Takové právní úkony jsou neplatné.

Obdobné ustanovení obsahuje i zákon č. 403/1990 Sb. v § 22 odst. 1, který stanoví, že povinná osoba je povinna s odňatými věcmi a s movitými věcmi uvedenými v § 13 odst. 2 až do jejich vydání oprávněným osobám nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání, s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, na nějž poukázal odvolací soud, ve věci, v níž byl uplatněn restituční nárok podle zákona č. 403/1990 Sb., vyslovil právní názor, podle kterého „výkon práva nevydat pozemek ve smyslu ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proto, že je na něm umístěna stavba, která byla zřízena povinnou osobou, popř. jiným subjektem s jejím svolením po podání dovolání proti (následně zrušenému) rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že nárok na jeho vydání zamítl, lze mít za rozporný s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.)“. V odůvodnění tohoto rozsudku dovolací soud poukázal na to, že ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. neuvádí - ve vazbě na umístění stavby na pozemku po jeho převzetí státem - žádné časové omezení, a dále mimo jiné dovodil, že vyzvala-li oprávněná osoba řádně a včas povinnou osobu k vydání (nezastavěného) pozemku, a současně podala žalobu, jíž dobrovolně neuspokojený nárok uplatnila u soudu, není v rozporu s ustanovením § 22 odst. 1 tohoto zákona, když poté na pozemku zřídila povinná osoba, popřípadě jiný subjekt, stavbu (z pohledu tohoto ustanovení nepostupoval stavebník protiprávně). Stejné platí i tehdy, jestliže opravným prostředkem (řádným nebo mimořádným) prosazuje oprávněná osoba kasaci rozhodnutí, jímž soud odmítl její nárok uznat. Zřízení stavby na pozemku, k němuž bylo shora uvedenými způsoby uplatněno právo u soudu, poskytuje povinné osobě - existuje-li stavba v době, kdy o věci soud rozhoduje - právo zastavěný pozemek nevydat (a oprávněnou osobu odkázat na peněžní náhradu, poskytovanou příslušným ústředním orgánem státní správy). Výkon takového práva ve smyslu § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. - za situace, kdy povinná osoba o podaném dovolání věděla - splňuje znaky ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), tj. je výkonem v rozporu s dobrými mravy; odporuje totiž morálním zásadám demokratické společnosti, aby nárok na naturální restituce vlastnictví k věcem byl zmařen.

S těmito právními názory se dovolací soud ztotožňuje a považuje je, stejně jako odvolací soud, za použitelné i v dané věci, neboť znění ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. a ustanovení § 9 odst. 1 restitučního zákona jsou prakticky identická; z těchto ustanovení však nevyplývá, že by povinná osoba tím, že po podání výzvy k vydání pozemku oprávněnou osobou na tomto pozemku zřídila stavbu, jednala protiprávně. Rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou právě rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Odvolací soud se tudíž správně v souladu s naposledy citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu zabýval posouzením, zda výkon práva povinné osoby ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 restitučního zákona splňuje znaky ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tj. zda byl výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Teorie i soudní praxe dovodila, že výkonem práva ve smyslu tohoto ustanovení se rozumí uplatňování (existujících) subjektivních občanských práv způsobem, které objektivní právo svým adresátům dovoluje (k němuž je opravňuje), a které současně směřuje k výsledku (stavu) objektivním právem sledovanému. Výkon práva, uskutečňovaný pod ochranou právního řádu, pojmově vylučuje protiprávnost a tím i uložení sankce. Za tím účelem se lze dovolat ochrany subjektivního občanského práva u povolaného orgánu, zejména u soudu (srov. § 4 obč. zák., § 7 o. s. ř.), jež je ovšem poskytnuta pouze při splnění určitých požadavků; k nim náleží i obecná podmínka, podle níž výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Soudní praxe používá ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ve významu normativním (nikoli jen jako ustanovení interpretační), jako korektivum ekvity pro tu oblast, kterou potřebuje, aby mohla dostát ideji spravedlnosti v rozhodování, nalézaje maximy sociální etiky, jimž přisuzuje regulativní princip. Následkem výkonu práv a povinností v rozporu s dobrými mravy, který má sankční povahu, je proto neposkytnutí ochrany takového práva. Dobrými mravy je přitom míněn souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence sdílené rozhodující částí společnosti, a majíce povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 1997, pod číslem 62, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/1998, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 86/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 21, ročníku 1998, pod číslem 151, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001). Kompendium uvedených norem představuje společensky uznávané mínění, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Soud zjišťuje, zda se výkon práva příčí dobrým mravům v daném čase a na daném místě podle objektivního kritéria, nezávisle na vědomí a vůli toho, kdo právo nebo povinnost vykonává (nezávisle na zavinění). V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud dále vyložil, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem (pro použití korektivu „dobré mravy“ totiž zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet) a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy.

V posuzovaném případě spatřuje dovolatelka rozpor s dobrými mravy v tom, že povinná osoba ignorovala uplatněný restituční nárok, když na dotčených pozemcích zahájila výstavbu a svým jednáním tak chtěla zmařit vydání pozemků a omezit oprávněnou osobu pouze na finanční náhradu, ač primární je restituce naturální; na tom podle dovolatelky nemůže nic změnit ani to, že šlo o výstavbu estakády a že vybudovaný úsek silnice navazoval na další úseky.

Právní závěr odvolacího soudu, že povinná osoba v daném případě nejednala v rozporu s dobrými mravy přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. taktéž nezakládá, neboť skutkové okolnosti případu podávající se z obsahu spisu včetně připojených příloh rozporu jednání povinné osoby s dobrými mravy nenasvědčují. Stavba estakády silnice I/35, jako veřejně prospěšné stavby, totiž byla, jak vysvětlil již odvolací soud, výsledkem dlouhodobé přípravy prováděné podle tehdy platného zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), která nezapočala vydáním rozhodnutí Úřadu města Olomouc ze dne 28. 8. 1992 - stavebního povolení, nýbrž jí - jak se z tohoto rozhodnutí podává, předcházelo mj. vydání „souhlasu s povolením stavby DSÚ oblast O. dne 24. 6. 1991 pod č. j. 632/91-DSÚ-Hu, OÚ, Okresním hygienikem dne 9. 7. 1992 pod č. j. 3847-217.4/92“, rozhodnutí „o povolení výjimky pro výškové uspořádání mostu nad tratí ČSD vydané FMD dne 19. 3. 1991 (změněné 12. 7. 1991) pod č. j. 17460/91-0210 (resp. 19394/91-0210)“, či vydání územního rozhodnutí na stavbu dne 20. 5. 1992 pod č. j. ÚHA 853/91-Sv., přičemž se jednalo o úsek stavby, bez něhož by jeho zbývající části postrádaly smysl, neboť stavba estakády navazovala z obou stran na dva již dokončené úseky silnice I/35, jak to vyplývá ze stavebního povolení. Z připojených příloh též mj. vyplývá, že již dne 3. 12. 1984 bylo Odborem územního plánování a architektury MěstNV v Olomouci pod č. j. ÚPA 7307/84/Ing.Fi/Kř rozhodnuto o odstranění „obytného domu v O.-H.“ z důvodu „rekonstrukce hodolanského nadjezdu“.

Protože dovolání není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek tohoto řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly a vyjádření vedlejšího účastníka k dovolání nelze považovat za náklad účelně vynaložený na bránění práva, když dovolatelka proti části výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé ve vztahu k pozemkům zastavěným stavbami vedlejšího účastníka dovolání nepodala.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. února 2016


JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4560/2014, ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4560.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies