20 Cdo 4263/2015

23. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného M. S., B., zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 388/8, proti povinné Fotbalové asociaci České republiky, se sídlem v Praze 6, Diskařská 2431/4, identifikační číslo osoby 00406741, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, pro 1 185,19 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 Nc 7416/2009, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 70 Co 317/2013-415, takto:





I. Dovolání se odmítá.

II. Oprávněný je povinen zaplatit povinné k rukám jejího advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 1827 Kč.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze dne 2. prosince 2009, č. j. 38 Nc 7416/2009-10, obvodní soud prohlásil rozsudek v Utrechtu ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 250302/KG ZA 08-589, vykonatelným na území České republiky a na majetek povinné nařídil exekuci „k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 334.000 EUR (1.000 EUR za každý den trvání prodlení s vydáním ITC /International Transfer Card/, tj. od 16. 11. 2008 do 15. 10. 2009 do dne podání tohoto návrhu), dále ve výši 1.000 EUR za každý den prodlení s vydáním ITC od 16. 10. 2009 do dne vydání ITC (maximálně však celkem 66 000 EUR), pro náklady předcházejícího řízení ve výši 1 185,19 EUR a pro náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou v průběhu řízení stanoveny“. Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. prosince 2012, č. j. 70 Co 206/2010-194, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil s tím, že o prohlášení vykonatelnosti cizozemského soudu již bylo pravomocně rozhodnuto vyhovujícím způsobem v jiném řízení, a uvedené rozhodnutí tvoří pro další řízení o prohlášení vykonatelnosti překážku věci rozsouzené (§ 159a odst. 5 o. s. ř.). Ve výrocích o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora co do částky 334 000 EUR a dále 1 000 EUR za každý den prodlení s vydáním ITC od 16. 10. 2009 do vydání ITC, maximálně však 66 000 EUR, rozhodnutí změnil tak, že návrh v tomto rozsahu zamítl, a pro náklady předcházejícího řízení 1 185,19 EUR nařízení exekuce potvrdil.

Následně Obvodní soud pro Prahu 6 k návrhu povinné usnesením ze dne 31. května 2013, č. j. 38 Nc 7416/2009-378, zastavil nařízenou exekuci a oprávněnému uložil zaplatit do tří dnů od právní moci náklady řízení povinné 178 087,80 Kč k rukám jejího advokáta a soudnímu exekutorovi náklady exekuce 7 865 Kč. Současně zamítl návrh povinné na odklad exekuce. Uzavřel, že ve vztahu k nařízení exekuce pro náklady nalézacího řízení je dána překážka věci rozsouzené, protože exekuce byla nařízena poté, co již byla pro tutéž pohledávku podle stejného exekučního titulu k návrhu téhož oprávněného proti téže povinné pravomocně nařízena v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 34 EXE 1964/2010. Ostatními námitkami povinné (směřujícími proti závěru o vykonatelnosti exekučního titulu) se soud z důvodu vyhovění návrhu povinné na zastavení exekuce nezabýval.

Městský soud v Praze k odvolání oprávněného potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení exekuce a o nákladech exekuce a změnil ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky tak, že výši těchto nákladů snížil na 150 185,20 Kč. Současně uložil oprávněnému zaplatit náklady odvolacího řízení povinné 3 557,40 Kč do tří dnů od právní moci k rukám jejího advokáta. Odvolací soud uvedl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1825/2003, 20 Cdo 1751/2002 a 20 Cdo 1082/2004 řeší souběh exekučního řízení podle exekučního řádu a výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu, a tedy nejsou pro danou věc použitelná. Střet dvou exekučních řízení nutno posoudit podle speciální úpravy překážky litispendence (§ 35 odst. 3 ex. ř. ve znění do 31. 12. 2012), podle níž vznik překážky litispendence nelze vázat v případě dvou exekučních řízení až na vydání exekučního příkazu, ale již na samotné zahájení exekučního řízení. Překážka litispendence přitom nebránila zahájení (v pořadí druhého) řízení, vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 34 EXE 1964/2010, neboť bylo zahájeno 6. 9. 2010, tedy v době, kdy exekuční řízení v této věci již neprobíhalo, neboť návrh na nařízení exekuce byl usnesením odvolacího soudu ze dne 11. 6. 2010, č. j. 70 Co 206/2010-72, pravomocně zamítnut. Usnesení odvolacího soudu však bylo posléze k dovolání oprávněného usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, č. j. 20 Cdo 3785/2010-133, zrušeno, čímž došlo k „obživnutí“ tohoto exekučního řízení. Jeho dalšímu průběhu však již brání zahájené a probíhající exekuční řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 34 EXE 1964/2010. Odvolací soud nečekal na rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání povinné, podaném v paralelním exekučním řízení, a uzavřel, že pro překážku litispendence nelze v tomto řízení pokračovat, pročež exekuci zastavil podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Protože oprávněný v téže věci podal postupně dva návrhy na nařízení exekuce, a tak zavinil zastavení exekuce, soudy mu uložily povinnost k úhradě nákladů exekuce i nákladů řízení. Při vyčíslení nákladů řízení povinné měl však soud prvního stupně vycházet ze skutečnosti, že předmětem řízení byla již pouze částka 1 185,19 EUR. Odvolací soud tedy změnil výši těchto nákladů řízení.

Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním. Má za to, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem, že pokračování v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 Nc 7416/2009 brání zahájené a probíhající řízení vedené tamtéž pod sp. zn. 34 EXE 1964/2010. Dovolatel tvrdí, že není dána překážka věci pravomocně rozsouzené, neboť v předmětných exekučních řízeních se jedná o nároky odlišné. Návrh na nařízení v pořadí první exekuce zahrnoval budoucí pohledávku, na niž oprávněný v době podání návrhu ještě neměl nárok, v návrzích nebyla proto stejná skutková tvrzení, a tedy nebyla dána totožnost věci (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 14/2001). Rovněž - dle dovolatele - není dána ani překážka věci zahájené (není dána totožnost předmětu – totožnost nároku i žalobního důvodu) a i kdyby tomu tak bylo, bylo by třeba zastavit nikoli tuto, ale později (6. 9. 2010) zahájenou exekuci (tj. exekuci vedenou pod sp. zn. 34 EXE 1964/2010). Dále zdůraznil potřebu výkladu pojmu „penále“ v čl. 49 Nařízení rady ES č. 44/2001, a to s ohledem na závěr přijatý Městským soudem v Praze v usnesení ze dne 11. 6. 2010, sp. zn. 70 Co 206/2010-72, že výše penále není exekučním titulem stanovena s konečnou platností, a že proto exekuční titul není vykonatelný v ČR. Dovolatel uvádí, že nizozemský soud povinnost neoznačil jako penále, jelikož má funkci náhrady škody kompenzující ztrátu na výdělku za situace, kdy z důvodů nevydání ITC povinným „neuvolněný“ hráč (oprávněný) nemůže hrát (dovolatel nemohl pro jednání povinné hrát přibližně 1,5 roku). Dovolatel souhlasí se závěrem o vykonatelnosti exekučního titulu, vysloveným v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2011, č. j. 21 Co 181/2011-90, a prosazuje, že exekučním titulem je uložena pokuta a způsob jejího výpočtu je konečný (její výši nelze z jiných důvodů snížit). Soudy výkladem a nesprávnou aplikací Nařízení rady ES č. 44/2001 porušily ústavní ochranu oprávněného, jeho právo na spravedlivý proces a na soudní a jinou právní ochranu a opakovaně zamezily vymožení plnění dle rozsudku soudu v Utrechtu v ČR. Je nepřípustné, aby se soudy v obou řízeních přestaly zabývat meritem věci a exekuční řízení zastavily se vzájemným poukazem na souběžně probíhající druhé řízení, přičemž výsledek obou řízení je takový, že plnění není vymoženo. Rozhodování má znaky svévole, nejednotnosti a je v rozporu s požadavkem právní jistoty. Dovolatel má rovněž za to, že jsou dány podmínky pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jelikož neprodleným výkonem mu hrozí újma vzhledem k výši nákladů řízení přiznaných povinné. Navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2013, č. j. 70 Co 317/2013-415, zrušil toto usnesení v celém rozsahu a věc vrátil k dalšímu řízení.

Povinná má dovolání za nepřípustné, neboť částka 1185,19 EUR nedosahuje v přepočtu výše 50 000,- Kč. Je přesvědčena, že předmět obou exekučních řízení byl totožný. Při výkladu čl. 49 Nařízení není správné klást důraz na anglické znění, neboť tento článek byl převzat z čl. 43 Bruselské úmluvy z roku 1968, sjednané ve francouzštině. Ukládání penále ve smyslu čl. 49 Nařízení není institutem anglosaského práva. V originálním znění exekučního titulu i v nizozemském znění čl. 49 Nařízení je použit stejný termín; tedy k vykonatelnosti rozsudku je třeba určení výše penále novým rozhodnutím nizozemského soudu, neboť jen ten může rozhodnout, zda byly splněny všechny podmínky pro stanovení jeho konečné výše. Exekučním titulem bylo rovněž porušeno právo povinné na spravedlivý proces. Povinná se o rozsudku dověděla až s doručením usnesení č. j. 38 Nc 7416/2009-10 o nařízení exekuce dne 17. 12. 2009. Předtím jí nebyla doručena ani žaloba, předvolání k jednání ani rozsudek. Nemohla se bránit žádným opravným prostředkem a s ohledem na čl. 34 odst. 2 Nařízení tedy nelze rozsudek prohlásit vykonatelným. Soud v Utrechtu ani nebyl příslušný k rozhodnutí (čl. 35 odst. 1 Nařízení). Povinná nesouhlasí se založením jeho příslušnosti podle čl. 6 odst. 1 Nařízení; oprávněný totiž podal žalobu současně i proti Nizozemskému fotbalovému svazu jen proto, aby formálně založil příslušnost soudu v Utrechtu, tato žaloba však není důvodná, oprávněný podáním žaloby vůči povinné u soudu v Utrechtu zneužil práva. Povinná dále namítá, že exekuční titul je v rozporu s veřejným pořádkem ČR, neboť byl vydán podle právní normy, která není konformní s § 15 zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů, v tehdy platném znění, ani s čl. 20 Listiny základních práv a svobod, vyjadřujícím princip spolkové samosprávy. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1018/2005, uzavřel, že stát nesmí zasahovat do spolkové samosprávy, leda na základě výslovné právní úpravy, představované podle práva ČR výlučně § 15, tj. až po vyčerpání opravných prostředků v rámci spolku. Povinná má za to, že i rozhodnutí cizozemského soudu může být vydáno pouze na základě právní normy, která je konformní s § 15 zákona č. 83/1990 Sb. Rozsudkem soudu v Utrechtu byl porušen princip subsidiarity soudního přezkumu a zásada preference řešení sporů v rámci povinné či FIFA (nebylo dříve rozhodnuto o opravném prostředku, který poskytují předpisy povinné, resp. FIFA), dále princip deklaratorního rozhodování soudu a princip přísné časové limitace možnosti soudně napadnout rozhodnutí občanského sdružení. Navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl, a uložil oprávněnému zaplatit náhradu nákladů právního zastoupení v dovolacím řízení.

Nejvyšší soud postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.

Dovolání není ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (předmětem exekučního řízení již je pouze částka 1 185,19 EUR). Nejvyšší soud tedy dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph. D.
předsedkyně senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4263/2015, ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.4263.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies