20 Cdo 4894/2015

21. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • EŘ - § 46 odst. 7
  • IZ - § 5 odst. 1 písm. b)
  • IZ - § 109 odst. 1 písm. c)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Honoris a. s., se sídlem v Praze 5, Hostivická 12, identifikační číslo osoby 25093291, zastoupené JUDr. Janem Lukešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1007/20, proti povinnému J. B., B., pro 454 578 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Petra Polanského, Exekutorský úřad Liberec, pod sp. zn. 131 EX 6858/13, o dovolání soudního exekutora Mgr. Petra Polanského, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015, č. j. 20 Co 211/2015-763, takto:

Dovolání se odmítá.


Odůvodnění:


Soudní exekutor Mgr. Petr Polanský, Exekutorský úřad Liberec, usnesením ze dne 2. 4. 2015, č. j. 131 EX 6858/13-741, rozhodl, že vymožené plnění získané zpeněžením nemovitých věcí povinného uvedených ve výroku usnesení se po odpočtu nákladů exekuce ve výši 716 445,95 Kč, t. j. v částce 4 509 554,05 Kč, vydává insolvenčnímu správci povinného (dlužníka) JUDr. Pavlu Čížkovskému ve prospěch majetkové podstaty insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 62 INS 29671/2014. Krajský soud v Praze napadeným rozhodnutím usnesení soudního exekutora změnil tak, že se insolvenčnímu správci ve prospěch majetkové podstaty v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 62 INS 29671/2014 vydává vymožené plnění v celkové výši 5 226 000 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, a na jeho závěry v něm přijaté, z nichž vyplývá, že také soudní exekutor musí, má-li vůči povinnému pohledávku z titulu náhrady nákladů řízení, přihlásit ji v přihlašovací lhůtě do insolvenčního řízení k jejímu uspokojení z majetkové podstaty úpadce (povinného). Bez ohledu na § 47 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je nutno v exekučním řízení aplikovat úpravu v insolvenčním zákoně [§ 5 odst. 1 písm. b), § 109 odst. 1 písm. c) a § 206 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů].

Soudní exekutor v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci s tím, aby dovolacím soudem byla otázka, jak má být naloženo s plněním vymoženým soudním exekutorem v rámci exekuce vedené na dlužníka, vůči němuž bylo zahájeno insolvenční řízení, posouzena jinak a věc byla předložena k posouzení velkému senátu Nejvyššího soudu. Namítá dále, že se Nejvyšší soud ve zmiňovaném usnesení odchýlil od obecně uznávaného aplikačního pravidla vyjádřeného v § 46 odst. 7 exekučního řádu, že § 5 insolvenčního zákona je ustanovením obecným, jež neobsahuje konkrétní právní úpravu jakékoli situace, ale vyjadřuje jen obecné principy. Pokud by se mělo jednat o konkurenční zákonná ustanovení, tak pro přednostní aplikaci § 46 odst. 7 exekučního řádu svědčí nejen pravidlo speciality, ale též další základní aplikační pravidlo lex posterior derogat priori. Toto lze dovodit i z bodu 34 důvodové zprávy k zákonu č. 286/2009 Sb., kde je obsažena, byť velmi kusá, informace o tom, že právní úprava reaguje na nový insolvenční zákon. Vytýká Nejvyššímu soudu, že v usnesení sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 se nedostatečně vypořádal s argumentací, proč nelze § 46 odst. 7 exekučního řádu aplikovat v jeho doslovném znění. Toto rozhodnutí nesprávně staví soudního exekutora do pozice běžného věřitele dlužníka (povinného), aniž by byla vzata v úvahu jeho specifičnost postavení a jeho činnosti vykonávané na základě veřejnoprávního právního předpisu, jakož i povaha nákladů, které soudní exekutor na základě zákonem uložených povinností vynaložil za účelem zpeněžení nemovitých věcí dlužníka; současně nezohledňuje ani to, že náklady vynaložené v insolvenčním řízení na nucené zpeněžení majetku dlužníka mají přednostní postavení oproti jiným pohledávkám za dlužníkem. V praxi to znamená, že v situaci, kdy zpeněžení majetku dlužníka zajišťuje v insolvenčním řízení insolvenční správce i prostřednictvím třetí osoby (typicky dražebníka) v dražbě, je přednostně a v celé výši uspokojen náklad, který tímto postupem vznikne. Oproti tomu v situaci, kdy majetek dlužníka zpeněžil exekutor v rámci exekučního řízení a výtěžek z tohoto zpeněžení má vydat insolvenčnímu správci, není odměna exekutora jakožto toho, kdo dražbu provedl, a ani jeho hotové výdaje, uspokojena, a soudní exekutor je prohlášen za běžného věřitele, který si má přihlásit takovou pohledávku do insolvenčního řízení. Proto považuje za rozhodnou právní úpravu v § 46 odst. 7 exekučního řádu. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.

Dovolání není přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyšší soudu, podle níž je soudní exekutor po zahájení insolvenčního řízení na majetek povinného povinen vydat do majetkové podstaty povinného (insolvenčního dlužníka) jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel povinného (insolvenčního dlužníka) náklady exekuce (svoji pohledávku) přihlásí do insolvenčního řízení [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 (uveřejněné pod číslem 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2391/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2015, sen. zn. 29 ICdo 5/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 20 Cdo 22/2016]. Nejvyšší soud vyložil, že vzhledem ke konkurenci ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu a § 5 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona, nelze ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu aplikovat v jeho doslovném znění, neboť by tak došlo k nepřípustnému zvýhodnění soudního exekutora jako jednoho z věřitelů insolvenčního dlužníka. Není přitom důvodu se od tohoto výkladu odchýlit.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 21. března 2016



JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4894/2015, ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.4894.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies