4 Tdo 112/2016 - Pojistný podvod

16. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 210 odst. 1 písm. c)
  • TrZ - § 210 odst. 4

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2016 o dovolání obviněného G. A., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 4 To 260/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 149/2014, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:



Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 30 T 149/2014, byl obviněný G. A. uznán vinným ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „ve dnech 30. 4. 2012 a 17. 5. 2012 zaslal za účelem poskytnutí pojistného plnění ze své e-mailové adresy na e-mailovou adresu klientského centra společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group v Modřicích, okr. Brno-venkov, fakturu na částku 835.662,60 Kč bez DPH (při 10% spoluúčasti 752.096,30 Kč bez DPH), jež měla být vystavena společností HB Auto Praha, s. r. o., IČ: 24772160, se sídlem Ostřicová 640/18, 150 00 Praha 5, kterou dokladoval provedení opravy osobního motorového vozidla Mercedes Benz, v souvislosti s řešením škodných událostí týkajících se poškození uvedeného motorového vozidla při dopravní nehodě dne 22. 2. 2012 v P., přičemž fakturu zaslal, ačkoliv si byl vědom, že vozidlo nebylo opraveno společností HB Auto Praha s. r. o., nýbrž ho opravil svépomocí J. B. tzv. bez dokladu, pročež společnost Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group na základě vlastního posouzení rozsahu poškození vozidla dne 25. 5. 2012 vyplatila na účet vlastníka vozidla, společnosti Golem Financial Group, s. r. o., IČ: 27220664, se sídlem Bubenská 1536/43, 170 00 Praha 7, částku 372.034 Kč bez DPH, již poníženou o 10% spoluúčast ve výši 41.337,10 Kč, a to kvůli nepodloženému účtování některých materiálových položek včetně vykonané práce neodpovídající popsanému a zdokumentovanému rozsahu poškození, když uhrazením neuznaných položek z faktury by společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ: 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, vznikla škoda ve výši nejméně 380.063 Kč bez DPH“.

Za uvedené jednání byl obviněnému podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle§ 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ: 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 30 T 149/2014, podal obviněný G. A. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 4 To 260/2015, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 4 To 260/2015, podal následně obviněný G. A. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že se soudy nezabývaly jeho základní námitkou, a to zda byla vůbec naplněna skutková podstata přečinu, který mu byl kladen za vinu. Závěr, že obviněný měl tvrdit, že uvedenou listinou prokazuje zaplacení ceny opravy uvedené v této listině, nemá dle názoru dovolatele oporu v provedených důkazech. Stejně tak nemá oporu v dokazování tvrzení, že obviněný jednal v přímém úmyslu způsobit pojišťovně škodu proto, že měl být srozuměn s tím, že škoda vyčíslená v inkriminované listině je vyšší než škoda skutečná. Soudy však již neuvedly, z jaké skutečnosti, resp. důkazů plyne, že by obviněný měl vědět, že škoda skutečná je nižší, než jak je deklarována v inkriminované listině. Rovněž není uveden důkaz, že by obviněný činil cokoli pro to, aby ovlivnil jakýmkoli způsobem vystavení inkriminované listiny. Na druhé straně však soudy pominuly skutečnost, že obviněný předložil jako důkaz položkový rozpočet předpokládané opravy vozidla a její ceny, který vyhotovila Fa Rene, s. r. o., značkový servis pro vozidla Mercedes. Obviněný dále uvedl, že soudy důkazy interpretovaly jednostranně, a to v jeho neprospěch. Dále uvedl, že soudy dostatečně neposoudily, zda jednáním kladeným obviněnému za vinu byly naplněny znaky objektivní stránky předmětného přečinu a v konečném důsledku i znaky subjektivní stránky, přičemž pochybnosti měly soudy vyložit podle zásady in dubio pro reo.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný G. A. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného ohledně toho, že soudy se nevypořádaly s jeho obhajobou, že nesprávně hodnotily listinné důkazy a výpovědi některých svědků a že nedostatečně zjistily skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Podané dovolání obviněný v celém rozsahu založil výlučně jen na námitkách, které směřovaly proti skutkovým zjištěním Okresního soudu Brno-venkov a proti tomu, jak tento soud hodnotil důkazy. Tímto pojetím dovolání se obviněný ocitl mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze uzavřít, že obviněný sice formálně deklaroval zákonný dovolací důvod, avšak jinak uplatnil námitky, které mu co do obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.


V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Brno-venkov, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají evidentní obsahové zakotvení v listinných důkazech dokumentujících průběh likvidace škodné události z havarijního pojištění a dále ve výpovědích svědků J. K., R. N., Ing. Z. B., Ing. J. P., kteří jednoznačně, dostatečně konkrétně a bez jakýchkoli podstatnějších nesrovnalostí popsali jednak obecný postup při likvidaci škodné události a rovněž okolnosti průběhu likvidace škodné události v posuzovaném případě. Soudy si pro odpovědné hodnocení výše uvedených výpovědí vytvořily náležitý podklad v poměrně širokém okruhu dalších důkazů, jimiž byly jednak výpovědi dalších svědků (B. V., L. M.) a zejména pak listinné důkazy (e-mailová korespondence atd.). Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, sám hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.



Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že předmětný skutek byl soudem prvního stupně nesprávně posouzen jako pokus přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1, § 210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku, přestože už samotné sdělení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů či jejich zamlčení při uplatnění práva na plnění z pojištění naplňuje znaky dokonaného trestného činu. I když jednání obviněného mělo být posouzeno jako dokonaný trestný čin, nemohl dovolací soud v tomto směru změnit rozhodnutí soudu, neboť pokud by byl obviněný uznán vinným ze spáchání dokonaného trestného činu oproti pouhému pokusu, jednalo by se o změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného, což by bylo v rozporu s ustanovením § 265p odst. 1 tr. ř. Ostatně toto pochybení soudů nebylo ani v dovolání namítáno.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného G. A. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 16. 2. 2016

JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu





Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 4 Tdo 112/2016, ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.112.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies