4 Tdo 41/2016

18. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. e)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2016 dovolání obviněného J. M., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 11 To 290/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 39/2015, a rozhodl takto:


I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se částečně zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2015, č. j. 11 To 290/2015-162 v části, v níž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného J. M. proti výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozenému I. T.Dále se částečně zrušuje rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 2015, č. j. 5 T 39/2015-135 ve výroku o náhradě nemajetkové újmy ve vztahu k poškozenému I. T., jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265m odst. 2 tr. ř. a § 265 tr. ř. se poškozený I. T., odkazuje se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.


Odůvodnění:


Obviněný J. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 2015, č. j. 5 T 39/2015-135 uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře 18 měsíců a současně byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let. Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozeným Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR škodu ve výši 45.905 Kč a I. T. nemajetkovou újmu ve výši 50.000 Kč.

Protiprávního jednání se obviněný dopustil tak, že dne 5. 9. 2014 kolem 13 hod. v H. K. na kruhovém objezdu u Č. jako řidič nákladního vozidla zn. Man najížděl na tento kruhový objezd do pravého jízdního pruhu, přičemž nerespektoval svislou dopravní značku „Dej přednost v jízdě“ a nedal přednost po kruhovém objezdu jedoucímu motocyklu zn. Honda Shadow, který řídil I. T., jenž byl nucen změnit směr jízdy a přejet do vnitřního pruhu, čímž došlo k rozkmitání motocyklu a jeho následnému pádu, v důsledku čehož poškozený utrpěl oděrky na hřbetu pravého zápěstí a pravé ruky, tříštivou nitrokloubní zlomeninu dolního konce pravé vřetenní kosti s posunutím úlomků, odlomení bodcovitého výběžku pravé loketní kosti a částečnému vymknutí mezi člunkovou a poloměsíčitou kostí s omezením v obvyklém způsobu života přiložením sádrové fixace, která vylučovala hybnost pravého zápěstí a omezovala hybnost prstů pravé ruky do 6. 10. 2014, a svým jednáním tak obviněný porušil ustanovení § 4 písm. a), b), c) a § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Bližší popis jednání je rozveden v předmětném rozsudku.

Následné odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 11 To 290/2015 podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný napadl rozhodnutí soudu druhého stupně prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

V konkrétní rovině obviněný napadá závěry soudu prvého i druhého stupně, které dle jeho názoru vykazují extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Jeho vina je vyvozována z jediného důkazu, kterým je znalecký posudek z oboru dopravy. Pokud znalec dovozuje, že rychlost motocyklu byla cca 45 km/h, vychází toliko ze smýkacích stop, poškození a konečného postavení motocyklu, avšak vzhledem k tomu, že ke střetu s nákladním vozidlem nedošlo, nelze ani ­- podle jeho mínění - určit objektivně rychlost motocyklu. Naopak, vzhledem k hodnocení poranění poškozeného jako středně těžkých, má za to, že rychlost, kterou se poškozený pohyboval, musela být vyšší než udává znalec. Závěry znalce jsou též v rozporu s výpovědí svědka A., který viděl klouzat motorku za nákladní soupravou, nikoliv před ní, jak uvedl znalec. Dále pak nelze použít výpověď svědka V., který nehodový děj neviděl. Znalec také pochybil, jestliže si ke svému zkoumání nevyžádal tachografický kotouč nákladního vozidla a nezjišťoval polohu a pohyb ostatních vozidel na kruhovém objezdu. Obviněný následně polemizoval s hustotou provozu, když není pravděpodobné, aby řidič motorky při mírném provozu a volném vnitřním pruhu náhle měnil směr, a je tak naopak potvrzována obhajoba obviněného, že k pádu motorky došlo v důsledku riskantní jízdy poškozeného. Okresní soud dále pochybil, jestliže zamítl doplnění dokazování o vyšetřovací pokus a doplnění stavebnětechnické dokumentace kruhového objezdu. Rovněž není jediný důkaz, že obviněný v průběhu jízdy telefonoval. V neposlední řadě dovolatel namítl pochybení ve výrocích o náhradě škody, když tato neměla být zdravotní pojišťovně vzhledem k absenci jeho zavinění přiznána. V případě I. T. považuje obviněný jeho nárok za neopodstatněný. Předně by jemu způsobená újma měla být hrazena pojišťovnou. Poškozený však rovněž svůj nárok nikterak nedoložil a soud neprovedl žádné dokazování. K prokázání nároku pak nepostačuje postup podle zásad slušnosti, když okresní soud uvěřil v psychickou újmu, kterou poškozený utrpěl v důsledku omezení v každodenním životě. Pro shora uvedené skutečnosti tak obviněný má za to, že soudy neprovedly dokazování dostatečně, nehodnotily provedené důkazy obezřetně a vyvodily tak nesprávně závěry. Je proto na místě zrušit napadené usnesení krajského soudu, jako i jemu předcházející rozsudek soudu okresního.

Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání obviněného podle § 265h odst. 2 tr. ř. nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného důvodu, který podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Nejvyšší soud po posouzení projednávaného případu, napadených rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a námitek obviněného uplatněných v dovolání konstatuje následující. Hned na počátku je nutno poukázat, že obviněný ve svém podání zopakoval námitky prezentované v dosavadním průběhu tr. řízení a jeho dovolání je tak toliko přednášením vlastní verze případu. Námitky tedy nesměřují do právního hodnocení skutku či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, ale poukazují toliko na údajný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry. Ten je ovšem dán pouze tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna.

Nejvyšší soud však musí konstatovat, že rozhodnutí obou dotčených soudů žádným způsobem nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., pročež jim nelze vytýkat jakoukoli svévoli. Je třeba poukázat, byť stručně, že okresní soud provedl komplexní dokazování za plného šetření práv obviněného, když postupoval zcela v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Své závěry vystavěl na objektivních poznatcích o dopravní nehodě, k níž došlo dne 5. 9. 2014 v Hradci Králové, jakož i zjištěných poranění poškozeného I. T. Vina obviněného není odvozována toliko z výsledků znaleckého zkoumání z oboru dopravy, jak tvrdí obviněný, ale toto znalecké zkoumání plně odpovídá výpovědi poškozeného, jakož i dalším důkazům v podobě výpovědí svědků A. a V.. Byť posledně jmenovaní neviděli přímo nehodový děj, S. A. viděl poškozeného v pádu, kdy tento s motocyklem klouzal za nákladním vozidlem s plachtovým návěsem. Obviněný se tendenčně snaží napadat za pomoci takové výpovědi věrohodnost znaleckého posudku, který tvrdí, že poškozený upadl před nákladním vozidlem, avšak zcela opomíjí, že znalec správně poukázal (a tuto skutečnost zdůrazňují také oba soudy – str. 5 rozsudku okresního soudu, str. 7 usnesení krajského soudu), že nákladní vozidlo řízené obviněným mělo sklopnou korbu a svědek tak musel vidět jiné vozidlo, které jelo před poškozeným. Obdobně je tomu i u svědka V., jehož výpověď soudy vzaly pouze pro verifikaci údajů poškozeného. Ten pak sám uváděl okolnosti, které jsou v naprostém souladu se znaleckými závěry, ať již co do směru jízdy motocyklu, tak rychlosti, kterou se pohyboval po kruhovém objezdu. Rovněž v mechanismu vzniku poranění, které bylo podrobně rozvedeno ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, nebyly shledány žádné nesrovnalosti mezi typem poranění a způsobem jeho vzniku, tak jak to namítá obviněný. Lze jen okrajově připomenout, že ke vzniku závažných poranění při dopravních nehodách nemusí docházet pouze při vyšších rychlostech, o to více, je-li nehody účastna osoba (chodec, cyklista, motocyklista), která není chráněna žádnými prvky pasivní bezpečnosti k pohlcení energie při nárazu (deformační zóny, airbagy, zádržné systémy, ocelová konstrukce, apod.), jako je tomu u řidiče automobilu. Lze dále doplnit, že okresní soud se plně vypořádal nejen s provedenými důkazy, ale patřičnou pozornost věnoval též námitkám obviněného (stran zpochybnění znaleckého posudku pro neužití tachografického kotouče – str. 5 rozsudku). Rovněž správné jsou úvahy soudu o další skutečnosti, která ovlivnila jízdu obviněného, a tou byl jeho probíhající telefonický hovor za současného řízení vozidla. Pokud se obviněný hájí tím, že takto nečinil a telefonoval až po nehodě, je třeba poukázat na str. 6 rozsudku, kde soud správně pracuje s časovým snímkem případu, neboť hovor obviněného započal ve 12:53 v místě pokrytém buňkou L. a trval přes 10 minut, kdy jeho ukončení je monitorováno buňkou S. D. (tedy místa nehody). Daný fakt tedy svědčí o užívání mobilu nikoliv z jednoho místa po nehodě, ale ještě za jízdy, před tím, než k nehodě došlo. Nashromážděné materiály proto i dovolací soud považuje za dostatečné k vytvoření uceleného, pevného a logicky provázaného řetězce, na jehož základě lze konstatovat skutkový děj bez důvodných pochybností. Na jeho základě bylo proto správné konstatování, že obviněný svou jízdou, kdy nerespektoval při nájezdu na kruhový objezd dopravní značení „Dej přednost v jízdě“ a po okruhu jedoucí motocykl poškozeného, porušil výše uvedená ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích a vjetím do jízdní dráhy poškozeného přímo zapříčinil pád motocyklu a na něj navazující poranění I. T. Soudy zvolená právní kvalifikace v intencích § 148 odst.1 tr. zákoníku tedy plně odpovídá všem skutkovým okolnostem, neboť obviněný jinému z nedbalosti ublížil na zdraví tím, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Pro shora uvedené by tedy bylo namístě dovolání obviněného odmítnout pro podání z jiného důvodu než je uvedené v § 265b tr. ř. (§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.).

Obviněný totiž činil kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu jde však o námitky irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Stejný závěr je učinit směrem k dovolacímu důvodu dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Tím je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný daný důvod uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že byly v předcházejícím řízení dány důvody dovolání uvedené v písm. a) až g). Jak již však bylo uvedeno, obviněný pod dovolací důvod subsumoval námitky, které jej nebyly s to naplnit.

Pokud však dovolací soud přistoupil ke zrušení rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové, jakož i dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, učinil tak pouze ve vztahu k výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozenému I. T. Předně je třeba také konstatovat, že v případě výroku o náhradě škody, kterou uplatnila Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR nebylo shledáno žádných pochybení, když na základě provedeného dokazování byla dostatečně zjištěna příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním obviněného a následkem v podobě poranění poškozeného a jeho následné léčby, jejíž hodnota byla zdravotní pojišťovnou hrazena a soudu řádně vyčíslena. Jinak je tomu ovšem v případě nemajetkové újmy, kterou poškozený I. T. uplatnil v trestním řízení v zastoupení své zmocněnkyně.

Soud prvého stupně na str. 8 svého rozhodnutí uvedl, že poškozený se k trestnímu řízení řádně a včas připojil s nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 50 tis. Kč s tím, že se nejedná o bolestné a ztížení společenského uplatnění, když tyto nároky uplatní u příslušné pojišťovny obžalovaného, ale jde o další nemajetkovou újmu související s psychickým prožíváním následků zranění, kdy není schopen pro omezenou hybnost věnovat se v plném rozsahu dřívějším aktivitám (tenis, řízení motorky), a to jak po stránce fyzické (bolest poraněné ruky po krátké době), tak i psychické (strach z další nehody). Další potíže pociťuje v oblasti hygieny, kde se taktéž omezení hybnosti pravé ruky projevuje.

Okresní soud v Hradci Králové a následně také Krajský soud v Hradci Králové se z tvrzení poškozeného ztotožnily, když vycházely z lékařských zpráv o poranění a léčbě poškozeného, jakož znaleckého posudku, a vzhledem k těmto objektivním zjištěním uvěřily poškozenému, že v každodenním životě prožívá vylíčenou psychickou újmu. Konkrétně zdůraznily, že poškozený je sportovně založený člověk, který v důsledku obviněným zaviněné dopravní nehody se již nemůže svým aktivitám věnovat v takovém rozsahu, jako dříve, je v důsledku poranění limitován jak při sportu i osobní hygieně a tyto vnitřní prožitky nepředstavují fyzickou bolest ani nejsou překážkou lepší budoucnosti, která se odčiňuje nemajetkovou náhradou za ztížení společenského uplatnění ve smyslu § 2958 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Výši kompenzace této další nemajetkové újmy v požadované částce 50 tis. Kč považují za přiměřenou, a to jak k vylíčeným okolnostem případu, rozsahu újmy i za zohlednění zásady slušnosti.

Svůj závěr o povinnosti obviněného nahradit poškozenému nemajetkovou újmu podle § 228 odst. 1 tr. ř. založil soud prvého stupně na ustanovení § 2956 o. z., když - vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy,a dále na ustanovení § 2958 o. z., podle kterého - při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Vychází přitom z vyjádření poškozeného, že své nároky z tzv. bolestného a ztížení společenského uplatnění, bude nárokovat po pojišťovně obviněného a jím uplatněná částka 50 tis. Kč je toliko odrazem další nemajetkové újmy, jak o ní hovoří § 2958 o. z. (věta prvá před středníkem).

Nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) při koncipování nemajetkové újmy, která jedinci vznikla zásahem do jeho zdraví, pracuje se třemi termíny – bolestí, ztížením společenského uplatnění a duševními útrapami, kdy tento posledně uvedený pojem zahrnuje mezi tzv. další nemajetkovou újmu.
Sluší se na tomto místě připomenout, že bolest představuje subjektivní prožitek poškozeného, který vyplývá z utrpěné újmy. Jde o stav, který je provázen nepříjemnými pocity, pramenícími z narušení fyzické či duševní integrity jedince. Proto je třeba rozlišovat mezi bolestí fyzickou a psychickou, které se mohou projevovat širokou paletou prožívání – vnitřním fyzickým utrpením, pláčem, závratěmi, nevolností, necitlivostí, depresemi, strachem. Při uplatnění tzv. bolestného podle § 2958 o. z. tak bude na místě uvažovat o odškodnění zejména fyzické bolesti, která vznikla narušením tělesné (fyzické) celistvosti jedince. Vedle samotné fyzické bolesti, se může jednat také o další somatické prožitky omezující běžné tělesné fungování (např. závrať, nevolnost, nechutenství, poruchy vědomí, necitlivost či omezení hybnosti).


Za ztížení společenského uplatnění je třeba považovat do budoucna trvale ztracené nebo omezené možnosti seberealizace poškozeného ve sféře rodinného, kulturního, společenského či sportovního života. Jedná se tedy o omezení, které jedinec v důsledku újmy musí strpět, ve sféře jeho dosavadního běžného trávení času. V důsledku těchto životních změn musí některé své činnosti redukovat či zcela vypustit a dochází k zásahu do jeho běžného života, na který byl zvyklý. Náhrada poskytovaná poškozenému má za cíl kompenzovat nemožnost vedení dosavadního plnohodnotného života.

Vedle bolestného, které představuje primárně somatické (tělesné) omezení jedince, a ztížení společenského uplatnění, jež se pojí k jeho nemožnosti vést takový život, na který byl doposud zvyklý, však zákonodárce doplňuje nemajetkovou újmu o kategorii do níž spadá psychická bolest a jiné duševní útrapy. Cílem je tak pokrýt celé spektrum újmy, které se může jedinci dostat, a které se odráží v jeho fyzické a psychické sféře, jakož i komplexnímu chování, které musí každodenně podstupovat v okolním světě.

Psychická bolest je duševní reakcí na poruchu zdraví člověka, často je spojena s bolestí fyzickou. Může mít podobu smutku, deprese, strachu z dalších následků. Psychická bolest však může mít čistě psychický základ, který je nezávislý na fyzickém zranění. Psychickou bolest můžeme zahrnout pod označení duševní útrapy (§ 2956 věta za středníkem); v některých případech se odčiňuje v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění (blíže srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1707). Duševní útrapy můžeme vymezit jako vnitřní mučivé pocity, které mohou, ale nemusejí mít přímou vazbu na tělesná zranění (prožívaná trýzeň, strach a utrpení, negativně vnímaný stres, smutek a zármutek, úlek, znepokojení, pocit ponížení apod.). Duševní útrapy mohou být provázeny určitými fyzickými příznaky, např. pláčem, koktáním, ztuhnutím nebo naopak třesem, skřípáním zubů apod. Jejich zachycení a prověření je důležité zejména proto, že vždy existuje určitá míra skepse ohledně pravosti vznášených nároků. Je třeba vycházet z životních zkušeností, zda určité jednání škůdce bylo takové povahy, že vedlo k tvrzeným duševním útrapám (str. 1701 tamtéž).

Nejvyšší soud připomíná, že rozhodování soudů v rámci trestního řízení o náhradě škody, nemajetkové újmy či bezdůvodného obohacení je nanejvýš účelné, ať již z hlediska vlivu na pachatele trestného činu a jeho uvědomění si dopadu protiprávního jednání do sféry jiných subjektů, jakož i umožnění co nejrychlejšího (byť mnohdy jen částečného) obnovení původního stavu, který byl trestným činem narušen a poskytnutím zadostiučinění osobám, které trestnou činností byly bez vlastního zavinění postiženy. Na druhou stranu však rozhodování v adhézním řízení nesmí být v rozporu s požadavky na rychlost a hospodárnost samotného tr. řízení, kdy toto primárně slouží k posouzení otázky viny a případného trestu u pachatele tr. činu. Nemá-li tedy soud, u kterého byl nárok poškozeného uplatněn, dostatečně takový požadavek doložen a výsledku by mohlo být dosaženo toliko náročnějším dokazováním, je na místě poškozeného s jeho nárokem odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 1 (event. odst. 2) tr. ř. Je nutné si uvědomit, že samo adhézní řízení nahrazuje řízení občanskoprávní, a je proto nutné dodržovat ustanovení zvláštních předpisů, které jsou nárokem poškozeného dotčeny. Trestní soud proto v daném okamžiku není vázán povinností zjišťovat veškeré skutečnosti, jak mu to ukládá procení předpis v řízení o vině obviněného, ale důkazní břemeno v tomto případě leží na poškozeném, který má povinnost uvést a doložit veškeré své nároky.

Oba nižší soudy v daném případě přitom poukázaly, že nároky I. T. byly uplatněny v rovině nemajetkové újmy tak, jak byla rozvedena výše. Výslovně je však zdůrazněno, že tzv. bolestné a ztížení společenského uplatnění není pod výsledný nárok ve výši 50 tis. Kč subsumováno, neboť tyto budou uplatněny u příslušné pojišťovny obviněného. Poškozený se tak domáhá pouze odčinění další nemajetkové újmy, kterou tento soud vymezil v podobě psychické bolesti a dalších duševních útrap. Přesto však jak sám poškozený, tak jeho argumentaci přebírající soud okresní i krajský, své závěry o přiznání další nemajetkové újmy opřely o omezení poškozeného v jeho běžném životě, kdy se tento oproti dřívějšímu stavu nemůže v adekvátním rozsahu věnovat svým oblíbeným volnočasovým aktivitám – tenisu a řízení motorky, dále pak byl v důsledku omezení hybnosti ruky postižen v oblasti zhoršení péče o svou osobu (ztížení osobní hygieny) a konečně při řízení motorky pociťuje strach z další nehody. Při podřazení shora uvedených potíží je však nutno konstatovat, že první z uvedených následků nespadají do oblasti další nemajetkové újmy, ale naopak je tyto třeba podřadit pod ztížení společenského uplatnění (omezení sportovních aktivit) či bolestného (omezení hybnosti ruky a vykonávání osobní hygieny). Toliko posledně uváděná obava z další nehody při řízení motocyklu by tak odpovídala poškozeným uplatněnému nároku na další nemajetkovou újmu, kterou však vyčíslil - a oba soudy se s tímto ztotožnily - za komplexní nemajetkovou újmu ve všech třech jejích podobách. Pokud tedy nalézací soud svůj závěr o povinnosti obviněného nahradit poškozenému v důsledku další nemajetkové újmy částku 50 tis. Kč vystavěl na újmě, která však svou povahou neodpovídá uplatněnému nároku poškozeného, takovým rozhodnutím pochybil. Nejvyšší soud v žádném případě nemůže konstatovat, že by nárok poškozeného nebyl v rámci jeho újmy způsobené obviněným oprávněný. V přímém důsledku trestné činnosti obviněného utrpěl I. T. újmu, kterou je oprávněn nárokovat. Je však povinen tak učinit přesně a svá tvrzení doložit, přičemž soudy následně musí takto uplatněný nárok bezvýhradně respektovat a nesmí svou činností jít nad jeho rozsah. K tomu však v daném případě došlo, když poškozenému přiznaná částka odrážela dle odůvodnění soudů také nároky (bolestné a ztížení společenského uplatnění), které poškozený neuplatnil, ba co více, výslovně uvedl, že je bude uplatňovat později vůči příslušné pojišťovně. Nejvyššímu soudu se ostatně jeví jako účelnější, aby o nemajetkové újmě poškozeného bylo rozhodnuto komplexně, tedy ve všech třech kategoriích najednou. Pouze tak bude možno objektivizovat vzniklou újmu, pokud do rámce jejího prokazování budou zahrnuty bolestné, ztížení společenského uplatnění, jakož i další nemajetková újma v podobě duševních útrap.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud k dovolání obviněného podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2015, č. j. 11 To 290/2015-162 v části, v níž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného J. M. proti výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozenému I. T., a dále téžčástečně rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 2015, č. j. 5 T 39/2015-135ve výroku o náhradě nemajetkové újmyve vztahu k poškozenému I. T., jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozeného pak podle § 265m odst. 2 tr. ř. a § 265 tr. ř. byl nucens jeho nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť poškozeným uplatněný nárok se vztahoval ke zcela jiné formě nemajetkové újmy, než o jaké soudy rozhodovaly, byť je nutno podotknout, že dané pochybení zapříčinil nesprávným označením skutečností již samotný poškozený, který v návaznosti na toto dále prokazoval skutečnosti, které se jeho nároku nikterak nedotýkaly, resp. se vztahovaly k jiným formám nemajetkové újmy (bolestné a ztížení společenského uplatnění), které výslovně nenárokoval. Bude tedy na poškozeném, aby svůj nárok precizoval a dostatečně doložil, avšak učinit tak vzhledem k potřebě dalšího dokazování a jeho rozsahu je nezbytné učinit již jen v občanskoprávním řízení. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 18. 2. 2016



JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu


Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 4 Tdo 41/2016, ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.41.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies