21 Cdo 4619/2014

19. 02. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně L. S., zastoupené JUDr. Michalem Sýkorou, advokátem se sídlem v Praze 5, Pod Hybšmankou č. 3090/28, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 119/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2014, č. j. 23 Co 28/2014-160, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Dopisem ze dne 24. 2. 2012, doručeným dne 27. 5. 2012, žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr „z důvodu organizačních změn“, neboť „rozhodnutím vedení společnosti a ředitele Agentury severní Čechy se ruší kancelář agentury v Kadani ke dni 30. dubna 2012, v této souvislosti dojde k převedení druhu práce pojišťovacího poradce specialisty, kterou vykonává, do kanceláře Chomutov“. Vzhledem k tomu, že žalobkyně změnu místa výkonu práce odmítla, byla jí dána výpověď z pracovního poměru „ve smyslu ustanovení § 52 písm. b) zákoníku práce“.Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že právní úkon, kterým s ní byl rozvázán pracovní poměr, je neurčitý, nesrozumitelný a v důsledku toho i neplatný, jelikož „skutkové vymezení výpovědi neodpovídá zákonnému důvodu uvedenému ve výpovědi, nehledě na to, že ani skutkový důvod výpovědi neexistuje“. Poukázala na to, že žalovaná na svých webových stránkách nabízela „volné pracovní místo pojišťovacího poradce mj. i do Kadaně, a to dne 24. 2. 2012 – tedy v den sepsání výpovědi, ale i téměř 1,5 měsíce po tomto okamžiku – např. dne 10. 4. 2012. Stejně tak žalovaná hledala nové zaměstnance i dne 3. 2. 2012 – tedy před předáním výpovědi, a to v době, kdy došlo k rozhodnutí o zrušení (či přemístění) pobočky v Kadani“. Žalobkyně má za to, že pobočka, resp. kancelář v Kadani „nebyla nikdy zrušena ani přemístěna, svou činnost tam přinejmenším vykonávala po skončení výpovědní doby (minimálně do 10. 5. 2012)“, jelikož zástupce žalobkyně dne 10. 5. 2012 uzavřel v tamní kanceláři pojišťovny pojistnou smlouvu, přičemž jako zástupce pojistitele je ve smlouvě uvedena osoba užívající razítko s textem „Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, Kancelář Kadaň, Mírové náměstí 67, 432 01 Kadaň“. Domnívá se, že „napadený právní úkon svým obsahem a účelem odporuje zákonu a je i v rozporu s dobrými mravy, neboť je diskriminační“, a to z důvodu častých dotazů na to, kdy žalobkyně půjde do důchodu.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 8. 2013, č. j. 23 C 119/2012-121, žalobu zamítnul a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že u žalované došlo k organizační změně, respektive k zavedení podnikatelského modelu „frančíza“, spočívajícího v tom, že již nejsou pojišťovací agenti zaměstnáváni v rámci pracovní smlouvy, ale na základě smlouvy o obchodním zastoupení. Změna, která proběhla na základě „podnikatelské vize“, tj. spolupráce s výhradními pojišťovacími zprostředkovateli, kteří jsou osobami samostatně výdělečně činnými (dále též jen „OSVČ“), je zcela v souladu se zákonem č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí. Z pohledu pracovněprávního se jedná o organizační změnu spočívající ve změně místa výkonu práce z Kadaně do Chomutova. V současnosti v kadaňské kanceláři pracují na základě smlouvy o obchodním zastoupení pracovníci, kteří jsou OSVČ, tedy nikoliv zaměstnanci, kteří by byli v pracovněprávním vztahu se žalovanou. K námitce žalobkyně, že razítko na smlouvě o cestovním pojištění, kterou dne 10. 5. 2012 uzavřel její právní zástupce, vedoucí partnerské kanceláře uvedla, že v té době neměla k dispozici nové razítko této partnerské kanceláře a v zájmu vyjít klientům vstříc bylo použito razítko původní. Tato skutečnost nemá vliv na platnost smlouvy, neboť pojistná smlouva nebyla sjednána se zaměstnancem žalované, ale s OSVČ, která se žalovanou spolupracuje na základě smlouvy o obchodním zastoupení.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2014, č. j. 23 Co 28/2014-160, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel z toho, že výpovědní důvod uvedený zaměstnavatelem (žalovanou) byl dostatečně určitý a skutkově popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným výpovědním důvodem. Bylo prokázáno, že rozhodnutím žalované došlo ke změně podnikatelské strategie a v souvislosti s tím také ke změně provozování podnikatelské činnosti v jednotlivých pobočkách, tj. i v kadaňské kanceláři. V případě, že žalobkyně z ekonomických i osobních důvodů jí nabízenou stejnou pracovní pozici v Chomutově nepřijala, nemohou mít tyto její pohnutky vliv na platnost výpovědi ve vztahu k tvrzenému výpovědnímu důvodu. U žalované došlo ke změně podnikatelské strategie a žalovaná nebyla vedena pouze zájmem ukončit pracovní poměr s některými zaměstnanci včetně žalobkyně. S ohledem na všechny okolnosti nelze říci, že by výpověď doručená žalobkyni byla v rozporu s dobrými mravy či že by se ze strany žalované jednalo o výkon práv na újmu zaměstnanců, který by měl za následek neplatnost výpovědi z pracovního poměru. Dotazy směřující na to, kdy žalobkyně odejde do důchodu, nepochybně představují běžnou komunikaci mezi nadřízenými a podřízenými, v níž nelze spatřovat postup naplňující znaky diskriminace.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že výpověď z pracovního poměru nesplňuje zákonné požadavky na „skutkové vymezení výpovědi“ a „neodpovídá zákonnému důvodu uvedenému ve výpovědi“. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že žalovaná na pobočku v Kadani (kterou přemisťovala) aktivně hledala nové zaměstnance a na svých webových stránkách nabízela volné pracovní místo pojišťovacího poradce do Kadaně. Dovolatelka má za to, že kancelář v Kadani stále funguje a že pouze „formálně“ došlo k jejímu zrušení, „fakticky však zůstala zachována a její činnost je vykonávána prostřednictvím fyzických osob – podnikatelů, namísto fyzických osob zaměstnaných na základě pracovního poměru“. Jednání žalované je v rozporu s ustanovením § 5 písm. e) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění, podle něhož se nelegální prací rozumí mj. výkon závislé práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah. Tím, že žalobkyni nebyla nabídnuta práce jako OSVČ, ale pouze práce v Chomutově a společně s častými dotazy na její odchod do starobního důchodu, sledovala tím žalovaná ukončit s žalobkyní spolupráci z důvodu důchodového věku žalobkyně. Je zřejmé, že jednání žalované je v rozporu s dobrými mravy, jehož cílem bylo ukončit s žalobkyní spolupráci a její „pojistný kmen“ předat současné vedoucí partnerské kanceláře v Kadani. Namítá rovněž, že senát, který o věci dne 27. 5. 2013 jednal, byl složen z předsedkyně senátu – JUDr. Novotné a přísedících – p. Š. a PhDr. M. a že dne 5. 8. 2013 v téže věci rozhodoval senát složený z předsedkyně senátu – JUDr. Novotné a přísedících – p. Š. a p. V., ačkoliv z přílohy k rozvrhu práce soudu je zřejmé, že p. Š. je zařazena do senátu 7 T a p. V. do senátu 8 T. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím správným.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva [naplnění předpokladů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. b) zákoníku práce], která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 24. 2. 2012, která jí byla doručena dne 27. 2. 2012 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb. a č. 466/2011 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2012 (dále jen „zák. práce“).

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně byla u žalované zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 3. 1997, ve znění pozdějších dodatků, jako pojišťovací poradce specialista. Dne 7. 1. 2012 přijala žalovaná rozhodnutí, podle kterého byla ke dni 30. 4. 2012 zrušena kancelář v Kadani s tím, že tato její činnost bude dále vykonávána v rámci „podnikatelské vize“ na základě smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené s jednotlivými OSVČ. Žalobkyni byl nabídnut stejný druh práce, tj. poradce specialista, s místem výkonu práce v Chomutově, což odmítla. Dopisem ze dne 24. 2. 2012, doručeným dne 27. 2. 2012, byla žalobkyni dána výpověď z pracovního poměru z důvodu, že se „ruší kancelář agentury v Kadani ke dni 30. dubna 2012“.

Podle ustanovení § 50 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z důvodu výslovně stanoveného v § 52. Dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď (§ 52), musí důvod ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem. Důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn (§ 50 odst. 4 zák. práce).

Z citovaného ustanovení vyplývá, že důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním úkonem projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení § 52 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního poměru je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného výpovědního důvodu tak, aby později nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr.

Podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část.

Podle ustanovení § 52 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, přemísťuje-li se zaměstnavatel nebo jeho část.

Žalovaná ve výpovědi z pracovního poměru žalobkyni uvedla jako výpovědní důvod skutečnost, že „rozhodnutím vedení společnosti a ředitele Agentury severní Čechy se ruší kancelář agentury v Kadani ke dni 30. dubna 2012“, že „v této souvislosti dojde k převedení druhu práce pojišťovacího poradce specialisty do kanceláře Chomutov“ a že „vzhledem k tomu, že změnu místa výkonu práce odmítla, dává jí výpověď z pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 52 písm. b) zákoníku práce“. Z toho plyne, že výpovědní důvod byl žalovanou dostatečně konkretizován uvedením skutečností, v nichž spatřuje naplnění výpovědního důvodu (u žalované došlo k organizační změně mající za následek zrušení kadaňské kanceláře a také tím, že žalobkyni bylo nabídnuto vykonávat stejnou práci v jiném místě, což žalobkyně odmítla). I když žalovaná nesprávně právně v dopise ze dne 24. 2. 2012 kvalifikovala výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. b) zák. práce, odvolací soud v souladu se zákonem dovodil, že výpovědní důvod [správně podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce] byl dostatečně konkretizován a tudíž nemohly vzniknout pochybnosti o tom, ze kterého důvodu žalovaná s žalobkyní rozvázala pracovní poměr.

V projednávané věci žalobkyně mimo jiné namítá, že kancelář žalované v Kadani stále funguje a že pouze „formálně“ došlo k jejímu zrušení. Pro posouzení věci je tak významné, zda žalovaná nadále provozuje svoji kancelář v Kadani prostřednictvím osob, které tuto činnost vykonávají jako závislou práci. Pak by totiž zrušení části žalované (kanceláře v Kadani) bylo jen simulovaným (předstíraným) právním úkonem (jednáním).

Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 4 a 4a zák. práce, § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“). Sama okolnost, jak je právní úkon (i dvoustranný) označen, není pro jeho posouzení rozhodná. Rozhodující je posouzení obsahu projevu vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně projeveno. Podmínkou zároveň je, že vůle musí být svobodná a vážná, projev určitý a srozumitelný, jinak je právní úkon neplatný [§ 4 a 4a zák. práce, § 37 obč. zák.]. Zatímco pracovní poměr je charakterizován tím, že zaměstnanec vykonává činnost podle pokynů zaměstnavatele, ve stanovené pracovní době, na jeho riziko a jejím cílem je plnění úkolů zaměstnavatele, je předmětem „podnikatelského“ vztahu soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (§ 2 odst. 1 obch. zák.) - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 2137/2004, uveřejněný pod číslem 30/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Zákoník práce vychází z konceptu, podle něhož závislá práce může být vykonávána výlučně v pracovněprávním vztahu. S tím koresponduje také ustanovení § 5 písm. e) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, podle něhož se nelegální prací rozumí mj. výkon závislé práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah. Základním definičním znakem závislé práce, který ji odlišuje od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů, je skutečnost, že tato práce je vykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi smluvními stranami. Zaměstnanec je především povinen vykonávat práci osobně a nemůže se nechat při výkonu práce zastupovat, plnit povinnosti ze smlouvy nemůže za zaměstnance třetí subjekt. Pracovní vztah rovněž zakládá závazek loajality zaměstnance vůči zaměstnavateli. Zaměstnavatel má naproti tomu zejména povinnost chránit zdraví zaměstnance a jeho bezpečnost při práci. Závislá práce je vždy vykonávána jménem zaměstnavatele za mzdu, plat nebo odměnu za práci v pracovní době nebo jinak dohodnuté nebo stanovené době na pracovišti zaměstnavatele, popř. na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Podstatným kritériem pro rozlišení pracovněprávního vztahu od občanskoprávního či obchodněprávního je také smluvní vůle stran, tj. zda chtěly svůj vzájemný vztah upravovat jako závislou práci (tj. pracovněprávní vztah), nebo naopak chtěly vůči sobě zůstat ve vztahu nezávislém (tj. občanskoprávním či obchodněprávním). Právní řád tuto smluvní volnost stranám poskytuje (samozřejmě při splnění stanovených zákonných podmínek) a smluvní vztahy pracovněprávní, občanskoprávní.

Pojišťovací činnost je možné vykonávat též formou zprostředkovatelské činnosti podle zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí a o změně živnostenského zákona (dále též jen „zákon o zprostředkovatelích“), podle kterého ji může provozovat fyzická osoba, též jakožto „výhradní pojišťovací agent“, za splnění stanovených předpokladů (srov. § 4 odst. 1 zákona o zprostředkovatelích). Podle ustanovení § 6a zákona o zprostředkovatelích vykonává výhradní pojišťovací agent zprostředkovatelskou činnost v pojišťovnictví na základě písemné smlouvy jménem a na účet jedné pojišťovny. Je ve své činnosti vázán vnitřními předpisy pojišťovny, jejímž jménem a na jejíž účet jedná; bylo-li tak dohodnuto, je oprávněn vybírat pojistné nebo zprostředkovávat plnění z pojistných smluv. Pojišťovací agent je odměňován pojišťovnou, jejímž jménem a na jejíž účet jedná. Musí být zapsán do registru, splňovat podmínky důvěryhodnosti a podmínky stanovené zákonem o zprostředkovatelích pro základní kvalifikační stupeň odborné způsobilosti. Pojišťovna, jejímž jménem a na jejíž účet výhradní pojišťovací agent jedná, odpovídá za škody způsobené touto jeho činností. Pro činnost výhradního pojišťovacího agenta jinak platí obdobná úprava týkající se vázaného pojišťovacího zprostředkovatele stanovená v zákoně o zprostředkovatelích a ve zvláštních právních předpisech.

Z obsahu spisu vyplývá, že J. P. odkoupila od společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group veškerý movitý majetek, který se nacházel v nebytových prostorách bývalé kadaňské pobočky a dne 27. 4. 2012 uzavřela (na straně nájemce) se společností Česká spořitelna, a. s. (na straně pronajímatele) smlouvu o nájmu nebytových prostor, těch, ve kterých se do dne 30. 4. 2012 nacházela pobočka společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group. V uvedených prostorách vykonává spolu s dalšími osobami na základě smlouvy se žalovanou činnost výhradního pojišťovacího agenta, jejímž předmětem je vyhledávání zájemců o pojištění a uzavírání pojistných smluv jménem pojišťovny a na její účet, včetně „tzv. stálé péče o osoby, s nimiž uzavřeli pojistné smlouvy, za účelem jejich udržení pro pojišťovnu“. Podle obsahu smluv s žalovanou jednotliví obchodní zástupci (výhradní pojišťovací agenti) vykonávají v prostorách uvedené „partnerské kanceláře“ svou činnost na účet společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group.

Jak již bylo výše uvedeno závislá práce je vždy vykonávána jménem zaměstnavatele za mzdu, plat nebo odměnu za práci v pracovní době nebo jinak dohodnuté nebo stanovené době na pracovišti zaměstnavatele, popř. na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele. V projednávané věci tomu tak není. Žalovaná se ve smlouvě o obchodním zastoupení zavázala „poskytnout obchodnímu zástupci za jeho činnost vykonávanou na základě smlouvy provizi ve výši a za podmínek stanovených v příloze č. 1 smlouvy“. Provizi, jejíž výše je odvislá od množství a obsahu obchodních případů vyřízených (provedených) obchodním zástupcem (výhradním pojišťovacím agentem), však nelze považovat za pravidelně vyplácenou mzdu. Činnost obchodních zástupců nebyla vykonávaná ani v prostorách žalované, neboť šlo o prostory České spořitelny, které si pronajala J. P. (jeden z obchodních zástupců), ani na náklady žalované (provozní náklady si nesli sami). Obchodní zástupci, jakožto výhradní pojišťovací agenti, tak nevykonávali (nevykonávají) pro žalovanou závislou práci ve smyslu ustanovení § 2 zák. práce. Oproti tomu naplnili podmínky stanovené zákonem o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí, jelikož činnost v pojišťovnictví vykonávají na základě písemné smlouvy (o obchodním zastoupení) jménem a na účet pojišťovny Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, jsou vázáni vnitřními předpisy pojišťovny, jsou oprávněni vybírat pojistné na základě zplnomocnění pojišťovnou a jsou odměňováni prostřednictvím provizí, jejichž podmínky výplaty jsou stanoveny v příloze č. 1 smlouvy o obchodním zastoupení. Všichni uvedení výhradní pojišťovací agenti jsou rovněž zapsáni v registru vedeném Českou národní bankou. Nelze tedy jejich výkon práce považovat ani za nelegální práci podle ustanovení § 5 písm. e) zákona o zaměstnanosti. Souhlasit proto lze s odvolacím soudem v tom, že u žalované došlo ke změně podnikatelské strategie a že žalovaná nebyla vedena pouze zájmem ukončit pracovní poměr s některými zaměstnanci včetně žalobkyně.

S odvolacím soudem lze souhlasit i v tom, že dotazy směřující na to, kdy žalobkyně odejde do důchodu, nepochybně představují běžnou komunikaci mezi nadřízenými a podřízenými, v níž nelze spatřovat postup naplňující znaky diskriminace.

Dovolatelka dále namítá, že senát, který o věci dne 5. 8. 2013 rozhodoval, nerozhodoval ve složení, které vyplývá z přílohy k rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 1. Naznačuje tedy, že řízení může být postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.

Zjistí-li dovolací soud buď z vlastní iniciativy nebo z podnětu dovolatele, že řízení trpí zmatečnostmi uvedenými v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., zákon mu umožňuje, aby zrušil napadené rozhodnutí, neboť jde o takové vady, které představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, že napadené rozhodnutí nemůže už z tohoto důvodu obstát. Existence takových vad se však musí podávat z obsahu spisu (musí z něj vyplývat) a nelze o nich ani provádět dokazování. V projednávané věci však z obsahu spisu zmatečnostní vada (ani ta tvrzená dovolatelkou) nevyplývá. To ale neznamená, že by se účastník řízení nemohl domáhat zrušení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím včas podané žaloby pro zmatečnost.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je - z hlediska uplatněných dovolacích důvodů - věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 19. února 2016


JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu




Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4619/2014, ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.4619.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies