8 Tdo 155/2016

25. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 332 odst. 1,2 písm. b)
  • TrZ - § 127 odst. 1 písm. e)
  • TrZ - § 15 odst. 1
  • TrZ - § 68

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2016 o dovolání obviněného G. A. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 9 To 271/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 39/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného G. A. odmítá.


Odůvodnění:

I.


1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 39 T 39/2015, byl obviněný G. A. uznán vinným zločinem podplácení podle § 332 odst. 1, alinea prvá, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil činem popsaným tak, že
dne 29. 1. 2014 v době kolem 0.40 hodin v P., v ulici U. P., před domem, poté, co byl jako řidič motorového vozidla VW Bora, kontrolován, a byl pro podezření, že před jízdou požil marihuanu, zadržen hlídkou Policie České republiky, s cílem vyhnout se eskortě na policejní služebnu a dalším úkonům trestního řízení nabídl policistovi pprap. A. M. částku 5.000 Kč, pokud jej pustí a nechá odjet, a následně v průběhu svého převozu služebním vozidlem na Místní oddělení H., nabídl členům hlídky, policistům pprap. A. M. a pprap. M. K., znovu částku 5.000 Kč slovy: „Kolik chcete? Pět tisíc?“ „Abysme to prostě nějak teďko vyřešili, aby to neexistovalo“.

2. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Dále mu byl podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře sedmdesáti denních sazeb s denní sazbou ve výši 1.000 Kč, v celkové částce 70.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 9 To 271/2015, odvolání, jež proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II.


4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti všem jeho výrokům pro nesprávnost právního posouzení skutku nebo pro vady v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V tomto smyslu obviněný namítal, že v popisu skutkových zjištění není náležitě vyjádřen úmysl a že slova, která užil v průběhu kontroly policejní hlídky, nebyla s ohledem na jazykovou bariéru správně reprodukována, a jejich obsah nekoresponduje se skutečným projevem vůle obviněného, který je cizinec. Dále vytýkal, že se soudy vůbec nezabývaly vlastním průběhem policejní kontroly, při níž u něj došlo k nasazení pout i přesto, že spolupracoval a nekladl odpor, a šlo o běžný přestupek. Obviněný trval na tom, že takový zákrok byl bezdůvodný, stejně jako samotná kontrola. Po zastavení, údajně z důvodu couvání do protisměru, ho policista jednak požádal o předložení dokladů, a jednak mu sdělil, že za takové porušení dopravních předpisů mu může uložit pokutu až do výše 5.000 Kč. Takto poprvé zazněla, a to z úst zasahujícího policisty, uvedená částka, a obviněný tak počínaje tímto okamžikem věděl, že mu za tvrzený přestupek hrozí pokuta právě v této výši.

5. Obviněný při popisu průběhu zásahu policistů zdůrazňoval, že na něj činili nepatřičný nátlak, jehož důsledkem bylo bezdůvodné nasazení pout, v nichž musel vyčkat dokončení kontroly přesto, že se zjevně nedopustil závažného trestného jednání a z jeho strany nehrozilo žádné nebezpečí. Soudům obviněný vytkl, že nebraly ve svých rozhodnutích na zřetel, že to byli především policisté, kteří jej uvedli do pozice nejistoty a obavy o život, když vůči němu použili nepřiměřené donucovací prostředky, ač se jednalo o nepominutelnou skutečnost, která se spolupodílela na jeho slovním projevu uvedeném i ve výroku o vině, kde citovaná slovní spojení směřující vůči zasahujícím policistům ve znění „Kolik chcete?“ „Pět tisíc?“ a „Abychom to prostě nějak teďko vyřešili, aby to neexistovalo“, mínil zcela jinak, než jaký význam jim daly orgány činné v trestním řízení. V souladu s kontextem dané situace, za které je obviněný vyslovil, nelze usuzovat na to, že by jimi chtěl policistům nabízet úplatek, ale reagoval jimi pouze na informaci o hrozící pokutě ve výši 5.000 Kč, a nabídnutím uhrazení této částky jako pokuty měl za to, že bude ukončena nátlaková prohlídka policistů, kterou vnímal jako ponižující.

6. Soudy podle obviněného nebraly dostatečně do úvahy, že prvotně výši částky jako pokuty vyslovili policisté, a v uvedeném směru chybně interpretovaly zvukový a kamerový záznam z policejní kontroly, a neodůvodněně nepřihlédly k tomu, že obviněný u sebe při kontrole danou finanční částku neměl a nemohl realizovat takovou platbu. Nezohlednily ani to, že není českým občanem, a že jako cizinec nehovoří plynule česky, což v souvislosti s použitím jiného slovosledu může zakládat nesprávné pochopení jeho slovních vyjádření. Skutkové okolnosti svědčí o tom, že nejednal v úmyslu nabídnout policistovi úplatek a závěr o tom, že nabízel úplatek, soudy dovodily jen z nepodložených domněnek, a nikoliv na základě prokazatelně zjištěného skutkového stavu. Odvolací soud podle obviněného zcela nepatřičně okolnosti, za nichž byl předmětný skutek spáchán, dovozoval i z toho, co se odehrálo později na policejní služebně a v lékařském zařízení, kde se obviněný odmítl podrobit lékařskému a toxikologickému vyšetření, přestože tato část jednání není obsažena v popisu skutkových zjištění soudu prvního stupně. K této části děje nemělo být pro úvahy o vině uvedeným zločinem vůbec přihlíženo, obzvláště proto, že šlo o chování ovlivněné nepodloženým a svobodu obviněného omezujícím jednáním policistů, nevýznamné pro závěr o údajném podplácení policistů.

7. Námitky obviněný vznesl i proti uloženému peněžitému trestu ve výměře 70.000 Kč, protože nemá oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a nevhodných závěrech odvolacího soudu, jenž v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil neúměrný počet živnostenských oprávnění, bez toho, aby rozlišoval živnost a obory činností vyplývající z této živnosti. Obviněný tvrdil, že soudy neměly jeho podnikatelskou činnost jednoznačně prokázanou, a tudíž neobjasnily příjem obviněného. Peněžitý trest mu nemohl být proto uložen, navíc ve výměře 70.000 Kč, která byla nepoměrná k jednání týkajícím se částky 5.000 Kč.

8. Z těchto důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu ve výroku o vině a trestu a aby věc vrátil k novému projednání soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9. K dovolání obviněného se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že dovolací argumentaci obviněného z velké části (výhrady k průběhu policejní kontroly, nezohlednění, že obviněný jako cizinec neovládá dobře český jazyk, že na něj byl činem nátlak, námitky prezentující vlastní představu o skutkovém ději, polemiky s hodnocením důkazů) nelze pod uplatněný, avšak ani žádný jiný, dovolací důvod podřadit. Výhrady obviněného nepovažoval za důvodné ani v obecné rovině, protože soudy své závěry logicky a jasně odůvodnily, a učiněná skutková zjištění mají v provedených důkazech dostatečnou oporu. Za nepodřaditelnou pod označený dovolací důvod považoval výtku obviněného mířící proti přísnosti peněžitého trestu, a to s poukazem na vlastní tvrzení obviněného, že si průměrně vydělá 36.000 Kč měsíčně. Námitky vůči odůvodnění napadeného usnesení státní zástupce ve smyslu § 265a odst. 4 tr. ř. označil za nepřípustné.

10. Státní zástupce považoval za uplatněné relevantně s užitým dovolacím důvodem jen výhrady proti nedostatku úmyslu nabídnout jinému v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu úplatek, avšak ani tuto námitku neshledal důvodnou, protože skutková věta rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně pojednává o tom, že jednání obviněného směřovalo vůči příslušníkům Policie České republiky, kteří plnili své úřední povinnosti, a obviněný užil slova, z nichž je zřejmé nabídnutí úplatku ve výši 5.000 Kč. Závěrem proto navrhl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnout.

11. Nejvyšší soud vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nezasílal obviněnému k replice, protože v něm státní zástupce neuvedl žádné nové skutečnosti, s nimiž bylo nutné obviněného seznamovat (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 3702/14 nebo ze dne 18. 1. 2015, sp. zn. I. ÚS 2117/15).

III.


12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal, zda dovolání bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením uplatněným dovolacím důvodem, neboť napadená rozhodnutí lze podrobit věcnému přezkoumání jen z důvodů, jež jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

14. Tento důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoliv jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze tedy postupovat opačně, že jsou v dovolání tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu druhého stupně a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnotit důkazy již provedené, a v důsledku takových tvrzených skutkových vad dovozovat, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, jak to činí obviněný v podaném dovolání. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti, uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, ale důvod jiný, spočívající v pochybnostech o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden, a proto je třeba postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a podané dovolání odmítnout, neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).

15. Nejvyšší soud pro toto zkoumání správnosti hmotněprávních otázek musí vycházet ze skutkového stavu, který byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a na jeho podkladě posuzuje správnost právních závěrů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.]. Zásadně tedy platí, že na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Takový přezkum skutkových zjištění je možný pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu − ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.].

16. Takový extrémní nesoulad však obviněný v dovolání nevytkl, a proto jiné než právní výhrady nemohl na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat.

17. Obviněný dovoláním brojil zásadně proti tomu, že za okolností a způsobem, který byl zjištěn, neměl v úmyslu policistům nabízet úplatek. Tuto právní námitku podmínil částečně vysvětlením svých postojů, jež podával v návaznosti na okolnosti popsané ve skutkových zjištěních výroku o vině soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto mohl v souladu s vymezením označeného dovolacího důvodu posuzovat, zda jsou tyto námitky vztahující se k subjektivní stránce činu, jež je obviněnému kladen za vinu, důvodné.

IV.


18. Podle § 332 odst. 1, alinea prvá, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se zločinu podplácení dopustí ten, kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, a takový čin spáchá vůči úřední osobě.

19. Soudy podle tzv. právní věty v jednání obviněného shledaly naplněnými znaky této skutkové podstaty spočívající v tom, že „nabídl úplatek“, což je jednání, kterým pachatel projevuje svou ochotu poskytnout úplatek proto, aby při obstarávání věci obecného zájmu bylo jeho požadavku vyhověno. Nabídnutím úplatku je jakýkoliv, ať už výslovný nebo konkludentní, návrh na poskytnutí úplatku.

20. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž pachatel svým jednáním realizuje záměr dosáhnout pro sebe nebo pro jiného nějaké zvýhodnění v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku je i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

21. Zavinění, ať ve formě nedbalosti nebo úmyslu, vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání, nelze jej objektivně pozorovat, a tak na ně lze proto usuzovat jen z okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze proto zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

22. K námitce obviněného, že ve výroku o vině chybí popis úmyslu, je třeba uvést, že předmětem trestního stíhání je vždy skutek, v němž je spatřován trestný čin, přičemž podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný trestněprávní následek. Od skutku je nutno odlišovat jeho popis, který musí obsahovat ty skutkové okolnosti, jaké jsou právně významné z hledisek naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 11 Tz 129/2001 (uveřejněné pod číslem 41/2002-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Na příslušných skutkových zjištěních vyplývajících z provedeného dokazování se musí zakládat i závěr o subjektivních znacích trestného činu tak, jako tomu je i u znaků objektivních. Ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obžalovaného právně posouzen. Úmysl způsobit újmu je součástí souboru skutečností, jež musí tvořit kompletní slovní popis předmětného jednání tak, aby mohlo být náležitě právně kvalifikováno [srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/2004 (N 168/35 SbNU 273)]. Nestačí, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků, neboť taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku [srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 1994, sp. zn. 3 To 105/93 (uveřejněné pod číslem 43/1994-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

23. Posoudí-li se z těchto hledisek skutkové zjištění shora uvedené, které se stalo základem pro právní kvalifikaci v posuzované trestní věci, jsou v něm znaky trestného zločinu podplácení podle § 332 odst. 1, alinea prvá, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku náležitě vyjádřeny tím, že když byl zadržen policejní hlídkou, jednal tak, že s cílem vyhnout se eskortě na policejní služebnu a dalším úkonům trestního řízení nabídl policistovi pprap. A. M. částku 5.000 Kč, pokud jej pustí a nechá odjet, a následně v průběhu svého převozu služebním vozidlem na Místní oddělení H. členům hlídky znovu nabídl částku 5.000 Kč slovy: „Kolik chcete? Pět tisíc?“, „Abysme to prostě nějak teďko vyřešili, aby to neexistovalo“.

24. Z tohoto popisu skutku plyne, že obviněný uvedeným způsobem jednal v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu, protože je věcí obecného zájmu postihnout pachatele přestupku za jednání, které je v rozporu s veřejným pořádkem. Podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších změn, je přestupkem fyzické osoby v provozu na pozemních komunikacích řízení vozidla bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, po kterou je ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky. Obviněný, jenž byl příslušníky policie zastaven, byl jimi právě na podezření z tohoto přestupku upozorněn, a proto byl vystaven dalším úkonům, které s tímto jeho zajištěním korespondovaly. Věděl tudíž, že je převážen za účelem ověření předmětného podezření. Právě v souvislosti s touto realizací prověřování a objasňování zmíněného přestupku, obviněný jednal tak, že se snažil důsledkům zmíněného přestupkového řízení vyhnout, a proto způsobem ve výroku popsaným nabídl policistům úplatek, v konkrétním případě částku 5.000 Kč za to, aby za takový přestupek nebyl postižen.

25. Takové jednání obviněný konal vůči příslušníkům Policie České republiky, kteří jsou ve smyslu § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku úřední osobou. Ve skutku je vyjádření subjektivní stránky zločinu podplácení podle § 332 odst. 1, alinea prvá, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku popsáno tak, že „nabídl“ policistům částku 5.000 Kč, „pokud jej pustí a nechá odjet“, a to proto „Abysme to prostě nějak teďko vyřešili, aby to neexistovalo“. Tyto skutečnosti, byť v nich není výslovně uvedeno, že se jednalo o „úmysl“, jak se obviněný domáhal, jsou dostatečným vyjádřením vědomého a chtěného jednání obviněného, který nabízel peníze proto, aby si prostřednictvím tohoto úplatku vymohl své propuštění a vyhnul se přestupkovému řízení. Toto formulační vyjádření popsaných skutkových zjištění je dostačující pro závěr o úmyslném jednání obviněného.

26. Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů nepochybily, jestliže na podkladě uvedených skutkových okolností dospěly k závěru o tom, že šlo o úmyslné jednání naplňující po všech stránkách znaky skutkové podstaty zločinu podplácení podle § 332 odst. 1, alinea prvá, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku poté, co se vypořádaly s výhradami obdobnými těm, jež obviněný i nyní uplatnil proti závěru, že jednal se záměrem nabídnout policistům úplatek, spočívajícím v tom, že jeho slova byla pro jazykovou bariéru nesprávně pochopena. V tomto směru je možné pro úplnost poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který uvedl, že obviněný v České republice žije od svých 17 let, řidičské oprávnění získal v roce 2001, tj. ve dvaceti letech věku, a většinu svých řidičských zkušeností nabyl na území České republiky. V roce 2014 byl navíc i dvakrát soudně trestán, byl tak v jistém slova smyslu obeznámen i s průběhem trestního řízení v České republice (strana 5 napadeného rozsudku). Rovněž lze poznamenat, jak plyne z výsledků provedeného dokazování, především obrazového a zvukového záznamu, že se obviněný během samotného policejního zásahu vyjadřoval tak, že je mu situace zcela jasná („Já chápu, že jste mě jako zatkli“), navíc neuvedl nic, z čeho by bylo patrné, že dané situaci nerozumí, případně, že si není jist dalším postupem, během komunikace s policisty dokonce neuvedl ani to, že by českému jazyku dostatečně nerozuměl. Jazyková neznalost proto byla podle závěrů soudů obou stupňů jen účelová obhajoba obviněného (strana 4 napadeného rozsudku a strana 4 napadaného usnesení).

27. Na správnost závěru o úmyslném zavinění obviněného zločinu podplácení neměl vliv způsob provedení zásahu, jímž obviněný svou výhradu proti naplnění subjektivní stránky rovněž vznesl, neboť zasahující policisté konali své povinnosti plně v souladu se svými pravomocemi a povinnostmi (viz § 26 a § 54 zákona č. 273/2008 S., o Policii České republiky). Podle videozáznamu o projednávaném zákroku, vozidlo, které řídil obviněný, sledovali a shledali, že odbočilo doleva, aniž by dalo znamení o změně směru jízdy a následně, ještě v křižovatce, nedůvodně zastavilo, a jakmile přistoupili k obviněnému, ucítili z něj silný zápach z marihuany (č. l. 112 a 113 spisu), a obviněný následně policistům skutečně vydal igelitový sáček s obsahem sušené drti (strana 3 rozsudku). Byl to způsob jízdy obviněného, jenž založil důvod k policejní prohlídce. Chování hlídky, jak je dokumentováno, nevykazuje žádné arogantní či jiné nevhodné kroky, které by u obviněného mohly založit rozpoložení, jež on ve svém dovolání zdůrazňuje. Navíc je potřeba poukázat na to, že se soudy i s touto výhradou vypořádaly (srov. např. stranu 3 a 4 rozsudku soudu prvního stupně, 4 přezkoumávaného usnesení).

28. Ze všech uvedených důvodů lze uzavřít, že námitka, kterou obviněný vylučuje existenci úmyslu podplatit policisty, nemůže obstát a byla jak po stránce skutkové, tak i právní, soudy řádně objasněna a zdůvodněna a Nejvyšší soud proto závěr o tom, že obviněný naplnil znaky zločinu podplácení podle § 332 odst. 1, alinea prvá, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, považuje za správný a dovolání obviněného v tomto směru za nedůvodné.

29. Výhrady v dovolání uplatněné podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný soustředil i proti výroku o peněžitém trestu, a je proto třeba nejprve uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004 (uveřejněné , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, seš. 6, č. T 701-1].

30. Podle obsahu podaného dovolání zaměřeného proti výroku o peněžitém trestu, bylo potřeba posoudit ve smyslu shora uvedených hledisek, jaké povahy jsou námitky, jimiž obviněný tento výrok napadal, a zejména, zda dopadají na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod který jej obviněný podřadil, anebo na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř, jenž obviněný v dovolání neuvedl, anebo zda jde o takové okolnosti, jež nekorespondují s žádným z nich. Proto je třeba vyjít z toho, jak obviněný dovolání v této části koncipoval, resp. co konkrétně vytýkal, a tak lze jen připomenout, že uvedl, že uvedený trest nemá oporu v provedeném dokazování, a dále poukazoval na způsob, jakým odvolací soud posuzoval zjištění, která vyplynula z živnostenského rejstříku obviněného, a dovozoval, že tím, jak zjištěné okolnosti odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí interpretoval, svědčí o nedůvodnosti uložení peněžitého trestu ve výměře 70.000 Kč. Pro tento svůj závěr obviněný dovodil, že soudy neměly za prokázané, v jakém rozsahu obviněný svou podnikatelskou činnost provozoval, a v důsledku toho zůstal neobjasněný i příjem obviněného. Rovněž obviněný výši peněžitého trestu nepovažoval za přiměřenou tomu, že úplatek, o nějž se mělo v projednávané trestní věci jednat, představoval částku toliko ve výši 5.000 Kč.

31. K obsahu takto uplatněných námitek Nejvyšší soud připomíná, že nedopadají na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože ten, jak bylo výše uvedeno, v případě výhrad proti trestu může být aplikován jen tehdy, když jde o námitky aplikovatelné pod jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

32. K tomu je třeba připomenout, že v případě peněžitého trestu se takové výhrady mohou týkat jen nesplnění podmínek, za nichž je peněžitý trest možno uložit, tedy v konkrétním případě, když byl peněžitý trest ukládán podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, by se jednalo o důvody spočívající v tom, že trestní zákon uložení tohoto trestu za spáchaný trestný čin nedovoluje, anebo by jeho výměra neodpovídala rozsahu, jak jej § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku stanoví, tedy v denních sazbách činících nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb s denní sazbou od 100 Kč až do 50.000 Kč. Jak však plyne z podaného dovolání, obviněný žádnou z těchto podmínek v dovolání nenapadl, když svými výhradami vytýkal zcela jiné okolnosti, a to v zásadě takové, které vyplývají z ustanovení § 68 odst. 3, 4 tr. zákoníku, podle nichž počet denních sazeb soud určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Výši jedné denní sazby peněžitého trestu stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den. Příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby, mohou být stanoveny odhadem soudu.

33. Posoudí-li se z hledisek stanovených pro vymezení okolností naplňujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě jiného nesprávného hmotněprávního posouzení u výroku hlediska [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], na jejichž základě ve smyslu § 68 odst. 3, 4 tr. zákoníku soud rozhoduje o výši denních sazeb a jejich počtu, nejedná se o okolnosti, jež by bylo možné podřadit pod uvedený pojem, neboť tato dvě ustanovení (§ 68 odst. 3 a 4 tr. zákoníku) obsahují pouze pravidla, podle jakých kritérií se stanoví výše obou základních veličin, od nichž se odvíjí celková výše peněžitého trestu, a to ať jde o povahu a závažnost spáchaného trestného činu nebo osobní a majetkové poměry pachatele, které jsou dovozovány od skutkových okolností, jež jsou v každém individuálním případě zjišťovány na podkladě zjištění, jež se v řízení před soudem více či méně podařilo nebo nepodařilo objasnit či prokázat. V zásadě i tyto okolnosti, které slouží pro výpočet celkové výše peněžitého trestu, nemají právní povahu, jak ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá, ale jde o výsledky provedeného dokazování v každé konkrétní věci týkající se přiměřenosti takového trestu.

34. Na základě těchto úvah Nejvyšší soud v posuzované trestní věci shledal, že obviněný tím, že podstatou námitek v zásadě bylo jinak neodůvodněné tvrzení, že soud si neopatřil dostatek podkladů proto, aby mohl o výši a výměře peněžitého trestu rozhodnout a současně jej označil i za trest nepřiměřený, požadavkům jím označeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami nedostál, neboť stojí zcela mimo tento jím označený dovolací důvod.

35. Podle obsahu obviněným podaného dovolání je však třeba konstatovat, že obviněným vznesené námitky nedopadají ani na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když obviněný v dovolání nenamítal uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, ani to, že byl uložen mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, a neuvedl žádné argumenty, které byť i bez správného označení uvedeného jiného dovolacího důvodu, by na něj fakticky dopadaly. Obviněný tedy v této části směřující proti peněžitému trestu dovolání podal mimo jím označený dovolací důvod.

36. Jen pro úplnost a nad rámec obviněným podaného dovolání lze v tomto kontextu zmínit, že za zločin podplácení podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož byl trest obviněnému ukládán, je možné vedle dalších trestů uložit i trest peněžitý. Je tedy zřejmé, že peněžitý trest byl v daných souvislostech projednávané trestní věci uložen v souladu se zákonem stanovenými podmínkami.

V.


37. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že z obsahu dovolání a z příslušného spisu je dostatečně patrné, že rozhodnutí a jemu předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, když zčásti se jednalo o námitky věcně odpovídající použitému dovolacímu důvodu, s nimiž se však již soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly. Obviněný v dovolání zásadně opakoval argumenty použité už v původním řízení a v řádném opravném prostředku, které dostatečně posoudil už odvolací soud [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, (uveřejněné ve svazku 17/2002, pod číslem T 408 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Dovolání obviněného bylo ze všech důvodů jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 2. 2016


JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu










Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 8 Tdo 155/2016, ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.155.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies