7 Tdo 207/2016

23. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 199 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 23. února 2016 v Brně dovolání obviněného P. M. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 14 To 132/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 14/2012, a rozhodl takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 2 T 14/2012, uznal obviněného P. M. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že

nejméně od 27. 12. 2010 do 7. 9. 2011 v P., B. n., v bytě č. ..., v nepravidelných intervalech slovně a fyzicky, hrubým, bezcitným jednáním psychicky a sexuálně týral svoji družku poškozenou T. B., se kterou žil ve společné domácnosti, a to tím, že ji chytil rukou pod krkem, zdvihl ji do vzduchu, ve stoje ji škrtil a přitom ji slovně ponižoval; klekl si na ni v posteli, čímž jí znemožnil pohyb a škrtil ji pod krkem, někdy jí pohyb znemožňoval držením za ruce, opakovaně jí dal facku přes obličej, opakovaně jí slovně vulgárně nadával, nutil ji přerovnávat potraviny v lednici, opakovaně umývat vanu, dokud to nebylo podle jeho představ; požadoval, aby se tvářila příjemně, vyčítal ji, že se tváří jako bubák, šmajdá, hrbí se, není dostatečně reprezentativní, vypadá jako socka, není upravená podle jeho představ, je nepřizpůsobivá, ponižoval ji tím, že bez něj bude troska, např. po hádce ji nutil lehnout si k němu do postele a říkat mu, jak ho má ráda; požadoval po ní občas pohlavní styk s použitím erotických pomůcek, které poškozená nechtěla, při sexuálním styku ji vulgárně oslovoval, opakovaně na ni močil ve vaně, požadoval od ní veškerý servis včetně teplých jídel, přičemž jí minimálním způsobem přispíval na chod domácnosti, při výpomoci v jeho zaměstnání jí vyčítal, že je neschopná, že dělá všechno špatně a za chybu ji trestal úderem pravítka přes ruce, přičemž poškozená T. B. z něj začala mít strach, požadovala, aby se z bytu odstěhoval, což on odmítal a svůj odchod protahoval, když v důsledku jeho chování poškozená výrazně ubyla na váze, měla potíže se spánkem a vzhledem k tomu, že již od dětství navštěvuje psychiatrickou ambulanci, došlo k mírnému zhoršení zdravotního stavu.

Za tento zločin a sbíhající se zločin týrání osoby ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 9. 2012, č. j. 2 T 4/2011-704, byl odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 9. 2012, č. j. 2 T 4/2011-704, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 14 To 132/2015, z podnětu odvolání obviněného P. M. a jeho matky Z. M. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. zákoníku zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil obviněného podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku za tento přečin a sbíhající se zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 9. 2012, č. j. 2 T 4/2011-704, který nabyl právní moci dne 29. 5. 2013, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 9. 2012, č. j. 2 T 4/2011-704, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl odvolání poškozené T. B.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Pojezdného včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že skutková zjištění jsou nesprávná a že v řízení před soudy došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Obviněný dále namítl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a se zásadou volného hodnocení důkazů, zejména zpochybňuje závěry znalců, zejména závěry znalkyně ohledně věrohodnosti výpovědi poškozené. Obviněný uvedl, že jeho jednání není trestným činem a není postižitelné normami trestního práva, neboť nebyly dostatečně prokázány útrapy či ponižování poškozené. Soudy podle něj porušily zásadu in dubio pro reo. Dále vytkl odvolacímu soudu, že místo zásady „v pochybnostech ve prospěch“ rozhodl „v pochybnostech mírněji“ a trvá na tom, že by měl být zproštěn obžaloby. Závěrem poukázal na činnost vyšetřovatele, který měl nahrazovat výrazy užívané poškozenou T. B. vlastními zavádějícími výroky. Poukázal na to, vyšetřovatel a přísedící soudu stupně jsou členy orgánů společenství vlastníků, na což chtěl upozornit již při jednání, ale neučinil tak.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 14 To 132/2015, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 2 T 14/2012, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce uvedl ve vyjádření k dovolání obviněného, že obviněný uplatnil jen skutkové námitky, které nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále poukázal na to, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitky proti popisu skutku a zpochybňování skutkových závěrů, ani námitky proti hodnocení důkazů a námitky ve vztahu k práci vyšetřovatele.

Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů.

Obviněný vznesl v dovolání jen skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán.

Podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta.

Hlavním smyslem ustanovení § 199 tr. zákoníku je posílení ochrany osob ohrožených fenoménem tzv. domácího násilí, tj. násilí páchaného mezi osobami blízkými ve smyslu jejich vzájemného vztahu, přičemž vzájemné role těchto osob jsou v rámci násilného vztahu neměnné (jeden z aktérů je stále osobou ohroženou a druhý osobou násilnou), tzn. že se nejedná o vzájemnou hádku nebo rvačku mezi partnery. Současně jde o násilí opakované, dlouhodobé, nikoli o jednorázovou eskalaci konfliktní situace vyvolané např. vzájemnou roztržkou či neshodou mezi partnery. Třetím charakteristickým znakem domácího násilí je prostředí, ve kterém je pácháno (zpravidla se jedná o byt, rodinný dům či rekreační objekt užívaný společně násilnou osobou i osobou ohroženou domácím násilím). V konkrétním případě přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly jakékoli následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy, neboť týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap, popř. být v rovině sexuálního násilí, ekonomického násilí, vyvolání stavu sociální izolace či být různorodou kombinací některých z těchto forem. U domácího násilí je v rámci možných způsobů jeho řešení nezbytně nutné orientovat se na celé jednání pachatele komplexně, nikoli pouze na dílčí útoky, neboť pouze chování násilné osoby k osobě ohrožené v kontextu historie jejich vzájemného vztahu vystihuje skutečnou nebezpečnost daného jednání.

Podle dlouhodobých poznatků organizací věnujících se pomoci obětem trestných činů lze v obecné rovině zaznamenat různé formy domácího násilí, jež se mohou v každém konkrétním případě vzájemně kombinovat. V rámci domácího násilí se zpravidla jedná o projevy psychického násilí, které mají nejčastěji podobu ponižování, urážek, hrubého chování až vyhrožování, obviňování, zákazů, zastrašování, vydírání a ničení věcí ohrožené osoby. Značně rozšířenou formou je rovněž násilí fyzické, v praxi představované zejména fackami, kopáním, škrcením, bitím rukama či předměty, svazováním, ohrožováním bodnou nebo střelnou zbraní, odepíráním spánku a jídla, jakož i útoky na samotný život ohrožené osoby. Emocionálním násilím je pak zpravidla soustavná kontrola každodenní činnosti a kontaktů ohrožené osoby osobou násilnou, dále zesměšňování, citové vydírání, výhrůžky odebráním dětí, vyhozením z bytu apod. Domácí násilí však může mít rovněž konkrétní podobu sexuálního násilí (tj. znásilnění, nucení k různým sexuálním praktikám proti vůli ohrožené osoby, sexuálního nátlaku a napadání apod.) či násilí sociálního (tj. zákazů kontaktů s rodinnými příslušníky a s přáteli s cílem ohroženou osobu sociálně izolovat, využívání dětí nebo jiných osob jako prostředku nátlaku na ohroženou osobu apod.). Pominout nelze ani projevy násilí ekonomického, tj. omezování přístupu ohrožené osoby k finančním prostředkům, neposkytování prostředků na společnou domácnost či příspěvků na výživu dětí, převzetí absolutní kontroly nad příjmy a výdaji ohrožené osoby osobou násilnou, zatajování finanční situace rodiny apod.

Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného, že jeho jednání není trestným činem a není postižitelné normami trestního práva. Vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že soužití obviněného s poškozenou bylo poznamenáno ze strany obviněného opakovaným fyzickým týráním, které bylo pro poškozenou velmi ponižující a traumatizující.

Obviněný namítl, že důkazy nebyly hodnoceny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a zpochybňuje závěry některých znaleckých posudků. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Obviněný spatřuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem a odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je totiž třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zmíněný rozpor může nastat i v případě, že skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech, které jsou zatíženy tak závažnými vadami, že tyto úkony nelze použít jako důkaz, a buď tu nejsou žádné další důkazy anebo zbývající důkazy nepostačují k tomu, aby jen na jejich podkladě obstála skutková zjištění soudů. Nejvyšší soud nezjistil extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů.

Obviněný vytýká soudu, že se porušil jeho právo na spravedlivý proces. Obviněný však neuvedl, v čem spatřuje tento rozpor. Nejvyšší soud proto neměl co přezkoumávat.

Nejvyšší soud uvádí k námitce obviněného o porušení pravidla in dubio pro reo, že toto pravidlo je pravidlem procesním, nikoliv hmotněprávním, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném právním posouzení.

Nejvyšší soud zjistil, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky tohoto přečinu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, neboť po delší dobu týral osobu blízkou žijící s ním ve společném obydlí. Právní kvalifikace skutku je proto správná. Závěr soudu o vině obviněného spočívá na správných skutkových zjištěních, které vyplývají z řádně provedených důkazů a jejich hodnocení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Skutková zjištění soudů mají obsahovou spojitost s provedenými důkazy a napadené rozhodnutí splňuje požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí z hlediska práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1258/08).

Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a že dovolání obviněného P. M. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. února 2016


JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 7 Tdo 207/2016, ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.207.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies