3 Tdo 2/2016

17. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. e)
  • TrZ - § 206 odst. 1, 3

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2016 o dovolání podaném Ing. J. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 67 To 257/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 79/2014, takto:




Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.




Odůvodnění:


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 3 T 79/2014 byl Ing. J. S. uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 6. 2012 pod sp. zn. 1 T 150/2012, jakož i všechna další rozhodnutí, obsahově na tento zrušený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

V předmětné věci podal Ing. J. S. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 67 To 257/2015, tak, že je jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení podal Ing. J. S. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný Ing. J. S. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve podotkl, že skutek, tak jak je popsán ve výroku soudu prvního stupně, nevykazuje všechny zákonné znaky přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku. Rovněž namítl, že byla popřena zásada ultima ratio a připomněl, že předmět leasingu nebyl dohledán a současný jednatel J. A. se k soudu opakovaně nedostavil. Výpověď z nájmu leasingu poté obviněný nepřevzal z důvodu dlouhodobé nemoci. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení v celém rozsahu a aby podle § 265k odst. 2 zrušil i další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud buď podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, že stíhaný skutek není trestným činem, nebo aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která předně podotkla, že uplatněné dovolací námitky obviněného považuje zčásti za právně relevantní, avšak nikoli opodstatněné. Totožné námitky byly uplatněny již v rámci odvolacího řízení, přičemž soud druhého stupně se s nimi přesvědčivě vypořádal. Ze skutkové věty výroku o vině v rozhodnutí nalézacího soudu vyplývají veškerá podstatná zjištění, a na ně navazující právní kvalifikace byla užita přiléhavě. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu poté uvedla podstatu zásady subsidiarity trestní represe a možnosti užití netrestních norem, a to se závěrem, že v předmětné věci nebylo užití trestního práva jako ultima ratio namístě. V tomto shrnula, že se obviněný přečinu podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustil způsobem standardně odpovídajícím vymezeným znakům předmětné skutkové podstaty. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Přitom opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud dále považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Stran námitky nenaplnění zákonných znaků přečinu zpronevěry lze připomenout, že trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí-li takovým činem na cizím majetku větší škodu. Již soud prvního stupně ve svém rozhodnutí podrobně a logicky uvedl, v čem spatřuje naplnění veškerých znaků skutkové podstaty předmětného přečinu. Jeho závěrům stran objektu přečinu zpronevěry, plné trestní odpovědnosti obviněného, jeho zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem a hlediska společenské škodlivosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku přitom lze zcela přisvědčit.

Námitkám stran popření zásady ultima ratio, kterými se obviněný de facto domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe, lze sice přiznat právní relevanci, nelze však přisvědčit jejich opodstatněnosti. Předně je potřeba zdůraznit, že zásadu subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio rozhodně nelze zpochybňovat, avšak zároveň tímto nelze vyloučit vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Případná existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). Trestní zákoník přitom neurčuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu. Jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, „platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. V obecné rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. V takovém případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace“. Princip ultima ratio tedy nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví či majetku. Soudy prvního a druhého stupně přitom logicky a zcela jasně odůvodnily, z jakého důvodu jednání obviněného kvalifikovaly jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a z jakých důkazů v tomto vycházely. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by v jednání obviněného byl přítomen nedostatek protiprávnosti, tedy některá z okolností trestnost vylučující (ať již v zákoně uvedená anebo neuvedená).

K tvrzení obviněného, že výpověď z nájmu leasingu nepřevzal, lze ve stručnosti poznamenat, že podle skutkových zjištění společnost EXTRA SUPER, s. r. o. došlou poštu přebírala a seznámení se s jejím obsahem je již věcí obviněného, jako (tehdy) jednatele a ovládající osoby společnosti. Neseznámení se s obsahem takto doručené pošty nemůže bez dalšího obviněného zbavit případné trestní odpovědnosti.

Pokud obviněný namítá nedostatečné zajištění některých důkazů, zejména stran neprovedení výslechu současného jednatele J. A., tak na jeho absentující výpověď nelze dle Nejvyššího soudu nahlížet jako na tzv. opomenutý důkaz. K otázce opomenutých důkazů Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy neboť uvedená (procesní) vada má vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nelze však přisvědčit, že se soudy možností výslechu svědka J. A. v předmětné věci vůbec nezabývaly. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl, proč shledal tento navrhovaný důkaz jako nadbytečný (viz str. 4 rozsudku soudu prvního stupně). Podstatné je přitom zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soud provedl jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z hlediska posuzování námitky týkající se tzv. „opomenutého důkazu“ je navíc významná i otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Pokud je tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soud prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud následně ztotožnil) nepochybil, když pro nadbytečnost neprovedl některé v úvahu připadající důkazy, konkrétně pak výpověď svědka J. A.

Nejvyšší soud tedy shledal, že soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích náležitě rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci lze konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by obviněný vytýkal neúplnost provedeného dokazování.

S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání Ing. J. S. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 2. 2016



JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 3 Tdo 2/2016, ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.2.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies