8 Tdo 203/2016

24. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 173 odst. 1
  • TrZ - § 23

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2016 o dovolání obviněného L. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 5 To 342/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 2 T 149/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. odmítá.

Odůvodnění:


Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 2 T 149/2013, uznal obviněného L. M. vinným spolu s obviněným P. P., že

dne 1. 2. 2013 kolem 11:00 hodin v Ch., na chodníku u křižovatky ulic N. a R., po předchozí vzájemné domluvě P. P. beze slov strčil do poškozeného K. T. tak, že upadl na zem, L. M. poškozenému během pádu vytrhl z ruky mobilní telefon zn. Samsung S 5300 Galaxy Pocket černé barvy v hodnotě 1 500 Kč a oba dva pak z místa s telefonem utekli.

Takto popsané jednání obviněného L. M. soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a uložil mu za tento zločin a sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 10. 2013, č. j. 2 T 60/2013-325, a sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. 9. 2013, č. j. 52 T 110/2013-393, a sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 4. 2013, č. j. 4 T 175/2012-58, podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně soud podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 10. 2013, č. j. 2 T 60/2013-325, výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. 9. 2013, č. j. 52 T 110/2013-393, a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 4. 2013, č. j. 4 T 175/2012-58, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného K. T., bytem O., J., s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Pro úplnost lze dodat, že soud uvedeným rozsudkem uznal vinným (shodným trestným činem) i obviněného P. P. a uložil mu trest. Současně jej podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro jiný (další) žalovaný skutek.

Proti citovanému rozsudku podali odvolání obviněný P. P. a v neprospěch obou obviněných státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chomutově. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 5 To 342/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek na podkladě odvolání státní zástupkyně zrušil ve výroku o trestech ohledně obou obviněných, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému L. M. za zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 10. 2013, č. j. 2 T 60/2013-325, za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. 9. 2013, č. j. 52 T 110/2013-393, a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 4. 2013, č. j. 4 T 175/2012-58, podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně soud podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 10. 2013, č. j. 2 T 60/2013-325, výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. 9. 2013, č. j. 52 T 110/2013-393, a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 4. 2013, č. j. 4 T 175/2012-58, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Tímto rozsudkem odvolací soud uložil nový trest rovněž obviněnému P. P.. Jeho odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu, a to do výroku o trestu v části jeho se týkající, podal obviněný L. M. (dále převážně jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Marie Mertové dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na nesprávném právním posouzení věci nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

V podrobnostech dovolatel rozvedl, že soud prvního stupně dospěl k závěru o naplnění skutkové podstaty daného trestného činu, přestože důkazní situace tomuto závěru nikterak nenasvědčovala. Poukázal na to, že sice měl v úmyslu poškozeného o mobilní telefon připravit, avšak nikoli za použití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, nýbrž způsobem majícím znaky podvodného jednání, přičemž tvrdil, že od poškozeného K. T. (dále jen „poškozený“) převzal telefon s tím, že mu za něj následně zaplatí dohodnutou částku 1 000 Kč (kterou mu dá jeho matka), ačkoliv předem věděl, že mu peníze nepřinese; poškozený mu proto telefon zcela dobrovolně předal, on s tímto šel za svou matkou do budovy, v níž pracovala, a z této budovy pak odešli zadním vchodem tak, aby je poškozený neviděl. Zdůraznil, že podle shodné výpovědi jeho matky L. M., která tak potvrzuje pravdivost jeho tvrzení, poškozený před budovou čekal, a to ještě dalších 15 minut po jejím návratu do zaměstnání, tj. celkem po dobu nejméně 1 hodiny a 30 minut.

Obviněný nalézacímu soudu rovněž vytkl, že za stěžejní důkaz považoval pouze výpověď poškozeného učiněnou v přípravném řízení (a stejný nesprávný názor vyjádřil také soud odvolací), ačkoliv tento je dlouhodobým uživatelem pervitinu a alkoholik, a tudíž značně nevěrohodným svědkem, o čemž svědčí i rozpory v jeho výpovědi a také skutečnost, že při hlavním líčení vypověděl, že neví nic o tom, že by byl v minulosti okraden o mobilní telefon, ani k dané věci neuvedl jakékoli bližší okolnosti.

V závěru svého podání obviněný shrnul, že vzhledem k uvedeným skutečnostem soudy obou stupňů věc nesprávně posoudily, a zopakoval, že jeho úmysl od samého počátku směřoval ke spáchání přečinu podvodu. Ve vztahu k naznačené důkazní situaci pak považoval trest uložený odvolacím soudem za zcela neadekvátní. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 9. 2015, č. j. 5 To 342/2015-518, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, a aby buď podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, aby věc byla postoupena příslušnému orgánu, nebo aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byl v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. opis dovolání obviněného doručen dne 18. 1. 2016, přípisem ze dne 22. 1. 2016 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k němu nehodlá věcně vyjadřovat. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání. Podle §265a odst. 1 tr. ř. totiž lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestližesoud rozhodlve druhém stupni a zákon to připouští, (v druhém odstavci tohoto ustanovení je pak uveden výčet rozhodnutí, jimiž se rozumí rozhodnutí ve věci samé). V této souvislosti je velmi významný mimo jiné i rozsah, v jakém soud druhého stupně napadené rozhodnutí soudu nalézacího věcně přezkoumával. Této problematice je věnován § 254 tr. ř. Jeho první odstavec uvádí, že odvolací soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jentěch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou v odvolání vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.

V posuzovaném případě (jak již bylo zmíněno výše) se proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu odvolali pouze spoluobviněný P. P. (do výroků o vině a trestu) a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chomutově v neprospěch obou obviněných výhradně do výroků o trestech. Obviněný L. M. proti tomuto rozsudku (do žádného z jeho výroků) odvolání nepodal. Přípisem ze dne 14. 8. 2015 se toliko vyjádřil k odvolání státní zástupkyně, přičemž uplatnil výhrady ke správnosti výroku o vině s poukazem na nedostatečnou důkazní situaci. K tomu lze poznamenat, že pokud s tímto výrokem soudu prvního stupně nesouhlasil, mohl využít svého práva podat proti němu řádný opravný prostředek.

S ohledem na znění § 254 odst. 1 tr. ř. a hlavně § 265a odst. 1 tr. ř. je tudíž zřejmé, že podané dovolání není přípustné v té části, v níž obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil námitky k výroku o vině (přestože výslovně deklaroval, že dovolání podává do výroku o trestu) a tvrdil, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na nesprávném právním posouzení věci nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Pokud by pouze ony byly obsahem podání obviněného, Nejvyšší soud by je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako dovolání nepřípustné.

Pouze pro úplnost je možné zmínit, že obviněný těmito výhradami zpochybňoval výlučně provedené dokazování a správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění soudy obou nižších stupňů a předkládal vlastní verzi skutkového děje, a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) činil závěr o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (stejnou argumentaci uplatnil ve svém výše zmíněném vyjádření k odvolání státní zástupkyně); takové výhrady by tudíž ani nebylo možno považovat z hlediska jím uvedeného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní.

Dovolání obviněného je přípustné jedině proti výroku o trestu,a to podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.), a v tomto směru za jedinou konkrétní přípustnou námitku lze považovat v závěru jeho podání uvedenou (a jen obecně vymezenou) výhradu, že „trest uložený odvolacím soudem … považuje za zcela neadekvátní ve vztahu k … naznačené důkazní situaci“.

Nejvyšší soud proto posuzoval, zda taková námitka je podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože v rámci tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení lze úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný trest nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, či mělo nebo nemělo být upuštěno od potrestání za současného uložení ochranného léčení, případně měl či neměl být snížen trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby v návaznosti na posouzení otázky zmenšené příčetnosti), nepřiměřenost trestu do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 22/2003 a 36/2004 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Z tohoto důvodu není tato námitka (učiněná dovolatelem navíc s poukazem na důkazní situaci, k níž uplatňuje výhrady skutkového charakteru) podřaditelná pod jím zvolený dovolací důvod.

Jen pro úplnost lze dodat, že takovou námitku nepřiměřenosti uloženého trestu by nebylo možno považovat za relevantně uplatněnou ani v rámci jiného dovolacího důvodu [například podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 24. 2. 2016

JUDr. Jan Bláha
předseda senátu








Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 8 Tdo 203/2016, ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.203.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies