33 Cdo 406/2016

31. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. V. Z., identifikační číslo 12503304, zastoupeného JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 6, Jugoslávských partyzánů 1599/31, proti žalované Městské části Praha 1, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 18, o zaplacení 114.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 166/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014, č. j. 15 Co 421/2014-85, takto:







I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.






O d ů v o d n ě n í:


1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 1. 2014, č. j. 12 C 166/2012-60, zamítl žalobu o zaplacení 114.400,- Kč s „příslušenstvím“ a rozhodl o nákladech řízení.2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2014, č. j. 15 Co 421/2014-85, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost je dána „odchýlením se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. v otázkách dosud dovolacím soudem neřešených.“

4. Podle § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (bod 1. článek II., zákona č. 404/2012 Sb., bod 2. čl. II. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

6. Může-li být dovolání totiž přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.

7. Podstatnou část dovolací argumentace dovolatele představují výhrady vůči skutkovým zjištěním, z nichž vycházely soudy nižších stupňů a jeho nesouhlas se závěrem, že neprokázal svá tvrzení. Nutno zdůraznit, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

8. Bezcenná je - z pohledu vymezení předpokladů přípustnosti dovolání – námitka dovolatele, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, je nepřesvědčivé, jestliže se odvolací soud pouze ztotožnil se soudem prvního stupně v hodnocení důkazů a ve skutkových závěrech. Ve vztahu k řešení těchto otázek dovolatel nedostál požadavku § 241a odst. 2 o. s. ř.; vada řízení, která není uplatněna v souladu se zněním § 237 o. s. ř., není způsobilá založit přípustnost dovolání.

9. Jako obiter dictum je potřebné uvést, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. dubna 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. února 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. září 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. prosince 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. května 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67).

10. Spatřuje-li dovolatel naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. v řešení otázky rozložení důkazního břemene, které měl odvolací soud posoudit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, pak k tomuto závěru dospívá na základě odlišného skutkového stavu a hodnocení důkazů, tzn. procesně neregulérním způsobem v rozporu s tím, co je řečeno pod bodem 7. tohoto odůvodnění.

11. Má-li dovolatel zato, že přípustnost dovolání zakládá řešení otázky aplikace § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), pak v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „přechodné ustanovení § 3030 zákona č. 89/2012 Sb. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).“ Uvedený rozsudek byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2016.

12. Požadavku § 237 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř., tzn. vymezit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nevyhovuje ta část dovolání, v níž dovolatel sděluje, že „otázka hodnocení důkazů a skutečné vůle strany a také možnosti soudu tuto vůli modifikovat, jsou otázkou ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozhodnutí 21 Cdo 65/2000, 33 Cdo 2500/2011, I. ÚS 1954/09, I. ÚS 2061/08 a IV. ÚS 128/06).“ Dovolatelem tvrzený rozpor s označenými rozhodnutími Ústavního soudu požadavku plynoucímu z ustanovení § 237 o. s. ř. nevyhovuje, a ve vztahu k citovaným rozhodnutím dovolacího soudu žalobce dovolacímu přezkumu nepředkládá žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.; argument, podle kterého „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

13. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.




V Brně dne 31. března 2016





JUDr. Václav D u d a
předseda senátu











Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 406/2016, ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.406.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies