23 Cdo 5234/2015

30. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně VND Hataš s.r.o., se sídlem v Přelouči, Krátká 1449, identifikační číslo osoby 27508382, zastoupené JUDr. Olgou Sůvovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, třída Míru 63, proti žalované "MIMO, veřejná obchodní společnost", se sídlem v Praze 6, Horoměřická 2316/4, identifikační číslo osoby 40762351, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o zaplacení částky 194.374,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 36/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2015, č. j. 4 Cmo 175/2014-166, takto:


I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.




Odůvodnění:(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. dubna 2014, č. j. 37 Cm 36/2010-137, ve znění opravného usnesení ze dne 4. června 2014, č. j. 37 Cm 36/2010-144, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 194.374,60 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku) a uložil žalované povinnost zaplatit Městskému soudu v Praze částku 14.864 Kč (bod III. výroku).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Nesouhlasí-li dovolatelka s tím, že odvolací soud při posouzení věci shledal důvodným žalovaný nárok z titulu uplatnění nároku na slevu z kupní ceny, pak v rámci této námitky nepředkládá žádnou konkrétní otázku ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Prostřednictvím své argumentace odvolacímu soudu vytýká nedostatečné zjištění a nesprávné hodnocení v řízení provedených důkazů, čímž není dovoláním uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, směřují-li námitky dovolatelky proti správnosti zjištěného skutkového stavu, hodnocení důkazů odvolacím soudem a dovozuje-li dovolatelka jiné skutkové závěry než k jakým dospěl odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Poukaz na skutečnosti, které se dle názoru dovolatelky v řízení neprokazovaly, či její tvrzení, že provedené dokazování mělo být odlišně zaměřeno, tak dovolání rovněž přípustným nečiní.

K vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva nesměřuje ani vytýkaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu pro nedostatečné odůvodnění.

Namítá-li dále žalovaná s poukazem na rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 26. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 1299/2008, že „nebyly zjištěny podmínky pro výši slevy z kupní ceny vozidla“ uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Nadto je třeba uvést, že odvolací soud, který se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně při určení výše slevy, postupoval v souladu s citovanou judikaturou, když výši slevy určil podle § 439 obch. zák. jako rozdíl mezi hodnotou zboží bez vad a hodnotou vadného díla, přičemž k určení této výše vyšel ze znaleckého posudku.

Žádná z výše uvedených dovolatelkou uplatněných námitek tedy nepředstavuje důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné právní posouzení věci, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.




V Brně dne 30. března 2016





JUDr. Pavel Horák, Ph.D.


předseda senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5234/2015, ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.5234.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies