11 Tdo 72/2016

24. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265b odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2016 o dovolání obviněného M. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 14 To 229/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 T 30/2015, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 6 T 30/2015, byl obviněný M. Š. uznán vinným v bodě 1) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, v bodě 2) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a v bodě 3) přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, na podkladě skutkového zjištění, že:

1) v období nejméně od měsíce května 2014 do 28. 11. 2014 v T., v H. u., v bytě majitele MUDr. L. D., který měl pronajatý obviněný E., i na jiných místech okresu T., v nezjištěném množství případů vyrobil z volně prodávaných léků Nurofen a Modafen přesně nezjištěné množství drogy pervitin obsahující účinnou psychotropní látku metamfetamin (+)- 1 fenylmethylaminopropan uvedenou v zákoně č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a příloze č. 5 seznamu psychotropních látek č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, výroba a distribuce této látky je zákonem zakázána, čehož si byl obviněný vědom a tuto drogu zčásti užil pro svoji potřebu a dále ji nejméně v 1 případě prodal v množství 0,2 gramu za částku 1.000 Kč T. F., a v nezjištěném počtu případů přislíbil opatřit I. Š., k čemuž ale nedošlo,

přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 7. 2012, č. j. 13 T 145/2011-2827, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu České Budějovice – pobočka v Táboře ze dne 3. 5. 2013, č. j. 14 To 38/2013-4040, pravomocným dne 3. 5. 2013, odsouzen pro zločin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, který vykonal dne 21. 8. 2013,

2) v období nejméně od měsíce února 2014 do 27. 11. 2014 se zdržoval na různých místech v T. i na jiných místech okresu T., přestože mu byl rozsudkem ze dne 25. 7. 2012, č. j. 13 T 145/2011-2827, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu České Budějovice – pobočka v Táboře ze dne 3. 5. 2013, č. j. 14 To 38/2013-4040, uložen trest zákazu pobytu v obvodu Okresního soudu v Táboře na dobu 4 let, který začal vykonávat po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dne 21. 8. 2013,

3) v období od 1. 9. 2013 do 28. 11. 2014 v H. M., v P., v T., ani jinde, vědom si své vyživovací povinnosti, neplatil výživné na nezletilou dceru, ačkoli mu tato povinnost vyplývala ze zákona o rodině a z občanského zákoníku a co do výše a způsobu úhrady byla konkretizována rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 2. 2002, č. j. 14 P 212/2001-39, ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 25. 7. 2002, č. j. 14 P 212/2001-52, v částce 1.000 Kč měsíčně splatné do každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky S. Ch., bytem H. M., V. L., takže dluží částku 14.600 Kč, když za měsíce leden a únor 2014 uhradil celkem 400 Kč.

Za to byl odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 32 měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu i ohledně obviněného P. E.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění M. Š. a P. E., rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 14 To 229/2015, tak, že k odvolání obou obviněných podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) ve vztahu k obviněnému M. Š. a v celém výroku o trestu jeho se týkajícím a ve výroku o trestu propadnutí věci ohledně obviněného P. E. Současně podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. Š. uznal v bodě 1) vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

Stalo se tak na podkladě skutkového zjištění, že v období nejméně od měsíce srpna 2014 do 20. 10. 2014 v T., v H. u., v bytě majitele MUDr. L. D., který měl pronajatý obžalovaný E., i na jiných místech okresu T., v nezjištěném množství případů vyrobil z volně prodávaných léků Nurofen a Modafen přesně nezjištěné množství drogy pervitin obsahující účinnou psychotropní látku metamfetamin (+)- 1 fenylmethylaminopropan uvedenou v zákoně č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a příloze č. 5 seznamu psychotropních látek č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, výroba a distribuce této látky je zákonem zakázána, čehož si byl obžalovaný vědom a tuto drogu zčásti užil pro svoji potřebu a dále ji nejméně v 1 případě prodal v množství 0,2 gramu za částku 1.000 Kč T. F., a v nezjištěném počtu případů přislíbil opatřit I. Š., k čemuž ale nedošlo,

přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 7. 2012, č. j. 13 T 145/2011-2827, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu České Budějovice - pobočka v Táboře ze dne 3. 5. 2013, č. j. 14 To 38/2013-4040, pravomocným dne 3. 5. 2013, odsouzen pro zločin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, který vykonal dne 21. 8. 2013.

Za tento zločin a za přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, které zůstaly v bodech 2) a 3) napadeného rozsudku nedotčeny, odsoudil obviněného podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle 101 odst. 1 písm. c) tr. ř. dále vyslovil ochranné opatření zabrání věci blíže specifikovaných na str. 3 výroku rozsudku.

Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí ve výroku o vině zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž současně napadá i výrok o trestu.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný po shrnutí dosavadního průběhu řízení předně namítá, že skutek popsaný pod bodem 1) rozsudku nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ani nebylo prokázáno, že je pachatelem tohoto trestného činu. Připouští, že do bytu spoluobviněného E. v H. u. v T. docházel, avšak pouze za V. R., která tam bydlela, z provedeného dokazování však nevyplývá jediný přímý důkaz, že zde drogy vyráběl či se na jejich výrobě podílel. Nesouhlasí ani s vymezením období, po které měl tuto trestnou činnost páchat, a ačkoli jeho námitky odvolací soud částečně uznal a toto období výrazně omezil, přesto jej daným skutkem uznal vinným. Z provedeného dokazování tak podle jeho mínění lze mít za prokázané, že v předmětném bytě sice byly drogy skutečně vyráběny, nikoli však, že by tak činil on. V této souvislosti zmiňuje, že v daném období do předmětného bytu docházela i řada svědků a zdržovaly se tam i osoby, které drogy vyrábět uměly, konkrétně např. I. H. a spoluobviněný E. Nikdo ze svědků však neuvedl, že by ho zde viděl drogy vyrábět či že by je někomu dával či prodával až na svědkyni F. Ta před soudem prvního stupně změnila svou výpověď z přípravného řízení v jeho neprospěch proto, že proti ní bylo zahájeno trestní stíhání pro totožnou trestnou činnost a chtěla tak pomoci sobě a I. H., který u E. drogy skutečně vyráběl. Podle obviněného oba soudy ve svých závěrech přihlížely zejména k jeho trestní minulosti nežli k tomu, co bylo v řízení prokázáno. Tím, že své rozhodnutí o vině opíraly pouze o nepřímé důkazy, z nichž nevyplývalo, že je pachatelem předmětného trestného činu, s poukazem na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně rozhodnutí III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010, se domnívá, že byla porušena zásada in dubio pro reo a právo na presumci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a měl tedy být pro tento skutek zproštěn obžaloby. Odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 175/06 ze dne 19. 6. 2007 dospívá k přesvědčení, že postupem soudů bylo porušeno též jeho právo na spravedlivý proces, pokud z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, vyplývá, že ve svých závěrech vycházel z výpovědí P. E. z přípravného řízení a I. Š. učiněné v jiném trestním řízení, vztahující se k jiným skutkům, jiných obviněných i jinému časovému období. Vytýká, pokud odvolací soud namítanou vadu rozsudku soudu prvního stupně ohledně jeho viny za spáchaný skutek neodstranil, ale pouze zkrátil období, po které se měl trestné činnosti dopouštět a v návaznosti na to snížil o 2 měsíce uložený mu trest odnětí svobody.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 23. 9. 2015, č. j. 14 To 229/2015-481, i další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. buď přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře nové projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem, že nebyly naplněny všechny zákonné znaky skutku podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nebo podle § 265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl. Zároveň učinil podnět, aby předseda senátu Okresního soudu v Táboře podle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu do doby rozhodnutí o jeho dovolání přerušení trestu odnětí svobody, který nyní na podkladě napadeného rozhodnutí vykonává, když při zproštění jeho viny pro tento skutek lze očekávat mírnější trest odnětí svobody, který vzhledem k délce jeho pobytu ve vazbě a nyní ve výkonu trestu pravděpodobně již vykonal.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně tvrzením, že provedenými důkazy nebyla jeho vina prokázána, že soudy vycházely toliko z nepřímých důkazů a z jeho trestní minulosti, že jsou nesprávné jejich závěry, že drogy vyráběl či se na jejich výrobě podílel, event. tyto prodával, že nesprávně vyhodnotily zejména výpovědi spoluobviněného P. E. a svědků I. Š., I. H. a T. F., jejíž věrohodnost zpochybnil),je nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se především úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jinak posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. z. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.

Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.

Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Táboře, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor.Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů.Jedná se především o výpovědi svědků, kteří usvědčují obviněného M. Š. z výroby drog (pervitinu), kterou prováděl či se na jejich výrobě podílel nejméně od měsíce srpna 2014 do 20. 10. 2014 a z jejich distribuce. V tomto směru lze zmínit zejména výpověď spoluobviněného P. E. z přípravného řízení, jakož i svědkyně T. F., jíž obviněný nejméně v 1 případě prodal pervitin v množství 0,2 gramu za částku 1.000 Kč, když rovněž v nezjištěném počtu případů přislíbil drogu opatřit I. Š. Taktéž výpověďmi svědků I. H., Z. Š. a J. D. byla jednoznačně vyvrácena obhajoba obviněného, že žádné drogy nevyráběl ani nikomu neprodával, kteroužto obhajobu však nalézací soud označil za nevěrohodnou.Soud prvního stupně se rovněž přesvědčivým způsobem vypořádal s případnými rozpory v tvrzeních některých svědků u hlavního líčení a logicky zdůvodnil, proč neuvěřil těmto jejich účelově změněným výpovědím oproti jejich svědectví v přípravném řízení. Námitky obviněného zpochybňující věrohodnost svědků H. a F. označil jako účelové, když podle jeho názoru takovéto poznatky z obsahu spisu nevyplývají.Citovaná svědectví, která si spolu navzájem korespondují, nestojí osamoceně, jsou též podporována dalšími, zejména listinnými důkazy. Z nich lze zmínit především znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví genetika, z něhož vyplynulo, že stopy DNA nalezené na rukavicích zajištěných při domovní prohlídce v bytě spoluobviněného E. v T. v H. u. jsou totožné s genetickým profilem obviněného Š. Tomuto závěru pak odpovídají i zajištěné věci sloužící k výrobě pervitinu, a to chemikálie, skleněné nádoby, tál a další součásti vybavení varny, zajištěné při domovní prohlídce konané dne 21. 10. 2014 v předmětném bytě, který měl P. E. pronajatý, což prokazuje protokol o domovní prohlídce a navazující fotodokumentace. Ve věci byla vypracována rovněž odborná vyjádření, přičemž z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie se podává, že na základě chemické expertízy byla na povrchu skleněného tálu zjištěna přítomnost stopového množství metamfetaminu a na dalších předmětech pak přítomnost toluenu, acetonu, kyseliny chlorovodíkové, kyseliny fosforečné, jódu, fosforu, benzymetyketonu a hydroxidu sodného, což jsou látky, které lze využít pro výrobu drogy pervitin. Taktéž lze zmínit opis Rejstříku trestů, jakož i obsah soudního rozhodnutí o předchozím odsouzení obviněného z něhož plyne, že byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 7. 2012, č. j. 13 T 145/2011-2827, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu České Budějovice – pobočka v Táboře ze dne 3. 5. 2013, č. j. 14 To 38/2013-4040, odsouzen pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, který vykonal dne 21. 8. 2013. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by se ze strany ve věci činných soudů jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. V posuzované věci je tedy zřejmé, že se oba soudy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro jejich rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněného, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly a s jejichž argumentací se lze plně ztotožnit. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že v posuzovaném případě byly znaky objektivní stránky obviněnému přisouzené skutkové podstaty bezezbytku naplněny a v rozsudku odvolacího soudu i přiléhavě vyjádřeny. Po subjektivní stránce bylo v jednání obviněného správně shledáno zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což koresponduje s tím, že svým jednáním obviněný porušil zájem na ochraně života a zdraví lidí a společnosti proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného šíření omamných a psychotropních látek a jedů a nedovoleného nakládání s nimi. Nejvyšší soud odvolacímu soudu rovněž přisvědčil, pokud takto zjištěné skutkové okolnosti vyhodnotil ve smyslu znaků skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku,jehož se dopustil tím, že „neoprávněně vyrobil, nabídl a prodal jinému psychotropní látku, ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.“Napadené rozhodnutí netrpí žádnou z hmotně právních vad, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod i čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak je obviněným s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 175/06, namítáno. K podrobnostem lze odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů, konkrétně na str. 5až 11 rozsudku soudu prvního stupně a str. 10až 15 rozsudku odvolacího soudu.

Jestliže obviněný M. Š. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadl též výrok o uloženém trestu, tak v tomto ohledu neuplatnil žádnou konkrétní námitku. Pro úplnost lze dodat, že v úvahu přicházející důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu (např. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), podle níž námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (nyní § 39 až 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze nekonkrétní výtku obviněného M. Š. směřující proti uloženému trestu odnětí svobody pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Š. proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§ 265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně i s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání nebyl ve věci shledán ani důvod k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. února 2016


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu









Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 72/2016, ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.72.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies