6 Tdo 142/2016

17. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265b odst. 1 písm. g)
  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. b)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2016 o dovolání, které podal obviněný A. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 3 To 370/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 104 T 280/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :

I.


1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 104 T 280/2014, byl obviněný A. Z. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku [ad 1), 4) výroku citovaného rozsudku] a dílem dokonaným, dílem nedokonaným přečinem ublížení na zdraví podle ustanovení § 146 odst. 1, § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku [ad 2), 3) výroku citovaného rozsudku], kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„1) v přesně nezjištěné době do 2. 6. 2014 v H.-M., okres K., před bytovým domem nacházejícím se na ulici H. t. č. p. ..., okres K., sdělil Š. S. se záměrem, aby se nastěhovala k němu do bytu, který obývá a obnovila s ním družské soužití, že pokud takto neučiní, fyzicky ji napadne takovým způsobem, že se při tomto útoku může stát, že jí rozšlape i hlavu, kdy Š. S. s ohledem ke skutečnosti, že A. Z. zná a v minulosti ji již několikráte fyzicky napadl, ze strachu o své zdraví se z bytu svého trvalého bydliště proti své vůli přestěhovala do bytu A. Z. na ulici K. J. č.p. ... do H.-P. S.,
2) přesně nezjištěného dne od počátku měsíce května do 2. 6. 2014 v H.-P. S., okres K., v prostorách bytu na ulici K. J. č. p. ... kolem 17.00 hodin v podnapilém stavu začal na adresu Š. S. pronášet bezdůvodně hrubé a urážlivé výroky a poté se záměrem způsobit jí poranění ji začal bezdůvodně fyzicky napadat tak, že ve chvíli, kdy sedla na gauči, ji udeřil pěstí do obličeje takovou intenzitou, že z gauče spadla na zem a následně ji kopl do oblasti žeber, načež svého jednání zanechal, čímž Š. S. způsobil poranění v podobě krvácení bělma levého oka podlitin ve tváři, přičemž ze strachu z možného jednání A. Z. Š. S. nevyhledala řádné lékařské ošetření,
3) dne 2. 6. 2014 v době kolem 19.00 hodin v H.-P. S., okres K., na ulici K. J. č.p. .. v prostorách bytu jeho trvalého bydliště zcela bezdůvodně na adresu Š. S. začal pronášet hrubé a urážlivé výroky, následně se záměrem jí způsobit poranění, udeřil ji nejméně třikrát pěstí do hlavy, poté ji povalil na zem, kde ji nejméně třikrát kopl do oblasti ramene, zadnice a kyčle, kdy takto jí způsobil poranění v podobě zhmoždění pravého ramene a paže, pohmoždění levé očnice, pískotu v pravém uchu, které si vyžádalo léčení v trvání od 2. 6. 2014 nejméně do 1. 7. 2014,
4) v přesně nezjištěné době koncem měsíce června a začátkem měsíce července 2014 v H.-P. S. na ulici K. J. č. p. ..., okres K., v prostorách bytu svého trvalého bydliště, který obýval se Š. S., která mu sdělila, že s ním hodlá družské soužití ukončit a odstěhovat se z bytu, důrazně jí sdělil. Že kdyby to zkusila, tak ji raději zabije, a že se nedožije rána, kdy Š. S. z obavy, že by mohl svou výhružku uskutečnit, nadále v bytě A. Z. proti své vůli setrvala“.

2. Za tyto přečiny a za sbíhající se přečiny výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 27. 11. 2014, č. j. 104 T 186/2014-120, který nabyl právní moci dne 15. 1. 2015 (jímž byl zrušen výrok o vině a celý výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 28. 7. 2014, č. j. 101 T 139/2014-63, který byl jmenovanému obviněnému doručen dne 5. 8. 2014 a nabyl právní moci dne 14. 8. 2014), byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a tří měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 27. 11. 2014, č. j. 104 T 186/2014-120, který nabyl právní moci dne 15. 1. 2015 (jímž byl zrušen výrok o vině a celý výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 28. 7. 2014, č. j. 101 T 139/2014-63, který byl obviněnému doručen dne 5. 8. 2014 a nabyl právní moci dne 14. 8. 2014), jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek popsaný v citovaném rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově, v němž byl spatřován zločin vydírání podle ustanovení § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán.

4. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podal obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné – pobočka v Havířově, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 3 To 370/2015, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.


5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

6. V úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že znaky přečinů vymezené ve výroku o vině pod body 1) až 4) rozsudku soudu prvního stupně nebyly naplněny. Podle jeho přesvědčení jsou v daném případě skutkové závěry v naprostém nesouladu se skutečnými výsledky dokazování, pro které bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. V popisu znaků objektivní stránky přečinů kladených mu za vinu vyšly soudy z výpovědi poškozené Š. S., resp. jej na této výpovědi založily, a výpověď poškozené označily za hodnověrnou. Obviněný však namítl, že ani jeden ze soudů ve věci činných nevzal v potaz množství rozporů v předmětné výpovědi poškozené, otázku toho, zda poškozená a další osoby vyslýchané v postavení svědka nepřizpůsobovaly svou výpověď stavu trestního řízení a také osobnost poškozené a její závislost.

7. K namítaným rozporům ve výpovědi poškozené zdůraznil své přesvědčení, že je nelze označit za marginální, neboť se dotýkaly zejména způsobu vedení jeho útoku nebo povahy jeho výhrůžek. Měl za to, že pokud byl někdo vystaven fyzickému útoku či výhrůžce o nějakém konkrétním způsobu zabití, bude schopen svůj zážitek popsat opakovaně, čemuž se však výpověď poškozené značně vymyká. Poškozená totiž jedno a totéž napadení popisuje dvojím způsobem – poprvé, že byla „kopnuta do břicha“, podruhé, že byla „udeřena pěstí do obličeje“. K odchylnému popisu událostí z její strany docházelo již s odstupem jediného měsíce, v samotném počátku trestního řízení. Upozornil také na výpověď poškozené ze dne 22. 8. 2014, z níž podle něho vyplývá, že poškozená měla strach z toho, co jí obviněný řekl, ale na druhou stranu pro ni tato informace nebyla rozhodná k tomu, aby se k obviněnému do jeho bytu nenastěhovala – nevnímala ji tedy jako informaci určující pro své jednání. Oproti tomu ve výpovědi ze dne 22. 9. 2014 uvedla, že měla strach o sebe a svoji rodinu, proto šla k obviněnému bydlet – měla tedy jasný důvod pro své přestěhování. Podle obviněného soudy tyto rozpory nehodnotily, naopak konstatovaly, že tyto výpovědi jsou určující oproti těm, které poškozená podala u hlavního líčení.

8. V dalším bodu svého dovolání obviněný vytkl oběma soudům ve věci činným, že nehodnotily, zda jsou výpovědi podávané poškozenou a její dcerou V. S. tendenční. Podle něj totiž existovaly indicie, že poškozená a její dcera V. mají snahu své výpovědi přizpůsobit stavu řízení. U poškozené tato skutečnost podle obviněného vyplývá ze shora uvedeného. U dcery V. poukázal na to, že tato vypovídala v procesním postavení svědka v době před a po zahájení jeho trestního stíhání odchylně stran důvodů odstěhování její matky k obviněnému. Připomněl, že krajský soud na změnu ve výpovědích poškozené a její dcery ohledně otázky existence výhrůžek z jeho strany, které měly ovlivnit svobodu rozhodování poškozené a přinutit ji k přestěhování, upozorňoval. Krajský soud se však významem těchto změn nijak nezabýval a nevyčerpal tak obsah jeho odvolání.

9. Oba soudy se pak podle mínění obviněného v dostatečném rozsahu nezabývaly ani osobností poškozené. Ačkoli soud prvního stupně vyzdvihnul to, že znalecký posudek potvrzuje věrohodnost poškozené, resp. že poškozená reprodukuje skutečně prožité události, měl za to, že ani jeden ze soudů nehodnotil ve všech souvislostech osobnost poškozené a hodnověrnost její výpovědi. Soudy podle něj opomněly zmínit, že ze znaleckého posudku vyplynulo, že je poškozená osobou závislou na alkoholu (alkohol kombinovala s léky proti úzkosti), kdy poškozená ve všech svých výpovědích tuto skutečnost negovala. Obviněný také namítl, že z výpovědí svědkyň T. a H. nevyplynulo, že by kdy zaznamenaly, že by v jeho bytě mohlo dojít k napadení poškozené. Tyto svědkyně se naopak vyjádřily v tom smyslu, že poškozená bývala opilá tak, že ji obviněný „musel do bytu tahat po schodech“. Podle jeho názoru tak měly soudy tyto skutečnosti hodnotit, když v rámci své obhajoby uváděl, že žádné zranění poškozené nezpůsobil a její zranění mohlo vzniknout například i pádem, když byla opilá.

10. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 3 To 370/2015, i rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 104 T 280/2014, v rozsahu, jak byl dříve napaden odvoláním obviněného (tj. vyjma výroku, kterým byl obviněný obžaloby zproštěn). Vyjádřil přitom svůj nesouhlas s neveřejným projednáním jeho věci a uvedl, že chce být přítomen.

11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.


12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

13. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 3 To 370/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

17. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

18. V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká „pouze“ vadné hodnocení důkazů (zvláště výpovědi poškozené a svědkyně V. S.) a z toho vyplývající vadná skutková zjištění (namítá, že skutkové závěry jsou v naprostém nesouladu se skutečnými výsledky dokazování). Výhradně z těchto námitek vyvozuje, a to pouze v obecné rovině, že znaky přečinů vymezené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nebyly naplněny. Svojí argumentací tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Ostatně, neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní námitky.

19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

20. Nad rámec výše uvedeného lze dodat, že (jak již shora naznačeno) Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad (rozpor). O ten se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).

21. V kontextu uvedeného je třeba zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení a konečně i přijatými právními závěry. Skutková zjištění mají své obsahové zakotvení v komplexu provedených důkazů, jak na to poukázaly ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů. Ty se nezávadně v rámci svých hodnotících úvah vypořádaly i s otázkou věrohodnosti výpovědi poškozené. Do rámce usvědčujících důkazů přitom zapadá také zjištění vyplývající o obviněném ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie – jde o osobnost s povahovými abnormitami ve smyslu smíšené poruchy osobnosti, u níž se kombinují současně rysy disociální a emočně nestabilní, se sklony ke zkratovitému reagování po předchozím požití alkoholu s agresogenním řešením konfliktních situací. Je plochý v citech etických, sociálních, je nezdrženlivý, egoistický, schází u něho pocit viny a není ani snaha korigovat své jednání.

22. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.

23. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění těchto skutkových závěrů a výlučně z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

24. K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

25. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

26. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 17. 2. 2016


JUDr. Vladimír Veselý

předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 142/2016, ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.142.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies