26 Cdo 3075/2014

17. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • OSŘ - § 243c odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného JUDr. L. M., se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, identifikační číslo osoby 15286797, zastoupeného Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze 6 – Dejvicích, U Hadovky 564/3, proti povinné České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby 00006947, pro 79 146 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 54 EXE 2444/2013, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2014, č. j. 28 Co 21/2014-55, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


V označené exekuční věci Obvodní soud pro Prahu 10 (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 31. 10. 2013, č. j. 54 EXE 2444/2013-33, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Vyšel z toho, že provedením exekuce byl dne 31. 5. 2013 soudem prvního stupně pověřen soudní exekutor Mgr. Predrag Kohoutek, Exekutorský úřad Tábor, se sídlem v Bechyni, Čechova 298, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 79 146 Kč podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 2 T 51/2011 (ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 2 T 51/2011 – dále též „exekuční titul“), kterým byla oprávněnému přiznána odměna a náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění účinném do 31. 7. 2013 (dále vesměs „tr. ř.“). Povinná v návrhu na zastavení exekuce namítala, že vykonávané usnesení nemůže být ve vztahu k ní exekučním titulem, protože povinná nevystupovala v trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 51/2011 jako účastník řízení, ale jednala v roli rozhodujícího orgánu a v rámci Ústavou České republiky svěřené pravomoci. Soud prvního stupně dovodil, že zákon nevylučuje, aby exekučním titulem bylo rozhodnutí o jednom z práv „tvořících obsah veřejnoprávního vztahu mezi státem a obhájcem, založené jednostranným rozhodnutím státního orgánu, kterým rozhodnutí o odměně ustanoveného advokáta dle § 151 odst. 3 trestního řádu bezesporu je“ (odkázal na nález pléna Ústavního soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96).Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. 3. 2014, č. j. 28 Co 21/2014-55, k odvolání povinné usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vykonatelnost daného exekučního titulu reguluje ustanovení § 151 odst. 5 tr. ř., podle kterého je třeba odměnu a náhradu hotových výdajů (přiznaných oprávněnému advokátu exekučním titulem) uhradit bez zbytečného odkladu po jejich přiznání, nejpozději do 30 dnů. Tato lhůta běží vždy od právní moci rozhodnutí, jímž bylo plnění přiznáno. Exekuční titul byl oprávněnému doručen a tím se stal vykonatelným. Povinné nebylo třeba z logiky věci vykonávané rozhodnutí doručovat, protože jej v trestním řízení v souladu se svojí pravomocí vydala (jak je tomu i v případě doručování rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty podle § 361 tr. ř.).

Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, v němž předpoklad přípustnosti dovolání vymezila tak, že právní otázka, na níž napadené usnesení závisí, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Takovou otázkou je, zda usnesení o přiznání nákladů trestního řízení ustanovenému obhájci podle § 151 tr. ř. může být exekučním titulem a zda může být na jeho základě vedena exekuce proti tomu, kdo jej vydal v rámci své pravomoci, tedy proti povinnému, který sám nebyl účastníkem trestního řízení a kterému proto nebylo usnesení (exekuční titul) v trestním řízení doručováno. Dovolatelka v podrobnostech uvedla, že rozhodnutí musí být z logiky věci doručeno vždy povinnému, aby se mohlo stát vykonatelným. Srovnání s rozhodnutím o uložení pořádkové pokuty není na místě, protože to musí být vždy povinnému doručeno (státní orgán - soud je v případě uložení pořádkové pokuty oprávněnou osobou). Ustanovení § 151 odst. 5 tr. ř. vykonatelnost usnesení neupravuje, pouze zmiňuje „lhůtu k úhradě“ a stanoví její délku, přičemž jde o lhůtu pořádkovou, jejíž nedodržení má za následek odpovědnost státu za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Vůči organizační složce státu - povinné v současné době neexistuje vykonatelné rozhodnutí, jímž by jí bylo uloženo zaplatit oprávněnému vymáhanou pohledávku. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Oprávněný ve svém dovolacím vyjádření uvedl, že exekuční titul splňuje veškeré zákonné náležitosti, byl-li vydán k tomu pravomocným orgánem, je vykonatelný po stránce formální a materiální, oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni a právo není prekludováno. Za Českou republiku vystupuje v souladu se zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, její organizační jednotka, kterou je nepochybně Obvodní soud pro Prahu 4. Lhůta k plnění byla podle § 151 odst. 5 tr. ř. „nejpozději do 30 dnů“ ode dne nabytí právní moci usnesení. Usnesení podle § 151 tr. ř. jsou exekučním titulem, protože opačný názor by Českou republiku nepřiměřeně zvýhodňoval.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, dále též „o. s. ř.“ (srov. část první, čl. II., bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.) bez provedení ústního jednání (viz § 243a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání bylo sice podáno včas (§ 240 o. s. ř.), subjektem k tomu legitimovaným – povinným (tj. účastníkem exekučního řízení - § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále „ex. řád“) a proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo pravomocně skončeno odvolací řízení (§ 236 odst. 1 o. s. ř. se zřetelem k 52 odst. 1 ex. řádu), není však přípustné (viz § 237 o. s. ř.), neboť odvolací soud se při řešení otázky, zda usnesení o nákladech trestního řízení, které nese stát, vydané podle § 151 odst. 3 tr. ř., je vůči státu exekučním titulem, neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Vymáhaná povinnost, jejímž obsahem jsou náklady trestního řízení, které nese stát (viz část první hlava osmá trestního řádu), vyplývá z usnesení soudu činného v trestním řízení – Obvodního soudu pro Prahu 4, které bylo vydáno podle § 151 odst. 3 tr. ř. Protože trestní řád neupravuje výkon rozhodnutí (exekuci) těchto nákladů trestního řízení (odvolací soud v tomto směru nesprávně poukazuje na ustanovení § 151 odst. 5 tr. ř., které pouze stanoví lhůtu k úhradě odměny a náhrady hotových výdajů obhájce), soud (soudní exekutor) postupuje při vymáhání nákladů trestního řízení podle občanského soudního řádu (exekučního řádu).

Náklady trestního řízení jsou v uvedených souvislostech nepochybně výdajem (pasivem) ze státního rozpočtu, neboť slouží k úhradě na činnost organizační složky státu (výkonu soudnictví, které mimo jiné ve věcech zajištění chodu soudů po stránce organizační, majetku státu a státního rozpočtu spravuje Ministerstvo spravedlnosti – srov. § 7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů /rozpočtová pravidla/, ve znění pozdějších předpisů, dále též „zákon o rozpočtových pravidlech“, rovněž srov. § 119 odst. 1 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů). Ani v zákonu o rozpočtových pravidlech či v zákonu č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1. 1. 2011, dále „daňový řád“ (k tomu rovněž viz § 152 odst. 1 písm. b/ a § 152a tr. ř.), není úprava výkonu rozhodnutí (exekuce) nákladů trestního řízení, které nese stát, obsažena, což opět vede k řešení posuzované otázky podle občanského soudního řádu (exekučního řádu).

Ve zkoumané věci je obecně (ve znění § 261a odst. 2 o. s. ř.) stanovená lhůta k plnění povinnosti nahrazena ve vztahu k úhradě nákladů obhajoby, které nese stát, speciální právní úpravou trestního řádu, a to již citovaným § 151 odst. 5. Zde uvedenou maximální lhůtu 30 dnů od přiznání odměny a náhrady hotových výdajů obhájce je nutno považovat za lhůtu ke splnění povinnosti státu; takto ji také zákonodárce jednoznačně vyjádřil (ve smyslu gramatického výkladu) a odlišný výklad této úpravy (garantující vytvoření nezbytných materiálních podmínek pro realizaci základního práva na právní pomoc - čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) by odporoval obecným právním zásadám, jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. února 2009, sp. zn. II. ÚS 3201/08).

Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 2 T 51/2011 (ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 2 T 51/2011), tedy splňuje veškeré náležitosti exekučního titulu podle § 251 a § 261a odst. 1 o. s. ř., jakož i podle § 40 odst. 1 písm. a) ex. řádu. Právní názor odvolacího soudu je tak v souladu s usnesením ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1774/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54/2015.

Zbývá uvést, že dovolací soud sdílí i právní názor odvolacího soudu, že z povahy věci není třeba v posuzovaném případě státu doručovat rozhodnutí, které vydala jeho organizační složka (zde v trestním řízení příslušný soud).

Otázkou, která organizační složka jedná za stát v exekučním řízení, v němž je vymáhaná pohledávka, kterou měl splnit soud na základě svého rozhodnutí, se Nejvyšší soud zabýval ve výše citovaném R 54/2015 a jeho závěry platí i v této věci. Trestní řád ukládá povinnost státu (za který jedná příslušný soud) uhradit ve stanovené lhůtě odměnu a náhradu hotových výdajů obhájce (§ 151 odst. 3, odst. 5 tr. ř.), neupravuje však postup pro případ, že soud činný v trestním řízení v rozporu s vykonatelným usnesením (exekučním titulem) uvedenou povinnost dobrovolně nesplní (viz též výklad shora). Protože takový postup není upraven ani v daňovém řádu, na nějž u správy pohledávek z titulu příjmu nákladů obhajoby (§ 152 odst. 1 písm. b/ tr. ř.) odkazuje ustanovení § 152a tr. ř., či v jiném právním předpisu, uplatní se právní režim zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, dále „zákon“, konkrétně ta část zákona, která se týká závazků vzniklých z činnosti organizačních složek státu (§ 38 a násl. zákona). Neuhradí-li náklady trestního řízení, jež nese stát, příslušný soud dobrovolně, není při nuceném vymáhání splnění takové povinnosti (ať již formou výkonu rozhodnutí či exekuce) oprávněn vystupovat za stát, neboť mu takové oprávnění nepřísluší a není založeno ani § 38 větou druhou zákona, jež se netýká nuceného (exekučního) vymáhání splnění povinnosti po státu (České republice). V posuzovaném případě jedná v řízení o výkon rozhodnutí nebo v exekučním řízení za stát jeho organizační složka, která je k tomu příslušná zejména z důvodu dispozice s prostředky státního rozpočtu a správy státních finančních pasiv – Ministerstvo financí (srov. § 38 větu třetí zákona). S označeným ministerstvem je proto nutné v následujícím průběhu exekučního řízení jednat.

Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud jej v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 větou první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 17. února 2016


JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3075/2014, ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.3075.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies