6 Tdo 223/2016

25. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265b odst. 1 písm. g)
  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. b)
  • TrŘ - § 264 odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2016 o dovolání, které podal obviněný J. K. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 11 To 185/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 9/2014, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :


I.


1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 3 T 9/2014, byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 29. 10. 2013, v době okolo 14.00 hod., v obci D. č. p. ..., okres P., vstoupil do provozovny pro zpracování zeleniny poškozené K. M., která se zde v tu dobu nacházela a z důvodu existujících dluhů, které vůči němu poškozená měla, s úmyslem tyto dluhy vyrovnat se pokusil proti vůli poškozené z provozovny vynést její zařízení určené k balení do vakuových sáčků včetně příslušenství, typ MV 45 IA 01, v minimální hodnotě 8.916 Kč, což se mu z důvodu velké hmotnosti zařízení nepodařilo, proto z provozovny bez svolení poškozené odnesl pouze její krouhač zeleniny MKZ-30 v minimální hodnotě 1.361 Kč, následně v úmyslu znemožnit poškozené odjet od provozovny vypustil přední pneumatiky osobního motorového vozidla tov. Zn. Škoda Favorit používaného poškozenou, které bylo zaparkováno před provozovnou a dále veden úmyslem znemožnit poškozené, která se stále nacházela uvnitř provozovny, tuto opustit, pomocí nalezené železné tyče zvenku zajistil vstupní dveře tak, aby jimi nemohla poškozená odejít a potom z místa odjel i s odcizeným krouhačem zeleniny pro svého zetě s tím, že se na místo opět vrátí pro vakuovací stroj, čímž poškozené M. způsobil škodu odcizením ve výši minimálně 1.361 Kč, jeho jednání však směřovalo ke způsobení celkové škody ve výši minimálně 10.277 Kč, k odcizení vakuovacího zařízení v hodnotě minimálně 8.916 Kč však pro jeho velkou váhu a příjezd Policie ČR na místo činu nedošlo“.

2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku za použití §§ 67 odst. 1, 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře dvaceti denních sazeb po 200 Kč, celkem tedy 4.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.

3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 11 To 185/2015, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.


4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) a h) tr. ř.

5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku v prvé řadě namítl nemožnost kontradiktorně vyslechnout jediného přímého svědka – poškozenou K. M., čímž podle jeho názoru došlo k porušení práva na spravedlivý proces plynoucího z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Uvedl, že rozhodnutí soudu o jeho vině stojí výlučně nebo alespoň v rozhodující míře na svědecké výpovědi poškozené o tom, že stroje odnesl bez jejího svolení. On naopak tvrdí, že mu poškozená svolení dala a zpeněžením strojů měl být umořen dluh, jenž u něj měla. Jeho obhajoba je tak postavena na poukazu o nepravdivosti jejich výpovědí a její nedostatečné věrohodnosti. Ve zkráceném přípravném řízení mu ani jeho obhájci nebyla dána možnost kontradiktorně vyslýchat svědky. U hlavního líčení konaného dne 30. 10. 2014 pak poškozená odepřela ve smyslu § 100 odst. 2 tr. ř. vypovídat k dotazům obhájce ohledně jejího dluhu třetím osobám, ale také ohledně jejího podnikání (zda byla v – dlouhodobé – ztrátě či nikoli). Tato odepřená část svědecké výpovědi byla podle obviněného důležitá právě pro hodnocení věrohodnosti poškozené a tím i její svědecké výpovědi. Poznamenal, že soud při svém rozhodnutí přímo vycházel z předchozích výpovědí (podání vysvětlení) poškozené ohledně rozsahu a způsobu podnikání, u kterých obviněný ani jeho obhájce neměli možnost poškozenou kontradiktorně vyslechnout.

6. Obviněný dále vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že soud zamítl opětovné vyslechnutí svědka V. svědčícího v jeho prospěch. Jednalo se podle něj o postup v rozporu se zásadou rovnosti zbraní a zmíněným právem na spravedlivý proces. Z odůvodnění prvního rozsudku soudu prvního stupně dovodil, že tento svědka V. sice vyslechl, ale rozhodně si jeho výslech nezapamatoval, anebo zapamatoval jinak, než co ve skutečnosti svědek vypovídal. Soud se při hodnocení výpovědi svědka V. podle obviněného neopíral o bezprostřední dojem z ústní výpovědi tohoto svědka (zvukový záznam z hlavního líčení je odlišný od písemného protokolu), ale až o protokol z hlavního líčení, který neodpovídal skutečnosti (po zrušení původního rozsudku odvolacím soudem došlo k následné opravě protokolu soudem). O tom, podle něj nepřímo svědčí i fakt, že tento rozsudek byl obhájci doručen až dne 28. 5. 2014 (vyhlášen byl 20. 3. 2014) a je pravděpodobné, že rozsudek s odůvodněním byl vypracován soudem mnohem později, než byl vyhlášen, a to na základě písemného protokolu z hlavního líčení. Takový postup je podle něj v rozporu s § 2 odst. 11 tr. ř. a tedy právem na spravedlivý proces. Podle jeho domněnky se tak celé hlavní líčení mělo opakovat, anebo se měl opakovat alespoň výslech svědka V. Poukázal také na to, že svědek V. ve výpovědi před soudem ani v podání vysvětlení neuvedl, že jej obviněný požádal o „pomoc s přestěhováním nějaké věci z provozovny“ v D. a sám obviněný potvrdil, že jej o to nikdy nepožádal. Za porušení citovaného práva na spravedlivý proces tak považoval i to, že soud opírá své rozhodnutí o vymyšlené skutečnosti, které vůbec neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu, dokonce jsou s ním v rozporu. Připomněl, že soud zamítl doplnit dokazování o výpovědi svědkyň P. a Ř. Soud podle něj v tomto kontextu úplně opomenul, že způsob jednání poškozené se svým okolím má přímý vliv na hodnocení její věrohodnosti, a to zejména v případě, kdy v této věci odepřela vypovídat. Naopak bez ohledu na jakékoli další dokazování soud již předem zhodnotil poškozenou jako důvěryhodnou, což bylo opět v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces. Také v důsledku toho skutek uvedený ve výroku o vině vůbec nebyl způsobilý být předmětem hmotněprávního posouzení.

7. Ke stanovení ceny strojů podotkl, že písemné vyhotovení znaleckého posudku vůbec neodpovídá zadaným dotazům, určuje cenu pro stroje zakoupené v jiném období a určuje jejich cenu v roce 2015 místo v roce 2013, kdy měl být trestný čin spáchán, přičemž toto pochybení nebylo zhojeno ani výpovědí znalce, když na dotazy soudu odpovídal neúplně. Podle přesvědčení obviněného nelze ze znaleckého posudku zjistit, z čeho znalec při určení ceny vycházel. Znalecký posudek tak označil za nepřezkoumatelný a nejasný s tím, že proto nemůže být podkladem pro určení ceny, ze kterého soud vychází při svém vlastním „znaleckém odhadu a výpočtu“. Konstatoval, že soud se v rozporu s § 105 tr. ř. pasoval do role znalce a doplnil svou „odbornou“ úvahou v rámci právního posouzení znaleckého posudku jeho nejasnosti a nepřesnosti, což však není úkolem soudu. Vymezil se také vůči soudem učiněnému výpočtu opotřebení strojů. Brojil přitom i proti soudem použité formulaci, že pokud by se jednalo již o šrot, mohla by být znalcem stanovená cena strojů minimálně 10 % z ceny, když znalec podle protokolu uvedl, že by cena byla kolem 10 %, neboť to znamená, že by cena mohla být i nižší. Z dalších vyjádření znalce podle něj lze usuzovat, že cena strojů mohla být i nižší než 5.000 Kč. To znamená, že i kdyby se dopustil skutku popsaného v obžalobě, ten by nebyl trestným činem krádeže. Tím podle obviněného byla porušena zásada trestního řízení „in dubio pro reo“.

8. Znalec podle obviněného nevycházel ze skutečné ceny strojů, neboť se mu nepodařilo navázat kontakt s poškozenou. V takovém postupu však obviněný spatřoval porušení § 137 tr. zákoníku a jeho práva na spravedlivý proces, neboť jejich cena měla vycházet z ceny konkrétních strojů, jež byly předmětem útoku. Soud podle něj procesním postupem odporujícím trestnímu řádu a právu obviněného na spravedlivý proces na základě neúplné a v části si odporující výpovědi znalce a jeho znaleckého posudku učinil nesprávné právní posouzení, že hodnota strojů je nikoli nepatrná a tudíž skutek je trestným činem krádeže podle ustanovení § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

9. Další námitky obviněný uplatnil proti uloženému peněžitému trestu. Uvedl, že první rozsudek ve věci napadl odvoláním pouze on a z tohoto důvodu platí zásada zákazu reformationis in peius. Soud pak postupoval v rozporu s touto zásadou, když mu v novém rozsudku zvýšil počet denních sazeb z 15 na 20, neboť tím posoudil přísněji povahu a závažnost spáchaného trestného činu. Soud určuje každou ze dvou složek výměry peněžitého trestu samostatně a na základě jiných skutečností – počet denních sazeb s přihlédnutím k povaze a závažnosti trestného činu a výši denní sazby se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Irelevantní skutečností je to, že soud v prvním rozsudku chybně určil počet denních sazeb pod minimální hranici danou § 69 odst. 1 tr. zákoníku. Tento nesprávný postup nelze zhojit následnou kompenzací výše denní sazby, která vychází z jeho příjmu. Podle obviněného to znamená, že jeho čin je sice považován za méně závažný (mírnější kvalifikace) než předtím, a přesto mu byl vyměřen trest tak, jako by byl jeho čin závažnější.

10. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2015, č. j. 11 To 185/2015-217, rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 3. 2015, č. j. 3 T 9/2014-190, a také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a v souladu s § 265m odst. 1 tr. ř. jej zprostil obžaloby.

11. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství(dále jen „státní zástupce“). Poté, co shrnul obsah podání obviněného, upozornil, že tento nevznáší prakticky žádnou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vylíčených ve skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku nebo nesprávnosti jiného hmotněprávního rozhodnutí. Argumenty, které se týkají provádění výslechu poškozené, výklady vztažené k výpovědi svědka V. a námitky o neprovedení výslechů svědkyň P. a Ř., označil za výlučně skutkové a procesní, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Okolnosti týkající se zadlužení poškozené, popř. ztrátovosti jejího podnikání, shledal absolutně irelevantními. Námitky o výši způsobené, resp. zamýšlené škody, se podle státního zástupce fakticky netýkají nesprávné aplikace ustanovení § 137 tr. zákoníku. Jde pouze o skutkovou polemiku obviněného se závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika, ceny a odhady strojů a zařízení, kterými byla pro účely trestního řízení stanovena cena krouhače zeleniny a vakuovacího zařízení. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy podle státního zástupce podatel uplatňuje výlučně námitky nacházející se mimo rámec uvedeného dovolacího důvodu a navíc opakuje námitky uplatněné v rámci jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

12. Námitku uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (stran uloženého trestu) lze podle státního zástupce pod tento dovolací důvod podřadit jen při jeho extenzívním výkladu, tuto však nepovažoval za důvodnou. Zákon podle něj nepochybně připouští uložení peněžitého trestu ve výši 4.000 Kč (20 denních sazeb po 200 Kč) se stanoveným náhradním trestem odnětí svobody. Nepřípustnost trestu obviněný dovozuje toliko z procesního ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř. Jestliže byl v řízení obviněnému pravomocně uložen peněžitý trest ve výši 4.000 Kč (20 denních sazeb po 200 Kč) s náhradním trestem odnětí svobody jednoho měsíce, jednalo se bez ohledu na zvýšení počtu denních sazeb na jejich nejnižší podle zákona přípustný počet o trest výrazně mírnější, jak pokud jde o celkovou výši peněžitého trestu, tak pokud jde o výměru náhradního trestu odnětí svobody. Rozhodnutím o trestu tedy v žádném směru nedošlo ke zhoršení postavení obviněného oproti stavu, který byl založen prvním odsuzujícím rozsudkem Okresního soudu v Příbrami.

13. Jelikož státní zástupce shledal, že uplatněné dovolací námitky zčásti neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu a zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné, navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.

III.


14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 11 To 185/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

16. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

17. V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé (obviněným uplatněné) alternativě je třeba konstatovat, že dovolací argumentace dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (ani žádnému jinému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.) neodpovídá.

18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

20. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

21. V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky vztažené obviněným k uvedenému dovolacímu důvodu směřují výlučně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům nižších stupňů v prvé řadě vytýká neúplně provedené dokazování a spolu s tím i porušení jeho obhajovacích práv (v průběhu trestního řízení nemohl kontradiktorně vyslechnout poškozenou a soudy ve věci činné mu neumožnily řádně vyslechnout ani svědky svědčící v jeho prospěch), nesprávné hodnocení provedených důkazů (především znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady strojů a zařízení a výpovědi poškozené) a vadná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci (svoji vinu popírá, tvrdí, že mu poškozená dala svolení k odnosu a zpeněžení strojů, neboť tím měl být umořen její dluh vůči němu). Právě z těchto námitek a na základě výtek týkajících se nerespektování zásady in dubio pro reo a omezení jeho práva na spravedlivý proces (sekundárně) dovozuje, že rozsudek soudu (prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku [potažmo pak, že usnesení odvolacího soudu je vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.]. Obviněný tedy svojí argumentací nenamítá rozpor mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy ve skutečnosti obviněným spatřován výhradně v tvrzeném porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6, 11 tr. ř. a v porušení ustanovení § 105 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

23. K námitce obviněného stran neúplnosti dokazování, je možné (stručně) poznamenat, že vadu tohoto charakteru a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud (např. obhajobou) navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

24. V dané věci soudy nižších stupňů skutečně neprovedly všechny obhajobou navržené důkazy. Z jejich rozhodnutí je však zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností, přičemž vyložily, z jakých důvodů neakceptovaly naznačené důkazní návrhy obhajoby. Pokud jde o námitky obviněného týkající se nemožnosti kontradiktorního výslechu poškozené K. M., pak s těmi se přiléhavě a nezávadně vypořádal odvolací soud ve svém v pořadí druhém rozhodnutí ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 11 To 447/2014, a postačí proto na jeho argumentaci odkázat. Po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku byla obviněná vyslechnuta při hlavním líčení, obhajobě byla dána možnost klást jí otázky, řadu otázek zodpověděla. Pokud poškozená na některé dotazy neodpověděla z důvodu využití § 100 odst. 2 tr. ř., neboť by si svojí výpovědí mohla způsobit nebezpečí trestního stíhání, nelze to považovat za porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Jednalo se o dotazy týkající se podnikání poškozené a její zadluženosti, které neměly žádný vliv, tedy nesouvisely se skutkem posuzovaným v této trestní věci. Navíc o tom, že poškozená je zadlužená, v průběhu řízení nevyvstaly žádné pochybnosti, naopak již od počátku řízení je tato skutečnost prokazována obviněným doloženými listinnými důkazy. Ostatně sama poškozená při hlavním líčení vypověděla, že v rozhodné době měla více dluhů. Namítá-li obviněný, že soud při svém rozhodnutí vycházel z předchozích výpovědí (podání vysvětlení) poškozené ohledně rozsahu a způsobu podnikání, u kterých obviněný ani jeho obhájce neměli možnost poškozenou kontradiktorně vyslechnout, pak je namístě upozornit na skutečnost, že v prvním hlavním líčení konaném ve věci byly výpovědi jmenované poškozené (resp. úřední záznamy o podaném vysvětlení založené na č. l. 33 – 38 spisu) přečteny se souhlasem stran (za přítomného obviněného souhlasné stanovisko vyjádřil jeho obhájce, což plyne mimo jiné z faktu, že obviněný vyjádření provedené obhájcem nijak nerozporoval) podle § 211 odst. 6 tr. ř. (viz č. l. 96 spisu). Vedle toho lze poukázat i na to, že skutečnosti, jež zmínil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí [„...v daném případě byly stroje nepochybně zcela funkční a provozuschopné (toto vyplývá minimálně z toho, že je poškozená používala ke svému podnikání...“)] a z nichž podle obviněného vyplývá, že dotyčný soud vycházel z předchozích výpovědí (vysvětlení) poškozené, lze vyvodit i z výpovědi poškozené, kterou učinila při hlavním líčení.

25. K zamítnutí opětovného výslechu svědka T. V. soud prvního stupně uvedl, že tento svědek byl poprvé vyslechnut podrobně, a jeho opětovný výslech proto shledal nadbytečným (nadto je ze zvukového záznamu hlavního líčení konaného dne 27. 3. 2014 zřejmé, že státní zástupce i obhajoba byla bez dalších dotazů na jmenovaného svědka). Pokud obviněný namítl chybu v přepisu záznamu výpovědi jmenovaného svědka, tato byla soudem prvního stupně řádně opravena, a to již dne 28. 8. 2014, a vyjádřil se k ní již ve svém v pořadí prvním rozhodnutí odvolací soud. Je přitom zřejmé, že se jednalo toliko o chybu v přepisu, resp. v protokolaci (výpověď svědka byla až na tuto chybu přepsána doslovně), která však nemohla mít vliv na výpověď daného svědka a její komplexní hodnocení ze strany soudu prvního stupně nebo být důvodem k jeho opětovnému výslechu. Pokud se jedná o zamítnutí doplnění dokazování výslechem svědkyň P. a Ř., lze odkázat na logické odůvodnění soudu prvního stupně (viz str. 8 rozsudku soudu prvního stupně), který shledal jejich výpověď o již prokázaném vysokém zadlužení poškozené nadbytečnou. S obviněným uváděnými nedostatky v provedeném dokazování se neztotožnil ani soud odvolací (viz str. 2 napadeného usnesení odvolacího soudu). Oba soudy ve věci činné tak věcně odůvodnily, jaké skutečnosti je vedly k neprovedení dalších – obhajobou navržených – důkazů. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, jak již uvedeno, vyložil, že dosavadní důkazní řízení bylo úplné, dostatečné a poskytovalo základ pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, čímž dal jasně najevo, že další dokazování (a to včetně provedení obhajobou navrhovaných výslechů) shledal nadbytečným. V návaznosti na to Nejvyšší soud konstatuje, že důkazní řízení netrpělo z hlediska úplnosti takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů, resp. neúplně provedeného dokazování.

26. Pouze stručně nad rámec uvedeného je pak na místě doplnit, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřenými ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně není dán extrémní nesoulad. O ten se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

27. V kontextu uvedeného je třeba uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Skutková zjištění mají své obsahové zakotvení v komplexu provedených důkazů, z nichž je na místě uvést výpověď poškozené K. M., listinné důkazy a v neposlední řadě také znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady strojů a zařízení. Nejvyšší soud přitom neshledal zásadně vadným ani způsob, jakým soudy nižších stupňů vyčíslily výši škody, k níž jednání obviněného směřovalo. Lze pouze poznamenat, že příslušný znalec, z jehož závěrů při stanovení škody soudy vycházely, vzal za základ svého posudku jako pořizovací ceny obou zařízení částky, které ovšem vyčíslily v odborných vyjádřeních opatřených v přípravném řízení jako hodnoty těchto předmětů právnické osoby, jež dané stroje poškozené prodaly a dodaly, ke dni 29. 10. 2013 (ve skutečnosti tedy znalec nevycházel z pořizovacích cen, nýbrž z částek nižších). Je tedy zřejmé, že vyčíslení bylo provedeno ve prospěch obviněného. Pokud obviněný namítl, že znalec určil cenu k roku 2015, stalo se tak pouze omylem, a to v písemném vyhotovení znaleckého posudku. Při své výpovědi u hlavního líčení totiž znalec výslovně uvedl, že cenu stanovil ke dni 29. 10. 2013 (viz č. l. 186 spisu). Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Přitom není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a závěry a že mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními nelze shledávat extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí.

28. Patří se dodat, že skutková zjištění vyjádřená v napadených rozhodnutích jsou dostatečně konkrétní a úplná tak, aby skýtala patřičný základ i pro provedené právní závěry.

29. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a výlučně z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

30. Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

31. Vzhledem k výše rozvedenému nebylo možno dovolací námitky obviněného stran uloženého trestu založené na tvrzení o porušení reformationis in peius pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.) podřadit. Dodat lze, že obviněnému byl uložen druh trestu (peněžitý trest jako trest samostatný), jehož uložení v daném případě trestní zákoník umožňoval (§ 39 odst. 7 tr. zákoníku ve spojení s § 67 odst. 1 tr. zákoníku), tedy přípustný druh trestu, a to při spodní hranici zákonem vymezené sazby.

32. Obiter dictum však Nejvyšší soud považoval za vhodné zmínit následující skutečnosti.

33. Podle § 68 odst. 1 tr. zákoníku se peněžitý trest ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb. Uvedený počet denních sazeb nelze snížit pod jeho dolní hranici ani zvýšit nad jeho horní hranici (a to ani za použití § 58 a 59 tr. zákoníku, která se týkají jen trestu odnětí svobody). Ve smyslu § 68 odst. 1 tr. zákoníku činí denní sazba nejméně 100 Kč a nejvíce 50 000 Kč. Podle odst. 3 citovaného ustanovení určí počet denních sazeb soud s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Výši jedné denní sazby peněžitého trestu stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den.

34. Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že prvním odsuzujícím rozsudkem v této věci byl obviněnému podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku Okresním soudem v Příbrami ze dne 27. 3. 2014, č. j. 3 T 9/2014-103, uložen podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře patnácti denních sazeb po 1.000 Kč, celkem tedy 15.000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku ve výměře jednoho roku. Jak v navazujícím usnesení uvedl už odvolací soud, soud prvního stupně se tímto svým rozhodnutím dostal pod zákonnou hranici. Soud prvního stupně tedy nerespektoval znění ustanovení § 68 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého se peněžitý trest ukládá nejméně ve dvaceti celých denních sazbách a uložil trest v rozporu se zásadou zákonnosti ve smyslu § 12 odst. 1 tr. zákoníku (Jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze za jejich spáchání uložit).

35. Citovaný rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen na podkladě odvolání podaného pouze obviněným, takže pro další řízení platil již nepochybně zákaz reformace in peius uvedený v ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř. (byl-li napadený rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch). Druhým rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 3 T 9/2014 byl obviněnému uložen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře dvacet denních sazeb po 750 Kč, celkem tedy 15.000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku ve výměře pěti měsíců. Již v rámci odvolacího řízení konaného o tomto druhém rozsudku se s (téměř totožnými) námitkami obviněného stran porušení zákazu reformationis in peius vypořádal odvolací soud, když konstatoval, že pro posouzení přísnosti (zpřísnění či zmírnění) trestu je třeba vždy uvažovat o trestu jako celku, tedy o jeho celkovém dopadu na obviněného, ten se v daném případě nijak nezměnil (nedošlo ke změně v neprospěch obviněného). S tímto závěrem odvolacího soudu se ztotožnil i soud dovolací.

36. Jestliže byl v pořadí třetím rozhodnutím obviněnému již pravomocně podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře dvaceti denních sazeb po 200 Kč, celkem tedy výši 4.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku ve výměře jednoho měsíce, pak šlo, bez ohledu na zvýšení počtu denních sazeb na jejich nejnižší podle zákona přípustný počet, o trest výrazně mírnější, a to jak v celkové výši peněžitého trestu, tak ve výměře náhradního trestu odnětí svobody. Napadeným výrokem o trestu tedy nedošlo ke zhoršení postavení obviněného oproti stavu, který byl založen prvním odsuzujícím rozsudkem Okresního soudu v Příbrami, nedošlo tedy k porušení zákazu reformationis in peius.

37. K rozvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

38. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

39. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 2. 2016


JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu






Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 223/2016, ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.223.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies