28 Cdo 4333/2015

02. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 109 odst. 2 písm. c)
  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně: Sallerova výstavba Plan V s.r.o., IČ 27266265, se sídlem v Otvicích, Obchodní zóna 266, zastoupené Ass. jur. Denisem Dieterem Riedigerem, usazeným evropským advokátem se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 383/58, proti žalované: UB REAL ESTATE a.s., IČ 28976231, se sídlem v Praze 5, Pekařská 598/1, zastoupené JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, o zaplacení částky 32.725.835,96 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 267/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2015, č. j. 93 Co 114/2015-171, takto:


Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :



Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 8. 4. 2015, č. j. 28 C 267/2014-160, přerušil řízení o zaplacení shora řečené částky do pravomocného skončení řízení o určení vlastnictví, jež je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 190/2009. Soud naznal, že výsledek zmíněného řízení má zcela zásadní význam pro rozhodnutí v projednávané věci, pročež postupoval v intencích § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a řízení přerušil.K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 24. 6. 2015, č. j. 93 Co 114/2015-171, potvrdil, neboť shledal, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 190/2009, je řešena otázka aktivní legitimace žalobkyně, jejíž posouzení je pro výsledek nynějšího řízení rozhodné. Přihlédl přitom ke stavu obou řízení, aby bylo dbáno praktického významu přerušení.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť se jím městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího a rozhodnutí rovněž spočívá na otázce, jež dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. Předně považuje za nesprávnou úvahu odvolacího soudu, při níž nezohlednil, že žalovaná, jakožto iniciátor vedlejšího řízení, nemá na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům právní zájem, pročež nelze jejímu nároku vyhovět, a výsledek vedlejšího řízení tak nemůže ovlivnit řízení přerušené. Jako otázku doposud Nejvyšším soudem neřešenou pak uvádí posouzení hlavního smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Má-li mít přednost po zohlednění celkové očekávané doby trvání řízení přistoupit k předběžnému posouzení dané otázky soudem rozhodujícím v původním (hlavním) řízení, a předejít tak možným průtahům v něm, či převažuje-li zájem na vyčkávání výsledku řízení vedlejšího. Přerušení řízení shledává vzhledem k dosavadní délce a průběhu řízení vedlejšího neefektivním a zároveň namítá, že zmíněným postupem soudů je zasahováno do jejího práva na spravedlivý proces. Hrozícími průtahy v řízení pak může být zasaženo rovněž do vlastnického práva dovolatelky. S ohledem na to, že odvolací soud nezohlednil všechny podstatné okolnosti, je jeho rozhodnutí nutné považovat za nesprávné, pročež navrhuje, aby bylo společně s usnesením obvodního soudu zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je podle čl. II. bodu 2 ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V projednávané věci však není možné mít podané dovolání za přípustné ve smyslu citovaného ustanovení.

Nelze přitakat dovolatelce, že by se soudy nižších stupňů přerušením řízení v intencích § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. odchýlily od judikatury soudu Nejvyššího, ani že by snad napadené usnesení spočívalo na otázce v rozhodovací praxi téhož soudu doposud neřešené. Dovolací soud se k vytčené problematice již opakovaně vyslovil, přičemž uvedl, že smyslem zmiňovaného ustanovení je zajistit hospodárnost řízení. Aplikující soud by proto měl posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zdali si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, jestli řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také se zřetelem k celkové délce řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, nebo jeho usnesení ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1576/2015). Výše citované ustanovení je pak dovolacím soudem ustáleně vykládáno jako patřící k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby je podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014). Dovolací soud proto může naznačenou úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015). Z odůvodnění napadeného usnesení je však zcela zřejmé, že se odvolací soud konkrétními okolnostmi projednávané věci zabýval a rovněž bral zřetel na délku řízení o určení vlastnického práva, pro něž bylo nynější řízení přerušeno.

Důvody k přerušení řízení jsou k dispozici zejména tehdy, probíhá-li řízení, v němž je řešena otázka, jež může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít přitom o otázku, která má pro řešení konkrétního případu podstatný význam, vztahuje se k danému skutkovému stavu a soud si ji může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavním důvodem je pak nutnost dbát hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, či ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3401/2015). V nyní souzené věci jsou shora uvedené požadavky nepochybně naplněny. Výsledek řízení o určení vlastnictví je zde pro další postup soudu zásadní, neboť je v něm řešena aktivní věcná legitimace subjektu vystupujícího v přerušeném řízení na straně žalující. S ohledem na vyslovené je tudíž zjevné, že závěr odvolacího soudu o účelnosti přerušení předmětného řízení lze pokládat za korektní, neboť k němu dospěl na základě naznačené úvahy, respektuje zároveň citovanou judikaturu dovolacího soudu (k tomu srovnej také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3413/2013).

Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani argumentace žalobkyně závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 918/2003, neboť ten se zabývá řešením jiné právní otázky, a sice konkurencí žaloby na určení a žaloby na splnění povinnosti. Závěry v citovaném rozhodnutí uvedené se tudíž pro posuzovanou věc jeví nepřiléhavými, pročež je při jejím řešení nelze aplikovat.

Vzhledem k výše vyslovenému je zřejmé, že žalobkyně ve svém dovolání nepoukázala na otázku, pro niž by na ně bylo možno pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., a Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než je jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 2. 3. 2016


JUDr. Jan E l i á š , Ph.D.
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4333/2015, ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4333.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies