5 Tdo 1495/2015

23. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • 140/1961 Sb. - § 256 odst. 1 písm. a)
  • 140/1961 Sb. - § 256 odst. 2 písm. a)
  • 140/1961 Sb. - § 252a odst. 1, písm. b)
  • 140/1961 Sb. - § 9 odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2016 o dovoláních, která podali obviněný I. S. , a obviněný Ing. I. S. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2015, sp. zn. 9 To 157/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 248/2010, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :


I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů


1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 2 T 248/2010, byl obviněný I. S. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 30. 6. 2006 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a obviněný Ing. I. S. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Týmž rozsudkem byli oba obvinění uznáni vinnými trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Těchto trestných činů se dopustili skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

2. Za to byl obviněný I. S. odsouzen podle § 256 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, k jehož výkonu byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Obviněný Ing. I. S. byl odsouzen podle § 256 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného stanovení dohledu nad obviněným.

3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněného Ing. I. S. a jednak obvinění I. S. a Ing. I. S. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 5. 2015, sp. zn. 9 To 157/2015, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

II. Dovolání obviněných


4. Oba obvinění podali prostřednictvím svých obhájců proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. řádu. Přestože obě dovolání byla podána samostatně, jejich odůvodnění se z podstatné části překrývá jak argumentačně, tak formulačně.

5. Obviněný I. S. namítl ve svém dovolání, že v jeho věci rozhodl vyloučený soudce, protože předseda senátu soudu prvního stupně JUDr. Tomáš Jureček podal na tohoto obviněného trestní oznámení pro podezření ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny, kterého se měl dopustit falšováním předloženého potvrzení lékaře o pracovní neschopnosti obviněného. Dále obviněný vyvozoval podjatost předsedy senátu z toho, jakým způsobem vedl trestní řízení. Obviněný zde odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, podle něhož má být určující, zda lze obavy osoby z podjatosti považovat za objektivně odůvodněné. Obviněný argumentoval i četnými nálezy Ústavního soudu, podle kterých má být vyloučení soudce založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, lze-li mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Přitom není třeba žádný kategorický závěr ani důkazy a při posuzování nestrannosti soudce má být zkoumáno, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které zpochybňují nepodjatost soudce.

6. Dále tentýž obviněný vytkl porušení ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, přičemž soudy nižších stupňů se podle jeho názoru nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, což mělo mít vliv na správnost a zákonnost takového rozhodnutí. Konkrétně pak obviněný namítl neprovedení důkazů navrhovaných obhajobou, zejména nepředvolání svědků ani zpracovatelů revizních znaleckých posudků, což mělo vést k významnému zvýhodnění státního zástupce a k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Obviněný napadl také procesní použitelnost důkazu v podobě znaleckého posudku, když poukázal na jeho formální, procesní a obsahové nedostatky a na to, že znalkyně neměla potřebnou specializaci a že zjevně nepochopila a špatně vyhodnotila dokument „Výhledová finanční analýza společnosti North GAS, s. r. o.“, v důsledku čehož je takový znalecký posudek v rozporu se zákonem. Jak dále obviněný zdůraznil, listinné důkazy získané prostřednictvím mezinárodní právní pomoci nebyly úředně ověřeny ani nejde o originály, takže mělo být porušeno i ustanovení čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních, když není nikde ve spisovém materiálu založeno věrohodné prohlášení cizozemských dožádaných orgánů, že požadované úkony a předání listin provedly v souladu se svými procesními předpisy, což mělo způsobit jejich procesní nepoužitelnost. Ve vztahu k žádostem o poskytnutí mezinárodní právní pomoci obviněný namítal také zneužití mezinárodního práva a nedovolené vyhledávání důkazů ze strany orgánů činných v trestním řízení. Podle názoru obviněného vůči obchodní společnosti North GAS, s. r. o., se sídlem v Jenči, nebylo ze strany finančního úřadu vedeno vytýkací řízení, a tato obchodní společnost ani nebyla v období od dubna 2005 do ledna 2006 v prodlení s plněním daňových povinností vůči finančním orgánům České republiky. Zmíněná obchodní společnost přitom uhradila daň z přidané hodnoty za III. čtvrtletí roku 2005 ve 14 splátkách, které byly finančním úřadem povoleny.

7. Obviněný I. S. uplatnil i námitku tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, a to ve vztahu k trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Zde poukázal na chybějící popis konkrétního jednání, kterým by měl obviněný zastírat původ věcí nebo jiného majetkového prospěchu pocházejícího z trestné činnosti, na neexistenci věci nebo jiného majetkového prospěchu pocházejícího z trestné činnosti a na to, že trestní stíhání ohledně trestného činu poškozování věřitele v době odvolacího řízení nebylo pravomocně skončeno. Přitom obviněný konstantně popíral vinu, takže nebylo možné dovodit jeho srozumění s tím, že věci nebo jiný majetkový prospěch pocházejí z trestné činnosti. Dále obviněný vytkl používání slovního spojení „pohonné hmoty“, které shledal nesrozumitelným, protože nejde o označení konkrétní věci. Obdobně se vyjádřil k pojmům „fiktivní závazek“, „žádný kapitál“ apod., když podle obviněného jde o výrazy, které právní terminologie nezná. Obviněný označil své jednání za souladné se zákonem, neboť šlo o strategii a základ jeho podnikatelského záměru a opakovaně odkazoval na dokument „Výhledová finanční analýza společnosti North GAS, s. r. o.“. Podle názoru obviněného příčinou finančních problémů této obchodní společnosti byl postup Celního úřadu Kladno, který vydával zajišťovací příkazy na zajištění daňové povinnosti ke spotřební dani, které nebyly dostatečně odůvodněné a byly nezákonné. Otázku, zda je tato námitka důvodná, měly podle obviněného řešit soudy nižších stupňů jako prejudiciální otázku, protože to má vliv na naplnění subjektivní stránky trestného činu. Extrémní nesoulad spatřuje obviněný také v nesprávné právní kvalifikaci skutku, neboť tvrzená pohledávka v rozhodné době vůbec neexistovala, a nebyla tak ani splatná, aby se mohlo jednat o trestný čin poškozování věřitele. Jak dále obviněný zdůraznil, nebyla prokázána fiktivnost pohledávek obchodní společnosti North GAS, s. r. o., přičemž odkázal na stejnopisy uzavřených smluv a na rozhodčí nález ve věci sporu ze smlouvy mezi obchodní společností North GAS, s. r. o., a obchodní společností Nightingale International LLC.

8. Obviněný vytkl také nepřiměřenost jemu uloženého trestu ve vztahu ke skutku, jehož spáchání je mu kladeno za vinu, k jeho osobním, rodinným a majetkovým poměrům a s ohledem na dobu, která již uplynula od spáchání skutku, přičemž opět odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva.



9. Závěrem svého dovolání obviněný I. S. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ a aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a to v jiném složení senátu. Současně obviněný navrhl, aby mu Nejvyšší soud odložil, popřípadě přerušil výkon trestu odnětí svobody.

10. Obviněný Ing. I. S. uplatnil ve svém dovolání totožné námitky jako jeho syn, obviněný I. S. , jež byly popsány výše. Navíc pak poukázal na skutečnost, že nikdy neměl žádný osobní ani právní vztah k obchodní společnosti North GAS, s. r. o., pouze poskytl synovi do začátku podnikání půjčku, která mu byla vrácena, a jako jednatel obchodní společnosti NOVA-KONT, spol. s. r. o., odsouhlasil odběr pohonných hmot od obchodní společnosti North GAS, s. r. o. Dále obviněný popřel existenci jakékoliv dohody se svým synem i důkazu prokazujícího takovou dohodu. Obviněný vytkl také neprovedení důkazů jím navrhovaných, zejména výslechu svědků k prokázání pravosti příjmových pokladních poukázek a výslechu zpracovatele znaleckého posudku, podle kterého nelze jednoznačně potvrdit, že bankovní účet ve Švýcarsku, z něhož byla vybrána finanční částka, skutečně a prokazatelně otevřel obviněný a že on byl skutečným vlastníkem účtu stejně jako finančních prostředků na něj převedených. Obviněný rovněž poukázal na nepřiměřenost uloženého trestu.

11. Závěrem svého dovolání obviněný Ing. I. S. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ a aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a to v jiném složení senátu.

III. Vyjádření k dovoláním


12. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obou obviněných prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o námitku podjatosti předsedy senátu Okresního soudu Praha-západ JUDr. Tomáše Jurečka, podle názoru státní zástupkyně ji před rozhodnutím soudu druhého stupně uplatnil výlučně obviněný I. S. , takže u obviněného Ing. I. S. nebyly splněny zákonné podmínky pro použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť se domáhal změny rozhodnutí s poukazem na podjatost soudce pouze ve prospěch svého syna. Jak dále v této souvislosti státní zástupkyně zdůraznila, poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně, přičemž odkázala na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Současně státní zástupkyně poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 67/04, publikované pod č. 42 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle kterého plnění oznamovací povinnosti soudce ve smyslu § 8 odst. 1 tr. řádu, a tím i uplatnění podnětu k postupu místně příslušného policejního orgánu ve smyslu § 158 odst. 1 tr. řádu nemůže být důvodem podjatosti soudce, neboť trestní oznámení se týká jiného trestného činu než toho, pro který byla podána obžaloba. Hlediska důvodných pochybností o nestrannosti osoby podle § 30 odst. 1 tr. řádu se mohou vztahovat toliko a výlučně k úkonům v rámci projednávané trestní věci, nikoliv k úkonům jiného trestního řízení. Dále v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu státní zástupkyně zdůraznila, že nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které vedou k těmto pochybnostem. Stejně tak státní zástupkyně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 11 Tvo 30/2014, dovodila, že vztah k projednávané věci nelze vyvozovat ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, případně z procesního postupu soudu, a to ani v případě, když takový postup vykazuje nedostatky.

13. Pokud jde o námitku neprovedení důkazů navrhovaných obviněnými, a to výslechu svědků a zpracovatelů revizních znaleckých posudků, podle státní zástupkyně námitka tzv. opomenutých důkazů spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jen výjimečně v případě, kdyby se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy a jestliže se taková vada jejich postupu odrazila ve správnosti skutkových zjištění a v důsledku toho i ve správnosti hmotně právního posouzení spáchaného skutku, přičemž odkázala na četnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ohledně této problematiky. V posuzované trestní věci důkazní situace nevyznívá ve prospěch splnění těchto předpokladů. Soud prvního stupně vysvětlil důvody, pro které považoval provádění dalších důkazů za nadbytečné, a odvolací soud poukázal na zákonnost postupu řízení při zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dále státní zástupkyně shrnula, proč bylo jednání obviněných posouzeno podle § 256 tr. zák., a nikoli podle § 148 tr. zák.

14. K námitce částečné procesní nepoužitelnosti znaleckého posudku zpracovaného Ing. Soňou Novákovou, Ph.D., která údajně neměla potřebnou specializaci ohledně některých otázek, státní zástupkyně poukázala na skutečnost, že závěry znalkyně nemohly být zpochybněny obsahem „Výhledové finanční analýzy společnosti North GAS, s. r. o.“, jestliže podnikatelská aktivita této obchodní společnosti se omezila na příjem inkasovaných prostředků z daně z přidané hodnoty, o nichž sice v zájmu vzbuzení zdání řádné podnikatelské činnosti pravidelně podávala příslušná daňová přiznání, avšak se záměrem nesplnit platební povinnost z toho vyplývající, a to prostřednictvím odčerpání takto získaných finančních prostředků. Pokud jde o obdobnou námitku procesní nepoužitelnosti důkazů získaných na podkladě mezinárodní právní pomoci od justičních orgánů jiných států, podle názoru státní zástupkyně k uskutečnění procesních úkonů a k opatření listinných materiálů došlo ve formě dožádání podle čl. 3 odst. 1 a čl. 4 až 6 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních prostřednictvím justičních orgánů dožádaných států, a proto neměly soudy důvod pochybovat o procesně přípustném způsobu získání důkazního materiálu, aniž by rozhodným hlediskem věrohodnosti mělo být prohlášení cizozemských justičních orgánů o tom, že dožádané úkony byly provedeny v souladu s jejich procesními předpisy. Jestliže obvinění ve svých dovoláních poukazovali na odmítnutí žádosti o právní pomoc s odkazem na pouhé porušení daňové povinnosti nepodléhající podmínkám cizozemské právní úpravy o poskytnutí právní pomoci, k tomu státní zástupkyně odkázala na rozhodnutí o příslušnosti soudu, které učinil Vrchní soud v Praze a v němž bylo konstatováno, že se jedná o trestný čin poškozování věřitele, nikoli o daňový delikt.

15. K námitce neexistence pohledávky věřitele státní zástupkyně zdůraznila, že ke vzniku závazkového vztahu mezi Českou republikou zastoupenou příslušným finančním úřadem a obchodní společností North GAS, s. r. o., došlo již na základě splnění podmínek podle § 5 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Obchodní společnost North GAS, s. r. o., sice splnila povinnost přiznat daň v předmětných čtvrtletních zdaňovacích obdobích roku 2005 a 2006, ale na druhé straně činila vše, aby pohledávka České republiky vyplývající z daně z přidané hodnoty nebyla reálně vymožitelná. Státní zástupkyně poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 3 Tdo 823/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu v sešitě 23 pod č. T 523., podle kterého je skutková podstata trestného činu poškozování věřitele naplněna, jestliže pachatel jako jednatel obchodní společnosti činil postupně kroky k odstranění majetku obchodní společnosti tak, aby se vyhnul plnění jejích závazků i vůči finančním orgánům státu; je-li zřejmý úmysl pachatele odstranit veškerý majetek, není na překážku uvedenému právnímu posouzení, jestliže došlo k určité časové prodlevě mezi jednotlivými kroky, které směřovaly k jedinému následku. Úmysl obviněných byl podle státní zástupkyně realizován postupně v průběhu celého rozhodného období od března 2005 do února 2006. Ohledně zpochybnění splatnosti pohledávky pak podle státní zástupkyně za situace, jestliže následek jednání obviněných nastal po uskutečnění postupného zcizování majetku k zúčtovacím termínům povinného daňového odvodu daně z přidané hodnoty, nejeví se jako schůdná možnost, která by při zohlednění prvního termínu splatnosti plnění daňové povinnosti za sledované období (za III. čtvrtletí roku 2005 ke dni 25. 10. 2005) a výlučně na něj časově navazujících úkonů vyvádění majetku vedla k právnímu závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu dílem dokonaným a dílem spáchaným ve stadiu pokusu. Navíc by taková právní úvaha postrádala na významu. Okamžik přijetí zdanitelného plnění spojený s povinností přiznat daň se odvíjel již od předcházejících skutkových okolností jednání obviněných, za kterých jim vznikla povinnost platit daň z přidané hodnoty. Celková výše škody pak představovala rozsah vyvedených finančních prostředků a nelze přisvědčit ani tvrzení obviněných, že nebylo postaveno najisto, zda vznikla škoda a v jaké výši.

16. Jak dále státní zástupkyně zdůraznila, o skutečném způsobu naplnění obchodních vztahů nemůže svědčit jen splnění jejich formálních podmínek, které zakládají právní titul pro uplatnění finančního nároku žalující strany v rozhodčím řízení ukončeném vydáním rozhodčího nálezu. Námitky nesprávného úředního postupu Celního úřadu v Kladně pak podle státní zástupkyně mají výhradně skutkovou povahu a totéž platí o námitce zpochybňující naplnění podmínek součinnosti spolupachatelů. Spolupachatelství obviněných v této trestní věci vyplývá již z povahy jejich jednání, neboť takto koordinovaný způsob zapojení se do trestné činnosti by nebyl možný bez jejich vzájemné dohody vedené jednotným záměrem.

17. Pokud jde o trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti, podle přesvědčení státní zástupkyně jednání obviněných, které naplňuje znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, je dostatečně popsáno ve skutkové větě ve výroku o vině i v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

18. Státní zástupkyně se neztotožnila ani s výhradami obou obviněných ohledně nepřiměřenosti trestu, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Navíc ve vztahu k namítané nepřiměřeně dlouhé době trestního stíhání, která se měla projevit ve výroku o trestu, podle názoru státní zástupkyně ani jeden z obviněných neuplatnil tuto námitku v takové argumentační kvalitě, která by podporovala závěr, že na celkové době vedení trestního řízení se nepodílí žádné zřejmé a výjimečné důvody nebo že by zde nebyl dostatečný odraz v odpovídajícím poměru spravedlivé rovnováhy mezi omezeními plynoucími z ukládaného trestu a veřejným zájmem na stíhání a potrestání pachatele, jak bylo konstatováno v judikatuře Ústavního soudu. Při zohlednění celkové doby trestního řízení, míry, jakou se o jeho průtahy zasadili sami obvinění, a závažnosti trestné činnosti obviněných a jejího škodlivého následku soud posoudil okolnosti společenské nebezpečnosti jejich jednání a dostatečným způsobem kompenzoval dobu trvání trestního řízení v trestech uložených oběma obviněným.

19. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněných I. S. a Ing. I. S. jako zjevně neopodstatněná.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska


20. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

21. Pokud jde o dovolací důvody, oba obvinění opřeli svá dovolání o ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. řádu, tedy že ve věci rozhodl vyloučený orgán, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 2 písm. a) až k) tr. řádu.

b) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu


22. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, jeho podstatou je to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, ledaže tato skutečnost byla již
v původním řízení dovolateli známa a nenamítl ji před rozhodnutím soudu druhého stupně. Oba obvinění ve svých dovoláních vytkli podjatost JUDr. Tomáše Jurečka, předsedy senátu Okresního soudu Praha-západ, který rozhodl v jejich věci v prvním stupni. Obvinění odůvodnili tuto svoji výhradu tím, že JUDr. Tomáš Jureček podal na obviněného I. S. trestní oznámení pro podezření ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny, a dále způsobem, jakým zmíněný předseda senátu vedl trestní řízení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle § 30 odst. 1 tr. řádu jsou důvodem pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení pochybnosti o jeho schopnosti rozhodovat nestranně, a to v důsledku jeho poměru k projednávané věci, k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Zmíněné pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení přitom musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli.

23. V nyní posuzované trestní věci Nejvyšší soud zjistil z obsahu trestního spisu vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 248/2010 a z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, že dne 22. 11. 2010 byla na oba obviněné podána obžaloba k Okresnímu soudu Praha-západ a v souladu s rozvrhem práce byla tato věc přidělena do senátu 2 T, jehož předsedou byl JUDr. Tomáš Jureček. Dne 7. 11. 2013 namítl obhájce obviněného I. S. podjatost tohoto předsedy senátu ve věci, neboť se tak jeví s ohledem na nevyhovění žádosti obhájce o odročení hlavního líčení. O této námitce podjatosti rozhodl Okresní soud Praha-západ usnesením dne 19. 11. 2013 tak, že podle § 30 odst. 1 tr. řádu předseda senátu JUDr. Tomáš Jureček není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Proti tomuto usnesení podali oba obvinění stížnosti, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze, který je usnesením ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 10 To 4/2014, zamítl jako nedůvodné. Dne 4. 7. 2014 podal obviněný I. S. prostřednictvím svého obhájce další námitku podjatosti předsedy senátu JUDr. Tomáše Jurečka. Odůvodnil ji shodnými argumenty, které byly uplatněny již v námitce ze dne 7. 11. 2013, a navíc ji doplnil tím, že tento předseda senátu podal na obviněného I. S. podnět k trestnímu stíhání pro podezření ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny, jehož se měl dopustit předložením padělaného rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti soudu prostřednictvím svého obhájce. O této námitce podjatosti rozhodl dne 11. 7. 2014 Okresní soud Praha-západ usnesením podle § 30 odst. 1 tr. řádu tak, že předseda senátu JUDr. Tomáš Jureček není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v dané trestní věci. Proti tomuto usnesení podal obviněný I. S. stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 11 To 291/2014, jímž ji zamítl jako nedůvodnou.

24. Nejvyšší soud – na rozdíl od názoru státní zástupkyně obsaženého v jejím vyjádření k dovoláním obviněných – shledal u obou obviněných formální předpoklady pro použití důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu ve vztahu k osobě předsedy senátu JUDr. Tomáše Jurečka. Jak je totiž patrné z obsahu trestního spisu, i obviněný Ing. I. S. namítl podjatost tohoto předsedy senátu, a to ve stížnosti podané ústně do protokolu o hlavním líčení konaném dne 19. 11. 2013, kterou následně odůvodnil v písemném podání ze dne 16. 12. 2013. Přitom stížnost směřovala proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 11. 2013, jímž nebyl předseda senátu JUDr. Tomáš Jureček vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení.

25. K tomu Nejvyšší soud obecně připomíná, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení je jistou výjimkou ze zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, jež je zakotvena v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.), proto je třeba ji skutečně vnímat jako výjimku. Rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení lze tedy učinit jen při důsledném dodržení zákonných podmínek a je třeba ho pečlivě a přesvědčivě odůvodnit. Jak totiž i Ústavní soud opakovaně judikuje (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04, publikovaný pod č. 6 ve svazku 36 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), nestrannost soudce má dva aspekty. Nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít význam. Vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle § 30 odst. 1 tr. řádu přitom není založeno pouze na pochybnostech o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i na hmotně právním rozboru skutečností, které vedly k těmto pochybnostem.

26. Jak vyplývá z výše uvedeného, námitkou podjatosti předsedy senátu JUDr. Tomáše Jurečka se důkladně zabýval Krajský soud v Praze již při rozhodování o stížnosti (viz č. l. 3412 trestního spisu) jako nadřízený orgán soudu, který rozhodl v prvním stupni, a následně také při rozhodování o odvolání jako odvolací soud. Nejvyšší soud se s jeho argumentací ztotožňuje a považuje za nutné v této souvislosti odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 452/2009, nebo na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 67/04, publikované pod č. 42 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Jak je patrné z citovaných rozhodnutí, samotná skutečnost, že soudce podal trestní oznámení na obviněného, případně na svědka svědčícího v jím projednávané trestní věci, anebo vyjádřil názor, že se obviněný mohl dopustit svým jednáním i další trestné činnosti, není důvodem pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení pro jeho podjatost. Především je třeba zdůraznit, že předseda senátu JUDr. Tomáš Jureček podal trestní oznámení na obviněného I. S. pro jiný trestný čin, než kterého se týká obžaloba podaná ve věci přidělené mu k projednání. Přitom pochybnosti o podjatosti osoby uvedené v ustanovení § 30 odst. 1 tr. řádu se mohou vztahovat výlučně k úkonům činěným v rámci projednávané trestní věci, nikoliv k úkonům jiného trestního řízení. Splnění oznamovací povinnosti soudce ve smyslu § 8 odst. 1 tr. řádu, podle kterého jsou státní orgány povinny neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, a tím i uplatnění podnětu k postupu místně příslušnému státnímu zastupitelství ve smyslu § 158 odst. 1 tr. řádu, nemůže být důvodem podjatosti soudce. Výše uvedený soudce tak postupoval v rámci své úřední povinnosti, což nikterak nezakládá důvod k domněnkám o jakékoliv jeho osobní zainteresovanosti v trestní věci, kterou projednává. Potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti, které mělo omluvit nepřítomnost obviněného I. S. u hlavního líčení ze zdravotních důvodů, neobsahovalo údaj, ke kterému datu byla stanovena kontrola lékařem, a tedy ani to, jak dlouho bude pravděpodobně jeho zdravotní indispozice trvat. Po telefonickém šetření pak předseda senátu dokonce zjistil, že lékařka, jejíž otisk razítka je na potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti, tuto listinu nemohla vystavit, neboť v té době nebyla pro nemoc přítomna na pracovišti. Jak je tedy z popsané situace zcela evidentní, předseda senátu JUDr. Tomáš Jureček nabyl důvodně přesvědčení o spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny (byť spíše mohlo jít o přečin padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu). Přestože na základě zmíněného oznámení nebylo zahájeno trestní stíhání obviněného I. S. , tato skutečnost není relevantní pro posouzení důvodnosti vyloučení předsedy senátu JUDr. Tomáše Jurečka z vykonávání úkonů trestního řízení. Obdobné závěry zaujal Ústavní soud také ve svém usnesení ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3208/15, v němž neshledal důvod pro vyloučení pro podjatost u předsedkyně senátu, která podala trestní oznámení na svědkyni svědčící v jí projednávané trestní věci, ačkoliv trestní stíhání takto zahájené bylo úspěšné.

27. Pokud pak obviněný I. S. ve své námitce podjatosti ze dne 4. 7. 2014 argumentuje odkazem na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 520/2009, publikované pod č. 31/2010 Sb. rozh. tr., Nejvyšší soud se ztotožňuje s tvrzením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ve vyjádření k podané námitce podjatosti ze dne 10. 7. 2014. Obviněný zde totiž pouze vytrhuje z kontextu citovaného rozhodnutí větu, podle níž bezdůvodná iniciace trestního stíhání ze strany předsedy senátu může být důvodem pro jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení. Důležité ovšem ve shora zmíněné trestní věci bylo, že předseda senátu podal trestní oznámení na znalce, jehož znalecký posudek byl součástí prováděných důkazů, a že tento znalecký posudek představoval dokonce jeden ze stěžejních důkazů, neboť otázka trestní odpovědnosti se ve vztahu k příčetnosti obviněné v době činu stala předmětem nejobsáhlejší části procesu dokazování před soudy prvního i druhého stupně. Předseda senátu v uvedeném řízení opakovaně projevil negativní postoj k osobě znalce, a tím i k jím vypracovanému znaleckému posudku, který odmítl provést k důkazu. To je zcela odlišná situace ve srovnání s nyní projednávaným případem, v němž se trestní oznámení na obviněného I. S. nijak netýkalo posuzovaného skutku a ani z něj nevyplývá poměr předsedy senátu k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení. V souladu se závěry vyplývajícími ze zmíněného usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu je i nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1965/15. Zde byl sice Ústavní soud vázán svým vlastním rozhodnutím v téže věci ve vztahu k témuž předsedovi senátu o tom, že u něho nebyl dán důvod k vyloučení z rozhodování, i když podal na obviněného trestní oznámení pro podezření ze spáchání zločinu křivého obvinění a sám vylíčil důvody, pro které se cítí být podjatý. Přesto Ústavní soud konstatoval, že na podjatost tohoto předsedy senátu lze usuzovat z jeho výroků, které uvedl v napadeném rozhodnutí a jež svědčí o jeho negativním postoji k osobě obviněného. Takovými výroky předseda senátu totiž porušil presumpci neviny obviněného, čímž založil silné podezření, že není subjektivně nestranný a že uvažování tohoto soudce je zatíženo předsudkem ve vztahu k obviněnému a není nezaujaté. V nyní posuzovaném případě však nejde o zmíněnou situaci, neboť kromě trestního oznámení, jímž předseda senátu JUDr. Tomáš Jureček pouze plnil svou povinnost podle § 8 odst. 1 tr. řádu, nejsou zřejmé žádné jiné skutečnosti, na základě kterých by bylo možné zvažovat jeho poměr k osobě obviněného.

28. Objektivní pochybnost o nestrannosti soudce tak nemůže být v daném věci založena jen na tom, že předseda senátu JUDr. Tomáš Jureček s ohledem na skutečnosti, které v řízení o projednávaném skutku obviněných vyšly najevo, podal na osobu obviněného I. S. trestní oznámení pro podezření ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny. Takový čin předsedy senátu sám o sobě ani ve spojení s dalším průběhem řízení zjevně nedemonstruje jeho negativní postoj k věci ani k osobám, jichž se jeho procesní úkony přímo dotýkají, tj. v konkrétním případě k obviněnému, který by zakládal pochybnosti o schopnosti předsedy senátu jako soudce nestranně rozhodovat.

29. Obvinění dále dovozovali podjatost a naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu i ze způsobu, jakým předseda senátu JUDr. Tomáš Jureček vedl trestní řízení. Ani tuto námitku však nemohl Nejvyšší soud akceptovat, protože procesní postup soudce v konkrétním řízení a způsob jeho rozhodnutí v něm bez dalšího nezakládá poměr soudce k věci nebo k osobám vystupujícím v tomto řízení. Dokonce ani odlišný právní názor soudce na řešení určité otázky nelze považovat za takový jeho poměr k projednávané věci, který by byl důvodem k postupu podle § 30 odst. 1 tr. řádu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Jak totiž vyplývá z dikce zákona i z povahy problému, projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajícím objektivně. Jiný důvod, který by odůvodňoval takovou pochybnost, zde nebyl zjištěn.

30. Za této situace nelze námitku obviněných, v níž vytýkají rozhodování vyloučeným soudcem, považovat za důvodnou.

c) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu


31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán jen tehdy, když skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad pro závěr
o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

32. Oba obvinění s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnili právní posouzení skutku, který podle jejich názoru nevykazuje znaky trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými. Obvinění zde ovšem zároveň zpochybňují správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně a jeho hodnocení důkazů.

K trestným činům poškozování věřitele


33. K tomu je třeba připomenout, že trestného činu poškozování věřitele podle § 256
odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. se dopustil ten, kdo i jen částečně zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zničil, poškodil, zatajil, zcizil, učinil neupotřebitelnou nebo odstranil část svého majetku, a způsobil tak škodu velkého rozsahu. Věřitelem je osoba, která má vůči pachateli, popřípadě vůči jiné osobě, právo na plnění zejména na základě existujícího závazkového právního vztahu bez ohledu na to, zda důvodem vzniku takového vztahu je smlouva nebo jiná v zákoně uvedená skutečnost (např. daňová povinnost). Existence věřitele předpokládá zároveň i existenci dlužníka. Dlužník zmařil uspokojení svého věřitele tím, že jednáním vůči svému majetku některou z forem podle § 256 odst. 1 tr. zák. způsobil stav, kdy věřitel nemůže ani částečně dosáhnout uspokojení své pohledávky. Uspokojení je částečně zmařeno, jestliže dlužník takovým jednáním tuto možnost jen omezí a věřitel v důsledku toho nedosáhne úplného uspokojení své pohledávky, kterého by jinak dosáhl. Předpokladem tedy bylo, aby pohledávka věřitele již byla splatná. Trestný čin podle § 256 odst. 1 tr. zák. byl dokonán, tedy uspokojení věřitele bylo alespoň částečně zmařeno, jestliže dlužník v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v § 256 odst. 1 tr. zák. již nebyl schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již neměl vliv ani na to, aby byl jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku. Jednání podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. představovalo zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by se mohl věřitel uspokojit. Jde o snížení skutečné (nikoli jen účetní) hodnoty majetku, tedy o reálné zmenšení jeho rozsahu o ty majetkové hodnoty, jimiž by bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele, a to i jejich případným převodem, prodejem apod. Způsoby, kterými se pachatel zbavil majetku, nemusejí být samy o sobě trestnými činy. Trestným činem podle § 256 tr. zák. se staly vzhledem k důsledkům, které měly pro uspokojení pohledávky věřitele. Zcizení spočívá v tom, že pachatel převedl svůj majetek nebo jeho část na jinou osobu např. prodejem s následným utracením získaných peněz, darováním, postoupením pohledávky apod. Jde tedy o úkon (nebo několik na sebe navazujících úkonů), jímž dlužník v konečném důsledku za zcizenou majetkovou hodnotu neobdrží do majetku použitelného k uspokojení pohledávky věřitele odpovídající protihodnotu vhodnou ke splnění závazku dlužníka.

34. Trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. se dopustil ten, kdo i jen částečně zmařil uspokojení věřitele jiné osoby tím, že zničil, poškodil, zatajil, zcizil nebo odstranil část majetku dlužníka, a způsobil tak škodu velkého rozsahu. Podle tohoto ustanovení, které je samostatnou skutkovou podstatou, byla trestně odpovědná jen jiná osoba než dlužník, přičemž je nerozhodné, zda dlužník věděl o jednání pachatele nebo o jeho povaze, či nikoli. Jde o poškozování cizího věřitele, které je formou pomoci dlužníkovi. Podstatou jednání je i v tomto případě zmaření uspokojení pohledávky věřitele, byť jen částečné. Jde o skutečné zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z nichž by mohl věřitel dosáhnout uspokojení své pohledávky, nebo o fingování pasiv, která mají fiktivně snížit skutečnou hodnotu tohoto majetku. V ustanovení § 256 odst. 2 tr. zák. jde sice rovněž o dispozice učiněné ve vztahu k majetku dlužníka, ten je ovšem z hlediska pachatele tohoto trestného činu majetkem cizím.

35. K naplnění subjektivní stránky posuzovaných trestných činů se vyžaduje úmyslné zavinění. Pachatel jako dlužník nebo osoba disponující s jeho majetkem tedy jedná v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení pohledávky věřitele, případně činí určité skutečné či fiktivní dispozice s majetkem dlužníka, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít tento následek, a pro případ, že jej způsobí, je s ním srozuměn. Na srozumění pachatele lze v tomto smyslu usuzovat z jeho konkrétních kroků, pokud jednal např. s vědomím existence četných dluhů, které měl dlužník, neschopnosti dlužníka hradit je a podaného návrhu na prohlášení konkursu na jeho majetek. Škodou velkého rozsahu se ve smyslu § 256 odst. 4 tr. zák. rozuměla škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč (viz § 89 odst. 11 tr. zák.). Tu bude představovat hodnota zmařené pohledávky věřitele, resp. té její neuspokojené části, kterou by bylo možné uspokojit, kdyby si pachatel nepočínal způsobem podle § 256 odst. 1 nebo 2 tr. zák. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1543 až 1554).

36. Jak přitom mimo jiné vyplývá z rozhodných skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z jeho následného odůvodnění, obvinění I. S. a Ing. I. S. se dopustili trestného činu poškozování věřitele tím, že v období od března 2005 do února 2006 v úmyslu poškodit věřitele obchodní společnosti North GAS, s. r. o., a to Českou republiku zastoupenou Finančním úřadem Praha-západ, odčerpali z této obchodní společnosti úhradou fiktivního závazku finanční prostředky představující daň z přidané hodnoty, čímž společným jednáním způsobili České republice na neodvedené dani z přidané hodnoty škodu ve výši minimálně 111 858 553 Kč. Obvinění tedy jednali v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení věřitele, když činili fiktivní dispozice s majetkem obchodní společnosti North GAS, s. r. o., ač si z okolností museli být vědomi toho, že takové jejich jednání může mít následek (účinek) v podobě způsobné škody, neboť věděli, že obchodní společnost North GAS, s. r. o., je jako čtvrtletní plátce daně z přidané hodnoty povinna ji účtovat v zákonných termínech (konkrétně ke dni 25. 10. 2005, 25. 1. 2006 a 25. 4. 2006) a odvést Finančnímu úřadu Praha-západ a že v důsledku těchto dispozic nebude mít finanční prostředky k jejímu uhrazení, a nebude tak schopna svůj závazek splnit.

37. K právní otázce splatnosti lze uvést následující. Doba splnění dluhu neboli splatnost dluhu obsažená v § 563 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013, byla stanovena dohodou, právním předpisem nebo v rozhodnutí. Obvykle byla určena pevným termínem. Byla-li vymezena prvním a posledním dnem splnění, byl dlužník povinen plnit nejpozději poslední den lhůty (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1655). Dobu splatnosti je třeba odlišovat od lhůty k plnění. Ta určuje počátek doby, v níž je dlužník oprávněn plnit. Jde o okamžik, od kterého dlužník plnit může (a věřitel nesmí plnění odmítnout).

38. Pokud obvinění namítli neexistenci splatné pohledávky věřitele a poukázali na skutečnost, že ze strany finančního úřadu nebylo vedeno vytýkací řízení vůči obchodní společnosti North GAS, s. r. o., která tedy nebyla v období od dubna 2005 do ledna 2006 v prodlení s úhradami daňových povinností vůči finančním orgánům České republiky, Nejvyšší soud k tomu uvádí následující. Existence pohledávky České republiky jako věřitele vůči obchodní společnosti North GAS, s. r. o., jako dlužníku vyplývá ze zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a to na základě splnění podmínek stanovených v § 5 odst. 1 tohoto zákona zmíněnou obchodní společností. Tvrzení obviněných, podle kterého jednání, v němž soudy spatřovaly znaky trestného činu poškozování věřitele, se stalo ještě před faktickou splatností pohledávky věřitele, nelze přisvědčit. Jak Nejvyšší soud zdůraznil již ve svém usnesení ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 3 Tdo 823/2002 (publikovaném pod č. T 523. ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002), skutková podstata trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. byla naplněna, jestliže pachatel jako jednatel obchodní společnosti s ručením omezeným činil postupně kroky k odstranění majetku této obchodní společnosti tak, aby se vyhnul plnění finančních závazků mimo jiné i vůči finančním orgánům státu. Byl-li zřejmý úmysl pachatele odstranit veškerý majetek, není uvedenému právnímu posouzení na překážku, jestliže došlo k určité časové prodlevě mezi jednotlivými kroky pachatele. Přitom v nyní posuzované trestní věci byl úmysl obou obviněných realizován postupně v průběhu celého rozhodného období od března 2005 do února 2006 a v důsledku jejich jednání neměla obchodní společnost North GAS, s. r. o., k zúčtovacím termínům finanční prostředky k odvedení daně z přidané hodnoty. Není tedy pochyb o tom, že došlo k poškození České republiky ve vztahu k neuhrazené daňové pohledávce za všechna tři zdaňovací období, a tím i ke zmaření uspokojení této pohledávky, resp. ve vztahu k III. čtvrtletí roku 2005 s ohledem na dílčí odvod k částečnému zmaření. I když nakonec byla daň z přidané hodnoty za toto období ve splátkách zaplacena, nemá to vliv na trestní odpovědnost obviněných, neboť jejich jednání již naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele, a to včetně způsobení následku ke dni 25. 10. 2005. Přitom daň z přidané hodnoty musí být u čtvrtletního plátce této daně zaplacena vždy nejpozději k 25. dni měsíce následujícího po ukončení příslušného zdaňovacího období (§ 101 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, účinném ke dni spáchání posuzovaného skutku). To znamená, že daň z přidané hodnoty byla splatná již od 1. dne tohoto měsíce a 25. den byl nejzazší termín pro zaplacení daně. Obchodní společnost North GAS, s. r. o., tak mohla plnit kdykoliv od 1. až do 25. dne příslušného měsíce, přičemž dnem následujícím nastalo prodlení. Vůči obchodní společnosti North GAS, s. r. o., pak bylo vedeno i vytýkací řízení, jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně (viz s. 13 jeho odůvodnění), na jehož základě byl dne 8. 6. 2006 vydán platební výměr. Nejvyšší soud tedy nemá žádné pochybnosti o tom, že oba obvinění činili dispozice s majetkem zmíněné obchodní společnosti za takových okolností a v době, kdy už bylo zřejmé zmaření možnosti uspokojit její dluh vůči České republice z již existující daňové povinnosti.

K trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti


39. Trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, odst. 3
písm. b) tr. zák. se dopustil ten, kdo zastíral původ nebo jinak usiloval, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiného majetkového prospěchu získaného trestnou činností, s cílem vzbudit zdání, že taková věc nebo prospěch byly nabyty v souladu se zákonem, nebo kdo jinému spáchání takového činu umožnil, a získá-li takovým činem prospěch velkého rozsahu. Zastřením původu věci nebo jiného majetkového prospěchu se rozumí především tzv. „praní špinavých peněz“. Zastření znamená, že informace o původu věci nebo jiného majetkového prospěchu je utajována nebo zkreslována. Prostředkem zastření původu věci je převod vlastnictví k věci, utajení skutečné povahy věci, místa a pohybu věci, utajení dispozic s věcí a informací o vlastnictví, resp. o jiných právech k věci. Obdobně tomu je i u jiného majetkového prospěchu. Jiný majetkový prospěch získaný trestnou činností je jakýkoli majetkový prospěch pocházející z trestné činnosti, nejde-li o věc získanou trestnou činností. Půjde především o odměnu za trestnou činnost, dále o věc nebo jiný majetkový prospěch nabytý za věc získanou trestným činem (např. na základě jejího prodeje nebo jiné směny) apod. Pokud jde o zavinění, trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti je úmyslným trestným činem. U první skutkové podstaty pachatel jedná s cílem vzbudit zdání, že taková věc (získaná trestnou činností) nebo prospěch (majetkový získaný trestnou činností) byly nabyty v souladu se zákonem, u druhé skutkové podstaty pachatel musí jednat s vědomím, že ten, komu umožňuje spáchání takového trestného činu, jedná s cílem vzbudit zdání, že taková věc nebo prospěch byly nabyty v souladu se zákonem (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1513 – 1515).

40. Jak přitom mimo jiné vyplývá z rozhodných skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z jeho následného odůvodnění, zastírání původu věcí získaných trestnou činností je zřejmé zejména z převedení finančních prostředků odčerpaných z obchodní společnosti North GAS, s. r. o., přes několik zahraničních bankovních účtů s úmyslem zastřít jejich původ a jejich následné získání obviněnými ve vlastní prospěch. Navíc obvinění ve svých dovoláních nic konkrétního nevytýkají právní kvalifikaci skutku podle § 252a odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ani podrobněji neupřesňují, které zákonné znaky trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti nebyly naplněny, takže Nejvyšší soud se nemohl blíže zabývat tímto právním posouzením.

K ostatním námitkám obviněných


41. Pokud jde o námitku obviněných I. S. a Ing. I. S. , v níž vytkli soudům nižších stupňů neprovedení jimi navrhovaných důkazů, je třeba zdůraznit následující skutečnosti. V trestním řízení – podobně jako v jiných typech soudního řízení – závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, publikovaný pod č. 40 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Jak mimo jiné vyplývá v posuzované věci z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho s. 31 a 32), soud dostatečně odůvodnil, proč nevyhověl návrhům obviněných na provedení dalších důkazů. Nemohlo tedy dojít ani k porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak namítají obvinění ve svých dovoláních. Nejvyšší soud tudíž považuje zmíněné námitky za takové, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, takže neměl důvod učinit je předmětem svého posuzování.

42. Totéž platí o námitkách obviněných, pokud v podstatné části svých dovolání nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, zejména když vytkli, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy, jak se vypořádal s rozpory mezi důkazy, jak postupoval při dokazování, v jakém rozsahu provedl dokazování a že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů. Tím totiž obvinění zpochybnili výsledky dokazování a shledali existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za nějž byli obvinění odsouzeni, ani jiného hmotně právního posouzení. To potvrzuje i skutečnost, že obvinění v této souvislosti nepoukázali na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu.

43. Pokud jde o konkrétní dovolací námitky obviněných směřující proti skutkovým zjištěním a úplnosti provedeného dokazování, je především nutné konstatovat, že jde
o námitky obsahově zcela shodné s těmi, které obvinění uplatnili již v předchozích stadiích trestního řízení. Byly součástí jejich obhajoby v hlavním líčení i základem jejich odvolací argumentace proti rozsudku soudu prvního stupně, zejména pokud jde o námitku používání výrazu „pohonné hmoty“ či některých dalších pojmů nebo když obvinění vytýkali, že příčinou finančních problémů obchodní společnosti North GAS, s. r. o., byl postup Celního úřadu Kladno. Soudy obou stupňů se řádně zabývaly těmito námitkami a beze zbytku se s nimi vypořádaly, což je patrné z odůvodnění jejich rozhodnutí (viz zejména odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na s. 28 až 33 a odůvodnění usnesení odvolacího soudu na s. 8 a 9). Odvolací soud reagoval i na námitku obviněného Ing. I. S. , pokud tvrdil, že nikdy neměl žádný osobní ani právní vztah k obchodní společnosti North GAS, s. r. o., a že neexistuje žádný důkaz prokazující vzájemnou dohodu obviněných, v důsledku níž by jednali společně. Ostatně takto souladné jednání obou obviněných by ani nebylo bez jejich předchozí vzájemné dohody možné. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které již byly uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadají závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikovaného pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.“. Pokud obvinění poukazovali na povahu rozhodčího nálezu a na výsledky dokazování
v rozhodčím řízení, které předcházelo jeho vydání, podle názoru Nejvyššího soudu tím nelze prokazovat platnost smlouvy, z níž vznikl spor, ani vyloučit možnou fiktivnost pohledávky obchodní společnosti North GAS, s. r. o.

44. Obvinění tedy ve svých dovoláních v podstatě požadovali, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu přehodnotil důkazy, případně aby dal pokyny soudům nižších stupňů, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají po takovém hodnocení důkazů dospět. To je ovšem v rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě jen některých procesních a hmotně právních vad výslovně uvedených v § 256b odst. 1 tr. řádu, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání jimi provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky, a jak je již uvedeno výše, jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto pohledu je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obvinění domáhají. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

45. Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněných to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obvinění dopustili skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho obvinění domáhají ve svých dovoláních, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestných činů poškozování věřitele a legalizace výnosů z trestné činnosti. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak Nejvyšší soud zdůraznil již výše.

46. Navíc a zcela nad rámec uplatněných dovolacích důvodů lze zdůraznit, že za popsaného stavu věci soudy nižších stupňů nijak nepochybily při hodnocení důkazů ani svévolně neopomenuly opatřit a provést důkazy navržené obhajobou. Naopak, soud prvního stupně provedl všechny relevantní důkazy, čímž vytvořil dostatečný skutkový základ pro rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů, když jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu, co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny obviněných.

47. Pokud obvinění ve svém dovolání namítali procesní nepoužitelnost důkazů, konkrétně znaleckého posudku a listinných důkazů získaných prostřednictvím mezinárodní právní pomoci, vypořádal se s těmito námitkami již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na s. 30 a 31 i odvolací soud v odůvodnění svého usnesení na s. 8 a 9. Podle soudů obou stupňů závěr o nepřezkoumatelnosti a nevěrohodnosti znaleckého posudku může učinit pouze soud, a nikoliv obvinění, jejichž námitka ani v tomto směru neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Přitom listiny zaslané justičními orgány poskytujícími právní pomoc považovaly soudy nižších stupňů za zcela věrohodné, stejně jako informace poskytnuté bankovními institucemi. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že závěry znalkyně nemohou být zpochybněny obsahem dokumentu „Výhledová finanční analýza společnosti North GAS, s. r. o.“, jestliže se podnikatelská aktivita této obchodní společnosti omezila pouze na příjem finančních prostředků daně z přidané hodnoty, o nichž sice pravidelně podávala daňová přiznání, avšak se záměrem nesplnit tomu odpovídající platební povinnost, a tím páchala trestnou činnost. Obdobně pak pokud k uskutečnění procesních úkonů a k opatření listinných materiálů došlo prostřednictvím justičních orgánů dožádaných států, není důvod mít pochybnosti o procesně přípustném způsobu získání důkazního materiálu a při posuzování jeho věrohodnosti nelze přisuzovat zásadní roli chybějícímu prohlášení o tom, zda byly dožádané úkony provedeny v souladu s procesními předpisy dožádaného státu. Ostatně i Ústavní soud dospěl ve svém nálezu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 761/14, k závěru, že jakékoli pochybení při opatřování důkazu automaticky nezpůsobuje jeho nepoužitelnost a vždy je třeba přihlížet k intenzitě takového pochybení, zda vůbec bylo způsobilé ovlivnit provádění důkazů. Nelze přisvědčit ani tvrzením obviněných, pokud jimi namítali zneužití mezinárodního práva a nedovolené vyhledávání důkazů ze strany orgánů činných v trestním řízení. Soud prvního stupně vycházel ze závěrů Vrchního soudu v Praze o tom, že obvinění svým jednáním nenaplnili znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, nýbrž trestného činu poškozování věřitele, který na rozdíl od daňových deliktů odpovídá podmínkám cizozemské právní úpravy pro poskytnutí právní pomoci.

48. Ani námitka obviněných, jíž poukázali na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr., nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu jeho trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, publikovaném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu
(např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, publikovaném pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže zde není důvod odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.

49. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídá ani námitka obviněných, kterou zpochybnili přiměřenost trestů jim uložených. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že – jak vyplývá z dosavadní judikatury (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) – námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Takové vady ovšem obvinění nevytkli a ani u nich nepřicházely v úvahu. Proto ani námitky poukazující na nepřiměřenost uloženého trestu není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat v řízení o dovolání. Navíc v posuzované trestní věci soud prvního stupně neuložil obviněným nijak nepřiměřeně přísné tresty, když obviněnému I. S. byl vyměřen trest odnětí svobody v trvání 4 roků, tedy jen 2 roky nad dolní hranicí zákonné trestní sazby. Obviněnému Ing. I. S. pak byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, tedy jen 1 rok nad dolní hranicí zákonné trestní sazby, za současného stanovení dohledu probačním úředníkem a maximální možné zkušební doby podmíněného odsouzení v trvání 5 let. Přitom soud zohlednil jak osobní a rodinné poměry obou obviněných, tak dobu, která již uplynula od spáchání trestného činu do rozhodnutí o něm, a výši způsobené škody. Obviněnému Ing. I. S. byl uložen mírnější trest s ohledem na skutečnost, že jeho role byla nepochybně v dané trestní věci méně významná. Nejvyšší soud se tak ztotožňuje s argumentací soudu prvního stupně (viz s. 33 a 34 jeho rozsudku), pokud jde o druh a výši trestů uložených oběma obviněným, které byly potvrzeny i odvolacím soudem.

50. Pojem „nepřiměřená délka trestního řízení“ není nikde přesně definován, proto je nutné vycházet z judikatury, přičemž jedním z klíčových rozhodnutí je nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, publikovaný pod č. 157 ve svazku 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, na který ve svém dovolání poukazují také obvinění. V něm Ústavní soud deklaroval, že si je vědom skutečnosti, že kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání, jejímž překročením by bez dalšího došlo k porušení citovaného ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na svou rozhodovací praxi, resp. praxi Evropského soudu pro lidská práva, pokládá za zřejmé, že dobu trvání trestního řízení delší než šest let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě neexistence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze trvání trestního stíhání v délce vyšší tolerovat. Ústavní soud dovodil také povinnost obecných soudů kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to využitím všech prostředků, které jim trestní právo poskytuje. Dalším významným rozhodnutím je nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 358/98, publikovaný pod č. 140 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, kde byla za nedůvodné průtahy označena situace, když soud mimo jiné neučinil žádný procesní úkon po dobu téměř tří let. Ostatně i v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08, publikovaném pod č. 71 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, za nepřiměřeně dlouhé bylo označeno trestní řízení trvající 9 let, přičemž od spáchání skutku uplynulo 13 let. Na druhou stranu pokud jde o vztah proporcionality mezi výší uloženého trestu a délkou řízení, Ústavní soud se k němu vyjádřil ve svém nálezu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, publikovaném pod č. 65 ve svazku 45 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž uvedl, že přiměřenost délky řízení nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke složitosti věci, chování obviněného a chování příslušných orgánů. V usnesení ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 532/06, pak Ústavní soud výslovně odmítl jako rozhodné kritérium časový úsek od spáchání vytýkané trestné činnosti do skončení trestního stíhání, tedy zahrnutí i doby před zahájením trestního stíhání. Konečně v usnesení ze dne 1. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 2508/08, Ústavní soud nevyloučil, že i v případě nepřiměřené délky trestního řízení může při úvaze o výši trestu převážit značně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti vytýkaného jednání, zejména vzhledem k povaze spáchaného jednání, jeho pohnutce, způsobu jeho provedení a povaze jeho následku.

51. Jak je tedy z výše uvedeného zřejmé, ačkoliv v trestní věci obviněných trvalo trestní řízení víc jak sedm let, nemůže být označeno jako nepřiměřeně dlouhé, a to ani s ohledem na obviněnými zdůrazňovaný ústavněprávní aspekt, neboť přiměřenost délky trestního řízení je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat podle charakteru projednávané věci, tedy zejména podle její složitosti, závažnosti, rozsáhlosti či obtížnosti dokazování. Dále je nezbytné přihlédnout k chování účastníků řízení v průběhu řízení a posoudit případné zvláštní okolnosti, jež mohou způsobit průtahy v řízení. Právě v této trestní věci se na výsledné době trestního řízení podstatnou měrou podíleli sami obvinění a jejich obhájci, a proto Nejvyšší soud neshledává žádný právní důvod, který by zakládal opodstatněnost této námitky. Obviněným sice lze přisvědčit, že doba od podání obžaloby dne 21. 12. 2010 do nařízení prvního hlavního líčení soudem prvního stupně, které se konalo až v průběhu roku 2012, byla delší, avšak nejde o nedůvodný průtah způsobující nepřiměřenou délku trestního řízení ve zmíněném ústavněprávním rozměru a ani o případ, který nastal ve výše citovaném nálezu Ústavního soudu, kdy soud neučinil žádný procesní úkon po dobu téměř tří let. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v nyní posuzovaném případě soud prvního stupně při ukládání trestů oběma obviněným zohlednil v jejich výši celkovou dobu vedení trestního řízení, jak je ostatně již shora uvedeno.

52. Vzhledem ke všem konstatovaným argumentům proto Nejvyšší soud považuje závěr soudů nižších stupňů za správný a námitky obviněných, jimiž zpochybnili právní posouzení skutku, za neopodstatněné.

e) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu


53. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž uplatnili ve svém dovolání oba obvinění, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto
o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obou obviněných však byla v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o jejich zamítnutí. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněných v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž ani nemohl být naplněn zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě.

54. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obvinění pak spatřovali v předcházejícím řízení naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu. K těmto důvodům dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž zjistil, že námitky obviněných jsou nedůvodné.

V. Závěrečné shrnutí


55. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění I. S. a Ing. I. S. podali proti napadenému usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, která sice vycházela z námitek, jež částečně odpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

56. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovoláních obviněných v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

57. Pokud jde o návrh obviněného I. S. na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí, tímto se Nejvyšší soud nezabýval, neboť podle § 265h odst. 3 tr. řádu může takový návrh učinit jen předseda senátu soudu, jenž ve věci rozhodoval v prvním stupni. Bez tohoto návrhu může přerušit výkon napadeného rozhodnutí jen předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. řádu, avšak vzhledem ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného nebyly shledány důvody pro takový postup.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 23. 2. 2016


JUDr. František P ú r y , Ph.D.



















předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015, ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.1495.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies