30 Cdo 4479/2015

24. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243c odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v právní věci žalobkyně Z. Z., zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 113.125,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 254 C 125/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 2015, č. j. 44 Co 18/2015-57, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 113.125,- Kč s příslušenstvím z titulu poskytnutí zadostiučinění za tvrzenou újmu jí způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb. z důvodu průtahů v řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 227/2006.

Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. října 2014, č. j. 254 C 125/2013-32, uvedenou žalobu zamítl a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Ačkoliv dovolatelka namítá, že předpoklad přípustnosti spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího“, v dovolání nijak nevymezuje, v řešení které právní otázky a in concreto od kterých rozhodnutí, respektive od jaké rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlit. Z obsahu dovolání pak vyznívá, že dovolatelka primárně vytýká odvolacímu soudu, že v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí nereagoval na některé odvolací námitky, které dovolatelka ve svém dovolání připomíná a v jejich světle polemizuje se závěry odvolacího soudu. V další části dovolání pak dovolatelka polemizuje s právními závěry odvolacího soudu a vyjadřuje svůj právní názor, jak by správně mělo být ve věci rozhodnuto.

Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání dovolatelky není ve smyslu § 237 o. s. ř. – jak bude rozvedeno níže – přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s .ř.).

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Namítala-li dovolatelka, že se odvolací soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku nevypořádal s některými odvolacími námitkami, jde o tvrzení jiné vady řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout jen tehdy, bylo-li by toto dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, což (jak bude dále uvedeno) není.

Jak se totiž podává z obsahu podaného dovolání, dovolatelka ve smyslu § 237 vůbec nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, tj. neuvedla okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak). Přitom pouhá právní polemika dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.

Jelikož dovolání postrádá obligatorní náležitost a uvedený nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení nenípřípustný opravný prostředek.



V Brně dne 24. února 2016



JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4479/2015, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4479.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies