23 Cdo 4045/2015

03. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObchZ - § 266

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce Bytové družstvo Dubina II, IČ 25960717, se sídlem v Odolena Voda, Nad Štolami 459, právně zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, Náměstí 28. října 9, proti žalovanému Městu Aš, IČ 00253901 se sídlem v Aši, Kamenná 52, právně zastoupenému JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Vítězná 10, o vypořádání spoluvlastnictví a o zaplacení částky 8 870 384,52 Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 181/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. dubna 2015, č. j. 25 Co 65/2015 - 313, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.




II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 53 385 Kč k rukám právní zástupkyně žalovaného, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.



O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Chebu jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. října 2014, č. j. 14 C 181/2013-287, uložil žalovanému zaplacení částky 8 662 844,50 Kč, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujících skutkových okolností. Účastníci řízení uzavřeli dne 22. března 2003 smlouvu o sdružení investorů za účelem výstavby šesti bytových domů čítajících celkem 94 nájemních bytů. Pro dosažení účelu smlouvy se zavázali sdružit prostředky v celkové výši 85 513 037 Kč, přičemž tato částka představovala cenu díla dle smlouvy o dílo uzavřené dne 17. října 2002 mezi žalovaným a zhotovitelem stavby GEOSAN GROUP, a.s.. Žalovaný měl vložit finanční prostředky ze státní investiční dotace ve výši 36 800 000 Kč, finanční prostředky na úplné dofinancování 2 bytů zvláštního určení a pozemek pod stavbou. Žalobce měl pak vložit finanční prostředky na dofinancování 94 bytů a na úhradu marketingu, inženýrské činnosti a TDI, na zajištění projektu pro stavební povolení a případné vícenáklady. V průběhu realizace díla byla mezi žalovaným, jakožto objednatelem a zhotovitelem stavby GEOSAN GROUP, a.s., uzavřena dne 23. března 2007 dohoda o narovnání, kterou si smluvní strany mezi sebou upravily vzniknuvší sporné nároky za prodlení na obou stranách a nahradily jimi závazky dle dosavadní smlouvy o dílo. Dne 18. června sdělil žalobce dopisem žalovanému, že vystupuje ze sdružení, a požadoval vypořádání peněz a dalších hodnot do sdružení vložených. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dohodou o narovnání došlo ke snížení ceny díla na částku 78 426 383,60 Kč, přičemž žalobce měl dle takto snížené ceny vložit do sdružení pouze částku ve výši 39 450 383 Kč, nikoli částku 48 054 459, 54 Kč, kterou skutečně vložil. Na základě výše uvedeného soud prvního stupně dovodil, že žalobce při vypořádání sdružení dle § 841 občanského zákoníku má nárok na vrácení částky 8 604 075,94 Kč, neboť se jedná o prostředky poskytnuté k účelu sdružení, které nebyly pro takový účel použity. Nadto soud shledal oprávněným i nárok na zaplacení úroku přirostlého k peněžním prostředkům na společném účtu ve výši 58 768, 62 Kč. Ohledně částky 207 540 Kč soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť tuto částku žalobce zaplatil žalovanému v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích, čímž žalobou uplatněný nárok uznal.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 29. dubna 2015, č. j. 25 Co 62/2015-313, zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Dle právního názoru se soud prvního stupně neměl omezit pouze na jazykový výklad dohody o narovnání, nýbrž měl provést i žalobcem navrhované důkazy – výslech statutárního orgánu zhotovitele L. K., který dohodu o narovnání podepsal, a výslech tehdejší zástupkyně JUDr. A. K., která připravila znění dohody o narovnání. Odvolací soud k obsahu dohody o narovnání podotkl, že nelze přehlédnout, že částka 13 464 650,14 Kč, kterou dle dohody zbývá zaplatit na ceně díla, představuje rozdíl mezi pohledávkou zhotovitele za objednatelem (nezaplacená část ceny díla ve výši 20 551 303,54 Kč a úrok z prodlení za opožděné platby ve výši 7 463 346,60 Kč) a pohledávkou objednatele za zhotovitelem (smluvní pokuta ve výši 14 550 000 Kč). Na základě tohoto odvolací soud uvedl, že jazykový výklad dohody o narovnání v tom směru, že jí byla změněna cena díla, není jednoznačný, neboť lze dospět také k závěru, že výsledná částka, kterou je třeba doplatit, vznikla v důsledku vypořádání vzájemných nároků souvisejících s prodlením obou stran smlouvy o dílo. Nadto odvolací soud podotkl, že rozsah poskytovaného plnění zhotovitele objednateli se nezměnil a ani ze skutkových okolností případu nevyplynulo, že by zhotovitel poskytl slevu z ceny díla. Odvolací soud taktéž upozornil na skutečnost, že cena díla byla zčásti placena z dotace a její modifikace by tím pádem byla problematická, ovšem nevyloučil, že žalovaný jakožto objednatel mohl v tomto směru pochybit. Na základě výše uvedeného a s odkazem na ustanovení § 266 odst. 1 a 3 obchodního zákoníku odvolací soud uzavřel, že jestliže jazykový výklad dohody o narovnání nelze považovat za jednoznačný, je třeba zjistit obsah dohody zkoumáním úmyslu účastníků při jejím uzavření, tedy provedením důkazů svědeckou výpovědí jednajících stran dohody.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., přičemž napadené rozhodnutí dle něj závisí jednak na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a jednak na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. První otázka se týká rozsahu přezkumu odvolacího soudu nad rámec vymezený odvoláním účastníka, konkrétně toho, zda je možné, aby odvolací soud přihlížel k důkazním návrhům účastníka učiněným v řízení před soudem prvního stupně, když tento účastník není odvolatelem a odvolatel v odvolání neprovedení takových důkazů ani nenamítal. Odvolací soud dle názoru odvolatele porušil zásadu uvedenou v ustanovení § 205a o. s. ř., když vytkl soudu prvního stupně neprovedení důkazů, přičemž tyto důkazy nebyly navrženy odvolatelem, nýbrž žalobcem.

Druhou otázkou, při jejímž řešení se dle názoru dovolatele odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je to, zda je soud povinen zkoumat úmysl stran závazku při jeho uzavírání, jestliže z jazykového výkladu závazku vyplývají jednoznačné závěry, byť procesní strany tvrdí rozdílný obsah závazku. Dle názoru dovolatele odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 266 obchodního zákoníku, neboť toto ustanovení sice ukládá zkoumat úmysl stran, což však neznamená, že klade důraz na konkrétní důkazní prostředek – výslech svědka. Dovolatel v tomto směru odkázal na několik rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž je dle jeho názoru výklad odvolacího soudu v rozporu, konkrétně šlo o rozsudek ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4565/2010, dále rozsudek ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001 a rozsudek ze dne 25. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, jejichž právní závěry spočívají na tom, že výklad projevu vůle stran nemůže směřovat k výsledku, který by se zcela příčil jazykovému vyjádření takového projevu. Dle názoru dovolatele tedy odvolací soud pochybil, jestliže soudu prvního stupně vytýkal neprovedení důkazů výslechem svědka, když k prokázání úmyslu stran nejlépe poslouží samotný text smlouvy. Nadto dovolatel poznamenal, že nebyl účastníkem předmětné dohody o narovnání a má-li mít dohoda pro dovolatele právní následky, nemohou pro něj být rozhodující vnitřní úvahy účastníků dohody. Dle odvolatele tedy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na základě výše uvedeného dovolatel označil rozhodnutí odvolacího soudu za nezákonné a navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že s dovoláním nesouhlasí a navrhl, aby bylo dovolacím soudem odmítnuto. Žalovaný podotkl, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, a dle jeho názoru nepochybil, když soudu prvního stupně uložil doplnit dokazování ohledně skutečné vůle smluvních stran, přičemž není rozhodující, která ze stran důkazy, jež mají být provedeny, navrhla. Dle názoru žalovaného se tedy odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani napadené rozhodnutí nespočívá na otázce, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.

Dovolací soud posuzoval, zda je v dané věci dovolání přípustné a zda jsou splněny zákonem požadované podmínky, zejména náležitosti dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Jestliže dovolatel tvrdí, že odvolací soud porušil ustanovení § 205a o. s. ř. tím, že soudu prvního stupně uložil, aby doplnil dokazování výslechem svědků, pak takovému tvrzení nelze přisvědčit. Citované ustanovení představuje omezení odvolacích důvodů, které mohou být uplatněny v odvolání. V daném případě však není na místě aplikace tohoto ustanovení, neboť žalovaný jako odvolatel neuplatnil žádné dovolací důvody v rozporu s § 205a o. s. ř. a odvolací soud tím, že uložil soudu prvního stupně doplnit dokazování, nemohl toho ustanovení porušit. Mutatis mutandis lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 28 Cdo 2401/2008, v němž bylo judikováno, že provedení důkazu výslechem svědka v situaci, kdy provedení tohoto důkazu bylo soudem prvního stupně zamítnuto, představuje doplnění dokazování, nikoli provádění nových důkazů v rozporu s § 205a o. s. ř..

Dovolateli tedy nelze přisvědčit ani v tom, že předestřená otázka týkající se toho, zda odvolací soud může přihlížet i k tomu, co odvolatel v odvolání nenamítá, a uložit soudu prvního stupně provedení důkazů, které byly navrženy opačnou procesní stranou, nebyla v judikatuře dovolacího soudu dosud řešena. Přímo ze zákona vyplývá, že odvolací soud není vázán obsahem dovolání, tedy v souladu s § 212a odst. 1 o. s. ř. může napadené rozhodnutí přezkoumat i z důvodů, které nejsou v odvolání uplatněny. Je tedy zřejmé, že odvolací soud nepochybil, jestliže soudu prvního stupně uložil provedení důkazů výslechem svědků, přestože neprovedení těchto důkazů odvolatel nenamítal v odvolání. Skutečnost, že tyto důkazy byly v řízení před soudem prvního stupně navrženy opačnou procesní stranou, než odvolatelem, rovněž nehraje roli. Provedením těchto důkazů má být zjištěn úmysl stran při uzavření dohody o narovnání a je nerozhodné, která z procesních stran důkazy navrhla, neboť jejich provedení je potřebné k tomu, aby soud nerozhodoval ve stavu objektivní nejistoty. Jestliže dle výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 28 Cdo 2401/2008, má odvolací soud možnost doplnit dokazování i o důkazy, které soud prvního stupně zamítl, tím spíše může odvolací soud uložit soudu prvního stupně takové důkazy provést.

K dovolatelově námitce o nesprávné aplikaci § 266 obchodního zákoníku odvolacím soudem je třeba uvést, že odvolací soud při aplikaci tohoto ustanovení nikterak nepochybil. Dovolatel poukazuje na rozhodnutí dovolacího soudu, jejichž právním závěrem je to, že projev vůle stran nelze vykládat v rozporu s jazykovým vyjádřením smlouvy. Uvedená rozhodnutí však na daný případ nedopadají. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal právě na skutečnost, že jazykový výklad dohody o narovnání není jednoznačný, neboť lze dospět ke dvěma různým závěrům o tom, zda předmětnou dohodou byla změněna cena díla či nikoli. Na základě zjištěné nejednoznačnosti jazykového výkladu odvolací soud shledal, že je nutné doplnit dokazování a zjistit tak, co bylo úmyslem stran při uzavírání dohody o narovnání. Dovolací soud tedy nevyložil projev vůle stran dohody v rozporu s jejím jazykovým vyjádřením. Naopak poukázal na to, že pouze pomocí jazykového výkladu nelze vůli stran vyložit jednoznačně. Tímto se odvolací soud nedopustil nesprávné aplikace § 266 obchodního zákoníku, ani se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

V tomto ohledu je možné odkázat například na rozsudek ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, v němž bylo judikováno: „Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení smluvní ujednání odlišným způsobem.”

Ze závěrů citovaného rozhodnutí vyplývá, že gramatický výklad dohody by měl být doplněn o dokazování skutečné vůle stran při uzavírání smlouvy. Opačný postup, tedy rezignace na dokazování skutečné vůle stran a spokojení se s pouhým gramatickým výkladem jazykového vyjádření úkonu v případě, kdy gramatický výklad nevede k jednoznačným závěrům, byl shledán Ústavním soudem jako porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně v nálezu ze dne 6. června 2000, sp. zn. I. ÚS 220/98. V tomto nálezu Ústavní soud vytkl obecným soudům, že neověřily skutečnou vůli příkazce a příkazníka potřebným výslechem svědků, když z jazykového vyjádření příkazní smlouvy nevyplýval jasný závěr o jejím obsahu.

Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a nedopustil se nesprávného právního posouzení věci.

Nejvyššímu soudu tedy nezbylo, než dovolání odmítnout podle ust. § 243c odst. 1 věty první o. s. ř..

Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 3. března 2016


JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4045/2015, ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4045.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies