30 Cdo 53/2016

24. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243c odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, v právní věci žalobkyně Mgr. J. Ž., zastoupené JUDr. Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova 998, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 148.333,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 176/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2015, č. j. 21 Co 217/2015-75, takto:


I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. února 2015, č. j. 22 C 176/2013-54, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 148.333,- Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Děčíně v řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 22/2005.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. září 2015, č. j. 21 Co 217/2015-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se přiklonil k právním i skutkovým závěrům soudu prvního stupně.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž tvrdí, že řízení je „ztíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.“ Dovolatelka uvádí, že odvolací soud >1< stejně jako soud prvního stupně mylně posoudily délku řízení (v řízení hlavním i vedlejším) tak, že nebyla nepřiměřená, ačkoli „předmětné vedlejší řízení trvalo od května 2005 do listopadu 2013“ a ačkoli v „obdobné věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 23 C 42/2013, kde byl vydán rozsudek dne 10. července 2014, soud dospěl ke konstatování, že v předmětném tehdy projednávaném řízení vedené u Okresního soudu v Děčíně pod č. j. 8 C 168/2003, došlo k porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě…“ Dovolatelka v této souvislosti uvádí, že se jí jeví jako velmi zvláštní, když stejný soud rozhoduje naprosto totožnou věc rozdílným způsobem, tedy „v řízení č. j. 22 C 176/2013 v neprospěch žalobkyně a v řízení u téhož soudu pod č. j. 23 C 42/2013 ve prospěch žalobkyně.“ Dovolatelka dále poukazuje na to, že odvolací soud pochybil, shledal-li, že význam předmětného řízení je pro dovolatelku „praktický nulový“ a dále na to, že odvolací soud prakticky nehodnotil kritéria vycházející z § 31a a odst. 3 písm. a), b), c) a d) zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále již „OdpŠk“). Dovolatelka je „přesvědčena, že žalované náklady řízení ve výši 600.000,- Kč dle ust. 13 odst. 3 advokátního tarifu právem nenáleží“, což vysvětluje odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. října 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/2013 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz).

Nejvyšší soud dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.).

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hlediska považuje za splněné. I přesto, že dovolatelka uvádí, že odvolací soud řádně neaplikoval § 31a OdpŠk, není zřejmé, které hledisko přípustnosti podle § 237 o. s. ř. má na mysli, ani jaké konkrétní právní otázky se vznesená námitka týká. Ani ve vztahu k nákladům řízení neuvádí dovolatelka nic bližšího. Na tomto místě je vhodné poukázat na to, že soud prvního stupně ve výroku II. výše zmiňovaného rozsudku stanovil, že „žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení 600,- Kč do patnácti dnů od právní moc rozsudku“, tj. v rozhodnutí soudu prvního stupně nikde nefiguruje částka ve výši 600.000,- Kč, kterou ve svém podání zmiňuje dovolatelka.

Jak se tedy podává z obsahu podaného dovolání, dovolatelka nevymezila žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v § 237 o. s. ř.; neuvedla okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom úkolem Nejvyššího soudu nepochybně není, aby sám dovozoval, co z takto dovolatelkou obecně zformulované argumentace je podřaditelné pod případné procesní pochybení odvolacího soudu ve smyslu (na podkladě označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V této souvislosti lze rovněž připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že: „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.‘“

Ústavní soud k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ve svém usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, uvedl, že: „novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., kterým zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řád o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potencionálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potencionálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyšší soud advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“

Jelikož dovolání postrádá obligatorní náležitosti a uvedený nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.




V Brně dne 24. února 2016



JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<

1) Dovolatelka na tomto místě zřejmě mylně uvádí „dovolací soud“, ač je zřejmé, že mínila soud odvolací.


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 53/2016, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.53.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies