32 Cdo 831/2014

23. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 118a odst. 3
  • OSŘ - § 120 odst. 3
  • OSŘ - § 213b odst. 1
  • OSŘ - § 119 odst. 3

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně JUDr. Sylvy Rychtalíkové, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 521/57, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 66224161, insolvenční správkyně úpadce GSMobile Group, a. s., identifikační číslo osoby 26465931, zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem, se sídlem v Praze 5, Malátova 633/12, PSČ 150 00, proti žalované Mironet Technology s. r. o., se sídlem v Praze 6 – Břevnově, Nad Kajetánkou 26, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 25728946, zastoupené JUDr. Václavem Mlnáříkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1597/19, PSČ 110 00, o zaplacení částky 211 307 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 204/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2013, č. j. 3 Cmo 173/2013-344, takto: />

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2013, č. j. 3 Cmo 173/2013-344, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2013, č. j. 28 Cm 204/2009-295, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 7. března 2013, č. j. 28 Cm 204/2009-298, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


V souzené věci se žalobkyně jako insolvenční správkyně úpadce GSMobile Group, a. s. (dále jen „úpadce“), po žalované domáhala zaplacení částky 211 307 Kč se zákonným úrokem z prodlení jako kupní ceny za zboží, které úpadce dodal žalované na základě její objednávky. Žalovaná se bránila tvrzením, že úpadcem vyfakturované zboží neobjednala ani neobdržela a že zásilka od úpadce, kterou převzala, se týkala vyřízení reklamací.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2013, č. j. 28 Cm 204/2009-295, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 7. března 2013, č. j. 28 Cm 204/2009-298, ve výroku o věci samé pod bodem I, jímž byla žaloba zamítnuta, a ve výroku pod bodem III, jímž byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení státu, změnil jej ve výroku pod bodem II o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu částku 246 803,70 Kč (namísto soudem prvního stupně přiznané částky 57 148,30 Kč), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, podle něhož se žalobkyni nepodařilo prokázat, že žalovaná sporné zboží u úpadce objednala, ani to, že úpadce toto zboží žalované dodal, neunesla tudíž důkazní břemeno stran skutečností, z nichž by bylo možno dovodit závěr o existenci smluvního vztahu, popřípadě o vzniku bezdůvodného obohacení přijetím plnění bez právního důvodu. Shodně se soudem prvního stupně nepřisvědčil ani argumentu žalobkyně, že žalovaná dluh uznala tím, že navrhovala jeho započtení.

Při rozhodování o nákladech řízení odvolací soud zohlednil, že vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb.,kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 484/2000 Sb.“), z níž vycházel soud prvního stupně při určení výše odměny za právní zastoupení žalované v řízení před soudem prvního stupně, byla s účinky ke dni 7. května 2013 zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, (dále též jen „derogační nález Ústavního soudu“). Výši odměny za zastupování žalované advokátem v řízení před soudem prvního stupně proto stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif); podle advokátního tarifu pak stanovil i odměnu za zastoupení žalované v odvolacím řízení.

Rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé a v měnícím výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně napadla žalobkyně dovoláním.

Splnění předpokladů přípustnosti dovolání v části týkající se rozhodnutí o věci samé dovolatelka spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek procesního práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Jde o otázku, zda závěr soudu o neunesení důkazního břemene je podmíněn předchozím poučením podle § 118a odst. 3 či podle § 213b odst. 1 občanského soudního řádu a o otázku, zda neprovedení navržených důkazů je vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže úsudek soudu o potřebnosti jejich provedení je chybný, a zda neprovedení navržených důkazů a neodůvodnění jejich neprovedení představuje porušení práva na spravedlivý proces, jestliže byla žaloba zamítnuta pro neunesení důkazního břemene.

Předpoklad přípustnosti dovolání v části týkající se rozhodnutí o nákladech řízení shledává dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, „zda derogační nález a na něj navazující sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. Org. 23/13, 117/2013 Sb., představují pro odvolací soud důvod k tomu, aby při potvrzení meritorního výroku změnil nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně a přepočtem dle advokátního tarifu namísto vyhlášky č. 484/2000 Sb. zvýšil náhradu odměny za právní zastoupení za situace, kdy tento nákladový výrok je fakticky nevykonatelný pro konkurs osoby povinné a kdy tento výrok nebyl napaden osobou oprávněnou z tohoto nákladového výroku“.

Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé dovolatelka vytýká odvolacímu soudu vady řízení. Namítá především, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene, ačkoliv ji nepoučil podle § 213b odst. 1 občanského soudního řádu v situaci, kdy jí soudem prvního stupně nebylo poskytnuto poučení podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu. Dále dovolatelka předkládá přehled důkazních návrhů, které učinila v řízení před soudem prvního stupně, a namítá, že tento soud založil své rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene, aniž tyto důkazy provedl a aniž jejich neprovedení zdůvodnil. Odvolacímu soudu pak vytýká vadu řízení a zároveň nesprávnost právního posouzení spočívající v tom, že k uvedené vadě řízení nepřihlédl a názor soudu prvního stupně o neunesení důkazního břemene shledal správným, ačkoliv opomenuté důkazy mohly být pro závěr o unesení důkazního břemene určující. Dovolatelka poukazuje též na to, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně došlo ke změně soudce, nová soudkyně však na začátku následujícího jednání nesdělila obsah přednesů a provedených důkazů, jak jí to ukládá § 119 odst. 3 občanského soudního řádu, a tím zatížila řízení zmatečností ve smyslu § 229 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu. Také v tom, že odvolací soud v rozporu s § 212a odst. 5 občanského soudního řádu nepřihlédl k této zmatečnostní vadě, shledává dovolatelka nesprávné právní posouzení věci.

Dovolání proti nákladovému výroku dovolatelka zdůvodňuje především tím, že sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, provedenou změnu neopravňuje, jednak proto, že není právně závazné, jednak proto, že napadený výrok je „ve světle tohoto stanoviska fakticky nevykonatelný“, ukládá-li platební povinnost úpadci, na jehož majetek byl prohlášen konkurs. Prosazuje též názor, že pro rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodující stav v době vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, a namítá, že občanský soudní řád připouští změnu nákladového výroku rozsudku soudu prvního stupně pouze v případě změny jeho meritorního rozhodnutí.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožňuje s právním posouzením odvolacího soudu, zpochybňuje přípustnost dovolání i opodstatněnost dovolacích námitek a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.

Co se týče v pořadí prvních dvou vymezených otázek vztahujících se k rozhodnutí o věci samé, odvolací soud ani jednu z nich neřešil výslovně. Jestliže však shledal správným závěr soudu prvního stupně, podle něhož žalobkyně neunesla důkazní břemeno, pak není pochyb o tom, že postup, jímž soud prvního stupně k tomuto závěru dospěl, vyhodnotil jako procesně korektní a obě předmětné otázky procesního práva (resp. oba tyto aspekty otázky, zda byly naplněny předpoklady pro závěr o neunesení důkazního břemene), tudíž řešil implicite.

Dovolatelce je třeba přisvědčit, že odvolací soud se při řešení obou těchto otázek odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je tudíž přípustné. Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by měl svou dosavadní judikaturu měnit (posoudit v ní vyřešenou otázku procesního práva jinak), je dovolání též důvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř).

Podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

Podle § 120 odst. 3 o. s. ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu věci z důkazů, které byly provedeny.

Podle § 213b odst. 1 o. s. ř. v odvolacím řízení se postupuje podle § 118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná.

Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že založit rozhodnutí na závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl důkazní břemeno, může soud jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Vysvětluje, že účelem této poučovací povinnosti je zabránit situaci, že by se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl důkazní břemeno, a dát účastníku příležitost navrhnout další důkazy a splnit tak svou důkazní povinnost (srov. např. rozsudek ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 5, ročník 2002, pod číslem 86, rozsudek ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 59, a rozsudek ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na http://www.nsoud.cz). Poučení o důkazní povinnosti podle § 118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý sporné tvrzení prokázat, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a shodně též např. rozsudek ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009).

Soud prvního stupně v souzené věci založil zamítavé rozhodnutí ve věci samé na závěru o neunesení důkazní břemene, aniž dovolatelce, jak vyplývá z obsahu spisu, poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. poskytl. Odvolací soud mohl zjednat nápravu v odvolacím řízení [srov. § 219a odst. 1 písm. a) in fine o. s. ř.] tím, že by dovolatelce sám příslušné poučení poskytl (srov. § 213b odst. 1 o. s. ř.) a jí případně navržené důkazy sám provedl [srov. § 205a odst. 1 písm. d) a § 211a o. s. ř.], avšak neučinil tak, neboť zjevně usoudil, že soud prvního stupně tím, že poučení neposkytl, nepochybil. V tom se však odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jenž takový procesní postup důsledně hodnotí jako vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (srov. např. shora citovaná rozhodnutí).

Obdobně je tomu též s druhou ze shora uvedených otázek, jejíž řešení dovolatelka v odvolání dokonce výslovně otevřela uplatněním příslušné námitky. Odkaz dovolatelky na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu (na usnesení ze dne 8. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 145/2000, a ze dne 29. března 2013, sp. zn. 21 Cdo 4335/2011), není zcela přiléhavý, neboť tato rozhodnutí se v obecné poloze vyjadřují k tzv. opomenutým důkazům, byť v pořadí první z nich nepřímo též ve vztahu k závěru o důkazním břemeni. Je tu však celá řada rozhodnutí, v nichž Nejvyšší soud tuto otázku řeší přímo a zevrubně. Vysvětlil v nich, s odkazem na závěry rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/1993, uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, sešit č. 3, ročník 1994, str. 54, že rozhoduje-li soud v neprospěch účastníka řízení proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení (tedy z důvodu neunesení důkazního břemene), pak takový závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány (srov. např. rozsudek ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 1680, a rozsudky ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004, ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010, a ze dne 2. prosince 2015, sp. zn. 30 Cdo 3889/2014).

Podle názoru Nejvyššího soudu se odvolací soud v souzené věci při řešení předmětné otázky procesního práva od citovaných judikatorních závěrů odchýlil, neboť nelze vyloučit, že provedení důkazu navrženého za účelem zjištění osob, s nimiž byly uzavřeny smlouvy o telekomunikačních službách s výrobními čísly těch telefonů, které byly reklamovány, a výslech těchto osob jako svědků za účelem zjištění, od kterého obchodníka tyto telefony koupily, může - v souvislosti s výsledky provedeného dokazování - vést k prokázání takových tvrzení dovolatelky, jež opodstatní závěr o existenci uplatněného nároku.

Protože odvolací soud akcentuje, že obsah zásilky úpadce, jež byla doručena žalované, se nepodařilo spolehlivě zjistit, neboť tvrzení žalobkyně o obsahu zásilky nebylo podpořeno žádným přímým důkazem, je třeba zdůraznit závěry rozsudku ze dne 26. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 93/2014“), v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou tzv. nepřímých důkazů. Vysvětlil, že nepřímým důkazem je takový důkaz, který nepotvrzuje nebo nevyvrací přímo dokazovanou skutečnost, nýbrž takovou skutečnost, ze které je možné usuzovat, zda se stala či nestala skutečnost, která je předmětem dokazování; objasňuje tedy dokazovanou skutečnost pomocí jiné skutečnosti, která má k dokazované skutečnosti jen nepřímý vztah. Zatímco souvislost mezi přímým důkazem a dokazovanou skutečností je zřejmá, musí být souvislost mezi nepřímým důkazem a skutečností, která je předmětem dokazování, teprve zjišťována. Míra této souvislosti bývá u jednotlivých nepřímých důkazů odlišná a může se i ukázat, že původní dojem o souvislosti nepřímého důkazu s dokazovanou skutečností byl vyvolán jen nahodilou shodou okolností a že tento vztah tu ve skutečnosti není. Protože každý nepřímý důkaz hodnocený odděleně (bez souvislosti s dalšími důkazy) umožňuje vždy více výkladů o svém významu, je jeho význam určen především jeho místem v řadě jiných nepřímých důkazů, jeho vztahem k těmto dalším důkazům a jeho souladností s nimi. Z toho plyne, že nepřímý důkaz sám o sobě zpravidla nevede – vzhledem ke svému zprostředkovanému vztahu ke skutečnosti, která je předmětem dokazování - k jejímu prokázání; výsledkem jeho hodnocení ve spojení s dalšími nepřímými důkazy tvořícími systém, jehož jednotlivé články jsou v souladu mezi sebou i s dokazovanou skutečností, však takový závěr být může.

Oproti tomu, co zřejmě naznačuje odvolací soud, tedy i nepřímý důkaz může vést k prokázání zjišťované právně významné skutečnosti. Z povahy věci k tomu ovšem zpravidla nepostačí sám o sobě, nýbrž toliko ve spojení s dalšími nepřímými důkazy, za předpokladu, že tyto důkazy představují systém, jehož jednotlivé články jsou v souladu mezi sebou i s dokazovanou skutečností.

Obsah odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nasvědčuje tomu, že tento soud při hodnocení důkazů nepostupoval shora zdůrazněným způsobem, nýbrž se omezil na oddělené hodnocení významu jednotlivých nepřímých důkazů. Opomněl též, a odvolací soud pochybil, jestliže jeho procesní postup schválil, že zjištění, podle něhož se žalovaná pokusila v dřívější době o zápočet vzájemné pohledávky proti pohledávce uplatněné žalobou, jejíž vznik v tomto řízení popírá, nemá význam jen při úvaze, zda došlo tímto způsobem k uznání pohledávky. Zjištění, že žalovaná přijala fakturu, jíž jí byla tato pohledávka vyúčtována, bez protestů ji zařadila do svého účetnictví a opakovaně se pokoušela o zápočet proti této pohledávce, je přeci okolností podporující věrohodnost tvrzení žalobkyně a zpochybňující procesní obranu žalované, jejíž význam ve spojení s nepřímými důkazy je rozhodně třeba vzít na zřetel (ledaže má žalovaná pro své počínání racionální vysvětlení, které bude schopna prokázat).

Opírá-li se tu Nejvyšší soud o závěry R 93/2014, pak je ovšem na místě pro potřeby postupu soudů v dalším řízení připomenout též jeho právní větu, podle níž skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost).

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlíží též ke zmatečnostem uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nejvyšší soud se tudíž zabýval námitkou, že řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo zmatečností spočívající v tom, že soud byl nesprávně obsazen [§ 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.], a dospěl k závěru, že v tomto ohledu dovolatelce přisvědčit nelze. Z obsahu spisu totiž nelze dovodit, že by soud prvního stupně dne 9. května 2012 věc projednal a rozhodl, aniž by předsedkyně senátu na začátku tohoto dalšího jednání ve věci sdělila obsah přednesů a provedených důkazů, jak soudu ukládá § 119 odst. 3 o. s. ř. Z protokolu o jednání, podle něhož účastníkům bylo dáno poučení podle § 15a o. s. ř. (tedy o právu vyjádřit se k osobě soudce) a byl "zopakován dosavadní průběh jednání“, je totiž zřejmé, že předsedkyně senátu si uvědomila, že ve věci jedná soud v jiném obsazení než při předchozím jednání, a postupovala podle toho. I když nelze zcela jednoznačně dovodit, co rozuměla oním „průběhem dosavadního jednání“, nelze uzavřít, že postup předepsaný ustanovením § 119 odst. 3 o. s. ř. nebyl v posuzovaném případě dodržen. Měla-li dovolatelka (její zmocněnec) za to, že obsah přednesů a provedených důkazů byl nově obsazeným soudem sdělen nedostatečně nebo že nebyl sdělen vůbec, měl a mohl ihned při jednání požadovat zjednání nápravy. To však, jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání, neučinila, proto rozhodl-li poté soud prvního stupně v její neprospěch, nemůže až dodatečně úspěšně tvrdit, že postup předepsaný ustanovením § 119 odst. 3 o.s.ř. nebyl dodržen (srov. shodně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2003, sp. zn. 21 Cdo 2154/2002, a ze dne 22. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 1222/2008).

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud – jak je zřejmé z výroku tohoto rozhodnutí – zrušil nejen rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech věci, nýbrž též celé rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrací k dalšímu řízení tomuto soudu, je nadbytečné zabývat se zevrubně otázkou vymezenou ve vztahu k výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud proto jen ve stručnosti poukazuje na rozsudek velkého senátu svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavním soudem se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle advokátního tarifu. Že se tento závěr uplatní i v situaci, kdy odvolací soud po účinnosti derogačního nálezu Ústavního soudu potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé, vydané před zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb., pak Nejvyšší soud dovodil již v rozsudku ze dne 15. května 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé spočívá na nesprávném právním posouzení věci a jeho změnu dosavadní výsledky řízení neumožňují [§ 243d písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud tudíž podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 23. února 2016

JUDr. Pavel Příhoda


předseda senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 831/2014, ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.831.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies