28 Cdo 4792/2014

22. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • 229/1991 Sb. - § 11a odst. 1,13
  • 229/1991 Sb. - § 4
  • 229/1991 Sb. - § 6 odst. 1,2
  • 182/1988 Sb. - § 14 odst. 1,3,4
  • OSŘ - § 243b odst. 2
  • OSŘ - § 243c odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce A. H., zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 18/25, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 156/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2014, č. j. 15 Co 310/2013-337, takto:


I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna
2014, č. j. 15 Co 310/2013-337, o věci samé se zamítá; v dalším se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 8 (poté, co opakovaně připustil změnu žaloby) rozsudkem ze dne 5. 10. 2012, č. j. 30 C 156/2011-268, zamítl „žalobu, že žalovaný Pozemkový fond České republiky je povinen uzavřít se žalobcem smlouvu, jíž žalovaný převede pozemky par. č. 431/27 v k. ú. T. a par. č. 768/11 v k. ú. L. žalobci a žalobce tyto pozemky přijme do svého vlastnictví“; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako oprávněná osoba uplatnil dne 28. 12. 1992 u příslušného pozemkového úřadu restituční nárok na vydání specifikovaných pozemků vedených u katastrálního úřadu pro obec P., katastrální území P., o němž rozhodlo Ministerstvo zemědělství - pozemkový úřad Praha rozhodnutím ze dne 25. 9. 2006, pravomocným dne 12. 10. 2006, tak, že žalobce jako oprávněná osoba ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 a 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), není vlastníkem nevydaných pozemků z důvodu existence překážek uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě a že má nárok na vydání náhradních pozemků, případně na finanční náhradu. Dne 22. 11. 2006 žalobce uplatnil u Pozemkového fondu ČR (dále též jen „pozemkový fond“) nárok na vydání náhradního pozemku, přičemž dne 22. 12. 2006 sdělil pozemkový fond žalobci, že na základě znaleckého posudku znalce Ing. Záluského ze dne 2. 12. 2006 ocenil nevydané pozemky na částku 242.140,- Kč; na základě žádosti žalobce provedl týž znalec nové ocenění nevydaných pozemků jako stavebních na částku 5.644.500,- Kč, což pozemkový fond akceptoval. Žalobce se do veřejných nabídek nehlásil, ale začal soudně uplatňovat vydání konkrétních náhradních pozemků, v čemž byl úspěšný, když v předešlých řízeních soudy nepřisvědčily obraně pozemkového fondu, že se vůči žalobci nechoval liknavě, jelikož většina z uveřejněných nabídek byla nabídkami podle ustanovení § 7 zákona č. 95/1999 Sb. a nikoliv podle ustanovení § 11a zákona o půdě, tedy nabídky nebyly co do kvantitativních parametrů takové, aby v co možná nejkratší době mohly uspokojit co nejširší okruh oprávněných osob. Dosud nevypořádaná část restitučního nároku žalobce po odečtení dosud vydaných pozemků na základě soudních rozhodnutí činí 1.646.533,- Kč a cena náhradních pozemků žalobcem požadovaných činí podle znaleckého posudku znalkyně Ing. M. Čudové ze dne 30. 5. 2012 celkem 8.039.528,50 Kč (cena pozemku par. č. 431/27 v k. ú. T. činí 2.030.921,25 Kč a cena pozemku par. č. 768/11 v k. ú. L. činí 6.008.607,25 Kč). Převod těchto pozemků není omezen (nejde o pozemky církevní), jejich vlastníkem je stát a jsou ve správě žalované. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má oprávněný nárok na nabytí vlastnického práva k náhradním pozemkům, neboť jsou splněna kritéria pro takovýto výjimečný postup vycházející z nálezů Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, a z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněného pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Protože však oba žalobcem vybrané pozemky svojí cenou převyšují zůstatek jeho restitučního nároku, nelze mu z hlediska principu ekvivalence, který vychází z vůle zákonodárce, vybrané pozemky vydat (§ 11a odst. 1, 2, a 13 zákona o půdě). V tomto ohledu dovodil, že metodika, kterou pro výpočet ceny náhradních pozemků zvolila žalovaná, tj. že ocenění náhradních pozemků se provede podle cenových předpisů ke dni 24. 6. 1991, avšak vychází se z ocenění pozemků ve stavu, v němž se vydávají, je správná a logická.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 1. 2014, č. j. 15 Co 310/2013-337, řízení „v části týkající se pozemku par. č. 431/27 v k. ú. T.“ pro zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I.), ve výroku o věci samé v části týkající se pozemku par. č. 768/11 v k. ú. L. a dále ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, připomněl smysl a účel restitučních předpisů a zabýval se jen uplatněnou námitkou žalobce, že náhradní pozemky nemají být oceňovány ve stavu (charakteru - tedy zemědělské nebo stavební) ke dni jejich vydání, nýbrž ke dni 24. 6. 1991, jíž zpochybnil závěr soudu prvního stupně o tom, že cena jím vybraných pozemků převyšuje jeho zbývající (dosud nevypořádaný) restituční nárok. Připomněl závěry týkající se určení ceny odňatých pozemků zaujaté v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2930/2011, a ohledně určení ceny náhradních pozemků vyšel shodně se soudem prvního stupně z ustanovení § 11a (§ 28a) zákona o půdě, které stanoví, že při oceňování pozemků nabízených ve veřejné nabídce je třeba, aby pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění byly oceňovány jako stavební. Poukázal na to, že „žalobce na jednu stranu požaduje, aby hodnota jeho restitučního nároku (hodnota původních pozemků) byla stanovena jako by šlo o pozemky stavební“ (tedy co nejvyšší), „čehož přeceněním nevydaných pozemků v roce 2007 dosáhl“, oproti tomu však v případě jím vybraných pozemků požaduje, aby jejich cena byla stanovena, jako by šlo o pozemky zemědělské (tak, aby jejich cena byla co nejnižší). Žalobce se tak domáhá zcela opačného postupu, než předpokládá zákon o půdě. Odvolací soud se naopak ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně i žalované, že za situace, kdy zákon o půdě nestanoví, že by náhradní pozemky měly být oceněny v jejich stavu k datu účinnosti zákona o půdě, „a jediným jeho požadavkem je nutnost použít cenový předpis k 24. 6. 1991“, pak je nutné, aby při ocenění bylo přihlédnuto k charakteru náhradního pozemku v době jeho převodu na oprávněného, jak explicitně stanoví i právní předpis (§ 11a zákona o půdě). Odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2281/2012, nepovažoval za přiléhavý, jelikož toto rozhodnutí řeší zcela specifický případ.

Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o věci samé a o nákladech odvolacího řízení podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, přičemž jeho přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení pěti otázek hmotného práva, které současně formuluje, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu odsud nebyly vyřešeny. Jde o tyto otázky: a) „ke kterému datu se posuzuje charakter náhradních pozemků (tj. jejich začlenění v územním plánu) při oceňování za účelem vypořádání restitučního nároku oprávněné osoby podle zákona o půdě“, b) „zda lze při oceňování náhradních pozemků za účelem vypořádání restitučního nároku oprávněné osoby podle zákona o půdě počítat s (formálním) zhodnocením či znehodnocením náhradního pozemku, které bylo způsobeno tím, že byl takový pozemek správním aktem dané obce vymezen pro jiné účelové určení, než pro které byl vymezen ke dni účinnosti zákona o půdě“, c) „zda znamená dlouhodobá svévole a liknavost žalovaného vůči žalobci (resp. vůči jakékoliv jiné oprávněné osobě podle zákona o půdě), která odůvodňuje žalobu oprávněné osoby na uložení povinnosti České republice - Státnímu pozemkovému úřadu uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků, rovněž naplnění podmínky, za které je třeba odchýlit se při ocenění náhradních pozemků od ustanovení § 11a odst. 13 zákona o půdě“, d) „zda obecné soudy musí zohledňovat při posuzování metodiky ocenění náhradních pozemků (tj. zejména posuzování toho, k jakému datu je stanoveno účelové určení náhradního pozemku dle územního plánu) rovněž individuální okolnosti posuzovaného případu“, a e) „zda může žalovaný, jako povinná osoba, oceňovat náhradní pozemky podle stavu, do kterého se tyto pozemky dostaly i kvůli dlouhodobé liknavosti povinné osoby při vypořádání restitučního nároku“. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku ocenění náhradních (zažalovaných) pozemků, když nesprávně aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., tedy nesprávně posoudil otázku, k jakému datu se určuje charakter náhradních pozemků (tj. jejich začlenění v územním plánu). Oproti závěru odvolacího soudu je dovolatel přesvědčen o tom, že „princip ekvivalence v restitučních věcech je zajištěn právě tehdy, když je cena i hodnota (charakter) náhradních pozemků stanovena stejně, a to ke dni 24. 6. 1991. Opačná úvaha by podle něj znamenala, že „by mohlo dojít k obcházení smyslu restitučních zákonů a diskriminaci oprávněných osob tím, že by (možná i účelovým) územním plánováním byly de facto vyloučeny některé z pozemků ve vlastnictví státu z převodu oprávněným osobám, výběr vhodných pozemků (co do charakteru a lokality) by byl omezován“. Přitom liknavost žalované (jejího předchůdce) jí jde ku prospěchu, neboť v mezidobí došlo k (formálnímu) zhodnocení zažalovaných pozemků, o něž se žalovaná žádným způsobem nezasloužila (územní plán by vydán v samostatné působnosti zastupitelstva obce - § 6 odst. 5 stavebního zákona). Dále dovolatel namítá, že odvolací soud nepřihlédl k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2281/2012, ačkoli se jedná o shodnou problematiku, a on mohl předpokládat, že jeho věc bude rozhodnuta obdobně; nemůže mu totiž jít k tíži, že správním aktem obce (tj. opatřením obecné povahy - územním plánem) došlo v průběhu doby, kdy pozemkový fond byl liknavý či zcela nečinný, k formálnímu navýšení cen v úvahu připadajících náhradních pozemků. Závěr odvolacího soudu „je v rozporu i s judikaturou Ústavního soudu, a to, že náhradní pozemky musí být takové, aby se jejich hodnota vyplývající z velikosti, lokalizace a kvality co nejvíce přiblížila současné hodnotě původního pozemku (např. nález ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07), která je dnes v případě původních pozemků žalobce (a jeho předků) mnohonásobně vyšší, než oceněný restituční nárok“. Pokud by tedy odvolací soud jeho námitkám vyhověl, „nemohl by svým rozhodnutím potvrdit rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu o uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích II. a III. zrušil a v tomto rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to výkladu a aplikace ustanovení § 11a odst. 13 zákona o půdě, ve spojení s vyhláškou č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla výslovně vyřešena.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání proti výroku napadeného rozsudku o věci samé není opodstatněné; v dalším není přípustné.

Podle ustanovení § 11a odst. 1 zákona o půdě, ve znění zákona č. 131/2006 Sb., jímž byl s účinností od 14. 4. 2006, mimo jiné novelizován i zákon o půdě, oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení veřejné nabídky sestavuje pozemkový úřad jak z pozemků, které se nacházejí v zastavěném území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí schválené územně plánovací dokumentace, pokud jejich převodu nebrání zákonná překážka, tak z pozemků, které se nacházejí mimo zastavěné území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí územně plánovací dokumentace. Pozemky nepřevedené na základě této nabídky budou předmětem převodu podle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů.

Podle ustanovení § 11a odst. 13 zákona o půdě cena pozemků uvedená ve veřejné nabídce se stanoví podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební. Ustanovení § 6 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se nepoužijí. Stejným způsobem se ocení i pozemky převáděné mimo veřejnou nabídku podle odstavce 11.

V posuzované věci soud prvního stupně dovodil, že žalobce v dané věci prokázal, že se na něj vztahují závěry, k nimž dospěl Ústavní soud v nálezech ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, a následně Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněném pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu České republiky uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů není třeba
- při liknavém postupu fondu - vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky. Dále judikatura dovodila, že tento výklad není ve své podstatě dotčen ani vložením ustanovení § 11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě zákonem č. 131/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, účinným od 14. 4. 2006 (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s ustanovením § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).

Uvedený závěr soudu prvního stupně žalobce v odvolání nezpochybnil a odvolací soud, jak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, jej proto nepřezkoumával. Předmětem odvolacího řízení (poté, co žalobce vzal žalobu částečně zpět), tak byl jen závěr soudu prvního stupně, že hodnota žalobcem vybraného pozemku par. č. 768/11 v k. ú. L. převyšuje jeho zbývající (dosud nevypořádaný) restituční nárok, který zpochybnil námitkou, že náhradní pozemky nemají být oceňovány ve stavu (charakteru) ke dni jejich vydání, nýbrž ke dni 24. 6. 1991.

V nálezu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, Ústavní soud uvedl, že při vědomí smyslu a účelu restitučních zákonů (zákona o půdě) lze přisvědčit právnímu názoru Nejvyššího soudu, podle kterého má být vráceno to, co bylo odňato, avšak jen v rozsahu, v jakém to zákon o půdě stanoví. Restituční řízení se nesmí podobat loterii, tj. že v rámci skupiny oprávněných osob, na které restituční předpisy dopadají, je třeba se všemi nakládat stejným způsobem. Vždyť znakem a předpokladem právního státu je především shodná ochrana práv všech právních subjektů ve stejných případech [srov. nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173)]; zákon má být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně [srov. nález sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455)]. Je proto nezbytné nalézt univerzální kritérium, s jehož použitím lze porovnávat prakticky veškeré pozemky bez ohledu na rozlohu, kulturu, kvalitu apod.; tímto kritériem je cena pozemku (srov. Kindl, M. Restituce v soudní praxi. Praha: C. H. Beck, 1997, str. 21), a to ke dni 24. 6. 1991 (srov. ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě ve znění účinném od dne 1. 7. 1993 do dne 13. 4. 2006).

Judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán; pokud byl odebrán zemědělský pozemek, jakým je pole, louka, pastvina apod., náleží náhrada odpovídající charakteru, který měl v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě, přičemž ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením ceny pozemku, k němuž došlo po změně jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu bez přičinění původního vlastníka. Jinými slovy pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008], tedy má být zachována identita v charakteru pozemků tak, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V rozsudku ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, a dalších Nejvyšší soud dále poukázal na to, že „zásada ekvivalence pozemku odňatého a pozemku náhradního byla pregnantně vyjádřena v zákoně o půdě v době jeho přijetí až do 14. 4. 2006, kdy byla zákonem č. 131/2006 Sb. přijata nová koncepce pro převody náhradních pozemků, jež je dnes obsažena v ustanovení § 11a zákona o půdě. Podle ustanovení § 11 odst. 2 platného v době přijetí zákona o půdě platilo, že oprávněné osobě náleželo právo bezúplatného převodu pozemků ve vlastnictví státu v přiměřené výměře a kvalitě, jako byly její původní pozemky. Původním pozemkem oprávněné osoby pak nesporně je míněn pozemek v době, kdy přešel na stát nebo právnickou osobu. Pokud dnes, ve znění platném od 14. 4. 2006, není toto hledisko výslovně zdůrazněno v ustanovení § 11a odst. 1 zákona o půdě, jde zřejmě o zažitou praxi, podle níž na tomto základě se běžně a dlouhodobě postupuje při oceňování původních pozemků oprávněných osob pro účely převodů náhradních pozemků“.

V rozsudcích ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, a ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014, dospěl Nejvyšší soud k závěru, podle kterého smlouva o převodu pozemku uzavřená mezi povinnou osobou a oprávněnými osobami není projevem svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejím prostřednictvím je realizována zákonem stanovená povinnost převést na oprávněné osoby náhradní pozemek (pozemky) odpovídající zákonné hodnotě; pokud je proto na oprávněnou osobu v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než je hodnota odňatého pozemku (odňatých pozemků), dojde na straně oprávněných osob k bezdůvodnému obohacení (srov. obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012). To však nemůže být vykládáno tím způsobem, že hodnota odňatého a náhradního pozemku se musí shodovat zcela přesně (dva totožné pozemky ostatně neexistují a takovýto požadavek by proto ani neodpovídal realitě); hodnoty těchto pozemků však musí být přiměřené.

V posuzované věci bylo zjištěno, že žalobce jako oprávněná osoba podle zákona o půdě uplatnil restituční nárok na vydání odňatých pozemků dne 28. 12. 1992, že o tomto nároku rozhodlo Ministerstvo zemědělství - pozemkový úřad Praha rozhodnutím ze dne 25. 9. 2006, pravomocným dne 12. 10. 2006, tak, že žalobce není vlastníkem nevydaných pozemků z důvodu existence překážek uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě a že má nárok na vydání náhradních pozemků, případně na finanční náhradu, že dne 22. 11. 2006 žalobce uplatnil u pozemkového fondu nárok na vydání náhradního pozemku, že pozemkový fond akceptoval ocenění nevydaných pozemků jako stavebních podle znaleckého posudku znalce Ing. Záluského na částku 5.644.500,- Kč, že dosud nevypořádaná část restitučního nároku žalobce (po odečtení dosud vydaných pozemků na základě soudních rozhodnutí) činí 1.646.533,- Kč a že cena pozemku par. č. 768/11 v k. ú. L. (jenž byl předmětem odvolacího řízení) činí podle znaleckého posudku znalkyně Ing. M. Čudové ze dne 30. 5. 2012 částku 6.008.607,25 Kč. Z toho znaleckého posudku vyplývá, že tento pozemek o výměře 30. 073 m2 byl v platném územním plánu hl. m. P. usnesením zastupitelstva s účinností od 12. 11. 2009 zahrnut do území určeného k využití ve výměře 1.269 m2 jako zeleň městská krajinná, ve výměře 1.634 m2 jako izolační zeleň a ve výměře 27.170 m2 jako území všeobecně obytné zástavby, území všeobecně smíšené zástavby a území sportu (se stavbami pro sport) - tj. vše určeno k zástavbě. Pozemek v části určené k zástavbě ve výměře 27.170 m2 byl znalkyní oceněn jako pozemek stavební a ve zbytku pozemku k zástavbě neurčené (celkem 2.093 m2) jako zemědělská půda podle bonitace.

Podle ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., cena za 1 m2 nebo jeho části určeného pro stavbu nebo ke zřízení zahrady a nebo pozemku vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, zahrada, nejde-li o pozemek oceňovaný podle odstavce 2, činí: 250,- Kčs (nyní Kč) v hlavním městě P. Cena se upraví podle přílohy č. 7. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení cena pozemku zapsaného v evidenci nemovitostí jako orná půda, ovocný sad, vinice nebo chmelnice se určí podle sazeb uvedených v příloze č. 9.

K povinnosti Nejvyššího soudu posoudit správnost výkladu ustanovení § 14 odst. 1, 3 a 4 vyhlášky č. 182/1988 Sb., provedeného odvolacím soudem srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1368/11, jímž vyslovil, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2011, č. j. 28 Cdo 4783/2010-305, došlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a tento rozsudek proto zrušil, neboť této povinnosti Nejvyšší soud nedostál.

Jestliže tedy ustanovení § 11a odst. 13 zákona o půdě, ve znění zákona č. 131/2006 Sb., určuje, že cena pozemků uvedená ve veřejné nabídce se stanoví podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební, a takto také byl znaleckým posudkem znalkyně Ing. M. Čudové ze dne 30. 5. 2012 pozemek par. č. 768/11 v k. ú. L. v jeho části o výměře 27.170 m2, jíž byl v územním plánu hl. m. P. usnesením zastupitelstva s účinností od 12. 11. 2009 zahrnut do území k využití jako území všeobecně obytné zástavby, území všeobecně smíšené zástavby a území sportu (se stavbami pro sport) - tj. vše určeno k zástavbě, oceněn jako pozemek stavební, a ve zbytku pozemku k zástavbě neurčené ve výměře 2.093 m2 byl oceněn jako zemědělská půda podle bonitace, pak celkové ocenění tohoto pozemku v částce 6.008.607,25 Kč je s uvedenými ustanoveními citovaných právních předpisů plně v souladu.

Námitka dovolatele, že cena i charakter náhradních pozemků podle ustanovení § 11a odst. 13 zákona o půdě má být stanovena stejně, a to ke dni 24. 6. 1991, tj. ke dni účinnosti zákona o půdě, je tudíž nesprávná, neboť ocenění pozemků podle tohoto ustanovení lze stanovit jen v souladu s vyhláškou č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a nikoliv v rozporu s ní; jinak by došlo k porušení zákona (§ 11a odst. 13 zákona o půdě). Pakliže soudy obou stupňů při svém rozhodnutí vyšly z citovaného znaleckého posudku, jímž byl pozemek par. č. 768/11 v k. ú. L. oceněn na částku 6.008.607,25 Kč, nelze jim vytýkat nesprávnou aplikaci ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb. a vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.

Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že „nepřihlédl k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2281/2012, ačkoli se jedná o shodnou problematiku, a on mohl předpokládat, že jeho věc bude rozhodnuta obdobně“. V tomto rozsudku Nejvyšší soud uvedl: „Dovolací soud plně sdílí názor odvolacího soudu, podle něhož v dané věci je třeba při posouzení ocenění pozemků pro poskytnutí náhrady zohlednit tu skutečnost, že nárok na vydání náhradního pozemku žalobci vznikl již v roce 1992, zatímco předmětný pozemek byl zahrnut do prostor určených pro komerční aktivity územním plánem až v roce 2006. Dovolací soud zastává shodný názor s odvolacím soudem, že nelze počítat s cenovým navýšením pozemku, k němuž došlo v důsledku dlouhodobého prodlení žalovaného s plněním jeho závazku vůči žalobci, neboť bezmála 14 let mohl být pozemek převeden v ceně pozemku zemědělského a nikoli stavebního“.

Ani této námitce dovolatele přisvědčit nelze, jelikož ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 2281/2012 šlo o skutkově odlišnou věc. Dovolatel totiž přehlíží, že uvedený závěr přijal Nejvyšší soud za situace, kdy v řízení bylo zjištěno, že žalobci vznikl restituční nárok v roce 1992 (rozhodnutím někdejšího Okresního úřadu ve Žďáru nad Sázavou, referátu okresního pozemkového úřadu ze dne 12. 3. 1992), přičemž o vydání náhradního pozemku požádal v roce 2005, tedy za účinnosti zákona o půdě ve znění do 13. 4. 2006. Naproti tomu žalobci vznikl nárok na náhradní pozemek (pozemky) až rozhodnutím Ministerstva zemědělství - pozemkového úřadu Praha ze dne 25. 9. 2006, pravomocným dne 12. 10. 2006, tedy již za účinnosti zákona o půdě, ve znění zákona č. 131/2006 Sb., přičemž nárok na vydání náhradních pozemků uplatnil u pozemkového fondu dne 22. 11. 2006. V dané věci je tudíž třeba použít ustanovení § 11a odst. 13 zákona o půdě, ve znění účinném od 14. 4. 2006 (k aplikaci ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě před novelou provedenou zákonem č. 131/2006 Sb. a po této novele, jíž do tohoto zákona bylo vtěleno ustanovení § 11a, se zřetelem k zákazu pravé zpětné účinnosti zákona srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2989/09).

Otázky formulované dovolatelem přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť na shora uvedených závěrech dovolacího soudu nemohou nic změnit, a ostatně na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé ani nespočívá.

Dovolací soud se naopak ztotožňuje se závěrem soudů obou stupňů, že činí-li hodnota dosud neuspokojeného nároku žalobce na náhradní pozemek (pozemky) 1.646.533,- Kč, avšak cena jím vybraného pozemku par. č. 768/11 v k. ú. L. činí ke dni podání znaleckého posudku znalkyně Ing. M. Čudové ze dne 30. 5. 2012 částku 6.008.607,25 Kč, nelze žalovanou zavázat povinností, aby se žalobcem uzavřela smlouvu o převodu tohoto pozemku, neboť by byla porušena zásada ekvivalentnosti hodnoty zbývajícího restitučního nároku žalobce a ceny náhradního pozemku žalobcem vybraného.

Protože rozsudek odvolacího soudu je ve výroku o věci samé věcně správný a protože nebylo zjištěno, že by tento rozsudek byl v tomto výroku postižen vadami uvedenými v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

Dovolání proti výroku o nákladech odvolacího řízení dovolací soud podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), ani vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s ustanoveními § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., jelikož dovolatel s ohledem na výsledek tohoto řízení nemá na jejich náhradu právo, a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 22. března 2016



JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4792.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies