8 Tdo 144/2016

24. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 175 odst. 1, 2 písm. b)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2016 o dovolání obviněného P. S. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 11 To 161/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 1 T 169/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá.

Odůvodnění:


1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 1 T 169/2013, byl obviněný P. S. a další dva spoluobvinění J. M. a S. P. uznáni vinnými, že

1) obžalovaní J. M., S. P. a P. S. společným jednáním, jehož cílem bylo přinutit poškozenou P. D. k přiznání údajného odcizení zboží ze skladu obchodní společnosti JIP Východočeská a. s. v hodnotě milion korun a přimět ji k formálnímu uznání takového dluhu, v době kolem 19:30 hodin dne 4. 11. 2010 v B., okres P.-v., v domě v H. ulici obviněný P. S. za přítomnosti obviněného S. P. J. M. slovně vyzýval jmenovanou poškozenou, aby se přiznala k odcizení zboží v hodnotě jednoho milionu korun, dále aby takto získané peníze vrátila a pro případ nevyhovění jeho požadavku jí hrozil okamžitým bitím, což podpořil některý z obžalovaných slovně vyjádřenou hrozbou, že vyvolá zákrok policie proti poškozené a tím i její trestní stíhání v případě, že nevyhoví jejich požadavku a doprovázel to tvrzením o existenci důkazů o vině poškozené odcizením zboží, které doplňoval obviněný S. P. gesty a manipulací s notebookem, čímž klamavě předstíral držení důkazů o vině poškozené a připravenost předložit je policii, následně obviněný J. M. předložil poškozené k podpisu dohodu o uznání dluhu poškozenou ve výši 1 milion Kč s tím, že ho uhradí do druhého dne za současného stanovení smluvní pokuty ve výši 300 000 Kč pro případ nedodržení takového závazku, čímž poškozenou přiměli k písemnému uznání údajného dluhu poškozené, k jehož splnění ani k vymáhání však dosud nedošlo,

2) obžalovaní J. M., S. P. a P. S. společně v době kolem 20:00 hodin dne 4. 11. 2010 v H. ulici v B., okres P.-v., v tamním objektu S. P. slovně vyzýval poškozenou M. P. k tomu, aby se přiznala k údajné krádeži peněz z jí obsluhované pokladny, přitom slovně předstíral možnost nabídnout přesvědčivé důkazy o tom a slovně hrozil oznámením její údajné krádeže policii a vyvoláním jejího uvěznění a s využitím takto získané převahy a vyvolané obavy poškozené ze ztráty zaměstnání předložil obviněný J. M. jmenované poškozené k podpisu dohodu o uznání dluhu, kterou poškozená měla uznat údajný dluh vůči obchodní společnosti JIP Východočeská a. s. ve výši 500 000 Kč a zavázala se ho uhradit do druhého dne za současného sjednání smluvní pokuty ve výši 150 000 Kč pro případ nedodržení takového závazku, přičemž takové jednání bylo provázeno soustavnou přítomností obviněného P. S. v bezprostřední blízkosti poškozené, aby tím podpořil její respekt vůči požadavku přednesenému obviněným P., čímž poškozenou přiměli k podpisu a uzavření zmíněné dohody, ovšem k úhradě ani vymáhání údajného dluhu a smluvní pokuty dosud nedošlo,

3) obžalovaní J. M. a P. S. společně v době kolem 15:30 hodin dne 5. 11. 2010 v H. ulici v B., okres P.-v., v tamním objektu P. S. i J. M. slovně vyzývali poškozenou L. S. k tomu, aby se přiznala k údajné krádeži peněz z jí obsluhované pokladny, přitom slovně předstírali možnost nabídnout přesvědčivé důkazy o tom a obžalovaný S. hrozil oznámením policii a vyvoláním jejího uvěznění a s využitím získané převahy a vyvolané obavy poškozené ze ztráty zaměstnání, které je jediným zdrojem příjmů její rodiny, předložil obviněný J. M. jmenované poškozené k podpisu dohodu o uznání dluhu, kterou poškozená měla uznat údajný dluh vůči obchodní společnosti JIP Východočeská a. s. ve výši 200 000 Kč a zavázala se ho uhradit do druhého dne za současného sjednání smluvní pokuty ve výši 60 000 Kč pro případ nedodržení takového závazku, čímž poškozenou přiměli k podpisu a uzavření zmíněné dohody, ovšem k úhradě ani vymáhání údajného dluhu a smluvní pokuty dosud nedošlo.

2. Takto popsané jednání obviněných [u obviněného S. P. jen v bodech 1) a 2)] soud prvního stupně právně kvalifikoval ve smyslu § 21 tr. zákoníku jako pokus zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, a obviněnému P. S. uložil podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 42 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. 9. 2013, č. j. 1 T 61/2012-298, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze z 10. 1. 2014, č. j. 9 To 465/2013-350, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněným S. P. a J. M. pak podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnné tresty (aniž vysvětlil z jakého důvodu) odnětí svobody – každému v trvání 2 roků, jejichž výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců u obviněného S. P., resp. 3 let u obviněného J. M.

3. Proti tomuto rozsudku podali všichni tři obvinění odvolání. Podání obviněného P. S. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 11 To 161/2015, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Stejným způsobem rozhodl tento soud již předtím (usnesením ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 11 To 98/2015) o odvoláních dalších dvou obviněných.

4. Obviněný P. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a proti němu podal prostřednictvím svého obhájce Mgr. Libora Zbořila dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť měl za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozsudek soudu nalézacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

5. Dovolatel zprvu namítl, že napadenému usnesení předcházelo řízení, v němž nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, neboť v něm nebylo bez jakýchkoli pochyb prokázáno, že se skutek stal a že jej spáchal právě obviněný. Učiněná skutková zjištění podle něj nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku. Při zjišťování skutkového stavu soudy porušily ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a mezi jejich zjištěními a provedenými důkazy vznikl extrémní nesoulad. Okolnostmi svědčícími v jeho prospěch se soudy nijak nezabývaly. Proto vyslovil názor, že měl být zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a), b), c) tr. ř.

6. K námitce nesprávné právní kvalifikace obviněný uvedl, že ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že se nedopustil žádného násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy. Tento soud tedy pochybil při závěrech o realizaci skutkové podstaty trestného činu vydírání z pohledu naplnění její objektivní, zejména však subjektivní stránky, když shledal, že jeho jednání popsané pod bodem 1), 2) a 3) bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného pod pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal, opominul nebo trpěl.

7. Podle dovolatele odvolací soud se sice pokusil tuto vadu napravit, sám se ovšem dopustil dalšího vážného pochybení, když uvedl, že u jeho jednání v bodech 2) a 3) skutkové věty se nejednalo o pohrůžku bezprostředního násilí, nýbrž o pohrůžku jiné těžké újmy. K tomu odvolací soud citoval rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 4. 1981, sp. zn. 6 Tz 12/81 (publikovaný pod č. 27/1982 Sb. rozh. tr.), jehož právní věta zní: „Jinou těžkou újmou může být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jimž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoliv.“.

8. S odkazem na právě citovaný judikát se dovolatel v žádném případě neztotožnil, naopak jeho aplikaci označil jako naprosto absurdní, a to z důvodu významných skutkových odlišností a nepřiléhavosti na posuzovaný případ, což mělo ve svém důsledku také vliv na nesprávnou právní kvalifikaci souzeného skutku. Podle skutkových zjištění, z nichž zmíněný judikát vycházel, vyhrožoval obviněný oznámením jiného trestného činu poškozené, než toho, ke kterému jeho jednání směřovalo. Snažil se tedy vymoci jednání nijak nesouvisející s jejím údajným trestným činem. On však v dané věci hrozil poškozeným oznámením jimi spáchaného trestného činu ve snaze vymoci od nich odčinění způsobené právě tímto jejich jednáním. Byla zde tedy souvislost, jež v citovaném judikátu absentuje.

9. V odůvodnění zmíněného rozhodnutí navíc soud zdůraznil, že jednání pachatele trestného činu vydírání musí být neoprávněné. Podle názoru dovolatele musí být tato neoprávněnost součástí subjektivní stránky trestného činu. V posuzovaném případě ovšem postup uzavření dohod o úhradě odcizených částek z jeho strany neoprávněný nebyl. Nadto, pokud by závazek poškozených vůči obchodní společnosti JIP Východočeská, a. s., skutečně neexistoval, pak by pro ně případné trestní oznámení nemohlo znamenat žádné riziko a tudíž ani žádnou újmu.

10. Obviněný proto uzavřel, že užití citovaného judikátu bývalého Nejvyššího soudu ČSR bylo v daném případě závadné a absolutně nepřiléhavé. Vyplývá z něj totiž názor soudu, že za vydírání užitím pohrůžky jiné těžké újmy lze označit i takové případné jednání, kdy osoba za účelem vymoci pro sebe náhradu škody způsobené protiprávním jednáním druhého, využije svého zákonného práva na soudní a jinou právní ochranu zakotvenou v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, které zaručuje domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, tedy i eventuálním oznámením protiprávního jednání příslušnému policejnímu orgánu. Takovýto výklad však podle něho nemůže obstát.



11. V návaznosti na to dovolatel poukázal na související judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 476/2009 (publikované pod č. 23/2010 Sb. rozh. tr.), v níž soud konstatoval, že pohrůžka eventuálního podání trestního oznámení nemůže být hodnocena jako hrozba jinou těžkou újmou ve smyslu trestného činu vydírání, když je právem každého, v případě domnění o způsobení škody druhou osobou, podat proti ní trestní oznámení. Podle tohoto judikátu by se trestného činu vydírání v takovém případě mohl pachatel dopustit jen tehdy, „pokud by spolu s upozorněním na podání trestního oznámení vyhrožoval poškozenému způsobem a prostředky, k jejichž použití nebyl vůbec oprávněn (např. že zařídí vzetí poškozeného do vazby, že se přičiní o to, aby mu byl uložen vysoký trest)“. Z jeho jednání však nevyplývá žádný konkrétní ani jiný způsob užití takovýchto dalších potřebných prostředků, a v tomto smyslu tedy není naplněna podmínka hrozby způsobením jiné těžké újmy.



12. Obviněný dále připomenul názor Nejvyššího soudu uvedený v usnesení ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 612/2011 (publikovaném pod č. 25/2012 Sb. rozh. tr.), v němž soud konstatoval, že „Zákonný znak trestného činu vydírání spočívající v pohrůžce jiné těžké újmy ve smyslu § 235 odst. 1 tr. zákona může zahrnovat různé způsoby vyhrožování, protože není nijak blíže definován. Vždy však musí jít o neoprávněné jednání pachatele, který hrozí způsobením takových následků, jež jsou svou intenzitou obdobné jako v případě pohrůžky násilí, takže pohrůžka jiné těžké újmy může u poškozeného vyvolat konkrétní obavu srovnatelnou s ohrožením jeho života nebo zdraví. Při posuzování, zda jde o pohrůžku jinou těžkou újmou, je však třeba přihlížet též např. k závažnosti možného narušení osobních, rodinných, pracovních, podnikatelských či jiných vztahů poškozeného v případě uskutečnění učiněné pohrůžky. Je nutno zohlednit rovněž individuální vlastnosti poškozeného, intenzitu ovlivnění jeho psychického stavu apod., neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný.“. K tomu obviněný doplnil, že jednání kladené mu za vinu rozhodně nedosahovalo intenzity srovnatelné s obavou poškozených o jejich život či zdraví ani žádnou jinou možnou újmou.



13. Podle dovolatele jeho jednání popsané v bodech 1), 2) a 3) výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně nemohlo naplnit – vzhledem k absenci užití násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy – skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku. Nanejvýše by bylo možné zkoumat, zda jeho skutek podle popisu útoků pod body 2) a 3) nenaplnil znaky trestného činu útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo někoho nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl.



14. K tomu obviněný citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 324/2002, v němž soud srovnával právě trestné činy vydírání a útisku. Pohrůžka jiné těžké újmy u trestného činu vydírání může, podle názoru soudu, „spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti, na dobré pověsti, může směřovat k rozpadu manželství nebo rodinného života“. U trestného činu útisku definoval tíseň jako „stav, třeba přechodný, vyvolaný osobními, rodinnými, majetkovými a jinými poměry, které vedou k omezení volnosti rozhodování“. Závislost pak chápal jako „stav, v němž se osoba nemůže svobodně rozhodovat proto, že je v určitém směru odkázána na pachatele“. V tomto smyslu obviněný poukázal na výpovědi poškozených, z nichž vyplynulo, že předmětné exekutorské zápisy podepsaly v obavě ze ztráty svého zaměstnání, které pro ně bylo jediným zdrojem jejich příjmů. V návaznosti na to vyslovil názor, že v okamžiku, kdy znaky stíhaného skutku, umožňující přísnější kvalifikaci závažnějšího trestného činu, nebyly v řízení bez pochyb prokázány, a nelze je ani spolehlivě dovodit, je ve smyslu zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo třeba obviněného obžaloby zprostit, popřípadě užít kvalifikaci mírnější skutkové podstaty, v tomto případě přiléhavější právní kvalifikace trestného činu útisku podle § 177 tr. zákoníku.



15. V následující části svého podání se obviněný zaměřil na další otázky, v nichž také shledal pochybení nižších soudů. Například hodnocení důkazů soudem prvního stupně nepovažoval za volné, nýbrž za svévolné, když soud uvěřil poškozeným, že v kritické situaci jednaly ve strachu o své zdraví, ačkoliv ty měly spatřovat újmu spíše v přivolání policejního orgánu. Soudy obou stupňů dále pochybily v tom, že nepřipustily ohledání kanceláře, v níž došlo k posuzovanému jednání s odůvodněním, že otázka stísněnosti prostoru je subjektivní záležitostí. Pak by mu ovšem tato okolnost neměla být přičítána k tíži.



16. Dovolatel se rovněž pozastavil nad chybným označením důkazního materiálu, kdy zvukový záznam hlavního líčení nalézacího soudu byl poněkud nelogicky nazván „listinnými důkazy“. Jako významnou vadu řízení zhodnotil i zmatečnost tohoto hlavního líčení. Soud prvního stupně rovněž odmítl provést některé důkazy jím navržené, a naopak si učinil prakticky veškeré skutkové závěry z výpovědí poškozených nebo osob jim blízkých. I přes jeho námitky zcela ignoroval řetězec nepřímých důkazů svědčících o možné účelovosti výpovědí těchto osob. V době policejního vyšetřování (vedeného původně pro trestný čin útisku podle § 177 tr. zákoníku) totiž uváděly, že předmětné exekutorské zápisy podepisovaly ve strachu ze ztráty svého zaměstnání, jež pro ně bylo jediným zdrojem příjmu, aniž by v rozhodné době přemýšlely, jak částky v zápisech uvedené splatí. Na rozdíl od něj soudy nepovažovaly tato tvrzení za nelogická.



17. Podle obviněného naopak odvolací soud zatížil řízení svévolnou úvahou, že poškozené (jako každý racionálně uvažující člověk) by se bez soustředěného nátlaku nikdy o vlastní svobodné vůli nemohly zavázat k úhradě dluhu ve výši a lhůtě, které byly s přihlédnutím k jejich výdělkovým a majetkovým poměrům zcela nereálné. Takový závěr by se ale měl opírat minimálně o znalecký posudek z oboru psychologie, jímž by byl prokázán vliv jednání obviněného na psychiku konkrétních poškozených.



18. Dovolatel v závěru svého podání shrnul, že skutek, jímž byl uznán vinným, není trestným činem podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku; eventuelně by jej bylo možno posoudit jako trestný čin útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na nerespektování zásad a pravidel trestního řízení soudy obou stupňů považoval za nutné, aby Nejvyšší soud zasáhl do jejich skutkových zjištění, což má podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy, neboť bylo dotčeno jeho ústavně garantované základní právo na spravedlivý proces.



19. Ze všech výše uvedených důvodů obviněný s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2015, č. j. 11 To 161/2015-306, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. 10. 2014, č. j. 1 T 169/2013-201, v celém rozsahu zrušil, a aby současně zrušil všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž jejich zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.



20. V samém závěru svého podání dovolatel požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, který bude o podaném dovolání rozhodovat, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o tomto mimořádném opravném prostředku odložil výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen. Zároveň vyjádřil souhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu podle § 265 odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.



21. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém stručném vyjádření zdůraznila, že námitky vyjádřené v dovolání obviněný uplatňoval již od počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací.



22. Podle státní zástupkyně jednání obviněného bylo plně prokázáno svědeckými výpověďmi svědků E. D., P. D. i M. P. a L. S. Rovněž bylo prokázáno výpovědí svědka P. T., který s ním měl obdobné zkušenosti. Pokud jde o tvrzení obviněného, že z jeho strany absentovala pohrůžka násilí vůči poškozeným v popisu útoku pod bodem 1), 2) a 3), poukázala na to, že s touto námitkou se vypořádal již odvolací soud, když uvedl, že správně mělo být jednání obviněného kvalifikováno jako dílem dokonaný zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku ve vztahu k odst. 2 písm. d) citovaného ustanovení, neboť v hrozbě oznámení údajného trestného činu poškozených policejnímu orgánu a vyvolání jejich uvěznění je třeba podle judikatury spatřovat pohrůžku jiné těžké újmy (odkázala tu na shora již citované rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 4. 1981, sp. zn. 6 Tz 12/81).



23. S ohledem na výše uvedené měla tedy státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl. Přesto však navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.



24. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (obdržel je dne 8. 2. 2016). Ten však na ně do dne rozhodnutí dovolacího soudu nereagoval.



25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v dané věci je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.



26. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.



27. Z logiky věci se Nejvyšší soud zabýval nejprve dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl ve veřejném zasedání tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.



28. Oním dalším uplatněným dovolacím důvodem byl ten podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotně právní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).



29. Z tohoto pohledu je zřejmé, že mnohé z dovolatelových námitek nelze pod uplatněný dovolací důvod v zásadě podřadit. Bylo tomu tak zejména tehdy, brojil-li proti nesprávnému označení důkazního materiálu (zvukového záznamu jako listinného důkazu), proti zamítnutí jeho návrhů na provedení některých dalších důkazů (ohledání místa činu, opatření znaleckého posudku), proti údajné účelovosti výpovědí poškozených, proti – z jeho pohledu – svévolnému hodnocení důkazů soudy obou nižších stupňů, či proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu. Takovými námitkami totiž primárně napadal otázky procesního charakteru, a teprve z takto tvrzených nedostatků se až sekundárně domáhal změny právní kvalifikace skutku, jímž byl uznán vinným. Jak již bylo uvedeno výše, argumentace tohoto druhu pod zmíněný dovolací důvod obvykle nespadá. Nejde však o pravidlo bezvýjimečné.



30. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V tomto případě má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).



31. Právě taková pochybení obou nižších soudů dovolatel namítal, když důsledkem jím tvrzených nedostatků (zmíněných shora) měl být vznik extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a následně učiněnými skutkovými zjištěními, což mělo vést k porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Proto také, s ohledem na znění čl. 4 a čl. 90 Ústavy, ve svém podání vyjádřil nutnost zásahu do skutkového stavu dovolacím soudem.



32. S těmito výhradami se ovšem Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím (jemu prospívajícím) výsledkem. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé (srov. strany 11 až 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a strany 5 až 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Skutečnost, že oba soudy se přiklonily ke svědeckým výpovědím poškozených a osob jim blízkých, nelze považovat za projev svévolného hodnocení důkazů, když svá stanoviska přesvědčivě zdůvodnily, stejně jako se vyrovnaly s námitkou obviněného o účelovosti těchto výpovědí. Obdobné jednání dovolatele v minulosti ostatně popsal i další svědek P. T., a nelze pominout ani fakt, že dovolatel byl v minulosti za téměř identický čin již jednou odsouzen. Za případ opominutého důkazu též není možné považovat zamítnutí návrhu na ohledání kanceláře, kde se skutek odehrál, neboť soudy přesvědčivě vyložily, proč považovaly takový důkaz za nadbytečný. Nejvyšší soud proto neshledal porušení základních zásad trestního řízení uvedených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani porušení pravidel spravedlivého procesu ze strany soudů obou stupňů.



33. Při vázanosti skutkovými zjištěními nižších soudů se Nejvyšší soud dále zabýval dovolatelovou námitkou o nenaplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku (zejména z důvodu absence násilí, pohrůžky násilí či pohrůžky jiné těžké újmy v jeho jednání). Tato výhrada sice byla v rámci zvoleného dovolacího důvodu uplatněna relevantně, Nejvyšší soud jí však nemohl přisvědčit.



34. K této otázce je zprvu nutné poznamenat, že dovolatel ve své argumentaci účelově přehlížel některá (jemu se nehodící) skutková zjištění soudu prvního stupně. Tvrdil-li například, že v jeho jednání popsaném pod body 1), 2) a 3) výroku o vině odsuzujícího rozsudku chyběla jakákoli pohrůžka násilí nebo jiné těžké újmy, pominul například zjištění soudů, že poškozené P. D., ve snaze přimět ji k podpisu dohody o uznání dluhu, hrozil mimo jiné i zbitím. To ovšem nelze považovat za nic jiného než právě pohrůžku násilí, která vzhledem k současné přítomnosti všech tří obviněných v malé uzamčené místnosti a jejich výrazné fyzické převaze musela již sama o sobě v poškozené vyvolat důvodné obavy o její zdraví. Lze tedy uzavřít, že již dílčím útokem uvedeným v bodě 1) rozsudku dovolatel bezezbytku naplnil základní skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, a to za užití pohrůžky násilí vůči poškozené P. D.



35. Co se týče jeho jednání obviněného v bodech 2) a 3) rozsudku vůči zbylým dvěma poškozeným, lze přisvědčit jeho argumentaci, že násilí ani pohrůžku násilí ve vztahu k nim skutečně neužil. Toho si byl vědom odvolací soud, který poněkud korigoval názory soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že v těchto dílčích útocích šlo ze strany obviněného o pohrůžku jiné těžké újmy. Na podporu takového názoru citoval již výše opakovaně zmíněný rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 4. 1981, sp. zn. 6 Tz 12/81, podle něhož „jinou těžkou újmou může být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu“. Právě dovolatelův nesouhlas s tímto názorem odvolacího soudu se stal těžištěm jeho dovolání (srov. odstavce 7. až 14. shora), když na podporu svého (opačného) postoje citoval několik dalších soudních rozhodnutí. Ani s touto jeho argumentací se ovšem Nejvyšší soud neidentifikoval.



36. Je zřejmé, že hrozbu trestním oznámením není možné automaticky považovat za pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Lze rovněž souhlasit s obviněným, že na základě čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat svého práva, a to i podáním trestního oznámení. Jak již citovaný rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR, tak následná judikatura ovšem zdůrazňuje, že předpokladem trestného činu vydírání je neoprávněné jednání pachatele, kterým jiného nutí k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 215/2003 (publikovaného v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 571, svazek 24/2003, Praha: C. H. Beck), totiž ona neoprávněnost může spočívat buď v tom, že pachatel „poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený není povinen činit, anebo je sice pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky (např. násilím) neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen“.



37. Oprávněnost či neoprávněnost nároku společnosti JIP Východočeská, a. s., pro niž dovolatel údajný dluh na poškozených vymáhal, předmětem posuzované trestní věci vůbec nebyla. Ovšem i bez ohledu na tuto skutečnost nelze odhlédnout od způsobu, jakým všichni obvinění s poškozenými postupně jednali. Ti měli jako tři muži početní i fyzickou převahu nad vždy jen jedinou ženou. Dovolatel mohutné postavy, který měl podle svědeckých výpovědí špatnou pověst pro své dřívější agresivní chování, stál v bezprostřední blízkosti té které poškozené, křičel na ně buď on sám, nebo v jeho přítomnosti některý z dalších obviněných. Vše se přitom odehrávalo v malé uzamčené místnosti. Již tato situace mohla sama o sobě v poškozených vyvolat obavy různého druhu, včetně strachu o jejich zdraví. Nadto jim obvinění hrozili nejen trestním oznámením a příjezdem policie, ale rovněž i uvězněním, konkrétně tím, že budou někam okamžitě odvezeny, že si nestihnou vzít ani kartáček na zuby a domů se již nepodívají. Takový způsob vymáhání údajného dluhu (zejména posledně uvedenou výhrůžku) nelze chápat jinak, než že je činěn prostředky neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen. Jednání obviněných bylo tedy neoprávněné, a to bez ohledu na existenci jakéhokoliv závazku poškozených vůči zmíněné obchodní společnosti.



38. Hrozby trestním oznámením, přivoláním policie a okamžitým uvězněním poškozených pak bezezbytku splnily kritéria pro pohrůžku jiné těžké újmy. Tento závěr má oporu v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu, dokonce i v těch, které dovolatel citoval na svou obhajobu. Například podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 476/2009, které se vztahuje na případy, kdy poškozený opravdu způsobí pachateli škodu, se trestného činu vydírání může pachatel dopustit, „pokud by spolu s upozorněním na podání trestního oznámení vyhrožoval poškozenému způsobem a prostředky, k jejichž použití nebyl vůbec oprávněn (např. že zařídí vzetí poškozeného do vazby, že se přičiní o to, aby mu byl uložen vysoký trest)“. Vedle poměrně nevybíravého psychického nátlaku obviněných vyvíjeného na poškozené lze do této kategorie zařadit zejména hrozbu okamžitého uvěznění. Ta je zcela jistě svou intenzitou obdobná jako v případě pohrůžky násilí, takže mohla u poškozených vyvolat konkrétní obavu srovnatelnou s ohrožením jejich života nebo zdraví, jak Nejvyšší soud konstatoval v usnesení ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 612/2011. Nejinak mohl na poškozenou L. S. působit strach ze ztráty zaměstnání, což by pro ni znamenalo vážné existenční problémy.



39. Podle naposledy zmíněného judikaturního rozhodnutí je třeba rovněž zohlednit intenzitu ovlivnění psychického stavu poškozených. Ta musela být v posuzovaném případě u všech tří poškozených více než značná nejen pro hrubý způsob jednání či místo, kde se skutek odehrál, ale i s ohledem na osoby obviněných, zejména pak dovolatele. To dokresluje i zcela správná úvaha odvolacího soudu, že poškozené (jako každý racionálně uvažující člověk) by se bez soustředěného nátlaku nikdy o vlastní svobodné vůli nemohly zavázat k úhradě dluhu ve výši a lhůtě, které byly s přihlédnutím k jejich výdělkovým a majetkovým poměrům zcela nereálné. K přijetí takového závěru postačí běžné logické uvažování bez nutnosti vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie.



40. Nejvyšší soud tedy shledal, že jednání dovolatele naplnilo všechny znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku. Pokud totiž již nalézací soud současně zjistil, že obviněný se popsaného jednání dopustil nejméně se dvěma osobami, a že jednal v úmyslu způsobit poškozeným značnou škodu, musel aplikovat i uvedenou kvalifikovanou skutkovou podstatu jmenovaného zločinu. Tu poněkud korigoval (alespoň v odůvodnění svého rozhodnutí – srov. stranu 7) odvolací soud, když uvedl, že jednání obviněného mělo být přesně kvalifikováno jako dílem dokonaný zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, dílem (jako nedokonaný) ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku zločin vydírání ve vztahu k odst. 2 písm. d) citovaného ustanovení (k tomu ovšem dodal, že toto dílčí pochybení nemohl napravit, neboť by postupoval v rozporu s ustanovením § 259 odst. 4 tr. ř.). K tomu lze již jen dodat, že právní kvalifikace souzeného skutku jen jako trestného činu útisku podle § 177 tr. zákoníku, jíž se obviněný v podaném dovolání domáhal, rozhodně nepřicházela v úvahu.



41. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.



42. Nejvyšší soud neopomněl, že obviněný ve svém podání rovněž požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. ještě před rozhodnutím o jeho dovolání odložil výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen. K takovému rozhodnutí však předseda senátu Nejvyššího soudu neměl důvod už s ohledem na způsob, jímž senát Nejvyššího soudu o podaném dovolání rozhodl.



Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 2. 2016

JUDr. Jan Bláha

















předseda senátu






















Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 8 Tdo 144/2016, ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.144.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies