4 Tdo 1584/2015

04. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. e)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 2. 2016 o dovolání obviněného P. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. 7 To 109/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 9/2014, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Z. odmítá.







O d ů v o d n ě n í :







Obviněný P. Z. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2014 sp. zn. 47 T 9/2014 uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl v souladu s týmž ustanovením uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Praha 1, Na Perštýně 6, škodu ve výši 29.787 Kč. Poškozený Š. S. Ž., byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomu rozsudku podali odvolání obviněný i státní zástupce. Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného P. Z. vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 5. 3. 2014 v době mezi 21,50 hod. - 21,55 hod. v P., v J. ulici na travnatém pásu před budovou ve stavu prosté opilosti po předchozí vzájemné slovní rozepři s poškozeným Š. S. Ž., do poškozeného strčil a poškozený jej udeřil pěstí do obličeje a obviněný poté způsobem zcela neadekvátním nastalé situaci a v úmyslu poškozeného usmrtit, uchopil mačetu bez rukojeti z bílého kovu zn. Howling Wolf o délce čepele 45 cm se třemi otvory v čepeli a nejprve do stojícího poškozeného, který se od něho vzdaloval, sekl nejméně dvěma údery vedenými zezadu střední intenzitou směřujícím do oblasti bederní krajiny, zad a pravého boku, čímž mu způsobil povrchní sečnou ránu pronikající do podkoží v horní části obou bérců vpravo délky asi 2 cm vlevo délky asi 3 cm a plošný krevní výron v pravé bederní krajině na ploše 15x15 cm a na pravém boku velikosti 10x6 cm s povrchní oděrkou velikosti do 5 cm, dalšími dvěma údery vedenými velkou intenzitou do zadní části hlavy způsobil poškozenému dvě hluboké sečné rány v levé temenní krajině délky asi 12 cm se zásekem do zevní desky klenby lební a v týlní krajině délky asi 9 cm se zásekem do zevní desky klenby lební, potom se poškozený otočil proti obviněnému a obviněný mu podkopl nohu, a poté, co poškozený upadl na zem, pokračoval obviněný v útoku na poškozeného ležícího na zádech dalšími údery mačetou vedenými s nápřahem ruky nad rameno velkou silou do vlasaté a obličejové části hlavy a levé ruky, čímž poškozenému způsobil dalších šest sečných poranění, a to hlubokou sečnou příčně probíhající ránu na levé tváři délky asi 16 cm pokračující protětím části levého ušního boltce za ucho do vzdálenosti 4 cm, hlubokou sečnou ránu svisle probíhající na levé tváři délky asi 17 cm se zásekem do jařmového oblouku tak, že se tyto rány vzájemně protínají v polovině a tyto rány byly zmírněny tím, že se poškozený bránil levou rukou, kterou si kryl hlavu, v důsledku čehož utrpěl hlubokou sečnou ránu na hřbetu ruky probíhající přes základní články 2. - 5. prstu s částečným přetětím šlachy natahovače ukazováku, úplným přetětím natahovačů prostředníku a prsteníku, s přeseknutím základních článků prstů prostředníku a prsteníku a částečným přetětím natahovače malíku, hlubokou sečnou ránu na hřbetu levé ruky v místě posledních článků 3. a 4. prstu s otevřenou zlomeninou posledního článku 3. prstu, s protětím nehtové ploténky prostředníku, sečným poraněním posledního mezičlánkového kloubu prsteníku a přetětím šlachy natahovače prsteníku a povrchní sečnou ránu na pravém předloktí na malíkové straně délky asi 3 cm, kdy se jednalo převážně o poranění smrtelná, neboť v případě útoku vedeného velkou silou na hlavu a obličejovou část hlavy mohlo dojít k úplnému proseknutí lebečních kostí s krvácením do mozkových obalů, pohmoždění mozku či přetětí lícní tepny s následnou velkou krevní ztrátou a vzniku pokrvácivého šoku či možnosti vdechnutí krve, jež by mohly vést ke smrti, přičemž poškozený byl po celou dobu trvání útoku při vědomí a uvědomoval si, že z něho teče krev a pociťoval bezprostřední ohrožení života a teprve poté, co svědek D. K., který incident sledoval z okna svého bytu, na obviněného křikl: „Nech toho, volám policii,” svědek M. Š. mezi obviněného a poškozeného skočil, aby dalšímu útoku zabránil a svědek M. F. vykopl obviněnému mačetu z ruky, obviněný svého jednání zanechal, mačetu sebral, z místa odešel a odhodil ji poblíž do kontejneru v ulici S. u sloupu veřejného osvětlení, přičemž mezitím na místě přítomnými svědky M. F., M. Š. i svědkem D. K., byla přivolána rychlá záchranná služba, kterou byl poškozený Š. S. Ž. převezen do FN Královské Vinohrady, kde byl ihned ošetřen a operován, neboť jeho život by byl bez poskytnutí včasné a odborné lékařské pomoci ohrožen a mohlo dojít k jeho smrti.

Za to byl obviněnému podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. V souladu s § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo uloženo zabrání věci - mačety zn. Howling Wolf, která byla přílohou spisu. Obviněnému byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Praha 1, Na Perštýně 6, škodu ve výši 29.787 Kč. Poškozený Š. S. Ž., byl v souladu s § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Posledně citovaný rozsudek napadl obviněný v celém rozsahu dovoláním, které posléze doplnil, s poukazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v kvalifikaci jeho jednání jako pokusu trestného činu vraždy spáchané zvlášť surovým způsobem ve smyslu § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Útok proti poškozenému proběhl v rychlém časovém sledu, byť s velkou silou, avšak byl užit jediný mechanismus, ačkoli při dovození zvlášť surového způsobu spáchání vraždy se vyžaduje užití více mechanismů směřujících proti tělesné integritě poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. 7 Tdo 85/2012). Obviněný se tak ztotožňuje s právní kvalifikací jeho jednání učiněnou soudem prvního stupně, tedy že se nejednalo o zvlášť surový způsob útoku s extrémně vysokou mírou brutality. Sám poškozený se nevyjádřil, že by trpěl velmi dlouhou dobu, neztrácel vědomí či že by bolest a subjektivní prožitky byly obzvláště velké intenzity. Obviněný přiznal, že od útoku upustil až po zvolání svědka D. K., že volá na policii, neboť jej vytrhl z afektu, a svědci pak mohli obviněného odzbrojit. Měl-li by však v úmyslu poškozeného usmrtit, byl objektivně schopen v útoku pokračovat beze zbraně například úderem pěstí či kopáním a podobně, což neudělal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008 sp. zn. 7 Tdo 803/2008). Jakmile si uvědomil, že přítomní svědci přivolali záchrannou službu, z místa činu odešel a v dalším jednání směřujícím k usmrcení poškozeného nepokračoval. Obviněný tak nesouhlasí s tím, že by opustil místo činu s tím, že tam poškozeného zanechal bez pomoci, jak uvedly oba soudy. Obviněný rovněž okamžitě informoval policejní hlídku, která přijela na místo činu, že je útočníkem. Policisté jej však poslali pryč s tím, že je opilý, z čehož lze dovodit, že obviněný neměl v úmyslu poškozeného usmrtit. Kdyby tomu tak bylo, stěží by jim záhy poté oznamoval spáchání trestné činnosti.

Podle dovolatele nedošlo ani k žádnému zvrhlému počínání obviněného po útoku, jak předpokládá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. 6 Tdo 1025/2011. U okolnosti zvlášť surového způsobu spáchání vraždy je nutno též zkoumat nejen hledisko poškozeného, tj. zda mu byly způsobeny zvláštní útrapy (zvlášť trýznivý způsob), nýbrž celkový způsob vykonání vraždy, a to zejména s ohledem na běžné názory společnosti. Bude-li každý konkrétní způsob útoku společnost pokládat za surový a odporný, lze učinit závěr, že se usmrcení stalo zvlášť surovým způsobem (viz R 58/1954). V soudní praxi se většina trestných činů posuzovaných jako zvláště surové či trýznivé týká trestných činů spáchaných na ženách, dětech či masových trestných činů (viz SR 17/1995, R 1/1993, R 42/1994-I a R 58/1954) a nelze je srovnávat se společenskou škodlivostí jednání obviněného. V odůvodnění napadeného rozsudku je konstatováno, že poškozený si plně uvědomoval závažnost a bezvýchodnost situace v poloze vleže na zemi, kdy do něho bylo sekáno obviněným rychlými opakovanými údery mačetou, což na něj muselo působit trýznivě přinejmenším v míře předpokládané v rámci obecné přitěžující okolnosti. Jedná se však toliko o domněnku soudu, která není podložena výpovědí poškozeného, neboť sice uvedl, že myslel na nejhorší, ale o obrovských bolestech se nezmínil. Obviněný se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že obdobné prožitky a pocity poškozeného během útoku zažívá každá oběť dokonaného trestného činu vraždy či jejího pokusu. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že se v nyní posuzovaném případu jednalo o jiný než běžný způsob provedený jako u většiny trestných činů tohoto druhu.

Obviněný původní útok neinicioval, nýbrž jen odvracel fyzický útok poškozeného vyvolaného jeho slovními urážkami obviněného a jeho přítele, který spočíval v nejméně dvou úderech rukou do obličeje obviněného, což lze dovodit z drobného poškození sliznice úst obviněného. Poškozený po úvodním konfliktu do obviněného strkal a kopal, což potvrdil svědek F. při rekonstrukci. Obviněný mačetu použil seknutím do ruky poškozeného až ve chvíli, kdy se domníval, že poškozený pohybem směrem do kapsy má v úmyslu vytáhnout bodnou zbraň, kterou nosíval u sebe, a zaútočit na jeho osobu, což bylo potvrzeno při výslechu soudního znalce. Obviněný tak popadl první nástroj vhodný k jeho sebeobraně, neboť jednání poškozeného v něm vyvolalo oprávněný strach větší intenzity a jednal poté zmatkovitě, impulsivně a podle základních instinktů k zajištění svého zdraví a přežití. Poškozený ani během konfliktu neustal ve slovním a fyzickém útoku vůči obviněnému. Obviněný rovněž s ohledem na útok zezadu na poškozeného zpochybnil možnost vzniku horizontální rány v zadní části hlavy poškozeného, když podle něj připadá v úvahu spíše vznik rány vertikální, z čehož plyne, že vznikla pravděpodobněji v průběhu rvačky, než že by počáteční útok na poškozeného byl směřován zezadu. Jednání obviněného tak nebylo chladnokrevným pokusem vraždy, ale nepřiměřeným vybočením z rámce nutné obrany, takže přiléhavou kvalifikací jeho činu by byl zločin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu, kdy se o zabití jedná při silném rozrušení z omluvitelného hnutí mysli (tzv. afektdelikt) či jednání v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace), které nevyžaduje silné rozrušení.

Obviněný nechtěl mačetu, která byla v inkriminovaný moment jediným předmětem umožňujícím účinnou obranu, použít k usmrcení poškozeného, ale v sebeobraně vůči většímu a silnějšímu útočníkovi. Nejednal promyšleně ani chladnokrevně, tudíž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu uvedeného na stranně 10 odůvodnění napadeného rozsudku, že byl ozbrojen nebezpečnou zbraní. Mačetu měl u sebe za účelem její opravy, nikoli za účelem útoku s úmyslem ublížit jiné osobě na zdraví. Dovolatel si vzhledem ke své opilosti a denní době nebyl schopen uvědomit, že jeho obranný útok vůči poškozenému směřuje k jeho hlavě a může tak zapříčinit vážné poškození životně důležitých orgánů. Soudním znalcem zjištěný pragmatický vztah obviněného k pravdě projevující se zkreslováním skutečnosti v jeho prospěch obviněný shledává v tom, že žádné skutečnosti nevykládá tak, aby vyznívaly v jeho prospěch, ale tak, jak se vzhledem k možnostem jeho vnímání ve stavu opilosti v době incidentu odehrály, respektive jak si je pamatuje.

Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ve spojení s § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a přikázal příslušnému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o tr. ř. před rozhodnutím o dovolání obviněného přerušil výkon rozhodnutí.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného nejprve rekapituloval předchozí rozhodnutí a dovolací námitky obviněného a uvedl, že obviněný část námitek směřuje jen proti skutkovým zjištěním soudů. Ve vztahu k námitkám obviněného týkajícím se posouzení jeho jednání jako trestného činu vraždy spáchaného zvlášť surovým způsobem konstatoval, že se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu uvedenými na straně 11 až 13 napadeného rozhodnutí. Nejprve v teoretické rovině vymezil pojem zvlášť surový způsob spáchání vraždy a shrnul, že ze skutkových zjištění v projednávané trestní věci vyplývá, že obviněný útočil na poškozeného obzvláště brutálním způsobem, kdy jej opakovaně a velkou silou sekal ostrou mačetou nejprve do oblasti hlavy a poté i rukou, čehož důsledkem byla devastující poranění na těchto částech těla. Takové jednání, které lze podle názoru státního zástupce připodobnit až ke scéně z hororových filmů, není možno považovat za běžný způsob vraždy provedený jako u většiny trestných činů tohoto druhu, jak se takového posouzení domáhá obviněný. Má za to, že kvalifikace zvolená odvolacím soudem byla zcela namístě, neboť jednání směřujícího k dokonání trestného činu vraždy se obviněný dopustil zvlášť surovým způsobem.

Výtky obviněného směřující k absenci jeho úmyslu usmrtit poškozeného nemohou obstát, neboť jak dovodily oba soudy, obviněný musel vědět, že opakovanými a velmi silnými údery ostrou mačetou směřovanými zejména na hlavu poškozeného, může tomuto způsobit smrt, kterou způsobit chtěl, což vyplývá mj. z četnosti úderů, jichž obviněný zanechal po pohrůžce svědka K. přivoláním policie a v pokračování útoku mu zabránili svědci Š. a F. Obviněný se rovněž nijak nezajímal o zdravotní stav poškozeného, když za zájem o něj v žádném případě nelze považovat skutečnost, že místo opustil údajně, jak sám tvrdí, až poté, co svědci přivolali rychlou záchrannou službu, a tedy věděl, že o poškozeného bude postaráno.

Státní zástupce se domnívá, že jednání obviněného nelze posoudit ani jako zločin zabití ve stadiu pokusu, neboť ze skutkových zjištění nevyplývá, že by jednání obviněného bylo jakkoli zapříčiněno silným rozrušením a už vůbec ne předchozím zavrženíhodným jednáním poškozeného. K tomu, aby se mohlo jednat o stav silného rozrušení pachatele trestného činu zabití ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku, musí být dán nějaký mimořádně intenzivní podnět, který by jej mohl vyvolat. Pokud se jedná o předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného, negativní charakter tohoto provokujícího jednání poškozeného a jeho míra musí být v odpovídajícím poměru ke značnému významu objektu skutkové podstaty zločinu zabití, jímž je lidský život. Mělo by tedy jít o úmyslné jednání poškozeného, které je mimořádně zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech jiné osoby. Vzájemný, svým charakterem spíše méně významný a nikterak silný slovní konflikt a následná vzájemná strkanice obviněného a poškozeného, které předcházely bezohlednému útoku obviněného, však takovým podnětem v žádném případě být nemohly.

Státní zástupce proto navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako neopodstatněné za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [viz § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. 7 To 109/2014 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání splňující náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. užitý obviněným lze uplatnit za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Po seznámení se s obsahem ve věci vydaných rozhodnutí lze konstatovat, že argumentace obviněného vztahující se k naplnění kvalifikovaného znaku spáchání pokusu trestného činu vraždy zvlášť surovým způsobem ve smyslu § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku je nedůvodná.

Ze soudní praxe se dovozuje, že zvlášť surový způsob spáchání vraždy vykazuje extrémně vysokou míru brutality a intenzity, které se podstatně vymykají od běžného provedení u většiny trestných činů tohoto druhu a které nemusí zároveň vyvolat zvýšenou trýzeň poškozeného. Pachatel při něm zpravidla užije větší počet nástrojů či mechanismů (například opakované údery kladivem do hlavy, velké množství bodných ran a škrcení, užití sekery, při kterém byla téměř oddělena hlava oběti od těla, přičemž oběti byly zasazovány i další rány do různých částí těla apod.), popřípadě svou oběť ubíjí či nápadně devastuje její tělo (ukopání, rozdupání hlavy apod.).

Odvolací soud při závěru o naplnění znaku zvlášť surového způsobu spáchání pokusu vraždy ve smyslu § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku patřičně shrnul, že obviněný užil k útoku na poškozeného mačetu bez rukojeti, tedy mimořádně nebezpečný nástroj devastačního charakteru schopného proniknout kůží, svaly, kostmi i životně důležitými orgány, jímž zasadil poškozenému vysoký počet úderů (nejméně osm) s vysokou intenzitou, extrémní brutalitou a nápřahem směřujícími v první fázi útoku do bederní krajiny, zad a pravého boku a poté do hlavy poškozeného, kdy jej obviněný napadl zezadu a zasekl poškozenému mačetu mimo jiné do týlní a temenní krajiny, čímž mu způsobil dvě hluboké sečné rány v obou případech se zásekem do zevní klenby lební. V druhé fázi poškozenému podkopl nohy a opakovaně jej sekal do obličeje, kdy k možnému usmrcení poškozeného nedošlo jen z toho důvodu, že se poškozený proti úderům mačety bránil levou rukou, kterou si kryl hlavu (v důsledku čehož poškozenému vznikla závažná poranění prstů popsaná ve skutkové větě výroku o vině), čímž zmírnil vznik fatálního následku v podobě své smrti, k níž nedošlo nezávisle na vůli obviněného, a taktéž z důvodu zabránění dalších útoků přítomnými svědky Š. a F. a z okna přihlížejícím svědkem D. K., který přivolal policisty. Soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Jiří Hladík konstatoval, že při vzniku takto hlubokých poranění na prstech ruky nelze vyloučit, že kdyby se poškozený nebránil ranám mačety jejich vykrýváním rukou, že by v posuzovaném případě došlo k úplnému protětí klenby lební, k proseknutí lebky a průniku mačety až do dutiny lební (viz protokol o hlavním líčení ze dne 4. 11. 2014, č. l. 501). Je tedy zřejmé, že obviněný sice nepoužil více mechanismů, k nimž nemusí dojít u každého případu (pokusu) zvlášť surové vraždy, avšak údery mačetou vedené velkou silou do různých částí těla poškozeného, zejména do hlavy, měly nepochybně devastační povahu a bez zásahu přihlížejících svědků by zřejmě s jistotou došlo k usmrcení poškozeného. Rovněž nemusí vždy dojít ke zvrhlému počínání pachatele po útoku, jak se domnívá obviněný, neboť tato okolnost nemá v konkrétní rovině vliv na posouzení znaku zvlášť surového způsobu spáchání vraždy, nýbrž slouží spíše k posouzení úmyslu pachatele usmrtit poškozeného. V daném případě ani nerozhoduje, za jakým účelem měl obviněný mačetu u sebe, ani že podle jeho vyjádření nebyl s ohledem na požitý alkohol (a denní dobu) schopen rozeznat, že útočí na hlavu poškozeného, což je v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními, neboť naopak na hlavu poškozeného cíleně mířil a zároveň poškozenému řekl, že jej zabije (viz výpověď poškozeného v hlavním líčení konaném dne 16. 9. 2014, č. l. 453f). Obviněný pak i sám v hlavním líčení uvedl, že v inkriminované době vypil běžně dva až pět litrů vína denně, tudíž spolehlivě znal a věděl, jak na něj alkohol působí, a že v opilosti se u něj zvyšuje riziko projevu jeho agresivní osobnosti. Zpochybnění vzniku horizontální rány v zadní části hlavy poškozeného pak představuje skutkovou námitku, kterou nelze s úspěchem uplatnit s odkazem na uplatněný dovolací důvod.

Při posouzení trýznivých útrap poškozeného odvolací soud (na základě výpovědi poškozeného mimo jiné v hlavním líčení konaném dne 16. 9. 2014, viz č. l. 453e) přihlédl k tomu, že poškozený byl po celou dobu při vědomí, viděl devastující zranění na prstech své ruky, které mu rozseknuté visely, a registroval více jemu uštědřených ran. Uvědomoval si závažnost a bezvýchodnost své situace v poloze vleže na zemi, kdy do něj obviněný sekal rychlými opakovanými údery mačetou. Myslel na svou rodinu, matku, přítelkyni, že už je nikdy neuvidí a vnímal, že způsob útoku s nejvyšší pravděpodobností povede k jeho smrti.

Způsob útoku obviněného tak soud druhého stupně ve shodě s nalézacím soudem patřičně vyhodnotil jako trýznivý a to v míře odpovídající obecné přitěžující okolnosti podle § 42 písm. c) tr. zákoníku, nikoliv jako zvlášť trýznivý ve smyslu § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Nelze proto přisvědčit obviněnému, že by závěr o trýznivosti útoku byl jen domněnkou soudu a že by uvedené okolnosti nevyplývaly z výpovědi poškozeného.

Obviněný své další námitky týkající se naplnění subjektivní stránky znovu opakuje ve svém mimořádném opravném prostředku, ačkoli je uplatnil v předchozím řízení i v odvolání a oba soudy nižších stupňů se s nimi dostatečně vypořádaly, když dospěly k závěru, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Ze zjištěného skutkového stavu plyne, že obviněný si byl jednoznačně vědom, čeho se dopustil. Poté, co z místa činu odešel si zakouřit, dalším osobám vyprávěl, jak poškozeného posekal mačetou a svou vědomost o závažnosti svého jednání stvrdil tím, že se loučil se svědkem L. K., kterému řekl, že to bude minimálně na 20 let, že si to půjde odsedět, jak v hlavním líčení uvedl tento svědek, který prodává na K. v trafice (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 18. 9. 2014, č. l. 456e).

Obviněný opětovně vznáší i výhrady ohledně možnosti posouzení skutku, jenž spáchal, jako pokusu trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jednal v důsledku předchozího útoku poškozeného na jeho osobu v sebeobraně. Nalézací soud nijak nepopřel, že mezi obviněným a poškozeným došlo ke konfliktu nejprve slovnímu a posléze poškozený uštědřil obviněnému jeden úder pěstí do obličeje, což ostatně našlo odraz i v popisu skutku. Nalézací soud se na straně 12 až 13 odůvodnění svého rozsudku pečlivě zabýval tím, zda jednání obviněného vyplývalo ze strachu z poškozeného či se jednalo o jeho sebeobranu vůči silnějšímu a většímu poškozenému, tedy zda je možno skutek posoudit jako pokus trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Bylo podle něj nepochybně prokázáno, že mezi obviněným a poškozeným došlo ke konfrontační komunikaci, strkanici a poté poškozený udeřil obviněného pěstí do obličeje. Posléze se k němu poškozený otočil zády a z místa činu chtěl odejít, tudíž obviněný se nemohl důvodně domnívat, že by byl ze strany poškozeného jakkoli dále ohrožen, neboť poškozený nehodlal v jejich konfliktu dále pokračovat. Obviněný poškozeného však přesto napadal nejprve zezadu mačetou do zad, boku a hlavy a dále způsobem popsaným ve výroku o vině. Nalézací soud správně vyloučil, že by se tak mohlo jednat o nutnou obranu či krajní nouzi jako okolnosti vylučující protiprávnost činu obviněného. Dále přiléhavě odkázal na hodnocení osobnosti obviněného znaleckým zkoumáním, z něhož vyplynulo, že jednání obviněného plně zapadá do struktury jeho osobnosti a způsobu jeho myšlení, kdy hlavním motivačním zdrojem jednání obviněného byla afektivně podmíněná reakce zkratkovitého charakteru vystupňovaného prostého afektu vzniklého v situaci konfliktu a v opilosti sycené negativními emocemi vzteku a zloby a obviněný tak jednal impulzivně a agresivně.

Z uvedeného je patrné, že se oba soudy nižších stupňů adekvátně vypořádaly s námitkami obviněného o nedostatku naplnění zavinění a možnosti posoudit skutek jako pokus trestného činu zabití a dovolatel totožné námitky opakuje znovu v dovolacím řízení, neboť není spokojen s výsledkem trestního řízení. V takovém případě se však jedná o výhrady zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Soudy a zejména soud odvolací tak rozhodly na základě provedených a v souladu s trestním řádem vyhodnocených důkazů způsobem, který byl dostatečně pregnantně vyjádřen v jejich rozhodnutí. V tomto ohledu lze odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Tomu pak odpovídá i právní kvalifikace užitá na prokázané jednání obviněného v podobě trestného činu pokusu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku, a která z hmotně právního hlediska námitkami uplatněnými v podaném dovolání zpochybněna nikterak nebyla.

Z těchto stručných shora uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. Z. jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Vzhledem k uvedenému rozhodnutí neshledal Nejvyšší soud důvodu k vyhovění návrhu obviněného na přerušení výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. 2. 2016

















JUDr. František Hrabec předseda senátu














Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1584/2015, ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1584.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies