3 Tdo 1542/2015

17. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 254 odst. 1
  • TrŘ - § 254 odst. 4
  • TrZ - § 58 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2016 o dovolání, které podal obviněný C. G., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 10 To 186/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 15/2015, takto:


I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 10 To 186/2015.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se přikazuje Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II. Podle § 256l odst. 4 trestního řádu se obviněný C. G. nebere do vazby.

Odůvodnění:
I.


Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 17 T 15/2015, byl obviněný C. G. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „dne 17.08.2014, kolem 21:50 hodin, po silnici III. třídy, v ulici U. Š., v obci T., okr. P.-z., ve směru jízdy S.-T., řídil osobní automobil tov. zn. Seat Alhambra, a v km 3,102, kdy autobus tov. zn. Karosa, řízený P. T., jel v té době před ním a vytvářel mu tak pohyblivý zakrytý výhled na vozidla přijíždějící z protisměru, začal odbočovat vlevo na účelovou komunikaci vedoucí k areálu společnosti FM L., přičemž nedal přednost v jízdě protijedoucímu motocyklu tov. zn. Suzuki, řízenému J. V., vjel mu bezprostředně do jeho jízdní dráhy, v důsledku čehož poškozený strhl motocykl na komunikaci a s motocyklem narazil do pravého boku vozidla Seat Alhambra, načež zůstal zaklíněn pod vozidlem a byl vlečen až do úplného zastavení vozidla, čímž mu obžalovaný způsobil při vzájemném střetu vozidel a vlečením pod vozidlem otevřené poranění lbi s trhlinami tvrdé pleny mozkové, s tříštivými zlomeninami klenby a spodiny lební, pohmoždění až rozhmoždění mozku na pólech a spodní ploše obou čelních laloků, krevní výronky v bílé hmotě obou čelních laloků, povlak krve v mozkových komorách, pohmoždění hypofýzy, zlomeniny lícně čelistních komplexů, příčnou zlomeninu hrudní kosti pod odstupy 2. žeber, sériové zlomeniny žeber vlevo (1.-2. v připáteřní čáře, 5.-8. v přední pažní čáře) místy roztržením nástěnné pohrudnice, pohmoždění obou plic, rozsáhlou trhlinu dolního laloku levé plíce, pruhovité krevní výronky pod nitroblánou levé komory srdeční v oblasti septa, zakrvácení do dutiny hrudní (vlevo 700 ml), krevní výron v zadním mezihrudí, trhliny sleziny, krevní výron v okolí slinivky břišní, krevní výrony v tukových pouzdrech obou ledvin, trhlinu levé ledviny, povlak krve v dutině břišní, zlomeniny pánve - roztržení spony stydké, zlomeninu lopaty kyčelní kosti vlevo a roztržení levého křížokyčelního skloubení, tříštivou zlomeninu těla pravé pažní kosti, tržnězhmožděné rány, oděrky a krevní výrony na povrchu těla, kterým poškozený na místě nehody podlehl“.

Za to byl odsouzen podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 5 (pěti) let.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškozený J. V., s částkou za nemajetkovou újmu ve výši 3.000.000,- Kč, poškozená B. B., s částkou za nemajetkovou újmu ve výši 13.459.611,- Kč a poškozená T. B., s částkou za nemajetkovou újmu ve výši 13.569.120,- Kč odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a poškozená B. B. byla dále odkázána se svým nárokem na náhradu škody ve výši 140.491,- Kč na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, na náhradě škody částku ve výši 4.540,- Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 17 T 15/2015, podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ odvolání v neprospěch obviněného, které směřoval do výroku o trestu. Odvolání prostřednictvím společného zmocněnce podaly také poškozené B. B., a nezl. a to do výroku o náhradě škody.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 10 To 186/2015, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody odsoudil podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s dohledem.

Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 (pěti) let.

Podle § 256 tr. ř. byla odvolání poškozených B. B. a nezl. zamítnuta.

II.


Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 10 To 186/2015, podal obviněný dovolání (č. l. 404-405), přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a současně mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Obviněný v úvodu svého dovolání uvedl, že jej podává do výroku o vině i trestu. Přestože státní zástupce nepodal odvolání do výroku o vině, odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně nesprávně hmotně právně posoudil skutek, kdy dle názoru odvolacího soudu nebyly naplněny zákonné znaky trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, konkrétně podmínky hrubého porušení dopravních předpisů uvedené v odst. 3. S tímto závěrem odvolacího soudu se obviněný ztotožňuje, avšak nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že se s tímto nesprávným výrokem již nedá nic dělat. Má za to, že pouhé snížení trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku nepostačuje a nemůže zhojit tuto vadu, a to ze dvou zásadních důvodů, které spatřuje jednak v tom, že pokud zůstane ponechán nesprávný výrok o vině a v budoucnu by náhodou došlo k jinému trestnímu řízení, bude se na něj hledět jako na pachatele závažnějšího trestného činu, a dále, že ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku slouží pouze k úpravě výše trestu ve formě kvalifikované polehčující okolnosti a nemůže nahradit vadu výroku o vině. Pokud je vadný výrok o vině, nemůže být ani uložen řádný trest, jelikož výrok o vině úzce přiléhá k výroku o trestu a odvolací soud se měl zabývat meritorně vadným výrokem o vině, tak jak vyplývá s ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř., přestože nebylo proti tomuto výroku odvolání podáno. Odvolací soud tedy pochybil, když se nezabýval také výrokem o vině a toto ponechal pouze v akademické rovině jako součást odůvodnění rozsudku, aniž by tuto vadu odstranil. V tomto ohledu obviněný spatřuje naplnění obou jím uplatněných dovolacích důvodů.

Dále obviněný namítl zmatečnost při ukládání nového trestu, kdy odvolací soud zrušil výrok o trestu s odkazem na ustanovení § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy z důvodu nepřiměřenosti trestu, a současně postupoval podle ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a uložil trest pod hranicí stanovené trestní sazby, který lze dle tohoto ustanovení uložit z důvodů polehčujících okolností. Z uvedeného postupu není zřejmé, proč odvolací soud ke snížení trestu přistoupil.

Závěrem obviněný uvedl, že si je vědom svého pochybení, nicméně se nemůže smířit s tím, že v obdobných případech je ukládán podmíněný trest. Je přesvědčen, že při ukládání nového trestu odvolacím soudem nebylo zohledněno, že je blízký věku mladistvému a také, že se omluvil rodičům poškozeného a nabídl finanční výpomoc. Přestože si je vědom, že v rámci dovolání není možné předkládat nové důkazy, společně s dovoláním předložil Nejvyššímu soudu i omluvný dopis, jenž zaslal rodičům poškozeného a současně zdůraznil, že státní zástupce i odvolací soud ve svém rozhodnutí, nesprávně, ne snad účelově, tvrdí, že k tomuto nikdy nedošlo.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 10 To 186/2015, zrušil a přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 30. 11. 2015, sp. zn. 1 NZO 1130/2015.

Stran přípustnosti podaného dovolání státní zástupkyně konstatovala, že z ustanovení § 253 tr. ř. a § 254 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že odvolací soud je v přezkumné činnosti zásadně vázán tím, který výrok rozsudku a jaké vady odvolatel namítá, přičemž toto výchozí vymezení přezkumné pravomoci odvolacího soudu je korigováno § 254 odst. 2 tr. ř. pro případy, kdy vada, která je vytýkaná napadenému výroku rozsudku, má svůj původ v jiném výroku, který napaden odvoláním nebyl. Pak je odvolací soud povinen přezkoumat i tento výrok za předpokladu, že odvolatel mohl též proti němu podat odvolání, i když tak neučinil. Odvolací soud může na podkladě odvolání podaného státním zástupcem pouze v neprospěch obviněného zrušit nebo změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně nejen v neprospěch obviněného, ale i v neprospěch a ve prospěch obviněného, a také výlučně v jeho prospěch. Rozhodnout ve prospěch obviněného může odvolací soud pouze za splnění podmínek uvedených v § 254 odst. 1, 2, 3 tr. ř., § 258 tr. ř. a § 259 tr. ř.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného do výroku o trestu, kdy měl za to, že trest je nepřiměřeně mírný, avšak mírnost uloženého trestu má svůj původ v nesprávné právní kvalifikaci použité soudem prvního stupně. Odvolací soud konstatoval, že s ohledem na absenci odvolání státního zástupce do výroku o vině nemohl napravit pochybení v právní kvalifikaci, neboť mu takový postup § 254 odst. 2 tr. ř. neumožňuje, kdy současně považoval odvolání státního zástupce za důvodné s tím, že obviněnému je třeba uložit trest odnětí svobody s přímým výkonem, avšak s odkazem na nesprávnost zvolené právní kvalifikace naznal, že není možné obviněnému uložit trest v intencích trestní sazby příslušné k § 143 odst. 3 tr. zákoníku (2 léta až 8 let) a je třeba přihlédnout ke správné právní kvalifikaci podle 143 odst. 2 tr. zákoníku, v rámci níž by mohl být uložen trest mírnější, jelikož trestní sazba má v tomto ustanovení rozpětí od 1 roku do 6 let. Odvolací soud tedy účelově využil možnosti § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody a obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 1 roku s přímým výkonem, ačkoliv se užití tohoto institutu jeví nepřípadné.

Státní zástupkyně se dále vyjádřila k samotné právní kvalifikaci jednání obviněného, kdy uvedla, že k naplnění znaku hrubě porušil, tak jak jej vymezuje § 143 odst. 3 tr. zákoníku, musí pachatel jednat v rozporu s takovými ustanoveními, která z hlediska zachování bezpečnosti dopravy mají stěžejní význam a jejichž porušení zpravidla vedou k ohrožení života, zdraví či majetku osob anebo reálným následkům v podobě skutečné újmy na těchto statcích a nadto musí být tato ustanovení porušena v takové intenzitě, která výrazně převažuje nekázeň účastníků provozu na podzemních komunikacích. Musí tedy jít o podstatně závažnější porušení předpisů, než je porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud se uvedené zásady aplikují na projednávaný případ, má za to, že obviněný porušil zákony o bezpečnosti dopravy, ale nikoli hrubě, tedy ve smyslu § 143 odst. 3 tr. zákoníku. Odvolací soud konstatoval nemožnost reakce na nesprávnou právní kvalifikaci, avšak na uvedenou nesprávnost reagoval, neboť trest obviněnému uložil v trestní sazbě příslušné pro ustanovení § 143 odst. 2 tr. zákoníku. V zásadě je tedy dle státní zástupkyně možno konstatovat, že odvolací soud provedl i přezkum výroku o vině a tímto svým postupem obviněnému otevřel prostor k podání dovolání i do výroku o vině.

K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedla, že tento dovolací důvod nespočívá v nepřiměřenosti uloženého trestu, ale v tom, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře, která spadá do rámce zákonné trestní sazby, nelze jako dovolací důvod uplatňovat nepřiměřenost trestu.

S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 10 To 186/2015, a Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Závěry stran přípustnosti dovolání jsou současně stěžejní i pro závěry stran uplatněných námitek ve vztahu k přezkumné povinnosti odvolacího soudu. Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

V projednávané věci rozhodoval odvolací soud o odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ, které bylo podáno toliko do výroku o uloženém trestu v neprospěch obviněného, a odvolání poškozených B. B. a nezl., která směřovala do výroku o náhradě škody. Obviněný C. G. odvolání do rozsudku nalézacího soudu nepodal vůbec.

Odvolací soud konstatoval, že s ohledem na absenci odvolání státního zástupce směřující proti výroku o vině, nemohl krajský soud napravit pochybení stran nesprávné právní kvalifikace jednání obviněného podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, namísto právní kvalifikace dle ustanovení § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť mu takový postup neumožňuje ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. Současně dospěl k závěru, že trest uložený nalézacím soudem v intencích ustanovení § 143 odst. 3 tr. zákoníku je nepřiměřený, resp. „neodpovídá obecným zásadám rozhodných pro ukládání trestů a nelze jej považovat za přiměřený, a proto výrok o trestu zrušil a nově rozhodl sám. S ohledem na soudem I. stupně použitou právní kvalifikaci, kterou nebylo možné změnit, musel trest ukládat v intencích § 143 odst. 3 tr. zákoníku (dvě léta až osm let), přitom při správné právní kvalifikaci by došlo k použití ust. § 143 odst. 2 tr. zákoníku (jeden rok až šest let). Odvolací soud využil možnosti ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody a trest uložil pod spodní hranici zákonné trestní sazby, tak jak by přicházel do úvahy, pokud by bylo použito odpovídající právní kvalifikace skutku“ (str. 6-7 rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud ale tímto postupem nastolil poněkud bizardní situaci, kdy na jedné straně zrušil výrok o trestu s odůvodněním, že uložený trest je nepřiměřený s ohledem na nesprávnou právní kvalifikaci skutku, tedy shledal pochybení stran výroku o vině, na straně druhé však k jeho přezkumu nepřistoupil, byť v odůvodnění se zabývá jakýmisi akademickými úvahami stran nemožnosti přezkumu výroku o vině v důsledku absence odvolání státního zástupce do výroku o vině.

Ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. říká, že nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.

Podle odst. 2 § 254 tr. ř. mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání.

Stran odvolání podaného státním zástupcem je třeba uvést, že odvolací soud může na podkladě odvolání státního zástupce pouze v neprospěch obviněného zrušit nebo změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně nejen v neprospěch obviněného, ale i v neprospěch a ve prospěch obviněného, a také výlučně v jeho prospěch. Rozhodnout ve prospěch obviněného pak může pouze za splnění podmínek uvedených v § 254 odst. 1, 2, 3 tr. ř., § 258 tr. ř. a § 259 tr. ř. Výrok o trestu sice obecně vždy navazuje na výrok o vině, avšak k přezkumné činnosti odvolacího soudu podle § 254 odst. 2 tr. ř. není toto dostačující, neboť odvolací soud se může a je povinen se zabývat dalším výrokem, který není odvoláním napaden pouze v případě, že v takto přezkoumávaném výroku skutečně zjistí vytýkanou vadu, která má původ v jiném výroku, než který byl napaden odvoláním.

Odvolací řízení se totiž i nadále řídí principem vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými vadami. Tento princip je však modifikován (rozšířen) tak, že odvolací soud má povinnost v konkrétním případě jít nad rámec výroků nebo vad vymezených v odvolání, aby odvolatel nebyl poškozen neznalostí práva a aby jinak důvodně a správně vymezené vady rozsudku neznamenaly pro formální překážky nemožnost jejich odstranění. Jinými slovy, je třeba respektovat obsahovou (věcnou) souvislost jednotlivých částí napadeného rozsudku, protože výroky odvoláním napadené a nenapadené mohou mít takovou vzájemnou návaznost, že vada jednoho z nich ovlivňuje správnost i výroku jiného (srovnej Šámal, P. a kol, Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3031-3033).

V projednávané věci odvolatel – státní zástupce podal odvolání toliko do výroku o uloženém trestu, neboť shledal jeho nepřiměřenost. Odvolací soud předmětné námitce vyhověl, přičemž nově uložený trest ukládal s ohledem na skutečnost, že současně shledal nesprávnou právní kvalifikaci skutku, tedy vadu výroku o vině, která však nebyla odvoláním vytýkána, resp. odvolání do výroku o vině nebylo vůbec dáno.

Výrok o vině, resp. jeho nesprávnost spočívající v nesprávné právní kvalifikaci jednání obviněného podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku namísto ustanovení § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, je výrokem, který nebyl odvoláním státního zástupce napaden, nicméně je zde vzájemná návaznost na odvoláním napadený výrok o trestu. Vada výroku o vině, byť odvoláním nevytýkaná, ovlivnila i správnost výroku o trestu, kdy nově uložený trest byl následně ukládán tak, jak by přicházel do úvahy, pokud by bylo použito odpovídající právní kvalifikace skutku.

Odvolací soud tedy pochybil, pokud nedostál své povinnosti podrobit přezkumu i související výrok o vině. Pokud by totiž tak učinil, mohl předmětný rozsudek nalézacího soudu zrušit a postupovat dle ustanovení § 259 tr. ř., kdy do úvahy přichází zejména postup podle odst. 3, neboť je zřejmé, že skutkový stav byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn a došlo toliko k nesprávné právní kvalifikaci skutku. Namísto toho přistoupil k aplikaci ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (§ 58 odst. 1 tr. zákoníku), kdy předmětný institut v podstatě využil ke zmírnění následků užití nesprávné právní kvalifikace skutku soudem prvního stupně. Uvedená úvaha odvolacího soudu je poněkud zarážející.

Skutková zjištění, tak jak byla učiněna soudem prvního stupně, pak dle závěru Nejvyššího soudu opravdu užité právní kvalifikaci soudem nalézacím, tedy ustanovení § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neodpovídají. Uvedený odst. 3 předpokládá hrubé porušení dopravních předpisů. Hrubým porušením zákonů je tak intenzivní porušení některé zákonné normy nebo norem, které má za dané situace zpravidla za následek způsobení smrti člověka, tedy vyvolává reálné nebezpečí, že dojde k smrtelnému následku předpokládanému v § 143 tr. zákoníku, přičemž však musí jít o podstatně závažnější porušení předpisů, než je porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku. Zejména se jedná o případy, při nichž je porušeno více různých norem příslušného dopravního předpisu (např. jízda v podnapilém stavu a nepřiměřenou rychlostí s vozidlem, u kterého nefungují brzdy), které mají z hlediska zachování bezpečnosti dopravy stěžejní význam a jsou porušena v takové intenzitě, která výrazně převažuje nekázeň účastníků provozu na podzemních komunikacích. Obviněný však dle skutkových zjištění porušil dopravní předpisy toliko tím, že bezprostředně vjel do dráhy protijedoucího motocyklu. Ustanovení, která tak svým jednáním porušil, odpovídají znaku porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku. Fatální následek jeho jednání, tedy smrt poškozeného, je pak obsažen v samotné právní kvalifikaci přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr. zákoníku.

Státní zástupce v rámci podaného odvolání (č. l. 331-332) uvedl, že jednání obviněného hodnotí jako hrubou nedbalost hraničící i se zaviněním podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy úmyslem nepřímým, přičemž uložení toliko výchovného trestu nepovažoval za dostačující. S ohledem na skutková zjištění však má Nejvyšší soud za to, že v rámci nového projednání věci bude namístě opakovaně zvážit, zda je v projednávané věci uložení trestu odnětí svobody s přímým výkonem nutné.

Obviněný taktéž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.

Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.

Obviněný v podstatě namítá nepřiměřenost, resp. přílišnou přísnost jemu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody s přímým výkonem, čímž se s uplatněným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. míjí. S ohledem na skutečnost, že v rámci nového projednání bude ve věci znovu rozhodováno a přezkumu bude podroben i výrok o trestu, Nejvyšší soud se více uvedenou námitkou zaobírat nebude.

IV.


Ze shora stručně rozvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 10 To 186/2015, zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Praze nařídil, v souladu s ustanovením § 265l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V novém řízení bude odvolací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jedná se zejména o projednání a řádný přezkum podaného odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ.

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v dané věci) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. V původním řízení před soudy obou stupňů obviněný C. G. nebyl ve vazbě. Nejvyšší soud shledal, že ani v nynějším stadiu řízení není na straně obviněného dán žádný z důvodů vazby podle § 67 písm. a) až c) tr. ř., a proto rozhodl, že obviněný se nebere do vazby.

Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním nejvyššího státního zástupce a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 2. 2016



JUDr. Petr Šabata
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1542/2015, ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1542.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies